Západoukrajinská lidová republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Západoukrajinská lidová republika
Західноукраїнська Народна Республіка
(Zachidnoukrajins’ka Narodna Respublika)
 Rakousko-Uhersko
 Huculská republika
19181919 Ukrajinská lidová republika 
Druhá Polská republika 
Rumunské království 
První Československá republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Ще не вмерла Україна (Ještě Ukrajina nezemřela)
geografie
Mapa
Území Západoukrajinské republiky, 1918
Lvov (do 21. listopadu 1918), Ternopil (konec 1918), Stanislaviv
obyvatelstvo
státní útvar
republika
vznik:
1. listopad 1918
zánik:
22. leden 1919 – sloučení s ULR
státní útvary a území
předcházející:
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Huculská republika Huculská republika
následující:
Ukrajinská lidová republika Ukrajinská lidová republika
Druhá Polská republika Druhá Polská republika
Rumunské království Rumunské království
První Československá republika První Československá republika

Západoukrajinská lidová republika (ZULR) byl krátce existující státní útvar, který vznikl důsledkem porážky a následného rozpadu Rakouska-Uherska. Republika existovala na ukrajinském území východní Haliče a nárokovala si i část území Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Na jejím území se tak nacházela velká města jako Lvov, Přemyšl, Ternopil, Kolomyja či Stanislav. V politice státu dominovali ukrajinští národní demokraté (podporovaní řeckokatolickou církví), liberálové a socialisté.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Národnostní situace ve východní Haliči v roce 1911: převládá ukrajinské/rusínské obyvatelstvo (světle zeleně), ovšem v okolí Lvova-Lembergu je zřetelný polský ostrov (hnědě)

Podle sčítání lidu v Rakousku-Uhersku z roku 1910 mělo území nárokované ZULR okolo 5,4 miliónu obyvatel. Z toho 3,29 miliónu byli Ukrajinci (skoro 60 %), 1,35 miliónu Poláci (25 %) a 660 tisíc Židé (12 %). Zbytek tvořili menšiny především Rusínů, Němců, Maďarů, Slováků a Rumunů. Města byla osídlena především Poláky a Židy, zatímco Ukrajinci žili především na venkově. Tento fakt vytvářel národnostní napětí, a to především mezi Poláky a Ukrajinci. Největším problémem se stalo město Lvov, které bylo obýváno polskou většinou a pro většinu Poláků bylo jedno z nejdůležitějších polských měst vůbec.

Boj za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Západoukrajinská republika vyhlásila nezávislost 1. listopadu 1918, a to pár dní před vyhlášením nezávislosti Polska. Ukrajinská Národní rada, která se skládala z poslanců oblastí Haliče a Bukoviny z obou komor rozpadlého rakouského parlamentu, plánovala vyhlásit nezávislost o dva dny později, avšak informace o přesunu tzv. Polské likvidační komise z Krakova do Lvova události uspíšily. Polská likvidační komise byla instituce polské vlády, která měla udržet pořádek na územích, které byla před dělením Polska (17721795) součástí polského státu a připravit je na přičlenění k nově vzniklé polské republice.

Krátce po vyhlášení nezávislosti vypuklo ve Lvově lidové povstání vedené místními Poláky. Polská většina ve Lvově odmítla přičlenění k nepolskému státu. Pár týdnů po povstání přispěchaly na pomoc vzbouřencům jednotky z Polska. Poláci tak udrželi kontrolu nad městem a železnicí spojující Lvov s Polskem. Zbytek východní Haliče zůstal v rukou ZULR.

Sloučení s ULR[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1917 existovala na Ukrajinci obývaném území bývalého carského Ruska Ukrajinská lidová republika (ULR) se sídlem v Kyjevě. Z počátku byla pouze satelitním státem Německa, ale po porážce Němců ve válce se chopil moci tzv. Direktoriát v čele s Symonem Petljurou.

Dohoda o sloučení obou ukrajinských států do jednotné Ukrajiny byla ujednána na začátku prosince 1918 a obě republiky se oficiálně sloučily 22. ledna 1919 (Akt Zluky). Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. Západní Ukrajina byla součástí Rakouska-Uherska, a tak měla zcela rozdílné právní, sociální a politické normy a zvyklosti než zbytek Ukrajiny patřící pod Rusko. Využívala tak velice rozsáhlou autonomii a dokonce měla svoji vlastní vládu a armádu (Ukrajinské vojsko haličské). Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě své vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými bolševiky.

Vztahy mezi jednotlivými částmi Ukrajiny nebyly ideální už od vzniku sjednocené Ukrajiny. Postupem času se čím dál více projevovaly kulturní rozdíly a celkově rozdílný vývoj jak rakouské, tak ruské Ukrajiny. Politici z bývalé ZULR, kteří měli zažitý parlamentní systém z Rakouska-Uherska, se báli rozšíření socialistických myšlenek na západ země, a tak se ostře stavěli proti vedení z Kyjeva.

Velký rozdíl byl i armádách jednotlivých částí. Západní Ukrajina měla vojsko mnohem disciplinovanější, zatímco východní vojsko bylo chaoticky organizované, účastnilo se pogromů na Židy a někdy dokonce bojovalo proti svým západním spojencům.

Porážka a exil[editovat | editovat zdroj]

V Polsko-ukrajinské válce odolávaly jednotky bývalé ZULR polské přesile přes devět měsíců. V červenci 1919 ale Poláci dokázali obsadit většinu západoukrajinského území. Většina zbývající armády (50 000 mužů) se přesunula na východ bojovat s bolševiky.

V červenci 1919 vytvořily zbytky bývalé správy ZULR exilovou vládu v Kamenci Podolském. Vztahy mezi exilovou vládou a ukrajinskou vládou v Kyjevě se ale stále zhoršovaly. Vrcholem rozporů byla zcela protichůdná diplomacie obou táborů. Exilová vláda ZULR začala vyjednávat spojenectví s bolševiky zaměřené proti Polákům a vláda v Kyjevě jednala s Poláky o spojenectví proti bolševikům. Nakonec ZULR uzavřela spojenectví s Bílou armádou vedenou generálem Děnikinem a její Ukrajinské vojsko haličské se tak dostalo přímo pod velení bělogvardějců. Západoukrajinští politici se snažili vysvětlit svoje spojenectví s bělogvardějci nakloněním západních mocností na jejich stranu. Vláda v Kyjevě ale toto jednání striktně odmítla a západoukrajinská exilová vláda byla nucena opustit Ukrajinu. Exil si našla 15. listopadu 1919 ve Vídni.

V dubnu 1920 byla podepsána Varšavská smlouva mezi Polskem a Ukrajinou se sídlem v Kyjevě. Smlouva definovala polsko-ukrajinskou hranici na řece Zbruč, a tak celá východní část Haliče připadla Polsku. Varšavská smlouva vyvolala velkou nespokojenost mezi haličskými Ukrajinci, kteří se cítili zrazeni vládou v Kyjevě. Exilová západoukrajinská vláda smlouvu odmítla a během Pařížské mírové konference se stále snažila stávající stav změnit. Společnost národů nakonec oficiálně přisoudila východní Halič Polsku 14. března 1923 s podmínkou, že polská vláda zaručí oblasti autonomii.

Ukrajinští běženci v ČSR[editovat | editovat zdroj]

Část poražené ukrajinské armády našla útočiště na Podkarpatské Rusi. Tato oblast byla nárokována ZULR, ale nakonec připadla nově vzniklému Československu. ČSR přijímala uprchlíky z Ukrajiny po celou dobu války a dávala jim velkou volnost při organizaci jejich vlastních věcí v ČSR. Došlo dokonce i na vznik tzv. Ukrajinské brigády, její výcvik a vyzbrojení. Vojsko ale nikdy nebylo nasazeno v boji, protože ČSR zaujala v polsko-ukrajinském konfliktu neutrální postoj. Nakonec tak běženci z Ukrajiny zůstali po válce v Československu. Za přispění československého státu, který poskytoval velkou morální, materiální a finanční pomoc ukrajinské emigraci a ukrajinskému vojsku, vzniklo v ČSR velice aktivní centrum ukrajinských emigrantů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku West Ukrainian People's Republic na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]