Rachov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rachov
Рахів (Rachiv)
Pohled na město s řekou Tisou
Pohled na město s řekou Tisou
Rachov – znak
znak
Rachov – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška430 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
rajónOkres Rachov
Rachov
Rachov
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha52,42 km²
Počet obyvatel15 430 (2016)
Hustota zalidnění286 obyv./km²
Správa
Vznik1447
Oficiální webwww.rakhiv.com
Adresa obecního úřaduвул. Миру 34
90600 м. Рахів
Telefonní předvolba3132
PSČ90600
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rachov (ukrajinsky Рахів, Rachiv, slovensky též Rachov, rusínsky Рахово, maďarsky Rahó, rumunsky Rahău, rusky Рахов; v jidiš ראחוב‎) je město na zakarpatské Ukrajině. Leží na samém východě Zakarpatské oblasti na řece Tise. Rachov je sídlem Rachovského okresu a k lednu 2016 měl 15 430 obyvatel. Je nejvýše položeným okresním městem na Ukrajině (v nadmořské výšce 430 m n. m.) Město leží na železnici spojující Ivano-Frankivsk se Zakarpatím; protože však trať vede přes rumunské město Sighetu Marmației, je v Rachově osobní doprava ukončena. V letech 19181938 bylo město součástí Československa. Rachov je také turistickým střediskem a jedním z výchozích bodů na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města pochází dle jedné teorie od osobního jména Rach, resp. Rah. Přípona -ov, resp. -ovo (která se dříve rovněž používala) je starší[1], než později užitá ukrajinská přípona -iv (-ів). Podle jiné teorie je slovanského původu a pochází od slova ořech.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Centrum města

První písemná zmínka o městě pochází z roku 1447.[2] Vzniklo nejspíše z pastevecké osady, žili zde také vojenští dezertéři.[3] Ačkoliv se jednalo o místo velmi odlehlé, místní kotlina oplývala úrodnou půdu. Velká vzdálenost od civilizace však znamenala, že Rachov byl vystaven vpádů cizích vojsk, např. z území Polska.[3]

Na počátku 18. století si zde epidemie moru (která se opakovala) vyžádala spoustu obětí.[3] Ještě v první polovině století zde byl postaven řeckokatolický kostel a při něm i první škola. V roce 1782 zde byl postaven první dřevěný most přes řeku Tisu. V letech 1792 a 1828 tu byly postaveny dva řeckokatolické kostely. Malé sídlo se postupně vyvinulo do podoby přirozeného centra horní Tisy.

Kolem let 18001820 se na pozvání tehdejší uherské vlády usadili severně od současného města dřevaři z tehdy německy mluvících oblastí na území dnešního Slovenska . Protože většina kolonistů pocházela z regionu Spiše, nazvali svou osadu Zipserei .

V roce 1895 sem byla zavedena železnice[3], což umožnilo rozvoj především dřevařství. Rakousko-Uhersko mohlo využívat rozsáhlé a hluboké karpatské lesy okolí. Dráhu přes město vybudovali tisíce lidí, včetně italských válečných zajatců. Podle posledního Rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1910 zde žilo 4432 Rusínů, 1177 Maďarů a 917 Němců. Po vypuknutí první světové války hrozilo, že by konflikt zasáhl i samotné město. V roce 1916 probíhaly boje v nedalekých horách. Vojsko bylo v Rachově přítomné a život se musel jeho potřebám podřídit.[3] Město však ruská armáda neobsadila. Pamětní deska na hotelu Ukrajina s plaketou připomíná, že tady za první světové války, v letech 1917 a 1918, pobýval profesor Tomáš Garrigue Masaryk[4].

V poválečném zmatku první světové války Rachov nějakou dobu patřil k Huculské republice, která byla vyhlášena v Jasini. Poté byl připojen k Maďarské republice rad, následně byl krátce okupován Rumunskem[3][5] a nakonec, stejně jako zbytek Zakarpatí, byl připojen k nově vzniklému Československu. Československé vojsko sem dorazilo na jaře 1920.[6] Stejně tak po rozpadu Rakouska-Uherska připadly statky habsburského rodu Československým státním lesům a statkům a v Rachově bylo zřízeno ředitelství.[3]

Rachov byl v rámci První československé republiky městem okresním. Nová vláda zde nechala zbudovat školy. V některých se vyučovalo česky, v jiných rusínsky.[3] Stejně jako v jiných částech tehdejší Podkarpatské Rusi, i zde vznikly nové bytové domy pro státní úředníky, postaven byl nový most přes řeku Tisu (otevřen roku 1930[3]). Hlavní ulice byla vydlážděna. Rozvoj turistiky se zde snažil podchytit Klub československých turistů, který zde roku 1932 otevřel první moderní hotel.

I přesto byla míra zaostalosti nejvýchodnějšího okresního města tehdejšího Československa tristní. V roce 1929 žilo v Rachově 6875 lidí, z nich ale jen třetina uměla číst a psát.[6]

Ekonomicky bylo hlavním odvětvím dřevařství, stejně jako i před rokem 1918. Velká hospodářská krize po roce 1929 sice nezbrzdila stavební a infrastrukturní rozvoj města, vedla ale k častým stávkám pracovníků ve dřevozpracujícím průmyslu.[3] Těm totiž poklesly mzdy a řada z nich byla propuštěna, v Rachově se (stejně jako všude v tehdejší ČSR) zvyšovala nezaměstnanost.[7]

Roku 1939 bylo v souvislosti s rozbitím Československa před druhou světovou válkou město nejprve součástí Karpatské Ukrajiny a poté obsazeno Maďarskem. Horthyovská vláda se zde pokoušela ustanovit vlastní instituce, docházelo k násilnostem a zabito bylo několik místních.[8] V roce 1945 se Rachov stal (se zbytkem bývalé Podkarpatské Rusi) součástí SSSR a o dva roky později potom sídlem městského typu. Roku 1946 bylo rozhodnuto o vybudování velké papírny, která by využívala zdroje z místních lesů.[9] Podnik (ukrajinsky Рахівська картонна фабрика) se stal významným zaměstnavatelem a klíčovým pro další rozvoj města v rámci USSR. Místní dřevařský podnik byl reorganizován jako tzv. "lesokombinát" a jeho součástí se později stal i závod na výrobu nábytku. V 60. letech byly postaveny nové bytové domy při hlavních ulicích a v provozu byly tehdy tři knihovny.[10]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Střed města

V době sčítání lidu v roce 2001 zde žilo 15 241 obyvatel, z toho 12 % maďarské národnosti. 92 % obyvatel Rachovu používalo ke komunikaci ukrajinský jazyk, 4,8 % potom maďarský a cca 2 % ruský.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Amfiteátr v Rachově.
Silnice ve městě v roce 2006.

V nedalekých horách se nachází důl na mramor,[11] těží se tam ale také písek, pískovec a různé další druhy kamene. V okolí města je řada pramenů minerálních vod, označované též místními pojmem burkut. Turisté jejich prameny často navštěvují.

Zdravotnictví[editovat | editovat zdroj]

V Rachově se nachází okresní nemocnice (ukrajinsky Рахівська районна лікарня), její areál stojí v blízkosti železniční stanice.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech 19. století byl při výstavbě železniční trati, která směřovala přes Rachov, vytyčen bod, který byl považován za geografický střed Evropy. Po nějakou dobu se zde také pravidelně pořádá i kulturní festival s názvem "Střed Evropy", který na význam Rachova v tomto směru odkazuje.

V centru města se nacházel památník Sovětské armádě, který byl v roce 2022 demontován.[12]

Rachov je jedním z výchozích bodů pro turistické výpravy do okolních kopců, které město ze všech stran obklopují. Občas je označován jako "Brána Karpat".

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rahó na maďarské Wikipedii.

  1. CHMELAŘ, Josef; KLÍMA, Stanislav; NEČAS, Jaroslav. Podkarpatská Rus - Obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových. Praha: Orbis, 1923=. Dostupné online. (čeština) 
  2. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 476. (ukrajinština) 
  3. a b c d e f g h i j Rachov – středisko podkarpatských Huculů. Podkarpatská Rus. Říjen 2009, roč. 19, čís. 3, s. 5. Dostupné online. (čeština) 
  4. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie (Masaryk and legions), váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná, CZ) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím (Masaryk Democratic Movement, Prague), 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, pp.17 - 25, 33 - 45, 70 – 96, 100- 140, 159 – 184, 187 - 199
  5. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 480. (ukrajinština) 
  6. a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 480. (ukrajinština) 
  7. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 481. (ukrajinština) 
  8. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 482. (ukrajinština) 
  9. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 484. (ukrajinština) 
  10. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 489. (ukrajinština) 
  11. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 13. (ruština) 
  12. На Закарпатті розпочали демонтаж пам’ятників на могилі Олекси Борканюка і на групі могил радянських військових. Suspilne [online]. [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]