Polsko-ukrajinská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polsko-ukrajinská válka
Konflikt: Ruská občanská válka
Situace v říjnu 1919 (naznačeny konečné hranice Polska a modře území ZUNR)
Situace v říjnu 1919 (naznačeny konečné hranice Polska a modře území ZUNR)
Trvání: 1. říjen 1918 - 17. červenec 1919
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: východní Halič, Podkarpatská Rus, Volyň, Bukovina
Casus belli:
Výsledek: vítězství Poláků a připojení západní Ukrajiny k Polsku
Změny území: {{{území}}}
Strany
Flag of Poland.svg Druhá Polská republika

Flag of Romania.svg Rumunsko

Flag of the Ukranian State.svg Západoukrajinská národní republika (ZUNR)

Flag of the Ukranian State.svg Ukrajinská národní republika (UNR)

Velitelé
Flag of Poland.svg Józef Piłsudski

Flag of Poland.svg Tadeusz Rozwadowski
Flag of Poland.svg Józef Haller
Flag of Poland.svg Edward Rydz-Śmigły

Flag of the Ukranian State.svg Oleksandr Hrekov

Flag of the Ukranian State.svg Michajlo Pavlenko
Flag of the Ukranian State.svg Symon Petljura

Síla
Flag of Poland.svg 190 000

Flag of Romania.svg 4 000

70 000 - 75 000
Ztráty
10 000 15 000
{{{poznámky}}}

Polsko-ukrajinská válka (polsky Wojna polsko-ukraińska, ukrajinsky Польсько-українська війна) bylo vojenské střetnutí Polska a Západoukrajinské lidové republiky (ZUNR) o území dnešní západní Ukrajiny (která byla etnicky nepolská, ale s polským jazykovým ostrovem ve Lvově, který byl navíc významným polským kulturním centrem), probíhající v letech 1918 a 1919. Střetnutí skončilo polským vítězstvím a připojením sporného území k Polsku.

Poláci a Ukrajinci v Haliči[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení Haliče 1911 Poláci - hnědě, Ukrajinci - zeleně, Rumuni - oranžově

Kořeny konfliktu mezi Poláky a Ukrajinci musíme hledat v politické a národnostní situaci v Haliči na začátku 20. století. Relativní shovívavost ze strany Habsburků k národnostním menšinám v Rakousku-Uhersku způsobila, že se země stala ideálním místem pro tvorbu národnostních hnutí. Po porážce revoluce 1848, ve které se Poláci dožadovali v Haliči autonomie, se podpory v monarchii začalo dostávat Rusínům (malému slovanskému národu, který později sebe prohlásil za Ukrajince). Byly zakládány rusínské školy, vznikly rusínské politické strany a došlo k velkému rozvoji rusínské kultury. Poláci brali tento vývoj jako velké překvapení, protože považovali Rusíny za součást polského národa. V devadesátých letech 19. století si rusínská inteligence adoptovala pojem Ukrajinci pro popis svého národa a se začátkem 20. století začíná velké národní uvědomění rusínských neboli ukrajinských rolníků.

Existence dvou národů v Haliči začala postupně přinášet problémy a národnostní pnutí. V letech 1901–1908 probíhal konflikt na univerzitě ve Lvově, kdy ukrajinští studenti požadovali vytvoření samostatné ukrajinské university, zatímco Poláci tento požadavek striktně odmítali. V roce 1903 oba národy pořádaly oddělené konference, ve kterých si stanovili své národní cíle.

Halič se stala součástí Rakouska-Uherska po prvním dělení Polska v roce 1772. Území zahrnovalo na západě polské kulturní centrum Krakov s většinou polské populace a na východě bývalé centrum tzv. Haličsko-volyňského knížectví obydleného především Ukrajinci. Ve východní Haliči tvořili Ukrajinci většinu, 65% populace zatímco Poláci 22%. Centrem východního Haliče bylo město Lvov, politické centrum provincie, ve kterém Poláci tvořili většinu (60% Poláci, 17% Ukrajinci). Pro místní Poláky byl Lvov centrem polské vzdělanosti a kultury a bylo pro ně nemyslitelné nemít Lvov pod polskou kontrolou. Ukrajinci se politicky snažili o rozdělení Haliče na západní polskou část a východní ukrajinskou část, což ale bylo odmítáno Poláky ze strachu ztráty polského jazykového ostrova kolem Lvova. Pod politickým nátlakem nakonec císař Karel I. slíbil rozdělit Halič v roce 1916. Však do konce války k tomuto aktu nedošlo.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Díky porážce v první světové válce se v říjnu 1918 zhroutilo Rakousko-Uhersko. Téhož měsíce ve východní Haliči vznikla Ukrajinská národní rada složená z bývalých poslanců rakouského parlamentu a politiků bývalých provincií Halič a Bukovina. Rada schválila spojení obou provincií do jednoho státu s hlavním městem ve Lvově (ZUNR). 30. října lvovská městská rada schválila připojení města k Polsku. Ukrajinské jednotky (pocházející s bývalé rakousko-uherské armády) v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 vojensky obsadily město Lvov a 1. listopadu byla ve Lvově slavnostně vyhlášena Západoukrajinská republika (ZUNR).

Nově vzniklý ukrajinský stát byl pro místní Poláky velkým překvapením. ZUNR si nárokovala celou východní Halič a také část západní Haliče až k městu Nowy Sącz. Dále ZUNR si na jihu nárokoval Bukovinu a Podkarpatskou Rus. Území východní Haliče bylo převážně obydleno Ukrajinci s výjimkou nejzápadnější části, která byla kompaktně osídlena Poláky a územně navazovala na polské osídlení v západním Haliči. Po celé východní Haliči byly enklávy obydlené hlavně nebo pouze Poláky (Ternopolská oblast a mnoho jiných). V okolí Lvova a ve městě samotném převažovali Poláci. Místní Ukrajinci vítali vznik ukrajinského státu s nadšením, Židé se k situaci stavěli více méně neutrálně (ve Lvově vytvořili vlastní milici a polská strana je považovala za spojence Ukrajinců). Mezi Poláky a Ukrajinci došlo ke konfliktu. Oba národy si nárokovaly území osídlené druhou národností, oba nabízeli druhé straně autonomii ve svém rámci a nikdo nechtěl ustoupit.

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

Situace v lednu 1919 (fialově linie držená Poláky, modře útoky ZUNR, zeleně úroky UNR, červeně sovětské útoky)

Polské povstání ve Lvově[editovat | editovat zdroj]

Srážky mezi Ukrajinci a Poláky ve Lvově začaly téměř okamžitě po vyhlášení ZUNR. Ukrajinští vojáci čelili občanům Lvova, kteří ale byli velice dobře vedeni a měli vysokou bojovou morálku (město bylo obydleno hlavně Poláky). Další polská povstání proti ZUNR proběhla v Drohobyči, Sambiru, Jarosławi a hlavně v Přemyšli, kde se Polákům podařilo obsadit most a železnici vedoucí do Lvova. V okolí Přemyšle pak došlo ke střetu s polskou regulérní armádou.

Po dvou týdnech těžkých bojů dorazila po kontrolované železnici do Lvova polská armáda vedená podplukovníkem Karaszewicz-Tokarzewským. Ukrajinští vojáci byli z města vytlačeni. Po ukončení bojů ve městě, pravděpodobně skrz podezření z podpory udělené Ukrajincům (přesný průběh událostí se nepodařilo vyšetřit), došlo k útokům proti lvovským Židům (72-150 mrtvých). Ukrajinská vláda nabídla finanční pomoc židovským rodinám obětí a podařilo se jí tak následně vytvořit židovský batalion. Na konci listopadu 1918 tak Poláci kontrolovali město Lvov a železnici přes Přemysl spojující město se zbytkem Polska. Ukrajinci měli pod kontrolou větší část východní Haliče (po řeku San) a oblehli Lvov ze tří stran.

Během 11. - 12. listopadu 1918 vstoupila do Bukoviny rumunská armáda a bez odporu toto území obsadila.

Bitva o Volyň[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1918 se boje přenesly i severněji, do Volyně. Polská armáda se zde musela postavit jednotkám Ukrajinské národní republiky (UNR), státu, který vznikl na území bývalého Ruského carství obývaného Ukrajinci. Centrem tohoto ukrajinského státu byl Kyjev a hlavní postavou nacionalista Symon Petljura. Ukrajinci se pokoušeli rozšířit své území až k městu Chełm. Boj se neobešel bez pogromů na Židy. První pogrom provedl ukrajinský ataman Kozyr-Zyrka v Ovruchu, největším se stal pogrom Žitomiru, kde Ukrajinci zabili 500 - 700 Židů. Po dvou měsících těžkých bojů byli Ukrajinci poraženi až příchodem armády generála Rydz-Śmigły v březnu 1919.

Mat ve východní Haliči[editovat | editovat zdroj]

Díky velice rychlé a dobře organizované mobilizaci získali Ukrajinci nad svým protivníkem do února 1919 početní převahu. Lvov byl obležen ze tří stran a plánovalo se přerušit železnici vedoucí do Lvova. Fronta na řece San se stabilizovala po vytlačení Ukrajinců z Přemyšle a Jaroslavi. Ukrajinci v té době měli jednotky o velice dobré bojové morálce a nadšení v ideji nezávislé Ukrajiny. Z druhé strany ovšem Poláci také měli vysokou morálku a nadšení z důvodu znovuzískání nezávislosti. Zvláště vojáci pocházející ze Lvova a západní části východní Haliče bojovali za svůj domov a z ohledu na ukrajinské nároky v západním Haliči a v Lubelsku celý jiho-východ Polska chápal nutnost vojenských operací u Lvova a u řeky San. Polské jednotky byly dobře vyškolené, měly zkušené velitele a hlavně dobře fungující výzvědnou službu. Poláci hlavně kontrolovali železnici, po které dokázali rychle přesouvat svoje jednotky na daná místa střetů s Ukrajinci.

Dne 9. prosince 1918 prolomili Ukrajinci obranné linie okolo Přemyšle a obsazením města chtěli přerušit železnici vedoucí do Lvova. Poláci ale byli schopni velice rychle poslat posily do města a ukrajinský útok tak byl 17. prosince odražen. Mezitím Poláci začali dostávat posily z centrálního Polska. Ukrajince z ZUNR zase začaly posilovat jednotky z Ukrajinské lidové republiky. Leden a únor 1919 se následně nesl v duchu snahy Poláků prorazit obklíčení Lvova a ukrajinských útoků na město. Obě snahy skončily nakonec nezdarem.

Dne 14. února začal další ukrajinský útok na Lvov. 20. února se Ukrajincům podařilo přerušit spojení mezi městem a centrálním Polskem. V té době ale na ukrajinské velitelství dorazila Francouzi vedená mise Dohody. Francouzi pohrozili vypověděním diplomatických vztahů mezi ZUNR a dohodovými státy, pokud se boje nezastaví. K 25. únoru byly všechny ukrajinské operace pozastaveny. Mise se snažila nastolit trvalé příměří mezi Polskem a ZUNR a trvala na přijetí tzv. Barthelemovy linie. Podle francouzského plánu Lvov a prostor mezi ním a Přemyšlem měl být připojen k Polsku a dále na jih hranice měla probíhat na řece San. Oplátkou za to Polsko mělo uznat nezávislost ZURL. Poláci s plánem v podstatě souhlasili, ale požadovali aby hranice na jihu neprobíhala po řece San a místo toho vedla od Lvova přímo na jih. Ukrajinci plán zcela odmítli. Nechtěli uznat připojení Lvova k Polsku a navíc požadovali území na západ od řeky San. 4. března 1919 Ukrajinci zahájili novou ofenzívu, během které se Ukrajincům opět nepodařilo město dobýt a Poláci obnovili spojení města s Polskem.

Boje od března do května 1919[editovat | editovat zdroj]

Situace květen-červen 1919

Po neúspěšné ofenzívě ukrajinská strana přistoupila na nový mírový plán Dohody (Bothova linie), který v podstatě odpovídal dřívější Barthelemově linii (Lvov k Polsku, Boryslavský naftový revír k ZUNR, uznání nezávislosti ZUNR Polskem). Polská strana už další jednání odmítla, značně posílila své jednotky v oblasti (příjezd Hallerovy armády) a 19. dubna zahájila ofenzívu, která úplně odblokovala Lvov. V květnu polská armáda zahájila masivní ofenzívu a do konce měsíce obsadila polovinu východního Haliče. 25. května do Pokutí vstoupila rumunská vojska a bez boje tuto oblast obsadila.

Čortkuvská operace[editovat | editovat zdroj]

Na začátku června 1919 se ujal velení ukrajinských jednotek bývalý generál carské armády Oleksandr Hrekov, který přeskupil ukrajinské jednotky a zahájil protiútok. Poslední mohutná ukrajinská ofenzíva vytlačila polská vojska z části dobytého území. Časem se polské jednotky vzpamatovaly z překvapivého útoku a ukrajinská ofenziva byla zastavena. Ukrajinské armádě začala chybět munice a další vojenský materiál. Vláda ZUNR ovládala ropná pole u Drohobyče, s jejich pomocí chtěla koupit zbraně a munici, ale zbraně do ZUNR se dostávaly pouze přes Československo, s kterým po polských úspěších ZUNR ztratilo společnou hranici. Ačkoliv tak Ukrajinci zatlačili Poláky zpátky o 120 km, nepodařilo se jim vytvořit koridor do ČSR. V polovině května polská strana unavená prodlužujícími se válkou nabídla ZUNR příměří a novou demarkační linii (Delwigova linie), ale ukrajinská strana pod vlivem úspěchu svých vojsk smlouvu odmítla. Na konci června byl ukrajinský útok zastaven a následný polský protiútok zcela zničil vojska ZUNR a ukončil existenci tohoto státu.

Podkarpatská Rus[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 6. - 11. února 1919 vstoupily nepočetné jednotky ZUNR do Podkarpatské Rusi, která byla obsazena z části Maďarskem a z části ČSR. Proběhlo několik srážek mezi ukrajinskými jednotkami a policejními složkami Maďarska a Ukrajincům se podařilo obsadit pár Maďary kontrolovaných vesnic. Však jak se ukrajinské jednotky dostaly do konfliktu s československou policií, dostaly rozkaz se stáhnout. Československo bylo vedle UNR jediným diplomatickým a obchodním spojencem ZUNR. ČSR přijímala ukrajinské běžence a ponechával jistou volnost v organizaci jejich věcí na svém území. Konflikt s ČSR by uvrhl ZUNR do obchodní a politické izolace.

Situace po válce[editovat | editovat zdroj]

Dne 21. listopadu 1919 na Pařížské mírové konferenci byla východní Halič oficiálně přičleněna k Polsku na dobu 25 let. Pak měl následovat plebiscit. V dubnu 1920 podepsal velitel polských vojenských sil generál Piłsudski a vůdce Ukrajinské národní republiky Symon Petljura spojenectví proti Rudé armádě. Ukrajinci zaručili Polákům hranici na řece Zbruč a Poláci se zavázali Ukrajincům pomoci v boji proti rudoarmějcům.

Politici ze ZUNR se uchýlili do exilu do Vídně a zbytek armáda ZUNR byl internována v Československu. Na probíhající mírové konferenci se ukrajinští diplomati stále pokoušeli změnit svou bezvýslednou situaci. Podařilo se jim přesvědčit francouzské a britské diplomaty, aby znovu neuznali východní Halič jako součást Polska. Osud východní Haliče byl v rukou Konference velvyslanců Ligy národů. Konference velvyslanců ale neuznala exilovou vládu ZUNR, a tak nakonec 14. března 1923 bylo území východní Haliče definitivně přičleněno k Polsku.

Vztah ZUNR s Československem[editovat | editovat zdroj]

ZUNR se během své krátké existence mohla opřít o velice omezenou diplomatickou a ekonomickou podporu ostatních států. Vedle Ukrajinské národní republiky byla jejím hlavním spojencem právě ČSR. Československo v letech 1918/1919 vedlo jako ZUNR pohraniční spory s Poláky. V československém případě šlo o oblast Těšínska a Oravy a Spiše na Slovensku. Spor vyústil v krátký ozbrojený konflikt mezi Poláky a československými jednotkami. Od té doby byly vztahy mezi ČSR a Polskem velice napjaté.

ČSR, která na své území neměla žádná ropná pole, měnila v průběhu války s Ukrajinci zbraně a munici za ropu. Sama sebe ale do konfliktu nezapojila a vyhlásila neutralitu. Na její území během války přicházely ustupující ukrajinské jednotky. Vojáci byli Čechy internováni a posláni do Čech. Největší skupina (cca 6000 osob) byla umístěna do tábora u Jablonného v Podještědí. Postupně se v ČSR vytvořila tzv. Ukrajinská brigáda, která měla výzbroj a výcvik a chtěla odjet zpátky do bojů na Ukrajinu. Československé ministerstvo zahraničí ale přesun ukrajinského vojska nepovolilo. Ukrajinští vojáci nebyli bráni v táborech jako zajatci, ale hosté a měli volnost pohybu. Po skončení války mohli v ČSR studovat, dokončit vysokou školu či si najít práci (a to převážně v zemědělství). Nakonec se tak z ČSR stalo významné místo ukrajinské emigrace.

Důsledky války[editovat | editovat zdroj]

Připojení území obydleného převážně Ukrajinci k Polsku zapříčinilo velké národnostní pnutí. Ukrajinci se v polském Haliči začali organizovat do různých polovojenských spolků a bojovali teroristickými praktikami proti polským úřadům a policii. Nakonec tak vznikla v roce 1929 nejznámější a nejmocnější skupina, Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Aktivity OUN začaly dosahovat takové míry, že polská vláda poslala do oblasti na konci roku 1930 speciální policejní složky k tzv. pacifikační akci. Po roce 1933, kdy Hitler převzal moc nad Německem, začalo docházet k sbližování nacistického Německa s ukrajinskými nacionalisty a nacisté začali posílat ukrajinským separatistům materiální a finanční pomoc.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Leonid Zaszkilniak, The origins of the Polish-Ukrainian conflict in 1918–1919, Lviv
  • Michał Klimecki, Polsko-ukraińska wojna o Lwów i Galicję Wschodnią 1918-1919, Warszawa 2000
  • Maciej Kozłowski, Między Zbruczem a Sanem, Kraków 1990
  • М.Литвин, К.Науменко. Історія ЗУНР.- Львів: Інститут українознавства НАНУ; видавнича фірма «Олір», 1995

Související články[editovat | editovat zdroj]