Rachov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rachov
Рахів (Rachiv)
Pohled na město s řekou Tisou
Pohled na město s řekou Tisou
Rachov – znak
znak
Rachov – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška430 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresRachov
Rachov
Rachov
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha52,42 km²
Počet obyvatel15 430 (2016)
Hustota zalidnění286 obyv./km²
Správa
Vznik1447
Oficiální webrakhiv-mr.gov.ua
Adresa obecního úřaduвул. Миру 34
90600 м. Рахів
Telefonní předvolba3132
PSČ90600
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rachov (ukrajinsky Рахів, Rachiv, česky a slovensky Rachov[1] nebo někdy Rahovo,[2] rusínsky Рахово, maďarsky Rahó,[2] rumunsky Rahău, rusky Рахов; v jidiš ראחוב‎) je město na zakarpatské Ukrajině. Leží na samém východě Zakarpatské oblasti na řece Tise, v blízkosti soutoku Černé a Bílé Tisy. Zástavba města přechází i do okolí několika dalších potoků (např. Selský potok aj). Rachov je sídlem Rachovského okresu a k lednu 2016 měl 15 430 obyvatel. Je nejvýše položeným okresním městem na Ukrajině (v nadmořské výšce 430 m n. m.) V letech 19181938 bylo město součástí Československa. Rachov je také turistickým střediskem a jedním z výchozích bodů na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města pochází dle jedné teorie od osobního jména Rach, resp. Rah. Přípona -ov, resp. -ovo (která se dříve rovněž používala) je starší[3], než později užitá ukrajinská přípona -iv (-ів). Podle jiné teorie je slovanského původu a pochází od slova ořech. Tento název byl přijat i do maďarštiny, kde se objevuje v podobě Rahó, resp. historicky také jako Rahó Mező (Rachovské tržiště) nebo Bocskó Rahó.[4]

Podnebí a klima[editovat | editovat zdroj]

Klimatické poměry ovlivňuje přítomnost karpatských hor. Léta jsou teplá a zimy mírné, byť dlouhé. Léta bývají deštivá. Průměrná lednová teplota dosahuje −4,8 °C, průměrná červencová teplota +18 °C a průměrná roční teplota vzduchu +7,4 °C. Převládají větry západního a jihozápadního směru. Nejvíce srážek spadne v měsících červnu a červenci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Centrum města
Střed města v roce 1939.
Město v roce 1949.

První písemná zmínka o sídlu pochází z roku 1447.[5][4] Samo město Rachov jej považuje za oficiální rok vzniku města. Vzniklo nejspíše z pastevecké osady, žili zde také vojenští dezertéři.[6] Jednalo se o místo velmi odlehlé a místní kotlina neoplývala úrodnou půdu. Žilo zde jen několik málo rodin.[4] Velká vzdálenost od civilizace však znamenala, že Rachov byl vystaven vpádů cizích vojsk, např. z území Polska.[6]

Na počátku 18. století si zde epidemie moru (která se opakovala) vyžádala spoustu obětí.[6] Ještě v první polovině století zde byl postaven řeckokatolický kostel a při něm i první škola. V roce 1782 zde byl postaven první dřevěný most přes řeku Tisu.[4] V letech 1792 a 1828 tu byly postaveny dva řeckokatolické kostely, jeden z nich byl zasvěcen Zesnutí přesvaté Bohorodice.[7] Malé sídlo se postupně vyvinulo do podoby přirozeného centra horní Tisy

Kolem let 17701780 (v první vlně) a potom 1814 se na pozvání tehdejší uherské vlády usadili severně od současného města dřevaři[4] z tehdy německy mluvících oblastí na území dnešního Slovenska. Protože většina kolonistů pocházela z regionu Spiše, nazvali svou osadu Zipserei.

V 19. století postupně osada na obou stranách řeky Tisy srostla do podoby jednoho celku. Vzniklo zde malé správní centrum a také byl zahájen průzkum místních minerálních vod.[7]

V roce 1895 sem byla zavedena železnice[6], což umožnilo rozvoj především dřevařství. Rakousko-Uhersko mohlo využívat rozsáhlé a hluboké karpatské lesy okolí. Dráhu přes město vybudovali tisíce lidí, včetně italských válečných zajatců. Podle posledního Rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1910 zde žilo 4432 Rusínů, 1177 Maďarů a 917 Němců. Po vypuknutí první světové války hrozilo, že by konflikt zasáhl i samotné město. V roce 1916 probíhaly boje v nedalekých horách. Vojsko bylo v Rachově přítomné a život se musel jeho potřebám podřídit.[6] Město však ruská armáda neobsadila. Pamětní deska na hotelu Ukrajina s plaketou připomíná, že tady za první světové války, v letech 1917 a 1918, pobýval profesor Tomáš Garrigue Masaryk[8].

V poválečném zmatku první světové války Rachov nějakou dobu patřil k Huculské republice, která byla vyhlášena v Jasini. Poté byl připojen k Maďarské republice rad, následně byl krátce okupován Rumunskem[6][9] a nakonec, stejně jako zbytek Zakarpatí, byl připojen k nově vzniklému Československu. Československé vojsko sem dorazilo na jaře 1920.[10] Stejně tak po rozpadu Rakouska-Uherska připadly statky habsburského rodu Československým státním lesům a statkům a v Rachově bylo zřízeno ředitelství.[6]

Rachov byl v rámci První československé republiky městem okresním. Nová vláda zde nechala zbudovat školy. V některých se vyučovalo česky, v jiných rusínsky.[6] Rusínská škola zde byla otevřena roku 1923.[11] Stejně jako v jiných částech tehdejší Podkarpatské Rusi, i zde vznikly také nové bytové domy pro státní úředníky, postaven byl nový most přes řeku Tisu (otevřen roku 1930[6]). Hlavní ulice, kde domy pro úředníky stály[12], byla vydlážděna. Rozvoj turistiky se zde snažil podchytit Klub československých turistů, který zde roku 1932 otevřel první moderní hotel. Město bylo oblíbenou destinací také pro umělce.[12] Vzhledem k jazykové blízkosti sem utíkali někteří Ukrajinci z Ukrajiny v rámci SSSR.[12]

V roce 1928 zde byl postaven řeckokatolický kostel Povýšení sv. kříže.[13]

I přesto byla míra zaostalosti nejvýchodnějšího okresního města tehdejšího Československa tristní. V roce 1929 žilo v Rachově 6875 lidí, z nich ale jen třetina uměla číst a psát.[10]

Ekonomicky bylo hlavním odvětvím dřevařství, stejně jako i před rokem 1918. Velká hospodářská krize po roce 1929 sice nezbrzdila stavební a infrastrukturní rozvoj města, vedla ale k častým stávkám pracovníků ve dřevozpracujícím průmyslu.[6] Těm totiž poklesly mzdy a řada z nich byla propuštěna, v Rachově se (stejně jako všude v tehdejší ČSR) zvyšovala nezaměstnanost.[14]

Roku 1939 bylo v souvislosti s rozbitím Československa před druhou světovou válkou město nejprve součástí Karpatské Ukrajiny a poté obsazeno Maďarskem. Horthyovská vláda se zde pokoušela ustanovit vlastní instituce, docházelo k násilnostem a zabito bylo několik místních.[15] Místní hotel byl přejmenován na hotel Budapešť. Maďarská správa zde vybudovala kapacity hlavně pro potřeby přítomnosti armády.[12]

V roce 1945 se Rachov stal (se zbytkem bývalé Podkarpatské Rusi) součástí SSSR, resp. Ukrajinské sovětské socialistické republiky a o dva roky později potom sídlem městského typu. Roku 1946 bylo rozhodnuto o vybudování velké papírny, která by využívala zdroje z místních lesů.[16] Podnik ({{vjazyce2|uk|Рахівська картонна фабрика}[12]}) se stal významným zaměstnavatelem a klíčovým pro další rozvoj města v rámci USSR. Postaven byl také závod na výrobu kondenzátorů.[12] Místní dřevařský podnik byl reorganizován jako tzv. "lesokombinát" a jeho součástí se později stal i závod na výrobu nábytku. V 60. letech byly postaveny nové bytové domy při hlavních ulicích. Potřeby pro ubytování nových dělníků se vyřešily právě jimi nebo dalšími typizovanými objekty. V provozu byly tehdy tři knihovny.[17]

Od roku 1991 je Rachov součástí samostatné republiky Ukrajina. V roce 1993 zde byl postaven pravoslavný chrám odpovídající svým stylem čistě východní pravoslavné architektuře.[18]

V letech 1998 a 2001 město zasáhly povodně. Ty jsou ale vzhledem k charakteru řek (horské bystřiny) časté.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Střed města

V době sčítání lidu v roce 2001 zde žilo 15 241 obyvatel, z toho 12 % maďarské národnosti. 92 % obyvatel Rachovu používalo ke komunikaci ukrajinský jazyk, 4,8 % potom maďarský a cca 2 % ruský.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Amfiteátr v Rachově.
Silnice ve městě v roce 2006.
Památník Tarase Ševčenka nedaleko místního nádraží.

V nedalekých horách se nachází důl na mramor,[19] těží se tam ale také písek, pískovec a různé další druhy kamene. V okolí města je řada pramenů minerálních vod, označované též místními pojmem burkut. Turisté jejich prameny často navštěvují.

Životní prostředí a zeleň[editovat | editovat zdroj]

Město je obklopeno horami a hustými lesy. Místní park kultury a oddechu (ukrajinsky Парк культури і відпочинку leží na západních svazích nad městem. Jeho součástí je i přírodní amfiteátr a vedou tudy trasy do otevřené krajiny západně od Rachova.

Rachov je jedním z výchozích bodů pro turistické výpravy do okolních kopců, které město ze všech stran obklopují. Občas je označován jako "Brána Karpat".

Nedaleko města se nachází Arboretum Burkut, kde roste unikátní sada modřínů.[20]

Město má dlouhodobý problém s odpadovým hospodářstvím, kdy odpad z Rachova proniká do řeky Tisy a následně potom na maďarské území. Situace má tak mezinárodní rozměr a trvá dlouhou dobu.[21] V okolí města neexistuje organizovaný svoz odpadu a tak končí nepotřebné věci často v řece.[22]

Zdravotnictví[editovat | editovat zdroj]

V Rachově se nachází okresní nemocnice (ukrajinsky Рахівська районна лікарня), její areál stojí v blízkosti železniční stanice.

Pamětihodnosti a zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází chrám Ducha svatého (pravoslavný), který byl zbudován v letech 19911993. Z roku 1825 pochází římskokatolický kostel Jana Nepomuckého.[23] Obě církevní stavby jsou umístěny v samotném středu města, ve své bezprostřední blízkosti. Při nich také stojí i rachovský dům kultury, který vznikl v 50. letch 20. století.[24]

V Rachově rovněž existuje i muzeum huculské řezby.

V 80. letech 19. století byl při výstavbě železniční trati, která směřovala přes Rachov, vytyčen bod, který byl považován za geografický střed Evropy. Po nějakou dobu se zde také pravidelně pořádá i kulturní festival s názvem "Střed Evropy", který na význam Rachova v tomto směru odkazuje.

V centru města se nacházel památník Sovětské armádě, který byl v roce 2022 demontován.[25]

Na jednom z domů je umístěna také pamětní deska, která připomíná prvního prezidenta Československa, T. G. Masaryka. U místního parku stojí socha Tarase Ševčenka.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Město leží na železnici spojující Ivano-Frankivsk se Zakarpatím. Již od konce první světové války část trati prochází přes území Rumunska a doprava dále do Chustu a zbytku Zakarpatské oblasti je zde peážní, často bývá přerušena. Trať byla dlouhou dobu nefunkční.[26][27] Vlaky jsou tak vypravovány především ve směru na sever, přes Karpatský oblouk. V Rachově se nachází jedno velké hlavní nádraží, které vzniklo v 19. století a dochovalo se do století dvacátého prvního.

Městem rovněž prochází hlavní silniční tah v severo-jižním směru, který odpovídá toku řeky Tisy a údolí, v němž město leží. Silnice vede přímo samotným středem města.

Kromě hlavních tahů v údolí řeky Tisy do Rachova lze cestovat i po silnici z obce Kosivska Poljana přes tzv. Rachovský průsmyk.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rahó na maďarské Wikipedii.

  1. LÁZŇOVSKÝ, Bohuslav; KLÍMA, Stanislav. Průvodce po Československé republice, Země Slovenská a Podkarpatskoruská. 4. vyd. Praha: Orbis, 1937. 755 s. S. 712.
  2. a b Seznam obcí a úřadů na Podkarpatské Rusi [online]. Užhorod: 1922 [cit. 2022-08-21]. Dostupné online. 
  3. CHMELAŘ, Josef; KLÍMA, Stanislav; NEČAS, Jaroslav. Podkarpatská Rus - Obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových. Praha: Orbis, 1923=. Dostupné online. 
  4. a b c d e TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 24. (ukrajinština)
  5. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 476. (ukrajinština) 
  6. a b c d e f g h i j Rachov – středisko podkarpatských Huculů. Podkarpatská Rus. Říjen 2009, roč. 19, čís. 3, s. 5. Dostupné online. 
  7. a b TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 25. (ukrajinština)
  8. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie (Masaryk and legions), váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím (Masaryk Democratic Movement, Prague), 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, pp.17 - 25, 33 - 45, 70 – 96, 100- 140, 159 – 184, 187 - 199
  9. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 480. (ukrajinština) 
  10. a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 480. (ukrajinština) 
  11. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 149. (ukrajinština) 
  12. a b c d e f TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 26. (ukrajinština)
  13. TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 30. (ukrajinština)
  14. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 481. (ukrajinština) 
  15. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 482. (ukrajinština) 
  16. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 484. (ukrajinština) 
  17. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 489. (ukrajinština) 
  18. TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 27. (ukrajinština)
  19. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 13. (ruština) 
  20. «РАХОВ – городок-рекордсмен». Den [online]. [cit. 2022-09-17]. Dostupné online. (rusky) 
  21. Tiszai szemét: ukrán üdvözlet Magyarországnak!. Kiszo [online]. [cit. 2022-11-28]. Dostupné online. (maďarsky) 
  22. Ahonnan a Tisza tisztán indul és műanyaggal érkezik. Telex [online]. [cit. 2022-11-28]. Dostupné online. (maďarsky) 
  23. TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 29. (ukrajinština)
  24. TOMILOVIČ, L. V.; ERZINA. Проблеми охорони культурної спадщини м. Рахова Закарпатської області. In: [s.l.]: [s.n.], 2016. Dostupné online. S. 31. (ukrajinština)
  25. На Закарпатті розпочали демонтаж пам’ятників на могилі Олекси Борканюка і на групі могил радянських військових. Suspilne [online]. [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  26. Від станції Рахів до кордону з Румунією відновлять залізницю.. Zbruč [online]. [cit. 2022-09-26]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  27. На Закарпатті обговорили можливість запуску поїзда Ужгород - Івано-Франківськ через Румунію. interfax [online]. [cit. 2022-09-26]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  28. Článek na stránkách Zakarpatské oblastní rady (ukrajinsky)
  29. Článek na stránkách města Třebíče (česky)
  30. Třebíč chce pomoci ukrajinskému partnerovi. Třebíčský deník [online]. [cit. 2022-11-28]. Dostupné online. 
  31. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 50. (ukrajinština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]