Bitvy na Soči

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitvy na Soči
konflikt: První světová válka
{{{alt}}}
Italská fronta 1915–1917
trvání: 23. červen 1915 - 12. září 1917
místo: řeka Soča
výsledek: Rakousko-uherské vítězství
strany
Vlajka Rakousko-UherskaRakousko-Uhersko
Vlajka Německého císařstvíNěmecko
Vlajka ItálieItálie
velitelé
Vlajka Rakousko-UherskaConrad von Hötzendorf
Vlajka Rakousko-UherskaSvetozar Boroëvić
Vlajka Rakousko-UherskaEvžen Rakousko-Těšínský
Vlajka Rakousko-UherskaFranz Rohr
Vlajka Rakousko-UherskaGustav Globočnik Edler
Vlajka Rakousko-UherskaGéza Lukachich
Vlajka Rakousko-UherskaGuido Novak
Vlajka Německého císařstvíOtto von Below
Vlajka ItálieLuigi Cadorna
Vlajka ItálieEmanuele Filiberto
Vlajka ItálieLuigi Capello

síla
5. armáda (5 divizí a 3 brigády) (1915) 2. a 3. armáda
ztráty
484 000 mrtvých, raněných a nemocných 1 258 000 mrtvých, raněných,
nemocných, zajatých
a pohřešovaných

Bitvy na Soči (německy Isonzoschlachten, italsky Battaglie dell'Isonzo) bylo jedenáct, resp. dvanáct krvavých střetů, které se odehrály za první světové války na rakousko-italské frontě od léta 1915 do září 1917. Italské jednotky pod vrchním velením generála Luigiho Cadorny se v těchto bitvách pokoušely prorazit rakousko-uherské pozice okolo řeky Soča na pomezí pohoří Kras. Po zapojení německých posil na podzim roku 1917 se silám Ústředních mocností podařilo prorazit italské linie v bitvě u Caporetta, která je někdy označována jako dvanáctá bitva na Soči.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Pohled na zničený most u obce Solkan nacházející se severně od města Nova Gorica.

Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku až 23. května 1915. V roce 1914 nemohla vstoupit do války, ať již na jakékoliv straně. Válka v Tripolisu vyčerpala nevelké zásoby zbraní a válečného materiálu, chyběli důstojníci i moderní zbraně. Itálie se však od konce roku 1914 snažila tento stav zlepšit a podnikala opatření ke zlepšení akceschopnosti své armády. Jako hlavní směr útoku si vybral generální štáb jadranský přístav Terst, jako vedlejší směry byly určeny útoky alpskými údolími jižních Tyrol. Pokud chtěla italská armáda táhnout na Terst, bylo však nutné překonat tehdy rakouskou řeku Soču. Podle této řeky pak byla nazývána bitva v rakousko-uherské monarchii, jinde je bitva pojmenována od italského názvu řeky Isonzo.

První bitva, 23. června až 7. července 1915[editovat | editovat zdroj]

Po selhání ofenzívy v Tyrolsku přeneslo italské velení v létě 1915 svůj hlavní zájem na sočskou frontu, kde se od té doby Italové pokoušeli dosáhnout strategického průlomu.[1] Šéf italského generálního štábu, generál Luigi Cadorna připravující útok měl v oblasti 18 divizí s 225 prapory, 111 jízdních eskadron, 100 těžkých a 600 lehkých děl. Velitel 5. rakousko-uherské armády Svetozar Borojević naproti tomu disponoval pouze 8 divizemi o 84 praporech, 13 jízdních eskadron, 300 lehkých a 56 těžkých děl.[2]
První útok italských vojsk proti pozicím rakousko-uherské armády byl zahájen 23. června jeden den trvající, dělostřeleckou přípravou. Italové se při tomto ostřelování soustředili především na okolí Gorizie a plošinu Doberdo u obce Doberdò del Lago,[3] avšak kvůli nezkušenosti a nedostatku munice bylo jejich dělostřelectvo neúspěšné a nezpůsobilo rakouským obráncům vážnější škody. Na rakouské straně bylo 300 mrtvých a přibližně tisíc zraněných.[4][5] Druhého dne zaútočila italská 21. pěší divize na pozice mezi Sagradem a Polazzem a 22. divize postoupila do blízkosti Gorizie u Lucinica. Tři italské divize se pokusily dobýt gorické předmostí a dvě divize zaútočily severně od města na rakouské pozice u Monte Santo (Sveta Gora).[6]
30. června, po týdenní snaze italského dělostřelectva o zničení pozic obránců, došlo na frontě široké 3 km k hlavnímu útoku, ale řeku se podařilo překročit jen na několika místech a většina útočníků byla donucena k ústupu.[7] Přesto Italové vytlačili rakousko-uherské jednotky od Poggio Terza Armata. Když 3. července dorazily 3. italské armádě Emanuele Filiberta d'Aosty posily, vyrazili Italové do dalšího útoku. 4. července zaútočila italská armáda na Doberdobské plošině na vrchol Monte San Michele. Mezi obcemi Fogliano Redipuglia a Pollazem sice Italové 5. července prorazili rakousko-uherskou obranou, avšak protiútok je donutil vzápětí ustoupit. Jelikož vyčerpaným italským jednotkám začaly docházet síly, byl útok 7. července zastaven.[8][6]
Italové, kterým se podařilo dobýt jen nepatrné pozice na východní straně řeky, ztratili v první bitvě na Soči na 15 000 mužů (1 916 mrtvých, 11 495 raněných a 1 536 nezvěstných a zajatých vojáků. Na rakousko-uherské straně zemřelo 1 224 mužů, 7 576 bylo raněno a 1 150 padlo do zajetí nebo bylo prohlášeno za nezvěstné.[9] Díky úspěchu v první sočské bitvě se rakousko-uherské velení definitivně odhodlalo soustředit na italské frontě veškeré prostředky na zesílení obranných pozic právě na Soče.[9]

Druhá bitva, 18. července až 3. srpna 1915[editovat | editovat zdroj]

Pozice na Monte San Michele

Po neúspěchu prvního útoku na sočské frontě odcestoval Luigi Cadorna do Francie, kde na něj velitelé států Dohody na vzájemné poradě naléhali, aby co nejrychleji připravil další útok na rakousko-uherské pozice. Po návratu začal Cadorna připravovat plán druhé ofenzívy, která se měla zaměřit především na dobytí Dobedorského Krasu, předměstí Gorizie a vrcholu Batognica.[9] Obě strany před druhou bitvou posílily své jednotky v oblasti. Italové do boje nasadili 260 praporů a 209 dělostřeleckých baterií, rakouské pozice bránilo 129 praporů a 143 baterií.[10]

Ostřelovaný vrchol Monte San Michele

Útoku italské pěchoty opět předcházela dělostřelecká příprava, která byla již mnohem přesnější. Italové se při ostřelování, které zahájili 18. července, soustředili především na rakousko-uherské pozice na vrchu Monte San Michele.[11] Při následném útoku se italské pěchotě i přes vysoké ztráty podařilo obsadit několik kót na Doberdobské plošině odkud vytlačila uherské oddíly. 20. července byl dobyt i vrch Monte San Michele bráněný maďarskými honvédy.[12] Do protiútoku vyslal generál Borojević 12. horskou brigádu pod velením prince Felixe Schwarzenberga, syna Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu. Tuto brigádu tvořili převážně vojáci z českých zemí, z Kroměřížska, Slovácka, Šumperska, Uničovska, Těšínska, Frýdecka a také členové bývalého 28. pěšího pluku v Prahy a jejího okolí.[13] Brigáda vyrazila proti Italům na San Michele a u San Martina del Carso 21. července ve dvě hodiny ráno a rychlým útokem se jim podařilo tuto klíčovou kótu znovu obsadit.[14] Po přeskupení však italská strana 26. července znovu zaútočila, když 6 000 vojáků 139. a 140. pluku brigády Bari bez předchozí dělostřelecké přípravy překvapivě napadlo Monte San Michele ze severozápadu, od Monte di Mezzo. Italové vrchol znovu obsadili a podruhé odsud vytlačili otřesené uherské oddíly.[15] Rakouský protiútok byl opět svěřen Schwarzenbergově 12. horské brigádě, kde tentokrát útočili především vojáci ze střední a severní Moravy. Italové byli z vrcholů Monte San Michele znovu vytlačeni.[16] Přesto, že se museli dvakrát stáhnout z vrcholu Monte San Michele, podařilo se Italům v druhé bitvě na Soče přeci jen obsadit některé důležité body rakouské obranné linie. Díky koncentrované palbě dělostřelectva byla zničena a následně dobyta postavení na vrchu Monte Calvario, nacházející se na západ od Gorizie.[16] Na severním úseku fronty se pak alpínským oddílům podařilo 21. července dobýt pozice na hoře Batognica.[17] Do 3. srpna se Italové neúspěšně pokoušeli s pomocí dělostřelecké palby o obnovení útoků, načež boj ustal.[10]
Během druhé bitvy na Soče ztratila italská strana 41 849 mužů, z nichž 6 285 padlo, 30 667 bylo raněno a 4 897 vojáků bylo prohlášeno za nezvěstné. Poražení Rakušané, kteří v bitvě ztratili západní úbočí Monte San Michele a území u vrcholu Batognice, přišli o 46 638 mužů, z nichž 7 7202 zemřelo, 26 645 byl raněno a 12 291 bylo nezvěstných.[17]

Třetí bitva, 18. října až 4. listopadu 1915[editovat | editovat zdroj]

Itálie zahájila mohutnou dělostřeleckou přípravu, která trvala tři dny, přičemž z 1200 děl bylo vypáleno více než milion dělostřeleckých granátů. Tvrdé boje zastavilo špatné počasí, nedošlo k žádným posunům na frontě. Ztráty Itálie činily 60 tisíc mrtvých a raněných, rakouské ztráty 42 tisíc mužů.

Čtvrtá bitva, 10. listopadu až 2. prosince 1915[editovat | editovat zdroj]

Další neúspěšné pokusy Italů o průlom. Ani tentokrát se nepodařilo dobýt klíčové město Gorice. Bezvýsledné boje stály italskou stranu 7000 mrtvých, 34 000 zraněných a 7500 nezvěstných. Ztráty rakouské strany činily 4000 mrtvých, 17 000 raněných a 25 900 nezvěstných.

Pátá bitva, 11. března až 16. března 1916[editovat | editovat zdroj]

Tato bitva byla uskutečněna jako možné ulehčení pro francouzská vojska v bitvě u Verdunu. Její výsledek byl nulový, ztráty oproti minulým bojům zanedbatelné.[18] Italové se prakticky nedostali ani přes předsunutá postavení rakousko-uherské armády.

Šestá bitva, 6. srpna až 17. srpna 1916[editovat | editovat zdroj]

Řež u Doberda v létě 1916

Bitvě předcházelo devítihodinové ostřelování rakousko-uherských pozic. 8. srpna se podařilo italským vojskům konečně dobýt město Gorice. Italské ztráty činily 50 tisíc mrtvých, raněných a ne.zvěstných, rakouské ztráty činily přes 40 tisíc.

Sedmá bitva, 14. září až 17. září 1916[editovat | editovat zdroj]

Bitva v Krasu

Italská 3. armáda zaútočila na frontě o šířce 10 km mezi městem Gorice a Jadranem. Za cenu 17 tisíc mrtvých a raněných obsadila jen velmi malá území. Rakousko-Uhersko přišlo o 15 tisíc mrtvých a raněných.

Osmá bitva, 10. října až 12. října 1916[editovat | editovat zdroj]

V bitvě postoupila italská armáda o tři kilometry za cenu 24 tisíc mrtvých a raněných. Obdobné ztráty měla rakousko-uherská armáda.

Devátá bitva, 31. října až 4. listopadu 1916[editovat | editovat zdroj]

Další italský útok směrem na Terst. Dělostřelecká příprava Italů trvala 5 dní, územní zisky nepatrné, ztráty na lidech Itálie dosáhly 16 tisíc a Rakouska-Uherska 11 tisíc mužů.

Desátá bitva, 12. května až 8. června 1917[editovat | editovat zdroj]

Underwood & Underwood: Italský voják v akci

Cílem této kampaně italskou byl průlom do Terstu. Po mohutné dělostřelecké přípravě zaútočily italské jednotky, avšak podařilo se jim dobýt pouze jednu vesnici. Tvrdé boje pokračovaly ještě v červnu a vyžádaly si obrovské ztráty na lidech. Itálie přišla o 160 tisíc mužů (z toho 36 000 mrtvých), Rakousko-Uhersko o 125 000 mužů (z toho 17 000 mrtvých). Italská armáda zajala 23 000 rakouských vojáků, rakouská armáda zajala 27 000 italských zajatců.

Jedenáctá bitva, 18. srpna až 12. září 1917[editovat | editovat zdroj]

Další italské útoky. Na severní části fronty se jim podařilo obsadit náhorní plošinu Bainsizzu, ostatní zisky byly mizivé. Ztráty Itálie činily přes 160 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných, rakouské ztráty téměř 100 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných.

Boje v Alpách[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-uherský moždíř ráže 305 mm
Rakouský 7,5cm horský kanón M 15 – výrobek Škody Plzeň

Současně s boji na Soči probíhaly i další těžké boje v Alpách na rakousko-italské hranici. Boje ve vysokohorském prostředí byly oproti bojům na jiných frontách velice specifické. Vojáci byli nuceni hloubit v horách podzemní tunely a skrýše, zákopy se kopaly jen tam, kde to terén umožňoval. Boje v horách probíhaly tvrdým způsobem, vázlo zde zásobování potravinami, vojáky trápil chlad, studený vítr i vysokohorské počasí, zvláště v zimě. Za těchto podmínek byly na vrcholky hor přepravovány nejen pušky, kulomety a munice, ale též vysokohorská děla, jejichž předním výrobcem byla Škoda Plzeň. Paradoxem je, že tato děla bojovala na obou stranách fronty. Pozůstatky těchto bojů lze i v dnešní době nalézt ve vysokohorských oblastech italských, rakouských a dnešních slovinských Alp.

Další boje[editovat | editovat zdroj]

Italům se v kampani na řece Soča rozhodující průlom nepodařil. Tím byla otřesena bojová morálka armády i zázemí. Počet zajatců začal neúměrně stoupat a útočnost italské armády klesala. Síla rakouské obrany však rostla. Po porážce Srbska a uvolnění ruského tlaku v Haliči zůstala rakouské armádě jen italská fronta. Rakousko potřebovalo stejně jako Itálie významné vítězství. K tomu přišla rozhodná chvíle v říjnu 1917, kdy se z východní fronty uvolnilo sedm německých divizí, které přispěchaly na pomoc rakouské armádě. 24. října byla zahájena bitva u Caporetta, která bývá také někdy nazývána jako dvanáctou bitvou o Soči. Překvapení bylo pro Italy dokonalé, fronta se neudržela. Útok směřoval do týlu vojsk nejen na Soči, ale i v Dolomitech a Karnských Alpách. Nastal hromadný ústup, který se změnil v útěk. Útočníkům padly do rukou obrovské zásoby válečného materiálu a potravin. S největším vypětím sil se podařilo Italům zastavit postup na řece Piavě.

Česká účast na bojích[editovat | editovat zdroj]

Východní pohled na italskou frontu

Na italské frontě bojovalo za první světové války v řadách rakousko-uherské armády velké množství Čechů. Rakušané raději Čechy nasazovali zde, než na východní frontu, protože tam se množily dezerce Čechů do ruského zajetí. Koncem války v Itálii[19] se však objevili čeští legionáři i na italsko-rakouské frontě, takže i zde docházelo k případům, že Češi bojovali proti Čechům. Na českou účast v bojích na italské frontě se zachovaly mnohé vzpomínky, válka se projevila i v lidových písních. Nejznámější písničkou, která se zpívá dodnes, je Válka na Itálii: "Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné, z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začíná válka na Itálii."

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-322-4. S. 263. [Dále jen: Nedorost Na frontách velké války (2006)]. .
  2. VRIČAN, Josef. Po zapadlých stopách českých vojáků z Julských Alp k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008. 439 s. ISBN 978-802543535-9. S. 71. [Dále jen: Vričan (2008)]. 
  3. FUČÍK, Josef; PAVLÍK, Marek. Sočská fronta 1915-1917 : průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí : (Julské Alpy - Banjšice - Kras - Přímoří). Praha: Elka Press, 2008. 190 s. ISBN 978-80-87057-04-9. S. 35. [Dále jen: Fučík a Pavlík (2008)]. 
  4. Vričan (2008). Str. 71.
  5. [1] Článek Bitva na Soče: Krvavá řeka poprvé
  6. a b Fučík a Pavlík (2008). Str. 35.
  7. Vričan (2008). Str. 73.
  8. Vričan (2008). Str. 74.
  9. a b c Vričan (2008). Str. 76.
  10. a b Fučík a Pavlík (2008). Str. 37.
  11. Vričan (2008). Str. 78.
  12. Vričan (2008). Str. 78 – 79.
  13. Vričan (2008). Str. 78 – 80.
  14. Vričan (2008). Str. 80.
  15. Vričan (2008). Str. 84.
  16. a b Vričan (2008). Str. 87.
  17. a b Vričan (2008). Str. 88.
  18. Šedivý, Ivan. Češi, České země a Velká válka 1914-1918. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-274-X. s. 128.
  19. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 17-19, str. 138-141

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FUČÍK, Josef. Soča (Isonzo) 1917. Praha: Paseka, 1999. 133 s. ISBN 80-7185-255-4. 
  • FUČÍK, Josef. Piava 1918. Praha: Havran, 2001. 285 s. ISBN 80-86515-05-2. 
  • FUČÍK, Josef; PAVLÍK, Marek. Sočská fronta 1915-1917 : průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí : (Julské Alpy - Banjšice - Kras - Přímoří). Praha: Elka Press, 2008. 190 s. ISBN 978-80-87057-04-9. 
  • HONZÍK, Miroslav; HONZÍKOVÁ, Hana; KOPŘIVA, Milan. 1914/1918 – Léta zkázy a naděje. Praha: Panorama, 1984. 320 s. 
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha: Libri, 2006. 319 s. ISBN 80-7277-322-4. 
  • PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
  • ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 492 s. ISBN 80-7106-274-X. 
  • VRIČAN, Josef. Po zapadlých stopách českých vojáků z Julských Alp k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008. 439 s. ISBN 978-802543535-9. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]