Vynohradiv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vynohradiv
Виноградів
Vynohradiv – znak
znak
Poloha
Souřadnice48°8′23″ s. š., 23°1′59″ v. d.
Nadmořská výška136 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresBerehovo
Vynohradiv
Vynohradiv
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel25 317 (2022)
Správa
Vznik1262
Oficiální webwww.rada.vynogradiv.com.ua
Adresa obecního úřaduплоща Миру 5
90300 м. Виноградів
Telefonní předvolba3143
PSČ90300
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vynohradiv (ukrajinsky Виноградів, Vynohradiv, rusínsky Виноградово, Vynohradovo, rusky Виноградов, Vinogradov), do roku 1946 (Velká) Sevluš / Sevljuš (ukrajinsky Севлюш, maďarsky Nagyszőlős, slovensky Veľká Sevljuš, Veľká Sevľuš, rumunsky Seleușu Mare) je město v ukrajinské Zakarpatské oblasti, na řece Tise, nedaleko hranic s Maďarskem a Rumunskem, v blízkosti Černé hory.[1] Hora je pradávnou a vyhaslou sopkou.

V roce 2012 měl 25 317 obyvatel. Je součástí okresu Berehovo, do července 2020 byl správním střediskem okresu Vynohradiv.

Název[editovat | editovat zdroj]

Sídlo je poprvé zmiňováno roku 1262 jako Zceuleus, což je latinizace původního maďarského jména Szőllős, znamenajícího „vinařský, vinohradní“. Toto jméno bylo ve zkomolené podobně Sevl(j)uš přejato i do jazyka zdejších Slovanů (tj. Rusínů). Po druhé světové válce bylo změněno na Vinogradovo/Виноградово[2][3] (zhruba překlad starého jména, současně také běžné ruské příjmení), ukrajinsky Vynohradiv[4]). Nové jméno bylo schváleno roku 1946.[1]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Průměrná teplota v červenci zde dosahuje 22-25°С, v lednu - 3°-4°С. Ročně spadne asi 750 mm srážek, nejvíce (asi 88 mm za měsíc) v červnu a červenci. Zima je zde relativně krátká: začíná v polovině prosince a trvá 2,5–3 měsíce. Sněhová pokrývka většinou nevydrží po celou zimu a rychle taje.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Území současného města bylo osídleno již v době kamenné.[2] Nejstarší památky delšího osídlení byly nalezeny v místě pozdější cihelny.[1]

Ve 12. a 13. století rodící se osada byla majetkem uherského krále.[1] Sídlo bylo poměrně malé; ve snaze lépe osídlit okrajovou část Panonské nížiny se rozhodl král pozvat sem kolonisty z dnešního Německa.[1] Ti se zde věnovali již tehdy pěstování vinné révy. Privilegium, na základě něhož bylo možné ji pěstovat, bylo ve 13. století tehdejším uherským panovníkem vydáno.[5] Dokládá přítomnost maďarského a saského obyvatelstva.[6]

Již ve 12. století spadala ves pod Ugočskou župu.[7] Městská práva sídlo získalo na konci 13. století, dvakrát byla potvrzena i ve století čtrnáctém.[7] Tento status mělo město až do rozpadu Rakouska-Uherska[8]. Středověkému městu dominovala nejprve menší pevnost, postavená roku 1399[9] (podle jiných zdrojů ale již na začátku 14. století) a poté hrad, zničený v roce 1556 v boji. Dlouhou dobu byl významným rodem, který ovládal většinu území města, rod Perényiů. Ten zde začal působit už ve 14. století, resp. připomínáno je jeho vlastnictví města k již zmíněnému roku 1399.[10] Rod získal město od krále Zikmunda Lucemburského z vděčnosti za pomoc v bojích, konkrétně při Bitvy u Nikopole. Velmi dlouhou dobu bylo město také sídlem Ugočské župy (až do roku 1918).

Roku 1427 získalo právo pořádat pravidelně trhy.[9] Ty se zde konaly několikrát do roka. Město se tak stalo tzv. městem s tržním právem.

Během Rákócziho povstání se místní obyvatelstvo přidalo na stranu vzbouřenců proti habsburské moci. Místní správce vyhnalo.[11] Během následujících bojů byla Sevljuš zcela zničena a na nějakou dobu opuštěna.[7]

V první polovině 19. století zde Zsigmond Pereni nechal postavit také špitál.

Pohlednice města z roku 1905.
Památník ve městě.

V letech 1889 až 1892 žil ve Vynohradivu Béla Bartók ještě jako dítě. Jeho matka zde učila na základní škole. Dům Bartóků stál naproti budově tehdejšího zámku. V roce 1880 žilo ve městě (tehdejší Velké Sevluši) okolo 4 400 obyvatel. V témže roce zde byla postavena škola (s maďarským vyučovacím jazykem)[12]; na přelomu století do ní chodilo na dvě stě žáků. Nástup 20. století naopak nepřežily dvě školy židovské.[13] V roce 1908 byl městu udělen jeho znak, odkazující na místní vinařskou tradici.

Podle map třetího vojenského mapování z přelomu 19. a 20. století tvořilo tehdejší Sevljuš jen náměstí se zastavěnými domy, zástavba poté přecházela také i do několika málo okolních ulic. Na mapě jsou patrné i kaple a oba kostely a rovněž i místní nádraží. Část okolní dnes využívané zemědělské půdy tvořil močál. Perényiho zámek byl zmapován bez přilehlé zámecké zahrady.

V roce 1910 mělo město podle posledního rakousko-uherského sčítání lidu celkem 7811 obyvatel, z nichž 5 943 neboli 76 % bylo maďarské národnosti, 1266, resp. 16 % rusínské a 540, resp. 7 % německé národnosti. K řeckokatolické církvi se hlásilo 3311 lidí, tedy 42,5 % obyvatel města, Židů bylo 2237, tj. 28,6 % a 1124, resp. 14,4 % obyvatel se hlásilo k reformované protestantské církvi.

Na konci první světové války docházelo stále častěji k projevům nespokojenosti s velmi těžkými životními podmínkami. Muži ve věku do padesáti let věku museli bojovat v armádě, sedlákům byly zabavovány potraviny a místní zvony byly rekvírovány pro potřeby zbrojního průmyslu. Nějakou dobu po jejím skončení se města zmocnily jednotky Maďarské republiky rad. Ta zde ustanovila výbor pro správu tehdejší Ugočské župy,[14] do níž spadala spadala i tehdejší Sevljuš. Na začátku roku 1919 do ní vstoupila rumunská vojska, která uvedený výbor odstranila. V polovině roku 1919 bylo město připojeno k Československu. Během období československé správy, která trvala téměř dvacet let, došlo ve Vinohradovu k stavební konjunktuře.[15] Ve městě už tehdy existoval moderní hotel (hotel Royal[16]) apod. Roku 1925 zde byl také odhalen památník Alexandru Duchnovičovi.[17]

Rozhodnutím Trianonské smlouvy z roku 1920) byla Sevljuš až do roku 1938 součástí Československa jako páté největší město Země podkarpatoruské. Dne 30. května 1920 do města vstoupila Československá armáda. O rok později se uskutečnily malé výměny území v blízkosti Vynohradivu se sousedním Rumunskem.

První volby do místního zastupitelstva v Sevljuši se konaly v roce 1923.[18] Během dvaceti let svého působení se československá správa zasadila např. o reformu školství[7], po níž k několika především církevním školám přibyly také veřejné školy, poskytující osmileté základní vzdělání. Ty zde působily od 30. let 20. století. Založena byla i škola pro děti se zvláštními potřebami. Vyučovalo se česky nebo maďarsky.[19] Nacházela se zde také dívčí krejčovská škola a chlapecká kovodělnická.[20] Na rozdíl od větších měst Podkarpatské Rusi zde nedošlo k většímu stavebnímu ruchu. Byly vydlážděny tři hlavní ulice ve středu města. Rozšířilo se také pěstování tabáku a ve Vynohradivu vznikl závod na jeho zpracování. Byla zde také nemocnice s kapacitou cca 120 lůžek; v té době působila jako spádová pro velkou část východu tehdejší Podkarpatské Rusi.[19]

Pro rozvoj turistiky byly značeny trasy v okolí. Ve městě také vznikla turistická ubytovna.

Na počátku 20. let 20. století byla Sevljuš jedním z mála měst na území bývalé Podkarpatské Rusi, která měla zajištěnou dodávku elektřiny, a to především pro potřeby tehdejšího průmyslu.[21] Po roce 1928 zde byla postavena i plynárna a zřízeno plynové veřejné osvětlení.[21]

V souladu s První vídeňskou arbitráží bylo město spolu s jižní částí Podkarpatské Rusi obsazeno Maďarskem a v důsledku toho opět připojeno do Ugočské župy.[22] Během války řada místních obyvatel odešla na území SSSR. V samotném městě bylo v okolí místní synagogy zřízeno ghetto, ve kterém v jednu chvíli přebývalo i 12 000 Židů.[23] Byli sem sváženi Židé z celého regionu.

Autobusová zastávka.

V roce 1944 bylo obsazeno Rudou armádou a spolu s okolím připojeno k Ukrajinské SSR. Následně byl znárodněn průmysl a reorganizovány místní podniky. Vznikla jedna velká cihelna a jeden velký dřevozpracující podnik.[24] Později zde byl postaven také kulturní dům a kino. Na východním okraji města vyrostl také sirotčinec.

V roce 1965 mělo město 18 tisíc obyvatel[25] a do ledna 1989 stoupl počet obyvatel na 25 663; základem tehdejšího hospodářství města byl potravinářský (konzervárna[26]), lehký a radioelektronický průmysl.

V roce 2022 bylo v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu přijato rozhodnutí o změně jména (derusifikaci) zhruba padesáti ulic, z nich třicet tři se nacházejí přímo ve Vynohradivu a dalších zhruba dvacet v okolních obcích, které administrativně tvoří jeho součást.[27][28]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Ulice ve Vynohradivu.
Bývalá budova banky.
Kostel Nanebevstoupení Páně.

Ve městě žije významná maďarská menšina. V roce 2001 čítala 26 % veškerého obyvatelstva. Mezi používanými jazyky dominovala ukrajinština s 83 %; zastoupena byla také maďarština 13,5 % a ruština s 3,8 %.

Kultura a pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Ve Vynohradivu sídlí regionální historické muzeum (ukrajinsky Виноградівський районний історичний музей) s předměty nalezenými během některých archeologických vykopávek, dále potom regionální knihovna a regionální dětská knihovna.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Městem prochází páteřní železniční trať Baťovo – Korolevo[1], na kterou je napojena jedna z větví úzkokolejné (rozchod 750 mm) Boržavské hospodářské dráhy (ukrajinsky Боржавська вузькоколійна залізниця). Místní nádraží nese název Vynohradiv-Zakarpatskij.

Městem západo-východním směrem prochází silnice z Berehova do Chustu a k maďarské státní hranici (hraniční přechod Vylok/Tiszabecs).

Sport[editovat | editovat zdroj]

Místní fotbalový tým nese název podle původního historického názvu města, a tedy Sevljuš Vinogradiv. V roce 2022 vyhrál Pohár Zakarpatí.[29] Klub byl založen v roce 2000.

Zdravotnictví[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází regionální nemocnice.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 203. (ukrajinština) 
  2. ↑ a b POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 115. (ruština) 
  3. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 254. (ukrajinština) 
  4. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 212. (ukrajinština) 
  5. ↑ BALABUŠEVIČ, T. A. Підкарпатська Русь пізнього середньовіччя. In: Наукові записки НаУКМА. Історичні науки. Kyjev: Kyjevsko-mohyljanská akademie, 2009. ISSN 2663-0249. S. 13. (ukrajinština)
  6. ↑ BODA, Atilla. Nagyszőlős kísérlete úrbéres státuszán belül megsértett előjogainak visszaszerzésére a 18. század második felében. In: Opuscula historica II. Budapešť: ELTE József Eötvös Collegium, 2018. S. 82. (maďarština)
  7. ↑ a b c d e POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 116. (ruština) 
  8. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 164 - 167
  9. ↑ a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 204. (ukrajinština) 
  10. ↑ BODA, Atilla. Nagyszőlős kísérlete úrbéres státuszán belül megsértett előjogainak visszaszerzésére a 18. század második felében. In: Opuscula historica II. Budapešť: ELTE József Eötvös Collegium, 2018. S. 83. (maďarština)
  11. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 205. (ukrajinština) 
  12. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 148. (ukrajinština) 
  13. ↑ Az oktatás és az iskolahálózat modernizációja Ugocsában (1890–1914). Kiszo.net [online]. [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. (maďarsky) 
  14. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 206. (ukrajinština) 
  15. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 64. (ukrajinština) 
  16. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 70. (ukrajinština) 
  17. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 92. (ukrajinština) 
  18. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 208. (ukrajinština) 
  19. ↑ a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 209. (ukrajinština) 
  20. ↑ BEZDÍČKOVÁ, Kateřina. Školní život na Podkarpatské Rusi v letech 1918 - 1945. 2018. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Vedoucí práce Hnilica, Jiří., str. 69
  21. ↑ a b Berehovo - město, kde se daří dobrému vínu. Podkarpatská Rus. Říjen 2006, roč. 16, čís. 2, s. 5. Dostupné online. 
  22. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 189. (ukrajinština) 
  23. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 219. (ukrajinština) 
  24. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 211. (ukrajinština) 
  25. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 310. (ukrajinština) 
  26. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 214. (ukrajinština) 
  27. ↑ У Виноградівській громаді дерусифікують понад півсотні вулиць. Mukachevo.net [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  28. ↑ У Виноградівській громаді перейменували "радянські" та "російські" вулиці. Zakarpattya.net [online]. [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  29. ↑ Виноградівський «Севлюш» став володарем Кубку Закарпаття з футболу. 0312 [online]. [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Zakarpatské oblasti Zakarpatská oblast
Okresy Znak Zakarpatské oblasti
Města
Sídla městského typu
Bývalé okresy
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vynohradiv&oldid=23795045“