Čop

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Čop (rozcestník).
Čop
Чоп / Csap
Чоп, Украина.jpg
Čop – znak
znak
Čop – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 102-107 m n. m.
Časové pásmo +2
+3 (letní čas)
Stát UkrajinaUkrajina Ukrajina
Oblast Zakarpatská
Okres Užhorod
Čop
Čop
Čop, Ukrajina
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 6,19 km²
Počet obyvatel 8 765 (2007)
Hustota zalidnění 1416 obyv./km²
Etnické složení Ukrajinci, Rusíni, Maďaři, Romové a Rusové
Náboženské složení řeckokatolické, římskokatolické a pravoslavné křesťanství
Správa
Status město
Starosta Samardak Valerij Vladimirovič
Vznik 1281
Oficiální web chop-rada.gov.ua
Adresa obecního úřadu вул. Берег, м. Чоп, Закарпатська область, 289502, Україна
Telefonní předvolba (+380) 3137
PSČ 89500-89509
KOATUU 2111000000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čop (ukrajinsky, rusínsky a rusky Чоп; maďarsky Csap; slovensky Čop) je město oblastního významu v jihozápadním cípu Zakarpatské oblasti na západní Ukrajině. Leží při hranicích s Maďarskem a Slovenskem v úzkém pásu mezi řekami Tisa a Latorica, zhruba 25 km jižně od oblastního Užhorodu.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Historie Čopu v moderní době je zcela svázána s výstavbou železniční sítě: v letech 1871–73 vznikla trať z Koroleva u Chustu do Sátoraljaújhely s odbočkami z Batova do Mukačeva a z Čopu na sever do Užhorodu a na jih do Kisvárdy. Z Mukačeva byla trať v roce 1887 prodloužena přes karpatský hřeben do Lvova. Z Užhorodu byla trať v letech 1894–97 prodloužena k severu do Velkého Berezného a v roce 1905 přes Sambor také do Lvova. V roce 1905 vzniklo také spojení na východě přes Jasiňu do východní Haliče a Bukoviny. Čop se tak během jedné generace stal významným dopravním uzlem pro celou monarchii.[1]

S rozpadem habsburské monarchie připadl Čop ke Slovensku na základě žádosti, kterou Edvard Beneš přednesl 25. března 1919 na pařížské mírové konferenci. Československá armáda obsadila Čop 29. dubna. O měsíc později zahájila ofenzívu vojska Maďarské republiky rad a na východním Slovensku postoupila až k polské hranici. Po dalším zákroku u dohodových mocností stanovila nejvyšší rada 12. června 1919 maďarské hranice a maďarská vláda byla po ultimátu nucena svá vojska stáhnout. Čop byl opět obsazen československou armádou 22. července 1919 a stal se součástí Slovenska; spadal pod politický a soudní okres se sídlem v Královském Chlumci.[2]

Tak tomu bylo až do až do první vídeňské arbitráže (2. listopadu 1938), kterou Československo ztratilo jižní Slovensko a jihozápad Podkarpatské Rusi ve prospěch Maďarska.

Navzdory ujištění sovětských představitelů (Molotov 21. března 1945), že při odstoupení Karpatské Ukrajiny bude zachována východní hranice Slovenska, obsadil a anektoval Sovětský svaz pruh území podél hranice od Čopu až po polskou hranici se železniční tratí v údolí Uhu.[3] Tehdy Slovensko ztratilo 250 km² území v okresech Kráľovský Chlmec a Veľké Kapušany, mj. obce Ašvaň, Batva, Čop, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová a Téglás; jako náhradu dostalo Československo v roce 1946 pouze obec Lekárovce[4].

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V Čopu žije zde necelých 9 000 obyvatel (2020), z nichž přibližně 40 % tvoří Ukrajinci a Rusíni, 40 % Maďaři, zbytek pak Romové, Rusové, Bělorusové, Slováci a Židé.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Čop je známý především díky tomu, že je první ukrajinskou železniční stanicí po příjezdu ze Slovenska a Maďarska (s Maďarskem je zde i silniční přechod). Společně s Čiernou nad Tisou a Záhony tak tvoří velký a složitý železniční uzel, neboť se zde stýká normální evropský rozchod kolejí (1435 mm) s ruským (1520 mm). Zastavují tu tedy vlaky spojující Bratislavu, Košice, Vídeň a Budapešť a přes Čop, Mukačevo a Lvov s Kyjevem a Moskvou; těm se zde mění podvozky. Další, méně vytížená trať vede přes Užhorod a Sambir do Lvova. Z Čopu vedou normálněrozchodné tratě třemi směry (do Maďarska, na Slovensko směr Košice a přes Vynohradiv do Rumunska), širokorozchodné čtyřmi směry: do Záhony, do Čierné nad Tisou a dvě tratě do ukrajinského vnitrozemí – směrem na sever (Užhorod, Lvov) a směrem na východ, kde jsou dvě větve – přes Mukačevo do Stryje a přes rumunské území a Jasiňu do Kolomyje a Ivano-Frankivska.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RYCHLÍK, Jan; RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2016. 240 s. ISBN 978-80-7429-556-0. S. 124-126. 
  2. RYCHLÍK, Jan; RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách.... [s.l.]: [s.n.] S. 46-47. 
  3. Podkarpatská Rus v dějinách.... [s.l.]: [s.n.] S. 212-213. 
  4. Stratená zem. Ako Slovensko prišlo o časť územia

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]