Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Prezident Woodrow Wilson.

Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona byl program amerického prezidenta Woodrowa Wilsona vyřčený na zasedání Kongresu 8. ledna 1918. Týkal se mezinárodního uspořádání světa po první světové válce z hlediska postoje Spojených států.

Čtrnáct bodů[editovat | editovat zdroj]

Prezident Wilson jasně formuloval nové zásady vztahů mezi zeměmi a principy světového řádu, které měly nastoupit místo zprofanované politiky tajných smluv a spojenectví v evropské politice.

Body 1.-5. se věnují zásadám poválečné spolupráce, body 6.-13. hovoří o vytvoření poválečného uspořádání světa na základě zásady sebeurčení národů a vzniku etnických státních hranic nezávisle na výsledcích války, poslední bod č. 14 se týká vzniku mezinárodní organizace:

  1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
  2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného ke svobodným zdrojům surovin.
  3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
  4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
  5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
  6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
  7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
  8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii. Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko.
  9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic.
  10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící v Rakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
  11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
  12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše. Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bosporem a Dardanelami.
  13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
  14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

Realizace[editovat | editovat zdroj]

Prezidentu Wilsonovi se nepovedlo prosadit všechny body. Například nebyl realizován režim svobodného obchodu, nebo od jara 1918 bylo cílem mocností Dohody prosazovat pro národy žijící v Rakousko-Uhersku právo na sebeurčení, nikoli pouze autonomii.

USA nakonec do Společnosti národů nevstoupily poté, co Senát USA odmítl ratifikovat Versailleskou mírovou smlouvu, která zakládala tuto organizaci.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEČENKA, M.; LUŇÁK, P.. Encyklopedie moderní historie. Praha : Libri, 1998. ISBN 80-85983-46-X.