Sighetu Marmației
| Sighetu Marmației | |
|---|---|
 | |
 Znak .svg) Vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 47°55′51″ s. š., 23°53′41″ v. d. |
| Nadmořská výška | 274 m n. m. |
| Časové pásmo | UTC+02:00 UTC+03:00 |
| Stát |  Rumunsko |
| Župa | Maramureš |
  Sighetu Marmației | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 111 km² |
| Počet obyvatel | 32 793 (2021)[1] |
| Hustota zalidnění | 295,4 obyv./km² |
| Správa | |
| Starosta | Vasile Moldovan (od 2020) |
| Vznik | 1326 |
| Oficiální web | www |
| primaria | |
| PSČ | 435500 |
| Označení vozidel | MM |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sighetu Marmației [sigetu marmacjej] (česky Marmarošská Sihoť[2] nebo jen Sihoť, ukrajinsky Сигіт-Мармароський / Syhit-Marmaros'kyj, maďarsky Máramarossziget) je pohraniční město na severu Rumunska na levém břehu Tisy, jež zde tvoří hranici se Zakarpatskou Ukrajinou. V roce 2011 zde žilo přes 37 600 obyvatel a bylo tak druhým největším městem rumunské Marmarošské župy.
Historie
[editovat | editovat zdroj]V uherské době byla Sihoť po staletí přirozeným střediskem rozlehlé Marmarošské župy, od roku 1352 měla status svobodného královského města. Název je maďarského původu a znamená „Marmarošský ostrov“. To mohlo být inspirováno polohou na dlouhém ostrohu sevřeném řekami Tisou a Izou. V místním úzu se město obvykle nazývalo jen krátce Sziget apod.
Roku 1872 sem byla údolím Tisy přivedena železnice z Koroleva, která byla roku 1894 prodloužena do Jasině a pak přes karpatský průsmyk napojena na trať z Kolomyje, čímž se z ní stala důležitá spojnice Uher s Haličí a Bukovinou.
V meziválečné době ležela Sihoť již v Rumunsku na hranici s Československem, a vedla tudy peážní trať spojující okolí podkarpatského Rachova se zbytkem republiky. Dnes sem zajíždějí pouze vlaky z rumunského vnitrozemí (z uzlu Salva na trati Beclean–Vatra Dornei–Suceava).
Při sčítání lidu v roce 1910 žilo ve městě 21 370 obyvatel, z nichž 82,1 % hovořilo maďarsky, 9,5 % rumunsky, 5,9 % německy a 32 obyvatel rusínsky. Dle náboženství bylo 37,3 % židů, 27,4 % řeckokatolíků a 22,9 % římskokatolíků. Město tedy bylo velkou většinou maďarské, na okolním venkově však jasně převažovalo obyvatelstvo rusínské (na severu) a rumunské (na jihu).
V roce 1937 zde žilo 23 691 obyvatel, z toho asi 1 000 Rusínů, 6 500 Maďarů, 5 000 Rumunů a 11 000 Židů.[2]
Období 2. světové války
[editovat | editovat zdroj]Během 2. světové války bylo město součástí Maďarska. Bylo zde zřízeno ghetto pro Židy z části severního Sedmihradska (celkem zde bylo v polovině května 1944 internováno cca 18800 osob). V 2. polovině května 1944 proběhla deportace těchto osob v 6 transportech do koncentračního tábora v Osvětimi,[3] včetně zdejšího rodáka Elieho Wiesela.
Období po 2. světové válce
[editovat | editovat zdroj]V 50. a 60. letech 20. století zde byla věznice pro významné politické vězně. Dnes je v bývalé věznici muzeum a památník obětem komunismu. Nejznámější vězeň byl rumunský premiér z let 1928–1933 Iuliu Maniu, který zde roku 1953 zemřel.
V lednu 2007 byl za účasti prezidentů Traiana Băsescu a Viktora Juščenka po mnoha letech otevřen hraniční most přes Tisu do ukrajinské Solotviny.[4]
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]Z obyvatel města se 82 % hlásí k rumunské národnosti, 13 % k maďarské, 2,3 % k ukrajinské a 1,5 % k romské.
Vývoj počtu obyvatel od 19. století zaznamenal několik vrcholů a poklesů. Plynule stoupal přes cca 11 tisíc roku 1880 až po 27 tisíc v roce 1930. Událostmi druhé světové války došlo ke značnému poklesu na 18 tisíc (1948), pak díky poválečnému boomu a industrializaci došlo k razantnímu nárůstu až na maximum 44 tisíc v roce 1992. Od té doby vzhledem k úpadku průmyslu a celkové odlehlosti města jeho populace zase pozvolna klesá.
Pamětihodnosti
[editovat | editovat zdroj].JPG)
- Památník obětem komunismu a muzeum
- Skanzen vesnické architektury Maramureše. V roce 1981 zde byl otevřen skanzen s více než 30 dřevěnými domy z 12.–19. století a dřevěný kostel z 16. století z vesnice Onceşti.
- Muzeum židovské kultury v rodném domě Elie Wiesela
- Maramurešské etnografické muzeum
- Muzeum archeologie, historie a přírodních věd v budově bývalého kláštera z roku 1730
- Kalvínský kostel, gotická a neogotická stavba ze 14. století, nejstarší budova ve městě
- Římskokatolický kostel Svatého Karla Boromejského, barokní stavba z let 1730–1807
- Pravoslavný kostel Povýšení svatého Kříže z let 1791–1807
- Sefardská synagoga postavena z let 1900–1904. Je jedinou synagogou ve městě, která se dochovala.
- Židovský hřbitov, je zde kolem 3 000, včetně zakladatelů chasidské dynastie Teitelbaum. Je zde i tzv. Mýdlový pomník obsahující dvě části naplněné mýdlem vyrobeném v Osvětimi
- Hřbitov, kde bylo v 50. letech 20. století pohřbeno do anonymních hrobů kolem 50 bývalých rumunských prominentů, kteří byli zabiti v zdejším vězení.
- Palác kultury z let 1912–1913 postavený jako středověký hrad
- Tis červený, 350 let starý strom
Rodáci
[editovat | editovat zdroj].jpg)
- Ducu Bertzi (* 1955), folkový hudebník a písničkář
- Marius Bilașco (* 1981), fotbalista
- Ioan Buteanu (1821–1849), prefekt Zarándské župy a revolucionář z let 1848–49
- Borys Dejč (1938–2022), ukrajinský politik
- Géza Frid (1904–1989), maďarsko-nizozemský skladatel a klavírista
- Hédi Friedová (roz. Szmuk) (1924–2022), spisovatelka a psycholožka, přeživší holocaustu
- John Gassner (1903–1967), americký divadelní historik a kritik
- George Gavrilaș (*1990), fotbalista
- Simon Hollósy (1857–1918), malíř
- Monica Iagărová (* 1973), atletka
- Alexandru Ivasiuc (1933–1977), spisovatel
- György Jakubinyi (* 1946), rumunský římskokatolický kněz, arcibiskup v Alba Iulia (1994–2019)
- Herman Kahan (1926–2020), obchodník, rabín, přeživší holocaustu
- Michel Klein (1921–2024), francouzský veterinář a bojovník za práva zvířat
- Géza Lator (1889–1976), maďarský lední hokejista
- Amos Manor (1918–2007), ředitel izraelské bezpečnostní služby Šin Bet
- Cristian Oroș (* 1984), fotbalista
- Gisella Perlová (1907–1988), židovská lékařka vězněná v Osvětimi, kde poskytovala gynekologickou péči
- Kornélia Prielle (1826–1906), herečka národního divadla v Budapešti
- Claudio Rîșco (* 1978), boxer
- Edmond Bordeaux Székely (1905–1979), filozof, lingvista a psycholog, propagátor přírodního života
- Joel Teitelbaum (1887–1979), rabín, zakladatel chasidské dynastie Satmar
- Moše Teitelbaum (1914–2006), rabín, hlava dynastie Satmar
- Simon Ungar (1864–1942), lékař, rabín v Osijeku, oběť holocaustu v Chorvatsku
- Alexandru Vlad (* 1989), fotbalista
- Elie Wiesel (1928–2016), židovský spisovatel, filozof a politický aktivista, nositel Nobelovy ceny míru
Partnerská města
[editovat | editovat zdroj]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ rumunské sčítání lidu v roce 2021. Národní institut statistiky. Dostupné online.
- 1 2 LÁZŇOVSKÝ, Bohuslav; KLÍMA, Stanislav. Průvodce po Československé republice, Země Slovenská a Podkarpatskoruská. 4. vyd. Praha: Orbis, 1937. 755 s. S. 706.
- ↑ Ghetto of Satu Mare (Satu Mare County) · Ghettos and Concentration Camps · The Virtual Museum of the Holocaust in Northern Transylvania. holocausttransilvania.ro [online]. [cit. 2024-01-02]. Dostupné online.
- ↑ BBC Romanian – Președinții Băsescu și Iușcenko deschid podul peste Tisa
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sighetu Marmației na Wikimedia Commons - (česky) Sighetu Marmației – info o městě včetně fotografií
