Druhá balkánská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Druhá balkánská válka
Konflikt: Balkánské války
Počáteční bulharský plán
Počáteční bulharský plán
Trvání: 29. června 1913 - 10. srpna 1913
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Balkán
Casus belli:
Výsledek: Porážka Bulharska, bukurešťská smlouva 1913
Změny území:
Strany
Bulharsko (1878-1944) Bulharsko Vlajka Srbska Srbsko
Rumunsko Rumunsko,
Řecké království Řecko
Vlajka Černohorského království Černá Hora
Osmanská říše Osmanská říše
Velitelé
Bulharsko (1878-1944) Michail Savov
Bulharsko (1878-1944) Vasil Kutinčev,
Bulharsko (1878-1944) Nikola Ivanov,
Bulharsko (1878-1944) Radko Dimitriev,
Bulharsko (1878-1944) Stiliyan Kovačev
Bulharsko (1878-1944) Stefan Tošev
Vlajka Srbska Petr I.
Vlajka Srbska Radomir Putnik,
Vlajka Srbska Petar Bojović,
Vlajka Srbska Stepa Stepanović
Rumunsko Karel I.
Rumunsko Korunní Princ Ferdinand
Rumunsko Alexandru Averescu
Řecké království Konstantin I.,
Řecké království Viktor Dousmanis
Osmanská říše Mehmed V.
Osmanská říše Enver Paša
Osmanská říše Ahmet Izzet Paša
Vlajka Černohorského království Nikola I.,
Vlajka Černohorského království Princ Danilo
Vlajka Černohorského království Janko Vukotić
Síla
Bulharsko (1878-1944) 500 221–576 878 Vlajka Srbska 348 000[1]
Rumunsko 330 000[1]
Řecké království 148 000
Vlajka Černohorského království 12 802[1]
Osmanská říše 255 000[2]
Celkem: 1 093 802
Ztráty
Bulharsko:[3]
7 583 mrtvých
9 694 pohřešovaných
42 911 zraněných
3 049 zesnulých
140 ks dělostřelectva zničeno nebo zajato

Celkem:
65 927 mrtvých nebo zraněných
Srbsko:
9 000 mrtvých
36 000 zraněných
5 000 zemřelých na nemoc[4]
Řecko:
5 851 zabito v boji
23 847 zraněno v boji
188pohřešovaných[5]
Černá Hora:
240 mrtvých
961 zraněných[4]
Rumunsko:
malé bojové ztráty
6 000 zemřelých na nemoc[6]
Osmanská říše:
malé bojové ztráty
4 000 zemřelých na nemoc[7]

Celkem:
~76 000 ztrát v boji
~91 000 celkových ztrát

Druhá balkánská válka vypukla 16. června 1913. Ve válce proti sobě bojovaly Bulharsko a jeho bývalí spojenci z Balkánského svazu Srbsko, Řecko, Černá Hora, Rumunsko a také Osmanská říše. Jejím cílem bylo uspořádat územní požadavky zemí Bаlkánskeho poloostrova.

Příčiny vypuknutí války[editovat | editovat zdroj]

Dne 17. května 1913 (30. dubna 1913 starý kalendář) po podpisu Londýnské mírové smlouvy, která byla konečným výsledkem první balkánské války, nebyla otevřena otázka rozdělení území mezi spojenci. Dva dny po podpisu smlouvy Srbsko a Řecko (později se k nim přidala i Černá Hora) podepsaly tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. Napětí mezi zeměmi balkánského svazu postupně vyprovokovalo novou válku. Kromě toho tzv. "Velké Síly" zastoupeny Rakousko-Uherskem a Německem Bulharsko povzbuzovaly, aby se stalo iniciátorem vzniku vojenského konfliktu, zničilo Balkánský svaz a oslabilo vliv Ruska na Balkáně. Rusko však upozorňovalo, že kdo první začne válku, ten bude nést i následky.

Jestliže Bulharsko první balkánskou válku vyhrálo, Srbsko se dožadovalo přehodnocení závěrů bulharsko-srbské smlouvy podepsané v roce 1912 a začalo okupovat sporné a nesporné území Makedonie, kde žila bulharská menšina. Jakékoliv požadavky bývalých spojenců Bulharska byly však nesplnitelné, protože právě Bulharsko se do velké míry zasloužilo o své vítězství ve válce. Ostatní balkánské země tedy neměly žádný nárok na zisk území.[zdroj?]

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

Srbští vojáci během války

Bulharský car Ferdinand I. 16. června 1913 napadl Srbsko a Turecko. Jeho cílem bylo přinutit bývalé spojence, aby mu vrátili území v Makedonii, aniž by vyhlásil válku. O tři dny později (18. červen 1913) byl jeho rozkaz zrušen s odůvodněním, že se země může ocitnout v politické izolaci, ale Srbsko a Řecko začaly postupnou ofenzívu proti Bulharsku na celé frontě v Makedonii.

V období 17. června 1913-8. července 1913 čtvrtá a pátá bulharská armáda pod vedením Michaila Savov srbská vojska v Makedonii porazila. Druhá bulharská armáda se chystala na útok proti Řecku. Postupně se do války přidala i první a třetí bulharská armáda, která začala operovat v severní Makedonii, kde pomáhala svým kolegům. Kompletní bulharská armáda se rozhodla zaútočit. Řecká vojska se ocitla na pokraji krachu, proto zavolala na pomoc srbskou armádu, která však také nemohla nic udělat. Nový řecký panovník byl proto nucen prosit o mír.

Rumunsko vstoupilo do války 28. června 1913 okupací bulharských území i měst Balčik a Tutrakan. Dvě jezdecké divize přešly Dunaj, kde se spojily se srbskou armádou a začaly napadat Sofii. Osmanská říše zahájila 10. července 1913 okupaci své někdejší hranice a pevnosti Odrin. Situace Bulharska byla vážná.

Dne 4. července 1913 vláda Stojana Daneva podala demisi a na postu premiéra ho vystřídal Vasil Radoslavov, jehož vláda v zemi skončila 18. července 1913. Bulharská armáda byla nucena kapitulovat, ačkoli nebyla poražena a Vasil Radoslavov byl nucen žádat příměří.

Výsledek války[editovat | editovat zdroj]

Výsledkem Druhé balkánské války byla bukurešťská mírová smlouva podepsaná 10. srpna 1913 (Bulharsko ji podepsalo již 23. července 1913). Smlouva garantovala ztrátu všech území, které Bulharsko získalo v první balkánské válce. Srbsko a Řecko si mezi sebou rozdělili část území Makedonie. Bulharsku zůstala pouze Pirinská Makedonie a část Thrákie s přístupem k Egejskému moři. Rumunsko získalo oblast jižní Dobrudže a Osmanská říše na základě výsledku války vrátila Bulharsku část západní Thrákie.

Cařihradská smlouva[editovat | editovat zdroj]

Dne 16. září 1913 muselo Bulharsko podepsat i cařihradskou smlouvu, kterou se urovnaly vztahy mezi Bulharskem a Osmanskou říší po její okupaci Východní Thrákie.


Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Druhá balkánská válka ve Wikimedia Commons

  1. a b c Hall (2000), p. 117.
  2. Edward J. Erickson, Defeat in Detail, The Ottoman Army in the Balkans, 1912–1913, Westport, Praeger, 2003, p. 323.
  3. http://www.bulgarianartillery.it/Bulgarian%20Artillery%201/T_OOB/Troops%20losses_1912-13.htm
  4. a b Hall (2000), p. 135.
  5. (in Greek)(PDF), Hellenic Army General Staff, p. 12, http://www.army.gr/files/File/STRATIOTIKH%20EPITHEORHSH/NOE%20DEK%202009/2009-6-6-5392.pdf, retrieved 14 January 2010 .
  6. Hall (2000), p. 118.
  7. Hall (2000), p. 119.