Ukrajinizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ukrajinizace je politický směr, který vznikl po XII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1923. Jeho cílem byla podpora představitelů neruských národů, kteří ve státním aparátu KSSS rozšiřovali svůj mateřský jazyk a šířili tak kulturu a podporovali sociální rozvoj svých národů.

Na to, aby mohli na Ukrajině tuto politiku do puntíku splnit, bylo třeba udělat několik změn ve stranickém vedení Ukrajiny, jehož členy byli ve většině lidé z Moskvy nebo místní židovská komunita. Ti totiž nenacházeli v ukrajinizaci obyvatelstva smysl a navíc ji ani nechtěli realizovat. Jedním z nejmarkantnějších úředníků, kteří se nestyděli skrývat svou nenávist k ukrajinskému jazyku, tradicím a vůbec k celkové politice ukrajinizace obyvatelstva byl Dmitrij Lebeď. Byl zastáncem tzv. Teorie boje dvou kultur, z níž vyplývalo, že ruská kultura - nakolik byla na Ukrajině spjata s progresivním proletariátem a městem a ukrajinská kultura zase s rolnictvem a vesnicí - dříve či později zvítězí a povinností komunistů bude podporovat tento "spontánní proces".

Takoví "vyvrhelové" byli z vlády odvolávání a nahrazování takovými, kteří si ukrajinizaci vysloveně přáli (Vlas Čubar, Lazar Kaganovič, Mykola Skrypnyk). Teprve když byly nevhodné osoby z parlamentu vyloučeny, mohlo se začít se samotnou politikou ukrajinizace.

První kroky ukrajinizace měly za cíl rozšířit použití ukrajinštiny v oblasti ukrajinských politických stran a vlády, neboť v roce 1922 připadalo na jednoho člena komunistické strany Ukrajiny sedm lidí, kteří mluvili jiným, nejčastěji však ruským jazykem. Ve vládě byla situace trochu jiná - tam na jednoho člověka připadali tři lidé. Aby se tato disproporce mezi vládou a stranou na Ukrajině odstranila, v srpnu roku 1923 začali její členové organizovat kurzy ukrajinského jazyka. Těm, kteří je nezavršili úspěšně, hrozilo osvobození z kurzů. V roce 1925 ukrajinská vláda vydala příkaz, který postavil ukrajinský jazyk do role, kdy ho jako zasedací jazyk používala celá ukrajinská vláda. O dva roky později (1927) tentýž zákon postihl i parlament a od té doby se jeho zasedání vedla v ukrajinštině. Bez ohledu na ztrátu entuziasmu mnoha neukrajinských členů vlády a strany, nová politika ukrajinizace brzy přinesla své ovoce. Jestliže v roce 1922 používalo ukrajinštinu téměř 20% vládních představitelů, v roce 1927 to již bylo více než 70%. Tento ukazatel však nebyl jediným, který v těchto letech prudce vyletěl. Zvýšil se i počet ukrajinských politiků, kteří vstoupili do strany a vlády (1923 - 35%, 23%; 1926-1927 - 52%, 54%). Byl to však nárůst pouze na nižších postech. Procentuální vyjádření počtu poslanců v ÚV KSU činilo na konci dvacátých let 20. století pouze 25%.

Další osobností, která se vehementně zasazovala za politiku ukrajinizace, byl Mykola Skrypnyk - předseda komisariátu vzdělávání v letech 1927-1933. Jeho největší zásluhou bylo dosažení více než 80% všeobecně-vzdělávacích škol a 30% vysokých škol, kde se vyučovalo výhradně ukrajinsky, a to vše na území Ukrajiny. Navíc za jeho působení ve funkci předsedy komisariátu vzdělávání se 97% ukrajinských dětí učilo ve svém rodném jazyce. Během únorové revoluce mohli ukrajinofilové o takových podmínkách, které pro ně Skrypnyk přichystal, jen snít, o deset let později se však staly realitou.

Na vysokých školách však mnozí profesoři odmítali mluvit ukrajinsky, protože většina z nich byla ruské národnosti. Jako příklad může sloužit výpověď jednoho profesora na hodině ruského jazyka, který řekl: "Považuji všechny soudruhy, kteří se přihlásili na lekce ukrajinského jazyka, za odpadlíky!". Rychlé kroky politiky ukrajinizace však přinášely do řad ukrajinských žáků a studentů pozitivní náladu a optimismus, které ukrajinský spisovatel Boris Antonenko-Davydovič vystihl slovy: "V pochodu milionů na cestě k ukrajinské škole jsem viděl oheň velkého znovuzrození.".

Politika ukrajinizace obyvatelstva si však vyžadovala i vzdělané učitele, a těch bylo v té době na Ukrajině málo. K žádaným 100 000 pedagogů chyběla více než polovina. Proto Skrypnyk požádal několik učitelů z Haliče, aby přišli na Ukrajinu pracovat. Na toto se mu však z Moskvy nepodařilo dostat povolení.

Dalším problémem, se kterým se muselo ukrajinské obyvatelstvo v oblasti školství vypořádat, byl nedostatek ukrajinských učebnic. Problémy měl i ukrajinský tisk, který krutě potlačoval carský režim v Ruskem impériu. V roce 1922 se na Ukrajině vydávalo 9 -10 titulů (pro srovnání - v roce 1933 ze 426 periodik vydávaných na Ukrajině bylo 373 v ukrajinském jazyce). Růžově to nevypadalo ani s ukrajinskými knihami. Počet všech vydaných knížek napsaných v ukrajinštině byl pouze 27%, toto číslo se však do roku 1927 více než zdvojnásobilo.

Aby se však důsledky politiky ukrajinizace projevily dlouhodoběji, bylo třeba skoncovat s monopolem ruské kultury v ukrajinských městech. Socioekonomické změny, které se ve 20. letech 20. století udály, vedly mnoho přívrženců tohoto politického směru k domněnce, že toto velké dílo nebude možné uskutečnit. Masový kurz industrializace, který začali Sověti v roce 1928, vytvořil velkou poptávku po městských dělnících. Stejně politika kolektivizace zlikvidovala mnoho rolníků a jejich půda se stala součástí kolchozů. Výsledkem těchto změn bylo ukrajinské "stěhování národů" z měst do vesnic a celková změna národnostního složení proletariátu a městského obyvatelstva. Jestliže v roce 1923 v takových důležitých průmyslových centrech, jakými jsou ukrajinská města Charkov, Luhansk a Dněpropetrovsk ukrajinské obyvatelstvo tvořilo 38%, 7% a 16% obyvatel, o deset let později (1933) jejich podíl vzrostl na 50%, 13% a 48%. V polovině 30. let 20. století dokonce ukrajinské obyvatelstvo tvořilo ve městech na jeho území většinu.

Za své úspěchy politika ukrajinizace, která podle Mykolaje Skrypnyka nezašla tak daleko jak si on sám představoval, v první řadě vděčila tomu, že byla spojena s celým procesem modernizace země. Ne patriotismus, ale tradice byla hlavní příčinou zachování rodného ukrajinského jazyka pro mnohé Ukrajinců. To se vysvětlovalo tím, že ukrajinština, lépe než kterýkoliv jiný jazyk, dávala ukrajinskému obyvatelstvu možnost dostat lepší vzdělání, dozvědět se více z novin a časopisů a vykonávat svou každodenní práci. Díky politice ukrajinizace ukrajinský jazyk přestal být romantickou a málo chápanou ideou úzké skupiny inteligence nebo příznakem ustupujícího rolnictva. Etabloval se do role základního komunikačního prostředku a identity společenství, které se jí modernizovalo.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ukrajinizácia na slovenské Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • О. Субтельний: Исторiя Украiни. Киiв. 2006.