Zbruč

Zbruč;
	pohled na řeku z Okopů Svjatoj Trijci
Základní informace
Délka toku	247 km
Plocha povodí	3 330 km²
Průměrný průtok	7 m³/s
Světadíl	Evropa
Pramen
	Podolská vysočina; 49°43′44,4″ s. š., 26°9′57,6″ v. d.
Ústí
	Dněstr; 48°32′19,4″ s. š., 26°26′33,22″ v. d.
Protéká
	Ukrajina (Ternopilská, Chmelnycká oblast)
Úmoří, povodí
	Atlantský oceán, Černé moře, Dněstr
Geodata
OpenStreetMap	OSM, WMF
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zbruč (ukrajinsky Збруч) je řeka na hranici Ternopilské a Chmelnycké oblasti na západě Ukrajiny. Je 247 km dlouhá. Povodí má rozlohu 3 330 km². Nazývá se také Podgorec (rusky Подгорец).

Historie

Řeka leží v relativní blízkosti jiných řek jako Horyň a Sluč a byla proto využívána jako alternativní trasa na cestě od Varjagů k Řekům. V roce 1848 byl v řece nedaleko Husjatynu nalezen slovanský kamenný idol, pojmenovaný podle ní jako Zbručský idol.

Zbuč dlouhou dobu sloužil jako hraniční řeka. Mezi lety 1772 a 1793 byla hranicí mezi Republikou obou národů a Habsburskou monarchií, zatímco v letech 1793–1807 a 1815–1918 byla hranicí mezi rakouskou Haličí a Ruským impériem. Po Rižském míru v roce 1921 byla hranicí mezi SSSR a druhou Polskou republikou, což trvalo až do roku 1939. Dnes je hranicí mezi Ternopilskou a Chmelnyckou oblastí Ukrajiny.

Průběh toku

Pramení na Podolské vysočině. Na horním toku teče v široké a místy bažinaté dolině. Na dolním toku je dolina úzká. Vlévá se zleva do Dněstru.

Vodní stav

Zdrojem vody jsou převážně sněhové a dešťové srážky. Průměrný průtok vody u vesnice Vitkovcy činí 7 m³/s.

Archeologicko-lingvistický vývoj a indoevropské substráty

V moderní indoevropeistice a srovnávací hydronymii (podle modelů *Staroevropské hydronymie* Hanse Kraheho) není název řeky Sbruč považován za formaci původem slovanskou. Představuje výsledek vícestupňového lingvistického vývoje z pravěku a protohistorie, který lze rekonstruovat ve čtyřech po sobě jdoucích chronologických stadiích:^[1]

1. stadium: Indoevropská vrstva NWIE (doba bronzová)

Během evropské doby bronzové (cca 2300–1500 př. n. l.) se horní povodí Dněstru a Západopodolská vysočina nacházely v zóně vlivu mierzanowické a komarovské kultury, jejichž nositelé mluvili severozápadními indoevropskými (NWIE) dialekty. V této epoše fungoval středoevropský prostor jako jazykový most, v odborné literatuře často spojovaný s hypotetickou isoglosovou komunitou *proto-dako-germánskou* (nebo severoindoevropskou). Z tohoto prvního stadia pocházejí nejstarší hydronymické útvary v povodí řeky, které byly motivovány čistě fyzikálně-topograficky a vycházely z indoevropských kořenů označujících prudký pohyb vody nebo dynamiku proudu.^[2]

2. stadium: Dako-baltská fáze (doba železná)

Při přechodu k pozdní době bronzové a během rané doby železné (cca 1200–500 př. n. l.) se etnolingvistické hranice posunuly. Oblast Podolí se stala dynamickou kontaktní zónou, kterou lingvisté Oleg Trubačov a Vladimir Toporov definovali jako dako-baltskou (resp. paleo-balto-thráckou) hydronymickou sféru. Tato přítomnost je archeologicky doložena černoleskou kulturou, která vykazovala úzké materiální vazby jak k baltským oblastem na severu, s dako-thráckým areálem na jihu, jak ve svých syntézách prokázala archeoložka Marija Gimbutasová.^[3]^[4] Pro toto druhé stadium lingvisté rekonstruují archaickou dako-baltskou formu *brutu- nebo *brūti- (příbuznou s litevským slovesem briáutis – „drát se kupředu, vnikat s násilím“ a dako-thráckým kořenem *brutos – „vroucí proud, vzedmutí“).^[5]

3. stadium: Slovanský přechod (raný středověk)

V průběhu slovanské expanze a etablování kultury s keramikou pražského typu (počínaje 6. stoletím n. l.) byl tento komplexní indoevropský, dácký a baltský substrát postupně integrován do slovanského fonetického systému. V tomto třetím stadiu byl starý pravěký kořen překryt slovanskou předponou *sъ- (*съ-), což vedlo k první slovanské adaptaci jména.

4. stadium: Moderní slovanská forma

V posledním stadiu se název ustálil prostřednictvím pozdějších slovanských hláskových změn a lidové etymologie v ukrajinštině (Zbruč) a polštině (Zbrucz), přičemž původní indoevropský a dako-baltský význam se pro moderního mluvčího stal zcela nejasným.^[6]

Využití

Na řece není možná vodní doprava.

Odkazy

Reference

↑ Hans Krahe: Unsere ältesten Flussnamen. Wiesbaden: Harrassowitz, 1964.
↑ Jürgen Udolph: Studien zu slavischen Gewässernamen und Weinbezeichnungen. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1979.
↑ Marija Gimbutas: The Slavs. London: Thames and Hudson, 1971.
↑ Олег N. Трубачёв: Названия рек Правобережной Украины. Москва: Наука, 1968.
↑ Иван Дуриданов: Езикът на траките. София: Наука и изкуство, 1976.
↑ Max Vasmer: Russisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1953–1958.

Literatura

V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Збруч“.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Zbruč na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Hans Krahe: Unsere ältesten Flussnamen. Wiesbaden: Harrassowitz, 1964.

[2] Jürgen Udolph: Studien zu slavischen Gewässernamen und Weinbezeichnungen. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1979.

[3] Marija Gimbutas: The Slavs. London: Thames and Hudson, 1971.

[4] Олег N. Трубачёв: Названия рек Правобережной Украины. Москва: Наука, 1968.

[5] Иван Дуриданов: Езикът на траките. София: Наука и изкуство, 1976.

[6] Max Vasmer: Russisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1953–1958.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]