Ukrajinská povstalecká armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajka užívaná UPA a ukrajinskými nacionalisty

Ukrajinská povstalecká armáda, UPA (ukrajinsky Українська повстанська армія, УПА) byla ozbrojená jednotka Organizace ukrajinských nacionalistů, přesněji řečeno frakce Stepana Bandery (OUN-B); její příslušníci byli proto zjednodušeně označováni jako banderovci.

Popis organizace[editovat | editovat zdroj]

UPA vznikla během 2. světové války na Ukrajině, dne 14. října 1942. Prvním velitelem byl Dmitro Kljačkivskij („Klym Savur“, 1942–1943), Roman Šuchevyč („Taras Čuprinka“, 1943–1950) a Vasyl Kuk („Lemiš“, 1950–1954). Působila především v oblastech Volyně, Polesí, Haliče, Podolí a v Karpatech. Organizace začala jako revoluční skupina a vyvinula se do partyzánské armády. Její příslušníci nosili různé uniformy, včetně stejnokrojů SS či Rudé armády, na čepici měli znak trojzubce.[1] V roce 1944 měla zhruba 35 000 členů.

Velitelská struktura UPA podléhala, či se přímo překrývala s tou z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). OUN vznikla spojením tajné „Ukrajinské vojenské organizace“, radikálně pravicových skupin a pravicových ukrajinských nacionalistů. Kvůli ultra-nacionalistům v OUN, byla organizace některými historiky charakterizována jako fašistická. OUN byla pověřená administrativními povinnostmi, zatímco UPA byla zodpovědná za vojenské operace. Podle původního prohlášení OUN bylo cílem vytvořit nezávislý, sjednocený, národní stát na území etnických Ukrajinců. Tohoto cíle mělo být dosaženo prostřednictvím národní revoluce vedené diktaturou, která by vyhnala okupační mocnosti a sestavila vládu reprezentující všechny regiony a sociální skupiny.[2]

Za dobu své existence bojovala UPA primárně proti Polákům a Sovětům. Od února 1943 bojovala také proti Němcům, s mnoha případy kolaborace s německými jednotkami v boji proti těm sovětským. Od jara 1944, po sovětských úspěších ve 2. světové válce, začala organizace spolupracovat s německými silami proti Sovětům a Poláků. UPA také prováděla etnickou čistku polského obyvatelstva na Volyni a východní Haliči.

Masakr Poláků[editovat | editovat zdroj]

Polští civilisté zabití organizací UPA, Lipniki
Pomník polských obětí zabitých UPA, Borownica

V únoru 1943 zahájily jednotky UPA etnické čištění Volyně (dnešní severozápadní Ukrajina) bestiálním vražděním tamních Poláků. Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo povražděno (1943-1945) jednotkami UPA přes 100 000 polských civilistů (včetně žen, dětí a nemluvňat), dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo.[3] Velitel UPA, Dmytro Kljačkivskij, zde nařídil likvidaci celé mužské polské populace mezi 16 a 60 let.[4] Přesto většina z obětí byly ženy a děti.[5]

Čistka začala vyvražděním Poláků v obci Parošl. Pak následovaly další města, např. Janova Dolina, Lipniky, Gurow, Orzeszyn, Sadowa, Zagaje, Gaj, Wola Ostrowiecka atd.[4] Běžné bylo i vyvražďování polských kostelů. 11. července bylo během tzv. „krvavé neděle“ zabito okolo 8 000 poláků, většinou žen, dětí a starších, kdy bylo napadeno a spáleno 99 polských vesnic a to v krajích Kovel, Volodymyr-Volynskyj a Horochiv.[6] V červenci bylo nacionalisty celkově napadeno nejméně 530 polských vesnic, v srpnu dalších 301, zabito bylo okolo 25 000 poláků. Vesnice byly vyrabované a spálené.[7] Další vlny vyvražďování pokračovaly do první čtvrtiny roku 1944.

Na jaře 1944, poté, co byla většina Poláků na Volyni buď zavražděna, nebo prchla se UPA přesunula do sousední východní Haliče a pokračovala ve vyvražďování. Polákům zde někdy byla dána možnost útěku. Rozkaz od velitele UPA v Haliči zněl: „Ještě jednou bych vám chtěl připomenout: nejprve vyzvat Poláky opustit svou půdu a teprve později likvidovat, a ne naopak“.[8] Mezi desítky polských vesnic, jejichž obyvatelé byli na Haliči zcela vyvražděni a všechny budovy spáleny, byly například: Berezowica poblíž Zbaraže, Ihrowica a Plotych nedaleko Ternopilu, Podkamien nedaleko Brody, Hanachiv a Hanachivka poblíž Przemyślany.[9]

Metody[editovat | editovat zdroj]

Některé variace mučení a úmrtí byly velmi sadistické. Britský historik Niall Ferguson poznamenal: celé vesnice zde byly vyhlazené, lidé byli často usmrcováni odpornými způsoby, docházelo k upalování, muži byli ubiti k smrti, ženy znásilněné a znetvořené, děti probodané bajonety.[10] Metody použité ve většině útoků byly stejné, za úsvitu byla vesnice obklopena ozbrojenými příslušníky UPA, někdy ozbrojenými sekerami, kladivy, noži a pilami. V mnoha případech byly oběti mučeny a jejich těla znetvořena. Americký historik Timothy Snyder popisuje vraždy takto: Ukrajinští partyzáni spálili domy, stříleli na ty, kteří se snažili uprchnout a donutili je vrátit se dovnitř stavení, zajaté venku zabíjeli srpy a vidlemi. V některých případech byli sťati, roztrháni na kusy, ukřižováni, nebo byli jinak vystaveni s cílem zastrašit zbývající Poláky na útěk.[11]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Po 2. světové válce působila UPA proti polské i sovětské moci, nyní již bez podpory, a byla postupně likvidována milicí i ruskou (NKVD) a polskou (UB) tajnou policií. Příslušníci často i s rodinami pak byli vysídleni.[zdroj?] UPA ještě v roce 1946 operovala v jihovýchodním Polsku v síle pěti až šesti tisíc příslušníků. V roce 1947 během Akce Visla byla organizace v Polsku zlikvidována.

Organizace se po válce přesouvala i na východ a severovýchod Slovenska, banderovci zde obsadili a vyloupili několik obcí, zaplnili okresy Stropkov, Prešov, Giraltovce a postupovali směrem Humenné a Snina až na hranici Zakarpatské Ukrajiny. Banderovci byli na Slovensku zlikvidováni československými složkami národní obrany a vnitra (skupina Ocel) k létu 1946.[1] V létě 1947 se ještě některé jednotky snažili probít přes československé hranice, tentokráte to byly silné skupiny, které se nyní snažily jen probít jeho územím do Rakouska. Například skupina Chromenko se dostala až na Moravu. K poslední přestřelce s banderovci došlo dne 19. srpna 1947 při přepadení hájovny u Strečna. V bojích s banderovci v Československu v letech 1945–1947 padlo 49 osob, z toho 30 banderovců a dalších 118 zajato.[1]

V roce 1947 nastal zlom, kdy Sověti přesunuli ohnisko akcí UPA z masových akcí k infiltraci a špionáži. Po roce 1947 činnost UPA začaly upadat, ovšem ještě v roce 1952 Sovětské úřady potvrdily, že bojující jednotky UPA/OUN sestávají ze 252 osob. Poslední velitel UPA, Vasyl Kuk, byl zadržen a uvězněn na šest let roku 1954. Ze zprávy Ukrajinské SSR vyplývá, že likvidace ozbrojených jednotek a podsvětí OUN byla provedena k začátku roku 1956.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Vpád banderovců na území Československa
  2. Encyclopedia of Ukraine, Organization of Ukrainian Nationalists
  3. Bratrovražda je vždy strašná. Komorowski připomněl volyňský masakr. iDNES.cz. 14. července 2013
  4. a b Antypolskie akcje nacjonalistów ukraińskich [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online.  
  5. A Fascist Hero in Democratic Kiev
  6. 1943 Volhynian Massacres - Truth and Remembrance [online]. Institute of National Remembrance, [cit. 2015-12-12]. Dostupné online.  
  7. NALEŹNIAK, Paweł. Genocide in Volhynia and Eastern Galicia 1943–1944 [online]. The Institute of National Remembrance, Cracow, Poland, [cit. 2015-12-12]. Dostupné online.  
  8. Timothy Snyder. (2003). The Reconstruction of Nations. New Haven: Yale University Press. str. 176
  9. Po Polakach pozostały mogiły… - Rzeczpospolita
  10. Niall Ferguson, The War of the World, Penguin Press, New York, 2006, str. 455.
  11. Timothy Snyder, "To Resolve the Ukrainian Question Once and For All": The Ethnic Cleansing of Ukrainians in Poland
  12. ŠAPOVAL,, Jurij,. Війна після війни [online]. Воєнна історія, [cit. 2015-12-15]. Dostupné online.