Stepan Bandera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stepan Bandera
Stepan Bandera
Stepan Bandera
Narození 1. ledna 1909
Staryj Uhryniv
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. října 1959 (ve věku 50 let)
Mnichov
NěmeckoNěmecko Německo
Příčina úmrtí vražda
Místo odpočinku Waldfriedhof v Mnichově
Národnost Ukrajinci
Povolání politik
Politické strany Organizace ukrajinských nacionalistů
OUN-B
Rodiče Andrij Bandera a Miroslava Banderová
Příbuzní bratři Wasyl Bandera a Oleksandr Bandera
Podpis Stepan Bandera - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stepan Andrijovič Bandera (Степан Андрійович Бандера; 1. ledna 1909, Staryj Uhryniv (Halič) – 15. října 1959, Mnichov) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941-1959 a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a později i Ukrajinské povstalecké armády, která po skončení II. světové války bojovala za vytvoření Ukrajinského státu. Bandera je stále považován za kontroverzní osobnost, některými považovaná za národního hrdinu a jinými za zločince.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Život[editovat | editovat zdroj]

Stepan Bandera se narodil jako jeden z šesti potomků řeckokatolického kněze. Jeho matka zemřela roku 1922 na tuberkulózu.

Pomník Polákům z vesnice Liszna, které zavraždila UPA
Mrtví polští civilisté z Volyně, které zavraždila UPA

Od roku 1919 studoval Bandera na ukrajinském gymnasiu ve Stryji. Svá studia dokončil roku 1927. Již od svého mládí se politicky angažoval. Od roku 1929 byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů, která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, kterému Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty na představitele Polska, předně však proti všem osobám podezřívaným z neloajálnosti a všem stoupencům kompromisu.

Roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Během dvou soudních procesů si získal proslulost svou plamennou obhajobou ozbrojeného boje proti polskému státu. Z vězení uprchl nebo byl propuštěn (údaje se dosud liší) roku 1939 po napadení Polska, poté co správa věznice v Brestu následkem válečných událostí prakticky zanikla.

Během války[editovat | editovat zdroj]

Po napadení Sovětského svazu Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný ukrajinský stát s premiérem Jaroslavem Steckem. Německé vedení bylo tímto krokem, který vyvolal nadšenou odezvu u ukrajinského obyvatelstva, zaskočeno. Reakce přišla po několika dnech, kdy byli ukrajinští představitelé zatčeni a odvezeni do Berlína, kde byli nuceni k tomu, aby proklamaci nezávislosti Ukrajiny odvolali. Jelikož tak neučinili, byli uvězněni v koncentračním táboře koncentračním táboře Sachsenhausen. Jeho hnutí se nyní muselo profilovat bez svého vůdce. V roce 1943 dokonce vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) jako všenárodní partyzánská síla, podléhající ovšem určujícímu vlivu banderovského křídla OUN, její příslušníci byli proto zjednodušeně označováni jako banderovci. Ta na některých místech spolupracovala s Němci, jinde s nimi bojovala. Bandera byl propuštěn až na podzim 1944, na základě německých nadějí, že se zapojí do spolupráce s Říší. Po svém propuštění z koncentračního tábora se Banderovi již nepodařilo na činnost Ukrajinské povstalecké armády získat vliv. UPA bojovala za vznik samostatné Ukrajiny takříkajíc proti všem, především však sovětským partyzánům a proti Polákům, kteří v ohrožení zakládali obranné báze za podpory Zemské armády, sporadicky také rudých partyzánů. Němci před ústupem na západ bojovníky UPA zásobovali zbraněmi a municí.[2] Někteří polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyňi a Haliči bylo povražděno (1943-1945), jednotkami UPA až 100,000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo.[3][4] UPA brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila v mnoha případech ani Židy. Její partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let.

V Německu[editovat | editovat zdroj]

Bandera žil od roku 1946 v exilu v Mnichově, kde se nadále politicky angažoval. 15. října 1959 jej ve vchodu jeho domu v Kreittmayrstraße zavraždil agent KGB Bohdan Stašinskyj pomocí kyanidu, jímž byl Bandera zasažen do obličeje. Stalo se tak na příkaz šéfa KGB Alexandra Šelepina a Nikity Chruščova. Německý nejvyšší soud v Karlsruhe konstatoval, že za smrt Bandery nese vinu vláda Sovětského svazu, což se po pádu SSSR jednoznačně potvrdilo. Pohřben byl v Mnichově. Jeho hrob byl znesvěcen dne 17. srpna 2014 neznámými vandaly, kteří poničili 1,8 metrů velký kříž.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Hlavní štáb Euromajdanu v budově obsazené kyjevské radnice, 14. ledna 2014

22. ledna 2010 byl oceněn titulem Hrdina Ukrajiny za „obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Ocenění předal ukrajinský prezident Viktor Juščenko do rukou vnuka Stepana Bandery. Samotné předání ocenění bylo tvrdě kritizováno Ruskem, jehož tisková agentura ITAR-TASS prohlásila, že „ozbrojenci z UPA mají na svědomí množství zločinů, mezi nimi vyvraždění víc než 100 000 Poláků, Čechů a Židů v západní Volyni“. Udělení titulu odsoudili a označili za provokaci také představitelé slovenských protifašistických a odbojových organizací a Sdružením vězňů nacistických koncentračních táborů.[5] Ocenění bylo odsouzeno i Centrem Simona Wiesenthala a Studentskou unií francouzských Židů. Dne 25. února 2010 také Evropský parlament kritizoval rozhodnutí Juščenka ocenit titulem Hrdina Ukrajiny Banderu a vyjádřil naději, že by to mohlo být znovu přehodnoceno.[6]

Oproti tomu historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu prohlásil, že Banderovci měli podporu na Východním Slovensku mezi obyvateli a až na některé nepatrné výjimky tam nedocházelo ze strany Banderovců k nějakým útokům na civilní obyvatelstvo.[7] Předsedkyně české Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová ocenění Bandery uvítala slovy na adresu Viktora Juščenka: „Zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok“.[8] Posmrtné ocenění titulem Hrdina Ukrajiny bylo Banderovi v lednu 2011 odebráno Doněckým okresním soudem. Stížnosti proti tomuto rozhodnutí byly Vyšším správním soudem Ukrajiny zamítnuté a potvrdily tak odebrání titulu.[9]

V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil Banderovi a ostatním členům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny.[10] Ukrajinský prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za "příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině."[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ukrajina vyznamenala Banderu. Provokace, zní ze Slovenska
  2. Banderovci. Česká televize. 19. září 2010.
  3. Bratrovražda je vždy strašná. Komorowski připomněl volyňský masakr. iDNES.cz. 14. července 2013
  4. NewYork Reviev of Books. A Fascist Hero in Democratic Kiev
  5. Zakladatel banderovců byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Ukrajiny
  6. Kyiv Post - European parliament hopes new Ukraine's leadership will reconsider decision to award Bandera title of hero
  7. Bandera národním hrdinou Ukrajiny
  8. Kdo jsou ti, pro něž je Bandera hrdinou?
  9. Court: Ruling on Bandera legal
  10. "Ukrajina účtuje s minulostí, banderovcům ale přiznala zásluhy". Novinky. 10. dubna 2015
  11. "Poroshenko: ‘UPA are heroes,’ will consider giving veterans legal status". 26. září 2014.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]