Příměří z Compiègne

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o příměří uzavřené mezi státy Dohody a Německem v první světové válce. Další významy jsou uvedeny na stránce Příměří s Německem.
Zástupci přítomní při vyjednávání o příměří; francouzský maršál Foch je druhý zprava

Příměří z Compiègne bylo příměří uzavřené mezi Státy DohodyNěmeckem na konci první světové války. Vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918 v 11 hodin pařížského času a ukončilo boje na západní frontě. Příměří znamenalo vítězství států Dohody a úplnou porážku Německé říše, která ale formálně nekapitulovala. Vyjednáváním o příměří reagovalo Německo na program čtrnácti bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918. I přesto, že příměří ukončilo boje první světové války, trvalo šest měsíců, než byla během Pařížské mírové konference přijata Versailleská smlouva, která znamenala definitivní přijetí míru a kapitulaci Německa.

Pozadí a situace před vyjednáváním příměří[editovat | editovat zdroj]

Titulní strana deníku The New York Times 11. listopadu 1918

29. září 1918 informovalo německé Nejvyšší armádní velení císaře Viléma II. Pruskéhoříšského kancléřehraběte Georga von Hertlinga na říšském vojenském velitelství v belgickém Spa o tom, že vojenská situace čelící Německu vypadá beznadějně. Generál Erich Ludendorff, obávající se po neúspěchu německé jarní ofenzívy vojenského obratu, prohlásil, že nemůže zaručit udržení fronty v dalších 24 hodinách a požadoval, aby bylo uzavřeno okamžité příměří se státy Dohody. Také doporučil přijmout čtrnáct bodů navržených americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem v lednu 1918 a usiloval o demokratizaci Německé říše ve snaze zmírnit válečné dopady na Německo a vymoci si výhodnější mírové podmínky. To mu umožnilo zachovat čest německé říšské armády a předat odpovědnost za kapitulaci do rukou demokratických politických stranparlamentu.

3. října byl říšským kancléřem jmenován liberální politik a velkovévoda Maxmilián Bádenský, jenž nahradil ve funkci Georga von Hertlinga a jehož úkolem bylo vyjednávat o příměří. Po dlouhých debatách s císařem a hodnocení politické a vojenské situace Německé říše poslala německá vláda 5. října zprávu americkému prezidentovi Wilsonovi, že bude na základě předchozích debat vyjednávat o podmínkách příměří podle Wilsonových čtrnácti bodů. Jako předpoklad možného jednání požadoval Wilson ústup německých vojsk ze všech obsazených území, zastavení námořních aktivit a abdikaci císaře Viléma II. Pruského. 23. října byl ve zprávě vlády Spojených států amerických vznesen požadavek na bezpodmínečnou kapitulaci Německa.

Na konci října došlo k náhlé změně, když generál Erich Ludendorff vyhlásil nové obnovení bojů, a to i přesto, že o měsíc dříve požadoval vyjednávání o příměří. Německá armáda byla tou dobou již na ústupu a vracela se zpět do Německa. Docházelo také k časté dezerci vojáků, což poukazovalo na nepřipravenost armády a již nemohlo vést k plnému obnovení bojů. Říšská vláda se v Německu držela i nadále moci a generál Ludendorff byl ve funkci nahrazen Wilhelmem Groenerem. 5. listopadu se představitelé států Dohody dohodli, že na jednáních o příměří budou požadovat válečné reparace. Poslední zprávu amerického prezidenta Wilsona přijala německá vláda v Berlíně 6. listopadu a tentýž den byla do Francie odeslána delegace vedená Matthiasem Erzbergerem s cílem vyjednávat o podmínkách příměří.

Při vyjednávání o podmínkách příměří došlo ke konfliktu mezi Spojenými státy americkými a vládami Spojeného království, FrancieItálie, které odmítaly přistoupit na Wilsonových čtrnáct bodů. To vedlo k pětitýdennímu zpoždění a k výraznému zhoršení sociální situace v Evropě, než došlo k podepsání příměří. Státy Dohody nesouhlasily s americkým návrhem, který počítal s demilitarizací všech zúčastněných zemí a domnívaly se, že by se mělo odzbrojení týkat pouze Centrálních mocností. Existovaly také rozpory týkající se poválečného uspořádání Evropy, které nezahrnovalo ideál práva na sebeurčení národů. Státy Dohody vnímaly čtrnáct bodů jako soubor nejasných principů, na nichž měl být vybudován mír v Evropě a které byly podle nich nepřijatelné.

Listopadová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Listopadová revoluce (Německo).

V noci z 29. na 30. října 1918 vypukla vzpoura námořníků v námořním přístavu ve Wilhelmshavenu a během několika dnů se masové protesty a demonstrace rozšířily napříč celým Německem. To vedlo 9. listopadu k vyhlášení republiky, ustanovení dočasné správní vlády označované jako rada lidových představitelů a k abdikaci císaře Viléma II. Pruského, jenž uprchl do nizozemského exilu. V tentýž den byla vláda předána z rukou říšského kancléře Maxmiliána Bádenského do rukou sociálně demokratického politika a nového kancléře Friedricha Eberta.

Friedrich Ebert byl členem Sociálně demokratické strany NěmeckaMatthias Erzberger, jenž vyjednával ve Francii o příměří, byl členem Německé strany centrum. Obě politické strany byly zastoupeny v Říšském sněmu a požadovaly mír už od roku 1917. Vzhledem k tomu, že Říšský sněm měl v Německém císařství jen malý vliv na vládu, k mírovým jednáním, která mohla vést k dřívějšímu vyhlášení republiky, tak nedošlo.

Vyjednávání příměří[editovat | editovat zdroj]

Kresba ukazující vyjednávání o příměří v železničním voze v Compiègneském lese

Německá delegace s čelním představitelem Matthiasem Erzbergerem překročila frontovou linii, deset hodin cestovala válkou poničenou severní Francií a na místo dorazili v ranních hodinách 8. listopadu. Členové delegace poté nastoupili do železničního vozu soukromého vlaku maršála Ferdinanda Focha, který byl odstavený na vlečceCompiègneském lese poblíž Compiègne.

Během třídenního jednání se sám Foch objevil ve voze pouze dvakrát, a to v prvním dnu jednání, kdy vyslechl požadavky německé delegace a následně poslední den, kdy zkontroloval podpisy pod vyjednaným příměřím. Německá delegace předala požadavky představitelům států Dohody a dala jim 72 hodin na přijmutí. Delegace jednala s různými zástupci Francie a států Dohody, nikoliv však se samotným Fochem. Příměří zahrnovalo úplnou demilitarizaci Německé říše, na oplátku slíbily státy Dohody Německu některé ústupky. Námořní blokáda Německa nemohla být podle dohodnutých podmínek zrušena dříve, než bude dohodnut plnohodnotný mír.

Německé delegaci se podařilo vyjednat některé požadavky, které dříve zástupci Dohody odmítali, a také podali oficiální protest proti nepřiměřenosti požadavků a podmínek států Dohody. Nicméně zástupci Německé říše byli v pozici, ve které museli příměří přijmout a podepsat. V sobotu 10. listopadu ukázali francouzští zástupci německé delegaci pařížské noviny, které informovaly lid o tom, že německý císař Vilém II. Pruský abdikoval. Téhož dne obdržel Erzberger instrukce od Eberta, že má příměří podepsat. Německá vláda obdržela ještě před podpisem příměří žádost od Paula von Hindenburga, v níž žádal o podpis příměří i v případě, že se německým zástupcům nepovede u zástupců Dohody vyjednat lepší podmínky příměří. Příměří bylo definitivně dohodnuto 11. listopadu 1918[1] v pět hodin ráno s účinností od 11 hodin pařížského času (12 hodin německého času), z tohoto důvodu bývá někdy celá událost neformálně označována jako „jedenáctá hodina jedenáctého dne v jedenáctém měsíci“.

Po podpisu příměří v Compiègneském lese došlo k okupaci Porýní vojsky Spojených států amerických, Belgie, FrancieSpojeného království.

Prodloužení příměří[editovat | editovat zdroj]

Než byl přijat definitivní mír, bylo příměří celkem třikrát prodlouženo. Mír byl přijat 20. ledna 1920.

  • Ustanovení příměří (11. listopadu 1918–13.  prosince 1918)
  • První prodloužení příměří (13. prosince 1918-16. ledna 1919)
  • Druhé prodloužení příměří (16. ledna 1919–16. února 1919)
  • Třetí prodloužení příměří (16. února 1919–20. ledna 1920)

Klíčové osoby[editovat | editovat zdroj]

Američtí vojáci 64. pluku oslavují příměří, 11. listopadu 1918

Za státy Dohody byli vyjednávání o příměří přítomni:

Za Německou říši byli vyjednávání o příměří přítomni:

Podmínky příměří[editovat | editovat zdroj]

Příměří zahrnovalo celkem 35 podmínek, mezi hlavní patřily následující:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Armistice of 11 November 1918 na anglické Wikipedii.

  1. FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa. Redakce Zuzana Vrbová; překlad Eva Prášková. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2010. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9. Kapitola Výmarská republika: Původ a směr (politická orientace), s. 28.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]