Živojin Mišić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Živojin Mišić
Uroš Predić - vojvoda Živojin Mišić, 1919.jpg
Narození19. července 1855 nebo 19. ledna 1855
Struganik
Úmrtí20. ledna 1921
Bělehrad
Místo pohřbeníBělehradský nový hřbitov
NárodnostSrbové
Alma materVojenská akademie
Povolánídůstojník
Oceněnívelkokříž Řádu lázně
rytíř velkokříže Řádu italské koruny
komandér Řádu italské koruny
rytíř Čestné legie
Řád knížete Danila I.
… více na Wikidatech
Nábož. vyznáníSrbská pravoslavná církev
Manžel(ka)Lujza Mišićová
DětiAleksandar Mišić
Radovan Mišić
Vojislav Mišić
Funkcenáčelník generálního štábu (1918)
náčelník generálního štábu (1918–1921)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Živojin Mišić (srbsky Живојин Мишић; 19. července 1855 Struganik - 20. ledna 1921 Bělehrad) byl srbský voják a polní maršál, srbský národní hrdina. Zúčastnil se všech srbských válek od roku 1876 do roku 1918. Přímo velel první srbské armádě v bitvě na Kolubaře roku 1914, kde se Srbové ubránili početně silnější a lépe vyzbrojené rakousko-uherské armádě. Po zapojení dohodových spojenců do první světové války a obrany Srbska byl v závěru války na Soluňské frontě náčelníkem nejvyššího velení. Proslavil se heslem "kdo nezná strach, jde kupředu" ("ko ne zna za strah, taj ide napred").[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodná ves leží poblíž Mionicy. Narodil se jako nejmladší dítě z osmi dětí (které přežily), v chudé rolnické rodině. Základní školu dokončil v Kragujevaci, ve svých vzpomínkách přitom tvrdil, že měl potíže s městskými dětmi, které se mu za rolnický původ posmívaly. Roku 1874 úspěšně ukončil studium na gymnáziu v ​​Kragujevaci a byl přijat na vojenskou akademii. V přijímacích zkouškách se umístil na 19. místě. V roce 1884 se oženil s Němkou Louise Kriknerovou (1865-1956) a měl s ní posléze šest dětí, tři syny a tři dcery.

Vyznamenal se v srbsko-tureckých válkách v letech 1876 a 1878, kde si vysloužil hodnost poručíka pěchoty. Bojoval též v srbsko-bulharské válce v roce 1885. Po atentátu na krále Aleksandara Obrenoviće (viz zavraždění srbské královské rodiny), a tím pádem nástupu Karađorđevićů na trůn, byl nucen odejít do důchodu, patrně po nátlaku nacionalistických důstojníků z Černé ruky. Byl totiž považován za příliš blízkého staré, obrenovićské dynastii. Nicméně po naléhání náčelníka štábu vrchního velení srbské armády generála Radomíra Putnika byl znovu aktivován. Putnik z něj pak udělal svého pobočníka.

V této pozici se zúčastnil i balkánských válek. Po bitvě u Kumanova v první balkánské válce byl povýšen na generála. Během kritických momentů bulharské překvapivé ofenzívy v bitvě u Bregalnice během druhé balkánské války, kdy většina štábu navrhla, aby se srbská armáda stáhla do druhé linie obrany, Mišić přesvědčil Putnika, aby nařídil armádě odrazit útok, čímž významně přispěl k srbskému vítězství v bitvě.

Během tzv. červencové krize v roce 1914 Mišić zastupoval nemocného Putnika, který se zotavoval v lázních. Po invazi Rakousko-Uherska byl tudíž pověřen velením srbské první armády, která měla první vlnu rakouského útoku zastavit. V prosinci 1914 se mu to podařilo, když vyhrál v bitvě u Kolubary, jež vyústila v ponižující útěk rakousko-uherských sil ze Srbska. Po tomto triumfu byl povýšen do hodnosti polního maršála.

Během zimy 1915-16 byl nucen organizovat velký ústup srbské armády přes albánské hory, před druhou rakousko-uherskou a tentokráte i německou invazí (nakonec se k ní přidalo i Bulharsko). Byl odhodlán ústup zastavit a přejít do protiútoku, ale král Petar I. a ostatní velitelé armády ho na schůzce v Peći přemluvili, aby tak nečinil. To ho sice na čas psychicky zdeptalo, ale vzpamatoval se, ústup dokončil a v roce 1916 již znovu velel první armádě, která přinutila ke stažení bulharskou armádu v bitvě u Gorniceva (též zvané bitva u Malka Nidže). Ke konci války v červnu 1918 byl Mišić jmenován náčelníkem nejvyššího dohodového velení na Soluňské frontě a velel srbské armádě během průlomu v září 1918.

Byl zastánce jednoty balkánských národů a vzniku společného jugoslávského státu.[2] Po válce v roce 1918 byl jmenován náčelníkem generálního štábu armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Až do své smrti v roce 1921 též učil na vojenské akademii v Bělehradě. Začal psát paměti Moje uspomene, ale nestihl je dokončit, takže nepopsal peripetie první světové války. Vydané torzo nicméně zaujalo například poznámkami o tom, že Srbové jsou naivní a příliš idealistický národ.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Živojin Mišić na anglické Wikipedii.

  1. Vojvoda Živojin Mišić - „ko ne zna za strah, taj ide napred". BBC News na srpskom [online]. 2021-01-20 [cit. 2021-02-15]. Dostupné online. (sr-latn) 
  2. 1922 Encyclopædia Britannica/Mišić, Živojin. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.