Chust

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chust
Xуст
Kostel sv. Alžběty ze 13. století
Kostel sv. Alžběty ze 13. století
Chust – znak
znak
Chust – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška~160 m n. m.
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresChust
Chust na mapě
Chust na mapě Zakarpatské oblasti
Chust
Chust
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha22 km²
Počet obyvatel28 039 (2022)
Etnické složeníUkrajinci a Rusíni (90 %), Maďaři (6 %), Rusové a další
Náboženské složenípravoslaví, řecké a římské katolictví
Správa
StarostaVolodymyr Kashchuk
Vznik1090
Oficiální webwww.khust.org
Telefonní předvolba+380 3142
PSČ90400
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chust (ukrajinsky, rusínsky a rusky Хуст; rusínsky též Густ (Hust); maďarsky Huszt; v jidiš חוסט‎) je město na Ukrajině, ležící v Zakarpatské oblasti. Byl historicky druhým hlavním městem Podkarpatské Rusi a také státu Karpatská Ukrajina. Sídlí zde Chustská eparchie Ukrajinské pravoslavné církve.[1]

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Chust se rozkládá na soutoku řek Riky[2] a Tisy, necelých 10 km severně od hranic s Rumunskem a cca 90 km jihovýchodně od oblastní metropole Užhorodu, k většině území Zakarpatské oblasti za tzv. Chustskými vraty, v Chustské kotlině.[3] Město má dnes asi 32 tisíc obyvatel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší dějiny a středověk[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Chustu je z roku 1329, kdy dostal městská privilegia[4] od tehdejšího krále Karla I. Roberta. Nejstarší dokument, který město Chust připomíná, je střežen v místním archivu a pochází z roku 1353.[5] Zdejší hrad však byl postaven už v roce 1090 za uherského krále Ladislava na obranu proti Kumánům. Chránil rovněž obchodní stezky především k nalezištím soli[2] u dnešního města Solotvyno (maďarsky Aknaszlatina), postaven byl ve strategické lokalitě. Hrad byl zničen při vpádu Mongolů do Uher a znovu vystavěn v roce 1318; podhradí se rozvíjelo ale až po odchodu Mongolů. Po nějakou dobu jej vlastnili valašští vévodové. Král Matyáš Korvín zde v roce 1458 věznil svého strýce Michaela Szilágyiho. Roku 1492 bylo město vyplněno. Za Dóžova povstání (1514) obsadili hrad místní poddaní.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

V roce 1526 se oblast stala součástí autonomního Sedmihradska, roku 1546 však byla císařem Ferdinandem I. dobyta zpět.[6] V souvislosti s reformací na území tehdejších Uher přešel v polovině století místní biskup i s celou svojí tehdejší farou pod reformovanou církev. Katoličtí věřící se museli modlit u kaplí, neboť jim byly bohoslužby v gotickém chrámu odepřeny.

Město zničili v roce 1594 Turci, ovšem hrad nedobyli.[6] 17. srpna 1703 se hrad vzdal kurucům a byla zde vyhlášena nezávislost Sedmihradska. Habsburkové jej v roce 1711 dobyli zpět. Tehdejší Chust navštívil i známý turecký cestovatel Evlija Čelebi, který si povšiml především místního hradu a srovnal jej s jinou tureckou pevností ("Pevnost Iskender").[7]

Během Rákócziho povstání zde byla zřízena továrna na výrobu střelného prachu[5], která sloužila povstalcům.

Dne 3. července 1766 byl hrad zasažen bleskem[8] a oheň jej vážně poškodil. Vzhledem k tomu, že se zde nacházelo skladiště munice, měl blesk ničivý dopad.[5][8] Tehdejší rakouská císařovna Marie Terezie vyslala do Chustu výpravu pod vedením svého syna (budoucího císaře Josefa II.) Výprava zjistila, že pevnost je ve stavu, kdy by musela být znovu vystavěna. Následně padlo rozhodnutí přemístit vojenskou posádku do Mukačeva.

Při bouři v roce 1798 spadly i věže a od té doby je hrad v rozvalinách. Kámen začal být později používán jako dostupný stavební materiál[5] pro nové úřední budovy nebo kostel. Během maďarizace bylo město v roce 1882 přejmenováno na Csebreny. Na mapách třetího vojenského mapování, které vznikly v 70. a 80. letech 19. století je patrný Chust jako sídlo bez organizované uliční sítě a jasného městského jádra. Tím se liší od řady dalších uherských měst své doby. Domy netvořily bloky; jednalo se o oddělené stavby, které měly vlastní zahrady nebo pole dále od hlavní cesty. Již sem byla zavedena železnice (v roce 1872), místní říčka Chustec ale nebyla ještě regulována. Patrný je chustský hrad, stejně jako opevněný gotický kostel.

Synagoga
Dům v tzv. České čtvrti.

V roce 1868 zde rabín Moše Shick (1807–1879), rodák z Brezové pod Bradlom, založil ješivu (židovskou školu). Navštěvovalo ji přes 800 studentů a byla tak největší ve východní Evropě. Roku 1897 zde vznikla maďarsko-rusínská škola.[9] Aktivní zde také byly židovské politické strany, např. Ahudat Izrael, stejně jako různé další židovské organizace.

Roku 1890 zde bylo napočítáno 6228 obyvatel.

První polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1910 měl Chust 10 292 obyvatel, z toho 5 230 Rusínů, 3 505 Maďarů a 1 535 Němců. Do Trianonské smlouvy v roce 1920 patřil Uhersku. Administrativně byl sídlem vlastního okresu (maďarsky járás) a součástí maramurešské župy (maďarsky Máramaros megye). I když sem byla zavedena železnice, nedošlo k větší industrializaci sídla. Postaven byl pouze mlýn na zpracování dřeva a jedna cihelna.[10] V regionu byl tehdy Chust známý především díky kožedělným výrobkům.[5]

Během první světové války bylo ve městě přítomno větší množství rakousko-uherských vojáků vzhledem k rychlému postupu ruského vojska v Haliči a obavám z jejich průniku do Karpatské kotliny. V roce 1918 se zde nacházel zajatecký tábor, v němž byli internováni vojáci polských pomocných sborů. V chaosu, který nastal v Uhrách v souvislosti s koncem první světové války, město uchvátila Maďarská republika rad. Konal se zde také sjezd maďarských Rusínů, kteří odmítli vyslat své zástupce do parlamentu v Budapešti a kteří požadovali připojení regionu k vznikající Ukrajině.[11][12][13] V létě 1919 nad Chustem převzalo kontrolu rumunské vojsko, ale podle Saint-Germainské smlouvy nakonec město připadlo[14] Československu jako součást Podkarpatské Rusi. Československá armáda do města vstoupila v květnu 1920.[5] V roce 1923 měl Chust 11 854 obyvatel. Do roku 1927 byl součástí Marmarošské župy, i v rámci 1. československé republiky.[15][16]

Za první republiky bylo do města výrazně investováno. Prvními úkoly, které nový stát musel v tomto městě zajistit, byla výstavba dopravních komunikací (nebo jejich úprava) a dále vznik nemocnice, kterou zde zrealizoval Červený kříž. Jindřich Freiwald se o městě vyjádřil se slovy „V Chustu o 10000 obyvatelích není ani slušný hotel, ani restaurace, kavárna, divadlo či jiná slušná, větší místnost!“.

Postupně došlo k přeměně ekonomiky z agrární na agrárně-průmyslovou, vyrostla zde Česká kolonie[17][5] (též známá jako Malá Praha, Masarykova kolonie). Tu sám Freiwald navrhl.[5] Postaveny byly i další objekty, např. kolonie menších domků na severním okraji města a především i správní budovy, např. dnešní Budova městské rady[17], kde po roce 1938 sídlila dočasně zemská správa. Vznikl zde i Slovanský dům, který sloužil také jako kino.[18] V roce 1921 zde bylo postaveno gymnázium[19][20] (dnes školy č. 1 Augustina Vološina). Jen mezi lety 19261937 vzniklo okolo osmi set nových staveb.

Populace se téměř zdvojnásobila – zatímco v roce 1910 měl Chust přibližně deset tisíc obyvatel, v roce 1930 to bylo již 17 883 obyvatel, z toho 9301 Rusínů, 4537 Židů, 1490 Čechů a Slováků, 1383 Maďarů, 732 Němců a 368 cizozemců.[21] Hranici 20 tisíc obyvatel Chust překročil v roce 1937. Jan Antonín Baťa ve své vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí plánoval výstavbu dálnice z Chebu a z Čech přes Moravu až do Chustu a Trebušan. Baťa zde také otevřel jeden ze svých obchodních domů; dalším významným objektem ze doby byl hotel Koruna s kapacitou čtyřiceti lůžek.[22][5] Během 30. let však období rychlého rozvoje střídaly také různé krize, např. nepokoje dělníků a stávky, neboť bylo časté, že docházelo k zpožďování výplat mezd. Nepokoje muselo potlačovat československé četnictvo.

V závěru 20. let 20. století byl v Chustu vybudován také pravoslavný kostel. Stalo se tak nedlouho poté, co zde byla zřízena pravoslavná obec. Kostel byl dokončen roku 1929.

Ne vše se podařilo zrealizovat; kanalizační síť nebyla vybudována po celé období československé správy Chustu a její výstavba měla být uskutečněna až v roce 1939.

Koncem 30. let 20. století byl v Chustu dislokován prapor Stráže obrany státu pod velením podplukovníka Antonína Zemana. Tento prapor měl ke dni 24. září 1938 448 mužů. Při bojovém nasazení proti záškodníkům a při ústupových bojích padlo 7 mužů tohoto praporu a dalších 9 mužů bylo zraněno.[23]

Po první vídeňské arbitráži v roce 1938 se Chust stal hlavním městem Podkarpatské Rusi. Město bylo nicméně zcela izolováno od hlavních dopravních tahů ze zbytku Podkarpatské Rusi[24], neboť ty probíhaly přes město Mukačevo, nebo rovinatou krajinou při staré maďarské hranici a Československo o ně přišlo. Československá armáda se proto narychlo rozhodla o výstavbu nouzové silnice severněji položenou krajinou právě do Chustu.[25] Bylo také nezbytné přestěhovat všechny zemské úřady a další organizace, přemístěno bylo např. i zemské divadlo Nová scéna.[26]

Dne 14. března 1939, v předvečer rozpadu Československa a okupace Čech a Moravy německými vojsky, právě v Chustu vyhlásil Augustin Vološin republiku s názvem Karpatská Ukrajina. Učiněno tak bylo v tělocvičně místního gymnázia.[27] Nový stát rozhodl o ukrajinštině jako úředním jazyce a ustanovení Nové scény jako čistě ukrajinského divadla.[28] Ještě předtím ale vypuklo v Chustu povstání, kdy příslušníci organizace Karpatská Síč vstoupili do bojů s československým vojskem. V noci z 13. na 14. března 1939 přepadlo cca 350 síčovců československý četnický pohotovostní oddíl, který se jim však ubránil.[29]

Chust po přestřelkách v roce 1939.

16. března 1939 bylo město nakonec obsazeno maďarskou armádou a začleněno pod Maďarské království. Z administrativního hlediska se mělo stát součástí Maramuršské župy. K přestřelkám a bojům docházelo krátce potom ještě mezi ukrajinskými ozbrojenci (Karpatskou Síčí) a maďarskými jednotkami.[27] Maďarům se nakonec podařilo město, stejně jako ostatní na území bývalé Podkarpatské Rusi pacifikovat.

V roce 1943 maďarská správa odhalila v Chustu památník hrdinů první světové války, který odhalil tehdejší maďarský premiér Miklós Kállay.[30] V rámci Maďarska byl Chust oficiálně svobodným královským městem.

Bylo zde ustanoveno židovské ghetto[31], kam byli nahnáni příslušníci židovské menšiny. Bylo jedním z pěti na území bývalé Podkarpatské Rusi.[32] Sedm z celkového počtu osmi synagog bylo zbořeno. Vzniklo v centru města a vymezeno bylo ulicemi Izňanska, Čerehy a Košuta.

V okolních Karpatech byli činní partyzáni, v roce 1943 zde např. působila stodesetičlenná skupina.[33] Policejní a další složky maďarského státu zde pořádaly různé razie a zastřeleno bylo nemálo partyzánů. Dne 26. října 1944 byl Chust obsazen Rudou armádou. V této době zde nešla elektřina a vznikla zde lidová milice, která používala kriminální praktiky. Později se podílela na zajištění sovětské kontroly nad městem a vyhnání československých zástupců.[34] Toto bylo formálně potvrzeno rozhodnutím z československé strany v lednu 1945.[35] Město se stalo součástí Ukrajinské SSR. Již v listopadu bylo zahájeno vydávání nových regionálních novin a o rok později byl Chustu obnoven statut města.

2. polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

Památník Sovětské armádě, v roce 2022 odstraněn.

Po druhé světové válce připadl Chust Sověstkému svazu, stejně s celou bývalou Podkarpatskou Rusí. Byly zde ustanoveny nové organizace, např. technická škola v roce 1947. V období existence SSSR byly v Chustu vybudovány nové podniky, které poskytovaly práci mnoha místním obyvatelům, např. na nábytek, obuv, zpracování ropných produktů apod. Některé další závody, např. textilní podnik, spolupracovaly během období existence SSSR se zeměmi bývalého východního bloku, včetně NDR a také Československa, např. se společností Svit.[36]

Nacházela se zde také elektrárna a velký dřevárenský závod.[37] V 70. letech 20. století se dokonce uvažovalo o výstavbě jaderné elektrárny v prostoru poblíž Chustu, rozhodnutí ale nepadlo.[38] Během sovětského období byla otevřena škola pro zdravotní sestry[39], dále potom škola lesních specialistů, knihovníků a dalších vzdělávacích institucí. Mezi lety 19451991 se počet obyvatel města postupně zvyšoval. V polovině 60. let 20. století přesáhl 25 tisíc[2] a do roku 1991 překonal metu třiceti tisíc. Jediná synagoga, která přežila válku, fungovala během sovětské doby jako kino.

V roce 1991 se stal Chust součástí nezávislé Ukrajiny. V roce 1995 bylo rozhodno o privatizaci řady místních továren, např. textilního závodu a továrny Technomaš, dále závodu na výrobu stavebních hmot apod.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 rada města udělila čestné občanství Stepanu Banderovi a Romanovi Šuchevyčovi.[40] V následujícím roce bylo rozhodnutí revokováno.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 2001 zde žilo 89,3 % Ukrajinců (včetně Rusínů), 5,4 % Maďarů, 3,7 % Rusů a 0,4 % Romů. Dle zjištěného jazyka byl ukrajinský zastoupen jako užívaný jazyk u 90,22 % obyvatel, následoval maďarský jazyk s 4,75 %, ruský s 4,09 % a romský s 0,4 %.

Historicky zde byli kromě Židů přítomni také Rumuni (v roce 1880 se jich v Rakousko-uherském sčítání lidu přihlásilo okolo 800). V posledním sovětském sčítání lidu z roku 1989 zde bylo spočítáno 31 287 obyvatel.[41]

Kultura a pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Chust v roce 1918.

V Chustu se nachází Vlastivědné muzeum (ukrajinsky Хустський краєзнавчий музей) s cca 2000 exponáty. V budově školy č. 1 se nachází také školní historické muzeum.

Na centrálním náměstí se nachází památník vojákům Rudé armády a partyzánům, kteří zemřeli během druhé světové války (v roce 2022 na něm byla pěticípá hvězda nahrazena křížem[42]), dále potom antifašistickému básníkovi Dmitriji Vakarovovi a rusínskému národnímu buditeli Alexandru Duchnovičovi. Směrem na jih (k chustskému hradu) se nachází městský park s fontánou a dětským hřištěm. Nese název Hrdinů Majdanu.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Školství[editovat | editovat zdroj]

V Chustu stojí celkem deset škol, včetně školy č. 1 Augustina Vološina. V roce 1996 zde byla založena umělecká škola Lászla Gajdy.

Zdravotnictví[editovat | editovat zdroj]

Na jihovýchodním okraji se nachází chustská okresní nemocnice, vystavěna byla na přelomu 60. a 70. let 20. století.[47]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Pohled na město ze zámku.
Nádraží.

Západovýchodním směrem ve směru toku řeky Tisy prochází Chustem i železniční trať z Králova nad Tisou (ukrajinsky Королево). V Chustu stojí celkem dvě nádraží, a to hlavní nádraží, které je umístěné jihovýchodně od centra města (u silnice směrem k Solotvynu) a potom Chust zastávka. Hlavní nádraží bylo v roce 2021 obnoveno.[48] Autobusové nádraží je umístěné u hlavního železničního.

Ve stejném směru, jako železnice, vede také i hlavní silniční tah, který spojuje všechna významnější města Zakarpatské oblasti od západu na východ (H-09). Severně od města Chustu je veden silniční obchvat. Další významný silniční tah směřuje z Chustu na sever do obce Mižhirja a dále do Ivanofrankivské oblasti.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Další osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUŠÁNEK, Jan. Chust v Marmaroši. Užhorod: Užhorodská společnost české kultury J.A. Komenského, 2010. 
  • J. Chmelař, S. Klíma, J. Kečas – Podkarpatská Rus, obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových
  • V. Nikolenko: Architektura a reprezentace Československé republiky: Moderní architektura na území Podkarpatské Rusi
  • Кобаль Й.В. ХУСТ, місто Закарпатської обл. [Електронний ресурс] // Енциклопедія історії України: Т. 10: Т-Я (ukrajinsky)
  • PRECLÍK, Vratislav: „Prezident Masaryk a Podkarpatská Rus“, in Náš kalendář 2023, 176 str., S. 15-35, Vydavatel Klub TGM (Čech.Ukr), Užhorod, prosinec 2022

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 569. (ukrajinština) 
  2. a b c TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 697. (ukrajinština) 
  3. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 14. (ruština) 
  4. BALABUŠEVIČ, T. A. Підкарпатська Русь пізнього середньовіччя. In: Наукові записки НаУКМА. Історичні науки. Kyjev: Kyjevsko-mohyljanská akademie, 2009. ISSN 2663-0249. S. 13. (ukrajinština)
  5. a b c d e f g h i Obrázky z Chustu. Podkarpatská Rus. Říjen 2009, roč. 20, čís. 2, s. 3. Dostupné online. 
  6. a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 698. (ukrajinština) 
  7. Část Čelebiho zápisků v ruském překladu na stránkách artyx.ru (rusky)
  8. a b Traktoristákat nevelt Rákóczi dicsőséges vára. Origo.hu [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (maďarsky) 
  9. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 149. (ukrajinština) 
  10. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 700. (ukrajinština) 
  11. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Charkov: АН УРСР S. 702. (ukrajinština) 
  12. 21 січня. Пам’ятні дати. Ukrinform [online]. [cit. 2022-08-19]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  13. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 46. (ukrajinština) 
  14. a b c d На пересечении империй. Чем заняться туристу в столице Карпатской Украины. Fokus [online]. [cit. 2022-08-19]. Dostupné online. (ру) 
  15. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 243. (ruština) 
  16. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 60. (ukrajinština) 
  17. a b POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 67. (ruština) 
  18. Obrázky z Chustu. Podkarpatská Rus. Říjen 2009, roč. 20, čís. 2, s. 7. Dostupné online. 
  19. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 706. (ukrajinština) 
  20. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 128. (ukrajinština) 
  21. LÁZŇOVSKÝ, Bohuslav; KLÍMA, Stanislav. Průvodce po Československé republice, Země Slovenská a Podkarpatskoruská. 4. vyd. Praha: Orbis, 1937. 755 s. S. 700.
  22. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 69. (ukrajinština) 
  23. LÁŠEK, Radan. Jednotka určení SOS. Praha: Cody print ISBN 80-902964-7-5, ISBN 978-80-902964-7-3. OCLC 71294449 S. 334. 
  24. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 43. (ruština) 
  25. Boje s Maďary a ukrajinskými separatisty v březnu 1939 byly krvavé). idnes.cz [online]. [cit. 2022-04-15]. Dostupné online. 
  26. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 135. (ukrajinština) 
  27. a b Місця слави Карпатської України: історична прогулянка по Хусту-столиці. Ukrinform [online]. [cit. 2022-08-19]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  28. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 117. (ukrajinština) 
  29. LÁŠEK, Radan. Jednotka určení SOS. Díl 3. Praha: Cody print, 2008. 335 s. ISBN 80-902964-7-5, ISBN 978-80-902964-7-3. OCLC 71294449 S. 198-199. 
  30. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 206. (ukrajinština) 
  31. Ezen a nagyszombaton a nemzet tragédiájára is emlékezünk. Cívishír [online]. [cit. 2022-04-21]. Dostupné online. (maďarsky) 
  32. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 219. (ukrajinština) 
  33. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 707. (ukrajinština) 
  34. PLACHÝ, Jiří. Konec československé Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny. 4. 2021, roč. 15, čís. 4, s. 74. ISSN 1802-8241. 
  35. PLACHÝ, Jiří. Konec československé Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny. 4. 2021, roč. 15, čís. 4, s. 76. ISSN 1802-8241. 
  36. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 711. (ukrajinština) 
  37. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 304. (ukrajinština) 
  38. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 301. (ukrajinština) 
  39. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 359. (ukrajinština) 
  40. Бандере присвоили звание почетного гражданина Червонограда. Focus.ua [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (rusky) 
  41. Výsledky na stránkách demoscope.ru (rusky)
  42. Keresztre cserélték a csillagot a huszti szovjet emlékművön. Kiszo.net [online]. [cit. 2022-04-21]. Dostupné online. (maďarsky) 
  43. Chust, (hrady Podkarpatské Rusi), Feudum.eu
  44. a b c Хуст - куда пойти и что посмотреть. UA reporter [online]. [cit. 2022-09-17]. Dostupné online. (rusky) 
  45. Chust Synagogue (Shtetl Routes), ShtetlRoutes.eu
  46. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 164 - 167
  47. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 713. (ukrajinština) 
  48. Як виглядає залізничний вокзал у Хусті після реконструкції: опубліковано фото. pmg.ua [online]. [cit. 2022-07-07]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]