Bitva na Kolubaře

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva na Kolubaře
konflikt: První světová válka
Kolubara, řeka poblíž které byla bitva svedena
Kolubara, řeka poblíž které byla bitva svedena
trvání: 16. 11. - 15. 12. 1914
místo: Poblíž města Lajkovac
Zeměpisné souřadnice:
výsledek: vítězství Srbska
strany
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko Srbsko Srbsko
velitelé
Rakousko-Uhersko generál Oskar Potiorek Srbsko maršálové
Radomir Putnik
Živojin Mišič

síla
Rakousko-Uhersko 450 000 mužů Srbsko cca 250 000 mužů
ztráty
Rakousko-Uhersko cca 224 000 mužů

~28 000 padlých
~120 000 zraněných
~76 000 zajatých

Srbsko cca 133 000 mužů

~22 000 padlých
~92 000 zraněných
~19 000 zajatých

Bojiště
Bojiště
Místo svedené bitvy v Srbsku

Bitva na Kolubaře patří mezi válečná střetnutí rakousko-uherské armády s početně slabší a hůře vyzbrojenou armádou Srbska, která se uskutečnila v prvém válečném roce 1914. Bitva byla součásti třetí ofenzivy v srbské kampani, která ale Rakousku-Uhrersku v podstatě žádný územní zisk nepřinesla.

Cíl bitvy[editovat | editovat zdroj]

Úkolem bylo překročit řeku Kolubaru a obsadit železniční traťValjeva do Obrenovace a ztížit tak zásobování srbské armády. Tento plán se jevil, vzhledem k menšímu počtu a hůře vyzbrojenému protivníkovi, rakousko-uherskému generálovi Oskaru Potiorkovi celkem reálný.

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Dobře vyzbrojená rakousko-uherská vojska, tvořená 5. a 6. armádou, o síle asi 450 000 mužů se soustředila na pravém břehu řeky Kolubary. Dne 16. 11. 1914 řeku překročila a chystala se důležitou železniční trať vedoucí do Bělehradu obsadit.

Protivníkem, který jim v tom chtěl rozhodně zabránit, byla slaběji vyzbrojená a méně početná srbská armáda čítající jen asi 250 000 mužů. Do boje byla vedená polním maršálem náčelníkem generálního štábu Radomirem Putnikem a polním maršálem Živojinem Mišičem. Ti si byli vědomi svých slabin a promyšleně zaujali pozice na jižním návrší.

K rozhodujícímu okamžiku došlo 3. 12. kdy Srbové nečekaně zaútočili na teprve přesunující se rakousko-uherské jednotky k plánovanému místu bitvy a způsobili nepříteli nečekané ztráty. O dva dny později Srbové opět úspěšně zaútočili a prolomili početnou a zdánlivě silnou rakousko-uherskou obranu. Následujícího dne, 3. 12. 1914, Potiorek zavelel k ústupu a obzvláště krvavá bitva na Kolubaře byla u konce.

Výsledek bitvy[editovat | editovat zdroj]

Srbové vítězství využili a do 15. 12. 1914 vytlačili rakousko-uherská vojska z již předtím obsazeného Bělehradu a donutili protivníka ustoupit až za řeku Sávu. Prohraná bitva na řece Kolubaře způsobila, že zájem vrchního velení ve Vídni o srbskou frontu opadl a hlavní rakousko-uherské vojenské síly byly přesunuty na ruskou frontu.

Výsledek bitvy byl tragický především pro Rakousko-Uhersko, které při ní ztratilo kolem 224 000 vojáků (28 000 bylo zabito, 120 000 zraněno a 76 000 zajato). Přišlo také při kvapném ústupu o nemalé množství vojenského materiálu. Mezi padlými bylo i mnoho Čechů. Ztráty v srbské armádě byly podstatně menší, ztratili "pouze" asi 133 000 vojáků (22 000 bylo zabito, 92 000 zraněno a 19 000 zajato).

Velitel rakousko-uherské armády Oskar Potiorek byl ve věku 62 let zbaven velení a pensiován; dožil se 80 let. Mimo této bitvy bylo mu vyčítáno i špatné velení při bitvě u Ceru a také lehkovážnost kterou napomohl ke spáchaní sarajevského atentátu na Ferdinanda d´Este.

Vzpomínky[editovat | editovat zdroj]

Téměř 50 000 padlých vojáků bylo společně, bez rozdílu národností, uloženo do krypty chrámu svatého Dimitrije v Lazarevaci a do krypty klášterního kostela svatého Jiří v Ćeliji. Nejkrvavější část bitvy proběhla právě mezi těmito, asi 5 km od sebe vzdálenými místy.[1][2][3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GAZDÍK, Jan. Smrt barvy praporů nemá [online]. Aktuálně, Centrum.cz, rev. 30.06.2013 [cit. 2014-10-02]. Dostupné online. (česky) 
  2. JITKA, Lenková. Ostatky nepřátel spočívají bok po boku [online]. Československá obec legionářská, Hotel Legie. Praha, rev. 2009 [cit. 2014-10-02]. Dostupné online. (česky) 
  3. JITKA, Lenková. Kostnice s ostatky až dvaceti tisíc padlých [online]. Československá obec legionářská, Hotel Legie. Praha, rev. 02.09.2009 [cit. 2014-10-02]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]