Jan Antonín Baťa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Antonín Baťa
J A Baťa 1933.png
Narození 11. března 1898
Uherské Hradiště
Úmrtí 23. srpna 1965 (ve věku 67 let)
Batatuba
Ocenění Řád Bílého lva (2019)
Čestné občanství města Zlína
Rodiče Antonín Baťa starší
Příbuzní Tomáš Baťa (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Antonín Baťa (11. března 1898[1][p 1] Uherské Hradiště[1]23. srpna 1965 Batatuba, Brazílie) byl československý a brazilský podnikatel. Po smrti polovlastního bratra Tomáše v roce 1932 se stal v souladu s jeho závětí jediným majitelem akciové společnosti Baťa. Za jeho šéfování od roku 1932 do 1939 zažila firma nebývalý rozkvět. V roce 1937 se zvýšil počet zahraničních společností – firma působila ve 33 státech světa na třech kontinentech. V ČSR bylo vyrobeno firmou Baťa 47,8 mil. párů obuvi. V roce 1938 dosáhnul stav zaměstnanců koncernu 42 tisíc v ČSR (z toho 8000 v prodejnách), 25 tisíc v zahraničí (z toho 8350 v prodejnách). Celkem tedy měla firma 67 tisíc spolupracovníků.

V roce 1939 odešel do exilu a usadil se v Brazílii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dům čp. 2 v Uherském Hradišti-Rybárnách. Místo narození Jana Antonína Bati.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Uherském Hradišti v domě č.p. 2[1] z druhého manželství obuvníka Antonína Bati.

Jeho původní křestní jméno znělo Jan Karel. V roce 1939 si je změnil na památku svého otce na Jan Antonín.[1] Vyrůstal v Uherském Hradišti, po otcově smrti pouze s matkou Ludmilou a čtyřmi vlastními sourozenci. V roce 1908, když mu bylo 10 let, byl bratrem z otcova prvního manželství Tomášem Baťou „vyžádán“ spolu s bratry Bohuslavem a Leopoldem do Zlína. Ve Zlíně navštěvoval základní školu. Z učitelů si nejvíce vážil učitele Aloise Hradila, který především kladl důraz na deklamaci[2] a jemuž později přičítal svoji schopnost se vyjadřovat i literárně. Po skončení základní školy nastoupil v roce 1912 jako příručí – učeň v bratrově továrně. O dva roky později odjel na „vandr“. Pracoval u firmy August Wessels, Schuhfabrik, v OberhausenuNěmecku, kde jej zaujal tzv. „autocall“, tovární rozhlas, v té době horká novinka. Na druhou stranu jej rozesmála „kniha zpráv“, která se již ve Zlíně nepoužívala. Poté odjel do Stuttgartu, kde se ucházel (neúspěšně) o práci u bratří Sieglů v jejich obuvnickém podniku Salamander. Poté cestoval po Rýně, kde studoval systém plavebních komor a logistiku pohybu zboží po této řece, také podle svých slov si zpíval často v duchu píseň: „Hranice vzplála, tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn…“[3]}}

Jeho studijní pobyt v Porýní přerušila první světová válka.

Po první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Spolu s americkými experty se účastnil Prvního mezinárodního kongresu o vědeckém řízení 1. PIMCO (First Prague International Management Congress) v červenci 1924 v Praze, organizovaného Masarykovou akademií práce.[4]

Vlastníkem firmy Baťa[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Tomáše Bati v roce 1932 se stal jediným akcionářem firmy Baťa, a. s., Zlín. Převod akcií se úředně projednával od července 1932 do ledna 1933. Řízení podniku bylo v letech 1932–1939 v rukou Jana A. Bati. Jako ředitele firmy si vybral Dominika Čiperu a Hugo Vavrečku.

V letech 1934–1938 vybudoval tzv. Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice-Rohatec, což je historická vodní cesta v délce 52 km, která spojovala Otrokovice s Rohatcem a částečně využívala i řeku Moravu ( denně na stavbě pracovalo až 800 dělníků, práce se prováděly ručně, bez použití mechanizace).

V roce 1936 byl Jan Baťa zvolen předsedou Světové asociace pro obchodní vzdělávání. Vyšla jeho kniha „Spolupráce“.

Uskutečnil cestu kolem světa, na které kontroloval stávající pobočky, hledal nové dodavatele i uzavíral nové kontrakty. Cestu uskutečnili na palubě tehdy ultramoderního letounu Lockheed Electra. Z baťovského letiště v Otrokovicích odlétli 6. ledna 1937. Let vedl přes Rakousko, Itálii, Tunisko, Libyi, Egypt, Britské mandátní území, Libanon, Irák, Persii, Indii, Barmu, Thajsko, Nizozemskou východní Indii, Singapur, Malajsii, Francouzskou Indočínu, Hongkong, Čínu, Japonsko, Havajské ostrovy, USA, Francii a Německo zpět do Československa. Přes oceány se výprava plavila lodí. Z celkových 54 000 km uletěl 24 656 km (havarovaný letoun byl z Chicaga poslán na opravu v USA a do Zlína pak dopraven v listopadu 1937). Výprava přistála tak, aby návrat mohl být oslavován při prvomájové slavnosti roku 1937. Z této cesty vznikl (kromě řady nových obchodů) filmový dokument, bohatá fotodokumentace a cestopisná kniha Za obchodem kolem světa. Po cestě Jana Bati kolem světa vzniká elitní internát Tomášov, kde museli frekventanti i mezi sebou navzájem hovořit cizími jazyky.

Za sedm let působení v čele zlínských Baťových závodů i v čele baťovské světové obchodní a výrobní organizace si Jan Antonín Baťa zaregistroval 100 patentů. Ty buď přímo nesou jeho jméno (obuvnické stroje a zlepšovací návrhy) nebo vznikly pod jeho vedením.[5]

Nejvýraznější budovou, kterou nechal J. A. Baťa postavit je Baťův mrakodrap (1938), tehdy nejvyšší betonová stavba Evropy. Mrakodrap byl správním a administrativním centrem podniků Baťa. Po druhé světové válce se stal administrativním a řídícím centrem nástupnických podniků SVIT. Od roku 2004, po rozsáhlé rekonstrukci celé budovy 21, zde sídlí Krajský a Finanční úřad Zlínského kraje. Budova je Kulturní památkou ČR a pověstná pojízdná kancelář J .A. Bati, láká velké množství turistů i dnes.

V roce 1938 vydal knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí, v níž představil veřejnosti rozsáhlé hospodářské záměry.

Jan Antonin Baťa s rodinou

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Koncem června 1939 opustil území Protektorátu, odcestoval do Británie a odtud se přepravil do USA. Zde se snažil ovlivnit prezidentskou volební kampaň, načež mu byl znemožněn pobyt ve Spojených státech – roku 1941 je opustil a usadil se v Brazílii. Objevily se pověsti o jeho přípravách na přesun českého obyvatelstva do Patagonie, což se prokázalo jako zcela scestné a nepravdivé.

Poté co se uchýlil do Jižní Ameriky, založil Jan Antonín Baťa řadu nových obuvních a jiných společností. Zakládal a rozvíjel nová města podle vzoru Zlína (Batatuba, Indiana SP, Mariapolis, Bataguassu nebo Batayporã). Roku 1946 bylo Janu Antonínu Baťovi uděleno brazilské občanství. V roce 1957 je devětapadesátiletý Jan Antonín Baťa za své uskutečněné kolonizační projekty navržen na Nobelovu cenu míru. Navrhovateli jsou vdova po americkém prezidentu Eleanor Rooseveltová a generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld. Jan Baťa se kandidatury vzdává ve prospěch brazilského kandidáta Mariana Candida Rondôna. Jedním z největších děl Jana Antonína Bati je most přes řeku Paraná, který spojuje brazilské státy Mato Grosso do Sul a São Paulo. Právě na popud Jana Antonína Bati most vyprojektovali jeho inženýři a výstavbu realizovala brazilská vláda. Pozvání ke slavnostnímu otevření přišlo Janu Antonínu Baťovi v době, kdy byl již těžce nemocný.

Jan Antonín Baťa zemřel 23. srpna 1965 v Brazílii právě v den, kdy se nový most slavnostně otevíral. V rodinném archívu po něm zůstává na čtyřicet svazků hospodářských studií, úvah, cestopisů, románů a poezie.

Úsilí o rehabilitaci[editovat | editovat zdroj]

Po válce se Jan Antonín Baťa marně pokoušel očistit své jméno a např. čestný doktorát, který mu 26. března 1938 udělilo Vysoké učení technické, mu byl po květnu 1947 neprávem odebrán.[6] Navíc předsedou soudního senátu byl komunista, který měl zájem na diskreditaci J. A. Bati.[zdroj?] (Tato skutečnost byla i mezi obyvateli Zlína dlouho známa, avšak zájem soudu se podařilo prokázat až při rehabilitačním procesu.[zdroj?]) V této snaze byli úspěšní až brazilští potomci Jana A. Bati, včetně jeho amerického vnuka Johna Nashe (i za podpory synovce Tomáše J. Bati) až v roce 2007, kdy soud definitivně uznal Jana Antonína Baťu nevinným a rehabilitoval ho (firma Baťa patřila k největším přispěvatelům odboje Čechů a Slováků během druhé světové války). Za svého života vedl rovněž soudní spor s ostatními členy rodiny (Tomášem J. Baťou juniorem a jeho matkou Marií Baťovou) o vlastnictví společnosti Baťa (tedy jejích zahraničních poboček, protože Baťovy závody v Československu byly v roce 1947 znárodněny). V tomto sporu nebyl úspěšný, spor prohrál díky lživému jednání a intrikám ze strany Tomáše J. Bati juniora a jeho matky a také díky tomu, že Československá vláda nevydala existující a pravdivé dokumenty související se závětí Tomáše Bati seniora a také prohlášení Tomáše Bati juniora a jeho matky o souhlasu s dědickým vypořádáním a převodu firmy na J.A. Baťu; majetek tak připadl v rozporu s tehdejšími československými zákony, Tomáši Janu Baťovi (synovi Tomáše Bati).

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Pomník Jana Antonína Bati ve Zlině

Vysoké učení technické v Brně udělilo Janu Antonínu Baťovi 26. března 1938 čestný doktorát za celý komplex činů. Hlavním impulsem bylo řešení problémů výstavby Baťova. Po květnu 1947 mu byl na základě falešných obvinění tento titul odebrán.

Státní vyznamenání in memoriam, Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy, byl Janu Antonínu Baťovi udělen dne 28. října 2019.[7][8]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • „Odsoudili jste mne za podivnou vinu. Podle zpráv mých obhájců rozsudek říká toto: J. A. Baťa se odsuzuje, že se veřejně neprohlásil stoupencem zahraniční vlády za války. Kdo z vás, vážení soudcové z povolání i z lidu, se za války veřejně prohlásil za stoupence zahraniční vlády?
    Ti z Vás, kdož jste žili ve vlasti, v protektorátě, máte za to, že to po Vás nikdo ani chtít nemohl. Můžete namítnout, že já jsem v protektorátě nežil… Avšak právě jako vy, měl jsem ve vlasti desítky příbuzných, tucty osobních přátel a na padesát tisíc spolubojovníků…“
    –Jan Antonín Baťa v dopise z Brazílie
  • Zvítězí, kdo si vypracoval takovou povahu, že dovede vydržet, že umí nejen vynalézat dobré myšlenky, ale také je uskutečnit.
  • Sebevědomí je znamenitá věc. U našich mladých mužů ve Zlíně je přímo vědecky pěstujeme. Jsou ovšem různé druhy sebevědomí. To naše zlínské: dovedu, dokážu, provedu, vytrvám, zvítězím.
  • Na vychování hospodářů a hospodářských iniciátorů je třeba celé lidské generace. Každému úspěchu předchází řada porážek, ale musí se vydržet.
  • Jen láska k práci může povznést člověka na prvé místo odborníka.
  • Celé podnikání není vlastně ničím jiným nežli nepřetržitým řetězem vynálezů, a toto vynalézání je nezbytné vůbec při systému volné soutěže.
  • „Pravda vyjde na povrch jako olej na vodu…“ (J. A. Baťa na smrtelné posteli v roce 1965, citát, ve kterém se vrací k soudnímu sporu se svým synovcem Tomášem J. Baťou)

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Baťa, Jan Antonín: Spolupráce (články z let 1920–1936). Tisk Zlín, 1936
  • Baťa, Jan Antonín: Za obchodem kolem světa. Tisk Zlín, 1937. Marek Belza, 2006. ISBN 80-903360-6-X
  • Baťa, Jan Antonín: Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Tisk Zlín, 1937. Jiří Švejda, Pavel Hruška, Marek Belza, 2013.
  • Baťa, Jan Antonín: Úkol čsl. podnikatele: promoční řeč na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně. J. A. Baťa, Zlín, 1938.
  • Baťa, Jan Antonín: Průmyslové město. Tisk Zlín 1939.
  • Baťa, Jan Antonín: Satiry a aforismy. Kruh přátel satiry, Londýn, 1953
  • Baťa, Jan Antonín: Těžké časy. Marek Belza, 2008. ISBN 978-80-87116-04-3
  • Baťa, Jan Antonín: Román života. Marek Belza, 2009. ISBN 978-80-87116-06-7
  • Baťa, Jan Antonín: Uloupené dílo: román z průmyslového života. Marek Belza, 2012. ISBN 978-80-87116-21-0
  • Baťa, Jan Antonín: Nové knížectví: román z průkopnického života. Marek Belza, 2014. ISBN 978-80-87116-31-9

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. J. A. Baťa a jeho rodina slavili narozeniny vždy 7. března.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Matriční záznam o narození a křtu
  2. J. A. Baťa: Román života, Marek Belza, Krásná Lípa, s. 76.
  3. J.A.Baťa: Román života, Marek Belza, Krásná Lípa, s.142
  4. PRECLÍK, Vratislav: K stému výročí vzniku Masarykovy akademie práce, in Strojař: časopis Masarykovy akademie práce, leden – červen 2020, roč. XXIX. , dvojčíslo 1, 2. ISSN 1213-0591, registrace Ministerstva kultury ČR E13559, str. 2–20
  5. Např. 71.c Zařízení ku podávání hřebíků. Patentní věstní [online]. 1936-04-15 [cit. 2020-10-14]. S. 249. Dostupné online. 
  6. KUSLOVÁ, Hana. Představení osobnosti J. A. Bati. In: Jan Antonín Baťa - život a dílo, pokračovatel práce Tomáše Bati : mezinárodní konference : sborník : Zlín 2.-3. května 2007. Zlín: Statutární město Zlín, 2007. ISBN 978-80-239-9247-2. S. 5.
  7. ZIT, PJ. Od Bati po ‚Pepíčka‘ Zímu. Přečtěte si, koho vyznamenal prezident Miloš Zeman. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-10-28 [cit. 2019-10-30]. Dostupné online. (česky) 
  8. HEROLDOVÁ, Martina. Zeman udělil 42 státních vyznamenání. Prohlédněte si, kdo všechno byl oceněn. Aktuálně.cz [online]. Economia, a.s., 2019-10-28 [cit. 2019-10-30]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 35. 
  • KOLUMBER, David. Spory o Baťův odkaz. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2016. 170 s. ISBN 978-80-7418-252-5. 
  • IVANOV, Miroslav. Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše. Vizovice: Lípa, 1998. ISBN 80-86093-14-X. S. 382. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 56. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas–Bend. Praha: Libri, 2005. 264–375 s. ISBN 80-7277-287-2. S. 272. 
  • KREJČÍ, Vladimír: Poznamenaný – Deset měsíců s Janem A. Baťou. PhDr. Martin Jemelka, Ph.D, 2019
  • PILÁTOVÁ,Markéta: Jak Bratři Baťové obouvali svět, Nadační fond Jana Antonína Bati, str.17 a 29. ISBN 978-80-270-7393-1
  • KUSLOVÁ, Hana: Národní soud versus Jan Antonín Baťa,Zlín, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2015

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]