Svaljava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svaljava
Свалява
Pohled na město
Pohled na město
Svaljava – znak
znak
Svaljava – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška204 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresMukačevo
Svaljava
Svaljava
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel16 871
Hustota zalidnění1626,720 obyv./km²
Správa
StarostaJurij Hryha
Oficiální websvaliava.osp-ua.info/index.php
Adresa obecního úřaduDuchnovyče 2
Svaljava
Telefonní předvolba3133
PSČ89300
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svaljava (ukrajinsky a rusínsky Свалява; maďarsky Szolyva, slovensky Svaľava, česky Svalava) je město ležící v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Je součástí okresu Mukačevo, do července 2020 bylo sídlem okresu Svaljava. V roce 2011 mělo 16 871 obyvatel. Den 21. září se slaví každoročně jako tzv. "den města".[1]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města je slovanského původu a vznikl podle označení pro sůl.[2][1] Je tak dochován hlavně v maďarské podobě názvu (Szolyva), v ostatních slovanských jazycích se postupně vyvinul do jiné podoby. V němčině se historicky objevuje také název Schwallbach.[1]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Město leží v údolí řeky Latorica[3], resp. na ústí říčky Svaljavka do Latorice, jen 30 km severovýchodně od Mukačeva. Je obklopeno různými vrchy, jejichž nadmořská výška se pohybuje okolo 600–700 m n. m, a které jsou pokryté hustými lesy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o městě se objevuje na počátku 12. století,[1] tehdy bylo sídlo ve vlastnictví uherského šlechtického rodu. Roku 1263 je doložen název sídla v podobě Zoloa. Město se rozvinulo nejspíše na přirozeně vzniklé obchodní stezce z Uher do Haliče. Vařením místní minerální vody s vysokým obsahem soli se zde sůl také vyráběla.[1] Od 13. století bylo součástí berehovské farnosti.

Začátkem 18. století se místní obyvatelstvo zapojilo do Rakócziho povstání. Svaljava se později dostala do vlastnictví šlechtického rodu Schönbornů. V 90. letech 18. století se město stalo významným hospodářským centrem regionu, byl zprovozněn lihovar a postavena úzkorozchodná železnice. Město obdrželo povolení na pořádaní trhů (1798), na kterých se prodávaly převážně proutěné výrobky a keramika. Byla zahájena výstavby silnic a mostů. V roce 1834 zde žilo okolo pěti set lidí.[4]

V roce 1881 byla přes Svaljavu postavena železniční trať ve směru VídeňLvov. Tento čin dal impuls k vývozu zdejší minerální vody po rakouských zemích, což vedlo k vybudování sklárny na výrobu láhví. Vzniklo také překladiště na sušení dřeva.[5] Až do roku 1918 bylo město sídlem vlastního okresu (maďarsky Szolvyai járás). Bylo součástí župy Bereg.[6]

Dům ve městě.

V roce 1910 bylo v posledním sčítání lidu, které bylo uskutečněno za Rakousko-Uherska, ve Svaljavě 3802 obyvatel, z toho 1698 Rusínů, 1115 Němců, 735 Maďarů a 195 Slováků.

Po rozpadu Rakouska-Uherska [7], téměř rok po skončení 1. světové války (11. 11. 1918), se v roce 1919 Podkarpatská Rus tím i Svaljava připojily k Československu. Zatímco v roce 1920 žilo ve městě 4,4 tisíce obyvatel, roku 1939 to bylo již sedm tisíc. Během první československé republiky se zde rozvíjel chemický průmysl.[8] V provozu bylo rovněž gymnázium[9] a od roku 1921 i odborná škola.[9] Slibný vývoj ukončila maďarská anexe a druhá světová válka.

Před příchodem Rudé armády nechala německá a maďarská vojska strhnout všechny mosty a dále zničila místní nádraží.[10] Jednotky Rudé armády dosáhly Svaljavy dne 24. října 1944.[11]

Roku 1945 na základě zfalšovaného[zdroj?] referenda které organizovalo SSSR pod dohledem sovětských vojsk, byla Podkarpatská Rus spolu s městem Svaljava připojeny k Ukrajinské SSR. Po skončení druhé světové války Rudá armáda v blízkosti města vybudovala koncentrační tábor, ve kterém byla vězněná převážně maďarská a německá menšina. Dnes se na jeho místě nachází památník v podobě rozlehlého parku.

Po skončení války se stala oficiálně sídlem městského typu[12] a práva města získala Svaljava roku 1957.[13] V 50. letech zde vzniklo kino, které neslo název Tarase Ševčenka (později zaniklo, dnes se zde nachází restaurace Evropa[14]). V 60. letech 20. století zde žilo 10,1 tisíce obyvatel.[2] V této době zde také byl postaven Palác kultury se sochou Ivana Franka. Vznikla zde i organizace pro kulturní aktivity maďarské národnostní menšiny.[15] Rozvíjela se zde sklářská výroba.[16]

Od roku 1991 je město součástí nezávislé Ukrajiny. Roku 1994 zde byl dokončen památník obětem Stalinových represí (z období po připojení bývalé Podkarpatské Rusi k SSSR).[17]

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 sem byl přemístěn dětský tábor Artěk.[18]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

V okolí je stáčena minerální voda.[19] Zastoupen je zde také potravinářský průmysl. Díky procházející železniční trati se většina místních provozů rozvíjela v její blízkosti. To je případ bývalého závodu Lesokombinátu (ukrajinsky Лісокомбінат), který nicméně po rozpadu SSSR zanikl a jeho objekty byly postupně ničeny zubem času.[20]

Kultura a památky[editovat | editovat zdroj]

Administrativní budova ve Svaljavě.

Místní řeckokatolický kostel pochází z roku 1758. Dřevěný kostel sv. Michaela vznikl v 16. století a je ukázou tzv. lemkovské architektury.[1] Další pravoslavné kostely zde vznikly v 19. století, v první polovině století dvacátého a třetí potom byl vysvěcen v roce 2010.[1]

V centru města se nachází dub starý přes 500 let.[1]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Nachází se zde stanice na hlavní železniční trati Lvov – Stryj – Čop, která spojuje Zakarpatskou oblast se zbytkem Ukrajiny. V obci stojí jediné nádraží.

prochází tudy také silnice z Mukačeva k Voloveckému sedlu (M-06). Samotný střed města obchází po obchvatu, který vede severně od středu Svaljavy.

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h Свалява відзначає свій день: цікаві факти про місто солі та мінеральних вод. Pershij.com [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  2. a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 530. (ukrajinština) 
  3. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 230. (ruština) 
  4. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 531. (ukrajinština) 
  5. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 533. (ukrajinština) 
  6. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 88. (ruština) 
  7. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 164 - 167
  8. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 66. (ukrajinština) 
  9. a b BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 150. (ukrajinština) 
  10. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 538. (ukrajinština) 
  11. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 400. (ukrajinština) 
  12. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 539. (ukrajinština) 
  13. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 254. (ukrajinština) 
  14. Сторінки історії: Як працював кінотеатр у Сваляві. mukachevo.net [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  15. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 537. (ukrajinština) 
  16. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 303. (ukrajinština) 
  17. BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 612. (ukrajinština) 
  18. Дитячий табір "Артек" переїде до Сваляви на Закарпатті. espreso.tv [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  19. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 337. (ruština) 
  20. Шокуючі ФОТО трагедії у Сваляві, де під 100-тонним краном загинуло троє закарпатців. Закарпаття онлайн [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Свалява na rusínské Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]