Příměří z Compiègne (druhá světová válka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Adolf Hitler (ruce v bok) při pohledu na sochu Ferdinanda Focha před zahájením jednání o příměří v Compiègne, Francie (21. června 1940)
Železniční vůz přistavený na stejné místo jako po první světové válce, připravený Němci na podepsání druhého příměří v Compiègne, červen 1940

Příměří z Compiègne bylo podepsáno dne 22. června 1940 v 18:36[1] poblíž Compiègne ve Francii úředníky Třetí francouzské republiky a generály nacistického Německa. V platnost vstoupilo po půlnoci 25. června 1940.

Mezi signatáři za Německo patřil Wilhelm Keitel, vysoký důstojník Wehrmachtu. Za Francii podepsali dokument důstojníci s nižší hodností včetně generála Charlese Huntzigera.[1] Po rozhodném německém vítězství v bitvě o Francii (10. května – 21. června 1940) v druhé světové válce podpis příměří vytvořil německou okupační zónu v severní a západní Francii. Okupační zóna se týkala všech přístavů Lamanšského průlivu a Atlantského oceánu. Ostatní přístavy byly ponechané „volné, řízené Francouzi“. Jako místo k podpisu příměří vybral Adolf Hitler záměrně Compiègneském lese pro jeho symboliku. Zde bylo podepsáno v roce 1918 příměří s Německem, které znamenalo konec první světové války a konečnou kapitulaci Německa.

Bitva o Francii[editovat | editovat zdroj]

Nejlepší část zmodernizované francouzské armády byla vyslána na sever a byla ztracena v německém obklíčení. Francouzi přišli o své nejlepší těžké zbraně a nejlepší obrněné formace. Mezi květnem a červnem francouzské síly ustupovaly a Německo hrozilo obsazením Paříže. Francouzská vláda byla nucena dne 10. června přesídlit do Bordeaux aby se vyhnula zajetí a ve stejný den byla Paříž prohlášena za otevřené město.

Návrh francouzsko-britské unie (koncept unie mezi dvěma nezávislými suverénními státy Velké Británie a Francie, navrhovaná během určitých krizí 20. století) byl po pádu Paříže hlavním faktorem, který přispěl k tomu, že se Francouzi tak rychle vzdali Německu. Zatímco francouzský odpor pokračoval na neobsazeném území pod vedením Charlese de Gaullea, kapitulace Paříže ukončila veškeré další pokusy Britů o sjednocení obou zemí.

Do 22. června měly německé ozbrojené síly (Wehrmacht) ztráty 27 000 mrtvých, více než 111 000 zraněných a 18 000 pohřešovaných. Francouzské ztráty byly 92 000 mrtvých a více než 200 000 zraněných. Britské expediční síly měly 68 000 obětí, z toho asi 10 000 mrtvých.

Compiègne[editovat | editovat zdroj]

Když Adolf Hitler obdržel od francouzské vlády zprávu, že si Francie přeje vyjednat příměří, vybral Hitler záměrně jako místo pro jednání Compiègne Forest. Důvodem bylo, že Compiègne bylo místem příměří v roce 1918, příměří, které ukončilo první světovou válku kapitulací Německa. Proto využil Hitler toto místo jako skvělý okamžik pomsty. Rozhodl, že k podpisu by mělo dojít ve stejném železničním voze, Compiègne Wagon, kde Němci podepsali příměří v roce 1918. V poslední větě preambule autoři vložili větu:„Německo však nemá v úmyslu použít podmínky příměří a jednání o příměří jako formu ponížení proti tak udatnému protivníkovi“, s odkazem na francouzské síly. V článku 3, odstavec 2, navrhovatelé uvedli, že jejich záměrem nebylo plně obsadit severozápadní Francii po ukončení nepřátelských akcí s Británií.

Americký novinář William Lawrence Shirer, který byl jednání přítomen napsal: „Jsem jen padesát yardů od něj. […] Tuto tvář jsem viděl mnohokrát ve velkých chvílích jeho života. Ale dnes! Jeho tvář hoří opovržením, hněvem, nenávistí, pomstou, triumfem.“[2] Poté, ve stejném železničním vagónu, ve kterém bylo podepsáno příměří v roce 1918 - (vůz byl odvezen z budovy muzea a postaven přesně tam, kde stál v roce 1918) – dne 21. června 1940 seděl Hitler v stejném křesle na kterém seděl maršál Ferdinand Foch tváří v tvář stojícím zástupcům poražené německé říše. Poté, co si Hitler přečetl preambuli, ve vypočítavém gestu pohrdání francouzskými delegáty opustil vůz stejně jako to udělal Foch v roce 1918, a nechal jednání na svém vrchním veliteli ozbrojených sil generálu Wilhelmu Keitelovi. Jednání trvala celý den, až do večera 22. června 1940: Generál Huntziger musel telefonicky prodiskutovat podmínky s představiteli francouzské vlády, kteří uprchli do Bordeaux, hlavně s nově jmenovaným ministrem obrany generálem Maxime Weygandem.

Mapa Německem okupované Francie

Podmínky[editovat | editovat zdroj]

Adolf Hitler měl řadu důvodů, proč souhlasit s příměřím. Potřeboval zajistit, aby Francie nepokračovala v boji o francouzské zemí v severní Africe. Také chtěl zajistit aby bylo vyřazeno z války francouzské námořnictvo. Navíc ponechání vlády ve Francii na francouzské vládě zbavilo Německo značné zátěže při správě francouzského území, zvláště když Hitler obrátil svou pozornost k Británii. A navíc, Německu chybělo námořnictvo nutné k obsazení francouzských zámořských území. Hitlerovo jediné praktické řešení, jak znemožnit zapojení britského námořnictva bylo udržet formálně nezávislý a neutrální francouzský stát.

Podle knihy Williama Shirera Rise and Fall of the Third Reich (Vzestup a pád Třetí říše) si francouzský generál Charles Huntziger stěžoval, že podmínky příměří uvalené na Francii byly tvrdší než podmínky uvalené na Německo v roce 1918. Zajišťovaly německou okupaci tří pětin Francie severně a západně od trasy vedoucí přes Ženevu a Tours a sahající až ke španělským hranicím, aby měl Kriegsmarine nacistického Německa přístup do všech přístavů ve francouzském Lamanšském průlivu a v Atlantiku. Všechny osoby, kterým byl udělen politický azyl, musely být zajištěny a veškeré náklady na okupaci musela nést Francie, přibližně 400 milionů francouzských franků denně. Byla povolena minimální francouzská armáda. Jako jeden z mála Hitlerových ústupků nemuselo být francouzské námořnictvo odzbrojeno, ale nesmělo své zbraně použít. Hitler si uvědomil, že příliš velký tlak na Francii může vést k tomu, že Francie bude bojovat mimo Evropu za své kolonie. Neobsazenému regionu na jihu,Zone libre, byl ponechána relativní svoboda. Byl řízen francouzskou administrativou se sídlem ve Vichy, která také spravovala okupované zóny, i když za přísných omezení.

Předpokládalo se, že tento stav potrvá do doby než bude sjednána konečná mírová smlouva. V té době si Francouzi i Němci mysleli, že okupace je pouze prozatímním stavem a potrvá jen do doby, než se Británie vzdá, což Hitler považoval za krátkodobou záležitost. Příklad: žádná z francouzských delegací neměla námitky proti ustanovení, že francouzští vojáci zůstanou válečnými zajatci až do ukončení všech nepřátelských akcí. Téměř 1 000 000 Francouzů tak bylo nuceno strávit příštích pět let v zajateckých táborech (asi třetina z počátečních 1 500 000 zajatých zajatců byla propuštěna nebo vyměněna v rámci programu nucených prací v Německu až do skončení války. Program nucených prací Service du Travail Obligatoire – bylo nucené zařazení a deportace stovek tisíc francouzských dělníků do nacistického Německa, kde pracovali pro německé válečné úsilí během druhé světové války.[3]

Konečná mírová smlouva nebyla nikdy sjednána a do té doby neokupovanou zónu obsadilo Německo a Mussoliniho Itálie po invazi Spojenců do francouzské severní Afriky v listopadu 1942. Invaze spojenců do severní Afriky Němce nemile překvapila a vedle mimo jiné k operaci Anton 11. listopadu 1942. Cílem operace byla okupace dosud formálně nezávislé části Francie spravované vládou ve Vichy. (viz Potopení francouzské floty v Toulonu

Článek 19 francouzsko-německého příměří požadoval, aby francouzský stát předal německým úřadům jakéhokoli německého státního příslušníka na francouzském území, který poté často čelil deportaci do koncentračního tábora (doložka „kapitulace na vyžádání“).[4] Keitel poskytl slovní ujištění, že se to bude týkat hlavně těch uprchlíků, kteří „podněcovali válku“, což je eufemismus pro Židy, a zejména německé Židy, kteří do té doby měli ve Francii azyl. Keitel také učinil další ústupek, že francouzská letadla nemusí být předána Němcům.[5]

Francouzská delegace – vedená generálem Charlesem Huntzigerem – se pokusila zmírnit drsnější podmínky příměří, ale Keitel odpověděl, že příměří budou muset přijmout nebo odmítnout. Vzhledem k vojenské situaci, ve které se Francie nacházela, neměl Huntziger „jinou možnost“, než přistoupit na podmínky příměří. Příměří vstoupilo v platnost v 00:35 dne 25. června 1940, o více než dva dny později, tedy poté, co bylo mezi Francií a Itálií, hlavním německým spojencem v Evropě, podepsáno další příměří.

Příměří mělo pro Francouze určité relativní výhody ve srovnání s horšími možnými výsledky, jako například udržení koloniální říše a flotily, a tím, že se vyhnul plné okupaci a odzbrojení, část francouzského území v neobsazené zóně mohl prosadit určitou nezávislost a neutralitu vůči Ose (Osa Berlín–Řím–Tokio).

Zničení Compiègne[editovat | editovat zdroj]

Compiègne jako místo podpisu příměří bylo zničeno Němci na Hitlerův rozkaz o tři dny později.[6] Samotný vůz odvezen do Berlína jako trofej spolu s kusy velké kamenné desky. Alsasko-lotrinský památník (zobrazující německého orla probodeného mečem) byl také zničen a všechny důkazy o místě byly vymazány, kromě pozoruhodně sochy Ferdinanda Focha: Hitler nařídil, aby byl ponechána neporušená, takže bude uctívána pouze pustinou. Železniční vůz byl později vystaven v Berlíně a poté v roce 1945 převezen do Crawinkelu v Durynsku, kde byl zničen jednotkami SS a trosky zakopány. Po válce byly místo a památníky restaurovány německými válečnými zajatci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Armistice of 22 June 1940 na anglické Wikipedii.

  1. a b MAURY, Jean-Pierre. "Convention d'armistice" – Text of the armistice signed in Rethondes on 22 June 1940 [online]. University of Perpignan [cit. 2015-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Shirer, William, The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany, Simon & Schuster, 2011, ISBN 978-1-4516-5168-3 s. 742
  3. Durand, La Captivité, s. 21
  4. The Varian Fry Foundation Project/IRC [online]. [cit. 2013-12-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Lacouture 1991, s. 233–234
  6. LEHRER, Steven. Compiègne [online]. [cit. 2013-12-07]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gates, Eleanor. End of the Affair: The Collapse of the Anglo-French Alliance, 1939–1940 (1980)
  • Jackson, Julian. France: The Dark Years, 1940–1944 (2001) ch 6
  • Lacouture, Jean. De Gaulle: The Rebel, 1890–1944 (1984; English ed. 1991), ISBN 084190927X
  • Potts, William J. The German-French Armistice of June, 1940, and the German Armistice Commission, 1940–1942 1966.
  • Shirer, William. The Collapse of the Third Republic (1969)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]