Podkarpatská Rus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Podkarpatská Rus
Flag of Zakarpattia Oblast.gif
Vlajka Podkarpatské Rusi a dnešní Zakarpatské oblasti
CarpathianRutheniaCoA.svg
Znak Podkarpatské Rusi a dnešní Zakarpatské oblasti
Mapy
Horní Uhry 1918.png
Podkarpatská Rus po 1. světové válce, východní část bývalých Horních Uher
hranice nově vzniklých států (červeně) a tehdy právě zaniklého Rakouska-Uherska (šedě, pokud rozdílné od nových)
Druhá Československá republika 1938 podkarp. rus.png
Karpatská Ukrajina 1938-39

Podkarpatská Rus je termín označující historické území, na němž se nyní rozkládá dnešní ukrajinská Zakarpatská oblast, z přísně historického hlediska je to označení jedné ze čtyř samosprávných zemí Československa v letech 19191939, jejíž území mělo nepatrně odlišné hranice (zahrnovala například i dnes slovenskou obec Lekárovce, naopak nezahrnovala úzký pruh území na jihozápadě s městem Čop, který byl v té době součástí Slovenska). Jejím hlavním městem byl Užhorod; v listopadu 1938 se jejím správním střediskem stalo po První vídeňské arbitráži, která přičlenila jižní oblasti, včetně Užhorodu a Mukačeva, k Maďarskému království, město Chust.

Historické názvy Podkarpatské Rusi[editovat | editovat zdroj]

Poprvé je Podkarpatská Rus připomínána pod názvem Podkarpatsko nebo také Uherská Rus. S tímto označením se objevovala v tehdejším tisku a literatuře do roku 1918. Větší význam tehdy ale mělo dělení na uherské župy, či případně historické regiony (například Maramureš).

Označení Podkarpatská Rus, nebo také Zem podkarpatskoruská se začalo používat od Trianonské smlouvy z roku 1920, kdy byly definitivně stanoveny hranice Československa. Do té doby nebylo jisté, jak velká část rusínského území bude k Praze připojena, původně se uvažovalo severní Maramureš nepřičleňovat vůbec.

V souvislosti s naplněním plánované, avšak neustále odkládané a zamezované autonomie, se název území v listopadu 1938 změnil na „autonomní Karpatská Ukrajina“; přestala se používat předpona „pod-“, která poukazovala na příslušnost území ku Praze. Toto území vyhlásilo na několik dní v roce 1939 (14. – 18. března) nezávislost jako Republika Karpatská Ukrajina, poté byla obsazena Maďarskem. To Podkarpatské Rusi říkalo jednoduše Podkarpatsko (Karpátálja); tento název se používal po celou dobu druhé světové války a maďarské správy. Faktem je, že Karpátálja označuje v současné době spíše rozsáhlejší území, hlavně pak to, které dnes patří Rumunsku a před rokem 1918 bylo součástí uherské části dunajské monarchie.

Po přičlenění celé země k Sovětskému svazu se dané oblasti začalo říkat Zakarpatská Rus či Zakarpatská Ukrajina, aby byla zdůrazněna úloha Kyjeva (území se z pohledu ukrajinské metropole nachází za Karpaty) a místo země nyní mělo status autonomní oblasti. Dnešní Zakarpatská oblast je jednou z administrativních jednotek od roku 1991 nezávislé Ukrajiny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Za Velkomoravského knížete Svatopluka (vládl 871-894) patřilo území pod správu Velkomoravské říše. Po jeho smrti za jeho syna Velkomoravského knížete Mojmíra II. (vládl 894-906) je ovládnuta Maďary. Po roku 981 je ovládnuta Kyjevskou Rusí. V 11. století se stává celá Podkarpatská Rus součástí Uherského království a to až do první světové války. Roku 1301 získal pro svého syna Václava III. uherskou korunu, a tedy i Podkarpatskou Rus, Václav II., král český a polský. Václav III. (uherský král 1301–1305, český a polský král 1305–1306) se však vzdal kromě Chebska a Gdaňského přímoří taky Uher hned, jak umřel jeho otec v roce 1305.

V době Jagellonců existovala v letech 1490–1526 personální unie mezi českým a uherským státem. V roce 1526 vzniklo habsburské soustátí (zaniklo až roku 1918) spojením českého státu, rakouských zemí a západního dílu Uher, protože zbytek obsadili Turci, tedy i Podkarpatskou Rus.

Na území Podkarpatské Rusi zasahovala většina Užské župy (se sídlem v Užhorodu), většina Berežské župy (Berehovo), většina Marmarošské župy (Sighetu Marmaţiei), asi dvě třetiny Ugočské župy (Vynohradiv), okrajová severovýchodní část Sabolčské župy (Nyíregyháza) a okrajová část Satumarské župy (Satu Mare), k níž z Podkarpatské Rusi náležela pouze obec Velika Palaď. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde početná německá, židovská a rumunská menšina.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Během první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Hrihorije Žatkoviče dohodu s Tomášem G. Masarykem na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Podkarpatská Rus po 1. světové válce, východní část bývalých Horních Uher
Podkarpatská Rus jako část Západoukrajinské lidové republiky

12. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Skrantonu souhlasila s tímto plánem a v listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, které pro ně bylo příslibem uceleného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.

V prosinci 1918 odjela rusínská delegace do Budapešti za Milanem Hodžou, který tam jednal s maďarskou vládou, a tlumočila mu většinový názor, že se podkarpatská země hodlá odloučit od Maďarska a připojit se buď k Ukrajině nebo k Československu.

Názory na Podkarpatské Rusi se teprve tříbily. V Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřních rozporů. Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s tímto plánem amerických Rusínů. Teprve závěrečné jednání Centrální ruské národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československu (viz Užhorodské memorandum). 11. června 1919 též zanikla nikým neuznaná Huculská republika.

Maďarská vláda premiéra Karolyiho však nestála pasivně stranou. V prosinci 1918 vyhlásila pro Podkarpatsko autonomii ve spolupráci s užhorodskou Radou maďarských Rusínů. V době sovětské a maďarské republiky pronikly vojenské oddíly i na Podkarpatsko, kde se začala provádět četná socializační opatření, která však narážela na odpor obyvatelstva (např. zřizování zemědělských družstev a mobilizace do Rudé armády).

Hymna podkarpatských Rusínů pochází roku 1919.

Mírová konference v Paříži[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1919 se v Paříži sešel Hrihorij Žatkovič s A. Beskidem, mluvčím Podkarpatska. Vytvořili rusínskou komisi a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. Součástí dokumentů pro mírovou konferenci bylo i užhorodské memorandum z května 1919 doporučené prezidentu Masarykovi, který při přijetí delegace 23. května pravil, že „spojenci v Paříži uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu.“

Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek Smlouvy stanoví: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“ Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920.

Odložení autonomie[editovat | editovat zdroj]

Guvernér jmenovaný prezidentem byl odpovědný podkarpatskému sněmu. Tyto skutečnosti potvrdila také nová ústava z roku 1920 29. února 1920.

16. listopadu 1919 vydala vláda generální statut Podkarpatské Rusi, podle něhož se zřizovalo zatímní direktorium autonomní země, aby se tak vyhovělo saint-germainské podmínce. Byla současně vytvořena funkce vládního administrátora podléhajícího ministerstvu vnitra. Za vyučovací jazyk a úřední byl prohlášen jazyk lidový (rusínský).

Cestu k autonomní samosprávě měly otevřít volby do parlamentu v Praze i do rusínského sněmu - v roce 1920 se však nekonaly (až doplňovací volby roku 1924). Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentě devíti poslanci.

V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých jednáních mezi čsl. vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. Guvernér byl orgán volený pouze z občanů Podkarpatské Rusi, Zemský prezident byl orgán jmenovaný prezidentem Československé republiky:

  • 1919–1920 – prvním státním správcem byl jmenován Jan Brejcha
  • 1920–1921 – guvernér Hrihorij Žatkovič, odešel z úřadu na protest toho, že území stále nebylo autonomní (odešel do USA)
  • 1921–1923 – viceguvernér Petr Ehrenfeld (funkce guvernéra nebyla obsazena)
  • 1923–1933 – guvernér Anton Beskid
  • 1933–1935 – zemský prezident Antonín Rozsypal (po smrti Antona Beskida v roce 1933 nebyla funkce guvernéra obsazena)
  • 1935–1938 – guvernér Konstantin Hrabar

Sídlo guvernéra a státní správy bylo v Užhorodu. Adresa sídla se v průběhu let několikrát změnila:

  • 1919–1922 – bývalý Župní dům na Žatkovičově náměstí
  • 1922–1936 – budova ve Švehlově ulici
  • 1936–1938 – „definitivní“ budova od architekta A. Krupky na Beskidově náměstí ve čtvrti Malé Galago, této čtvrti se dodnes říká „užhorodské Dejvice“

V tomto období byla Podkarpatská Rus rozdělena na Zemské politické kraje / okresy:

Od 17. listopadu 1938 byla oblast na základě návrhu autonomní vlády nazývána Karpatská Ukrajina.

Autonomie[editovat | editovat zdroj]

Karpatská Ukrajina 1938-39

Dohoda z roku 1919 o poskytnutí autonomie byla nakonec naplněna až 22. listopadu 1938. Ve vládní vyhlášce se uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Hlavním městem země se stal Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny.

Vídeňská konference (arbitráž)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku První vídeňská arbitráž.

V návaznosti na mnichovský diktát dal Hitler svolat na 2. listopadu 1938 arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem (první a druhá arbitráž). Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ.

Po dobu předání „vládl“ na guvernérském úřadu ministr čsl. vlády Ivan Parkányi. Československá vláda rozhodla definitivně o autonomii a úřad předsedy autonomie byl přestěhován do města Chust, do budovy, která původně sloužila jako Okresní úřad pro okres Chust. Předsedou autonomie byl zvolen zprvu Andrej Bródy, po něm Augustin Vološin.

Složení autonomní vlády[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Vláda Andreje Bródyho, První vláda Augustina Vološina, Druhá vláda Augustina Vološina a Třetí vláda Augustina Vološina.
Karpatská Ukrajina
1939 Maďarské království 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
republika
vznik:
1939
zánik:
1939
Státní útvary a území
Předcházející:
Druhá republika Druhá republika
Nástupnické:
Maďarské království Maďarské království

Samostatná Karpatská Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

14. března 1939 vyhlásilo Slovensko Slovenský stát a na zasedání podkarpatského sněmu je rozhodnuto bránit zemi proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.

15. března 1939 je pak vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina pod správou vlády Augustina Vološina. Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin posílá do Bukurešti telegram a požaduje vojenské obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpovídá. Nezávislost je zlikvidována československou brannou mocí, ale vzápětí je anektována Maďarskem. Boje mezi maďarskou a československou armádou probíhají ve dnech 14.3. až 18.3.1939 a nejintenzivnější jsou u Onkovců. Tyto boje se po zániku Československa 15.3.1939 změnily na slovensko-maďarské boje, které skončily odstoupením východního Slovenska (východní Beskydy-Vihorlat) Slovenským státem Maďarsku. Východní Slovensko pak Maďaři začlenili do Karpatska.

Maďarská okupace a 2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po několika dnech, 18. března 1939, je celá Karpatská Ukrajina, tedy i horské oblasti, Maďarskem obsazena. Území je nadále nazýváno Podkarpatsko (Karpátálja) a je mu přislíbena autonomie v rámci Maďarského království. Státními jazyky se staly maďarština a uhro-ruský jazyk (rusínčina).

Mnoho Rusínů po anexi Podkarpatské Rusi Maďarskem utíká do SSSR, kde jsou uvězněni do internačních táborů a hodně jich zde pomře. Po vytvoření československé vojenské jednotky v SSSR v roce 1943 se Rusíni z těchto internačních táborů do ní hlásí a bojují o obnovu předmnichovské republiky. Augustin Vološin žil po dobu války v Praze a měl status cizince. V roce 1945 byl odvlečen do Moskvy, kde v témže roce zemřel na následky mučení v tamní věznici. Byl prohlášen hrdinou Ukrajinské republiky.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po poměrně rychlém osvobození v souladu se sovětsko - československou smlouvou z prosince 1943, která ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území, vyslala koncem října 1944 vláda Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Československou správu však záhy začal mařit Sovětský svaz a vyvolal hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.

Sovětské orgány organizovaly především násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle obvyklé komunistické propagandy vstupovali do Rudé armády „dobrovolně a nadšeně“.

Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly - oficiálně - „první svobodné volby“ do národních výborů, za dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybráni v sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů svážených často do volebních místností vojenskými nákladními auty bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.

12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi "veřejné" schůze, na nichž se souhlasilo s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.

25.-26.11.1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal v Mukačevě manifest O opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR. Napětí vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země. František Němec se sice ještě vrátil 17. ledna a zůstal tam do 1. února 1945, ale faktickou činnost však českoslovenští představitelé nemohli vykonávat.

Připojení k SSSR[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako Čechy byla Podkarpatská Rus rozdělena demarkační linií, která vedla na trase Sevluš, Bílky, Volovec. Východ území od čáry byl pod československou správou, sídlo správy bylo v Chustu. Západ území od čáry, tedy průmyslové oblasti, byl pod sovětskou správou, sídlo v Užhorodu. Oblast pod sovětskou správou se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946, kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.

V květnu 1945 byly obnoveny hranice Československa ve stavu před mnichovskou konferencí. Vzápětí dne 29.6.1945 je pak celá oblast s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena Československem Sovětskému svazu. Toto odstoupení je provázeno migrací 120.000 obyvatel Podkarpatské Rusi do Československa. 2.4.1946 došlo k přesnému vytyčení hranic mezi SSSR a ČSR. Za hranici byla vzata zemská hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi z roku 1937. Obec Lekárovce byla pak 2. dubna 1946 vrácena Československu a přičleněna ke Slovensku a naopak slovenská obec Čop byla přičleněna k SSSR.

V Československu bylo v roce 1945 (podobně jako v případě názvu "Sudety") tiskovou normou Ministerstva vnitra ČSR zakázáno použít v tisku názvu "Podkarpatská Rus".

Po rozpadu SSSR[editovat | editovat zdroj]

V den rozpadu SSSR 31.12.1991 se Podkarpatská Rus stává součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Od rozpadu SSSR sílí na území celé někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Až do zániku Československa 31.12.1992 se zde ozývají hlasy po autonomii či dokonce připojení k Československu. V této době se objevuje nový název Podkarpatské Rusi, v pořadí již sedmý, Zakarpatsko (ze slovenské strany je tato oblast pod Karpaty, z ukrajinské za Karpaty).

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Co se týče jazykové kultury, národním jazykem byla vždy rusínština. Dalším jazykem, kterým se na Podkarpatsku hovořilo, byla jidiš. Na tomto území bylo nejvíce židů z celé bývalé ČSR; prakticky všichni byli ale v roce 1944 deportováni do koncentračních táborů. Přestože již zmíněná rusínština byla národním jazykem, jako úřední jazyk byla až druhá, po češtině. To se změnilo až v roce 1938, po zavedení autonomie do praxe.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu