Třetí bitva u Yper

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Třetí bitva u Yper
(bitva u Passchendaele)
konflikt: západní fronta první světové války
Australští vojáci na dřevěném chodníčku v lesích Château, poblíž vesnice Hooge, 29. října 1917. Fotografii pořídil Frank Hurley.
Australští vojáci na dřevěném chodníčku v lesích Château, poblíž vesnice Hooge, 29. října 1917. Fotografii pořídil Frank Hurley.
trvání: 31. července – 10. listopadu 1917
místo: Passchendaele, Ypry, Západní Flandry
Zeměpisné souřadnice:
výsledek:
strany
Spojené království Britské impérium
Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg Třetí Francouzská republika
BelgieBelgie Belgie
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
velitelé
Spojené království Douglas Haig
Spojené království Hubert Gough
Spojené království Herbert Plumer
Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg François Anthoine
Belgie Louis Ruquoy
Německé císařství Erich Ludendorff
Německé císařství Ruprecht Bavorský
Německé císařství Friedrich Sixt von Armin

síla
Spojené království 50 divizí

Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg 6 divizí

Německé císařství 77–83 divizí
ztráty
240 000–448 614 217 000–400 000
(včetně 24 065 zajatců)

Třetí bitva u Yper (německy Dritte Flandernschlacht; francouzsky Troisième Bataille des Flandres a nizozemsky Derde Slag om Vlaanderen), známá též jako bitva u Passchendaele, byla válečným tažením první světové války, ve které proti sobě bojovaly síly států Dohody a Německého císařství. Bitva probíhala na západní frontě od července do listopadu 1917 a bojovalo se o kontrolu nad hřebeny, nacházejících se na jihu a východě od belgického města Ypry v Západních Flandrech. O podniknutí tažení v rámci spojenecké strategie se státy Dohody dohodly v listopadu 1916 a květnu 1917. Vesnice Passchendaele leží na posledním hřebeni východně od Yper, 8 kilometrů od křižovatky v Roeselare železniční trasy z Brugg do Kortrijk. Stanice v Roeselare se nacházela na hlavní zásobovací trase německé čtvrté armády. Po obsazení hřebenu Passchendaele měly spojenecké síly pokračovat v linii od Torhoutu do Koekelare.

Další operace a podpůrný útok britských sil podél belgického pobřeží směrem od Nieuwpoortu, jehož součástí bylo vylodění na belgickém pobřeží při operaci Hush, měl dorazit k Bruggám a pak k nizozemské hranici. Odpor čtvrté armády, nezvykle deštivé srpnové dny, počátek podzimních dešťů v říjnu a odklon britských a francouzských zdrojů do Itálie dovolil Německému císařství bojovat déle a nepodniknout tak stažení svých sil, které se začátkem října zdálo nevyhnutelné. Tažení skončilo v listopadu, kdy se podařilo kanadským sborům obsadit Passchendaele. Menší místní útoky však pokračovaly nadále, a to v prosinci i na začátku příštího roku. Spojenecká vojska došla celkového obsazení belgického pobřeží a dosažení nizozemských hranic až po bitvě u Lys a páté bitvě u Yper.

Válečné tažení ve Flandrech se stalo roku 1917 kontroverzním a je doposud. Britský premiér David Lloyd George byl, stejně jako generál Ferdinand Foch, náčelník štábu francouzské armády, proti podniknutí ofenzívy a polní maršál Douglas Haig, velitel Britského expedičního sboru, tak nemohl získat od britského válečného kabinetu povolení k provedení operace až do 25. července. Jednou ze sporných otázek, o které se vedou od roku 1917 mezi účastníky bitvy, spisovateli a historiky diskuse, je snaha vést ofenzivní strategii v návaznosti na Nivellovu ofenzívu a nečekat na příchod Amerických expedičních sil do Francie.

Kontroverzní nadále zůstala i volba Flander a jejich klimatických podmínek pro vedení ofenzívy generálem Hubertem Goughem a pátou armádou a debaty o povaze zahájení útoku. Diskusi neunikl ani čas mezi bitvou u Messines (7.–14. června) a prvním spojeneckým útokem v bitvě o Pilckem Ridge (31. července), rozsah vnitřních rozporů a problémů francouzské armády ovlivňující tu britskou, účinek nepříznivého počasí, rozhodnutí pokračovat v ofenzívě i v říjnu a cena lidských životů tažení.

Důvody k bitvě[editovat | editovat zdroj]

Britové se snažili dobýt ponorkové přístavy v německém držení v Belgii. Proto naplánovali rozsáhlou ofenzívu ve Flandrech (prosazovanou již před bitvou na Sommě) s centrem (opět) u Yper.

Podrobněji[editovat | editovat zdroj]

Třetí bitva u Yper.

Na počátku bojů (7. června) byly německé linie na messinském hřebenu podminovány a vyhozeny do povětří. Ač 2 z 19 ohromných náloží nevybuchly, výsledek byl pro Brity nad očekávaní příznivý. Úspěch nečekal ani strůjce operačního plánu Herbert Plumer, který v plánu počítal až s 50% ztrátami při následném útoku, oproti takovým odhadům byly ztráty velmi nízké. Britské jednotky spořádaně postoupily do cílových pozic. Dalšímu postupu zabránila jen nemožnost přesnější britské krycí palby přes hřeben (oproti tomu se přesnost německého dělostřelectva za hřeben zvyšovala). Německý protiútok přišel o týden později, ale nedosáhli ničeho a byli naopak zatlačeni dokonce o něco hlouběji. Toto úvodní vítězství je také známo jako bitva u Messines.

Avšak další fáze ofenzívy se opozdila, britské velení naplánovalo operaci na konec července. Cílem bylo dobýt vesnici Passchendaele. Začalo pršet a Němci, dobře připravení na další útok, zpomalenou ofenzívu odrazili. Kvůli dlouhodobým bojům o tuto vesnici se tato bitva nazývá také bitva u Passchendaele.

Generál Herbert Plumer se rozhodl pro útok u této obce, neboť na tomto úseku byli Němci demoralizováni. Účastnila se britská 5. armáda Huberta Gougha, malá část 2. armády Herberta Plumera a jeden pluk z 1. francouzské armády. Celkově bylo k dispozici 12 dohodových divizí. Již od 18. července zuřilo mohutné dělostřelecké bombardování oblasti. Tím se však Dohoda vzdala momentu překvapení. Když pak až 31. července zaútočila pěchota na 18 kilometrech fronty, Němci dohodové vojáky zadrželi. Pomohl jim v tom i terén, rozmáčený několika prudkými bouřkami během července a srpna. Jen na několika místech dosáhl útok menších zisků.

Hlavním problémem zůstávalo v srpnu počasí, neboť zmíněné bouřky a lijavce pokračovaly, neustálé husté deště proměnily bitevní pole v bažinu. Během 16. - 18. srpna se útočilo jen po dřevěných chodníčcích. Každý si sebou část hatí nesl, většinou kolem 40–50 kg. Kdo spadl mimo cestu, mohl často utonout dříve, než jej mohli spolubojovníci vytáhnout. Dohodě uvízly v bahně tanky a nemohla své útoky podpořit novou technikou. Koncem srpna se nové velení (z páté armády přešlo na druhou, v čele stál generál Herbert Plumer) odklonilo od masivních úderů a plánovalo sérii menších, rychlejších a překvapivějších útoků. Tato strategie byla nazývána bite and hold - zakousnout a držet. Těmi dosáhla Dohoda jistých zisků.

Září sice bylo suché, ale bahno již nevyschlo. Po celé září a i začátkem října se útoky dařily a bylo dosaženo hlavních cílů útoků. V říjnu však došlo k obratu, plánované útoky nedosahovaly zisků a vršily se další hromady mrtvých. Zhoršilo se opět počasí, říjen byl značně vlhký, a postup byl postupně zastaven nepřítelem, útoky byly omezeny a poté definitivně odvolány.

Poslední úspěšné akce bitvy byly dílem kanadských divizí. Ve třech útocích (následovaly vždy zhruba po týdnu) na přelomu října a listopadu dobyli Kanaďané výše položené pozice - obce Passchendaele a blízkou výšinu. Tato část bitvy se někdy nazývá druhá bitva u Passchendaele, neboť první bitvu u Passchendaele, postoupily v polovině října síly ANZACu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Passchendaele na anglické Wikipedii. (jen různé částečky, data a čísla)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]