Libye

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O libyjském státu pod vládou režimu Muammara Kaddáfího (19772011) pojednává článek Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje.
Stát Libye
ⵍⵉⴱⵢⴰ
Lībijā
ليبيا
vlajka Libye
vlajka
znak Libye
znak
Hymna: Libya, Libya, Libya
Geografie

Libya (orthographic projection).svg Poloha Libye

Hlavní město: Tripolis
Rozloha: 1 759 541 km² (16. na světě)
z toho 0 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Bikku Bitti (2267 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 27° s. š., 17° v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 6 244 174 (108. na světě, odhad 2014)
Hustota zalidnění: 3,55 ob. / km² (218. na světě)
HDI: 0,769 (vysoký) (64. na světě, 2012)
Jazyk: arabština, italština (neoficiální jazyk)
Náboženství: islám
Státní útvar
Státní zřízení: republika
Vznik: 24. prosince 1951 (Nezávislost
 - na Poručenské radě OSN spravované Spojeným království a Francii)
Hlava státu: Fayez al-Sarraj (předseda prezidentské rady)[1]
Akila Saleh Issa (předseda poslanecké sněmovny)[2]
Předseda vlády: Abdullah al-Thani
Fayez al-Sarraj (předseda Vlády národní jednoty)
Omar al-Hassi (předseda vlády Vrchní revoluční rady)[3]
Měna: libyjský dinár (LYD)
HDP/obyv. (PPP): 11 023[4] USD (97. na světě, 2011)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 434 LBY LY
MPZ: LAR
Telefonní předvolba: +218
Národní TLD: .ly
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Libye je stát v severní Africe u Středozemního moře. Jejími sousedy jsou Egypt, Súdán, Čad, Niger, Alžírsko a Tunisko. Jméno státu má původ ve starořeckém mýtu o Libyi. V roce 2011 zde proběhla občanská válka mezi stoupenci Kaddáfího džamáhíríje a povstalci zastupovanými Národní přechodnou radou a podporovanými NATO. Válka skončila vítězstvím povstalců.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Diův chrám ve starověkém řeckém městě Kyréné na severu Libye
Australská pěchota u Tobrúku

Město Leptis Magna patřilo k významným obchodním centrům Římského impéria. V 7. století oblast dnešní Libye dobyli Arabové a v roce 1551 Osmanští Turci.

V letech 19111943 byla Libye italskou kolonií. Itálie tuto bývalou osmanskou provincii získala na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, kdy byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit, a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 19221928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Italská vláda poskytovala kolonistům velké subvence, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000.[5] V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara.

Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Po druhé světové válce bylo území bývalé Italské severní afriky rozděleno na historické regiony Tripolsko (pod vládou Britů), Kyrenaika (pod vládou Britů) a Fazzān (pod vládou Francouzů). Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. emíra Kyrenaiky a Tripolska.

V roce 1963 byl za autoritativní vlády zrušeno federativní členění země. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího.

Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe. Ze země byly vykázány americké a britské jednotky, znárodněny zahraniční ropné společnosti. Muammar Kaddáfí začal podporovat povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky (ale i Evropy a Latinské Ameriky) ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo střetly s Libyjci v rámci operace Épervier. Francie zničila libyjské radarové zařízení a pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.

Zahraniční vztahy pod Kaddáfím[editovat | editovat zdroj]

Kaddáfí a egyptský prezident Gamál Násir v roce 1969

V červnu 1972 Kaddáfí oznámil, že kterýkoliv Arab, který si přeje se dobrovolně přidat k palestinským ozbrojeným skupinám, „může zaregistrovat své jméno na kterémkoliv libyjském velvyslanectví, které mu zajistí potřebný bojový výcvik“. Rovněž přislíbil finanční pomoc pro útoky. Dále založil Islámskou legii (1972–87) – žoldnéřskou paravojenskou skupinu, mající napomoci vytvořit z oblasti Sahelu jeden velký islámský stát.

Libye hrála klíčovou roli při podpoře ropného embarga v roce 1973 jako politické zbraně v naději, že cena ropy vzroste tak, že přinutí Západ zastavit podporu Izraele.

Opakovaně byly zasílány zbraně různým teroristickým a národně-osvobozeneckým skupinám v Evropě zbraně („bomby působící křeče a lámající ducha Británie jsou bombami libyjského lidu“). Např. v roce 1973 zachytilo irské námořnictvo loď Claudia dopravující sovětské zbraně z Libye do Severního Irska pro Prozatímní irskou republikánskou armádu (PIRA); o 14 let později francouzské úřady zastavily loď MV Eksund, která dovážela přes 120 tun libyjských zbraní teroristickým skupinám, zejména IRA a PIRA.

Kaddáfí byl těsným stoupencem ugandského diktátora Idiho Amina. Libyjské jednotky byly poslány do Aminovy války proti Tanzánii, kde padlo na 600 libyjských vojáků. Kaddáfí pomáhal také středoafrickému diktátorovi Jean-Bédel Bokassovi. Podporoval i etiopského levicového diktátora Haile Mariama Mengistua; dále cvičil a podporoval Charlese Taylora, prezidenta Libérie, obviněného za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v Sierra Leone. Libye měla rovněž úzké kontakty s režimem Slobodana Miloševiče.

V dubnu 1984 protestovali libyjští uprchlíci v Londýně proti popravě dvou disidentů. Libyjští diplomaté při tom zastřelili 11 lidí a britskou policistku. Incident k vedl k ukončení diplomatických vztahů mezi Spojeným královstvím a Libyí na více než 10 let. O dva měsíce později prohlásil Kaddáfí, že očekává od svých agentů likvidaci uprchlých disidentů i během jejich pouti do Mekky v srpnu 1984. Libyjské spiknutí bylo skutečně v Saúdské Arábii odhaleno a zneškodněno saúdskoarabskou policií. Po prosincových bombových útocích na letiště v Římě a Vídni v roce 1985, při kterých bylo 19 lidí zabito a kolem 140 zraněno prohlásil Kaddáfí, že bude pokračovat v podpoře RAF, Rudých brigád a IRA tak dlouho, pokud západoevropské země budou podporovat protikaddáfíovsky orientované Libyjce. V roce 1986 oznámila libyjská státní televize, že Libye cvičí sebevražedné jednotky k útokům proti evropským a americkým zájmům.

Libyjští agenti 5. dubna 1986 provedli bombový útok na diskotéku La Belle v západním Berlíně, při kterém byli 3 lidé zabiti a 229 zraněno. Po sjednocení Německa a otevření archívu Stasi vyšlo najevo, že tato teroristická akce byla nařízena z Tripolisu, provedena za spoluúčasti Stasi a souhlasu sovětských poradců v NDR. 14. dubna 1986 USA provedly odvetnou operaci El Dorado Canyon. Protivzdušná obrana, 3 vojenské základny a 2 vojenská letiště v Tripolisu a Benghází byly bombardovány. Zabít Kaddáfího se sice nepodařilo, ale o život přišlo několik desítek armádních důstojníků. Kaddáfí oznámil, že dosáhl unikátního vojenského vítězství nad USA a přejmenoval Libyi na Velkou libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhíríji.

Syn libyjského vůdce Mutasim Kaddáfí s americkou ministryní zahraničí Clintonovou, 21. dubna 2009

Kaddáfí stimuloval několik islámských a komunistických teroristických skupin až na Filipínách; také dotoval paravojenské skupiny v Oceánii. Pokusil se radikalizovat i novozélandské Maory. V Austrálii podplácel obchodní svazy a některé politiky. V květnu 1987 pak Austrálie vypověděla diplomaty ze země a kvůli aktivitám v Oceánii přerušila s Libyí styky.

V roce 1991 dva libyjští tajní agenti byli státními zastupitelstvími USA a Spojeného království obviněni z účasti na explozi dopravního letadla letu Pan Am 103. Šest dalších Libyjců bylo souzeno v nepřítomnosti za bombový útok letu UTA 772 nad Čadem a Nigerem. Rada bezpečnosti OSN požadovala, aby Libye spolupracovala s vyšetřovateli letů UTA 772 a Pan Am 103, zaplatila odškodné rodinám obětí a zastavila veškerou podporu terorismu. Odmítnutí Libye vedlo k vydání rezoluce rady bezpečnosti OSN 748 dne 31. března 1992 o uvalení mezinárodních sankcí vůči Libyi. Opětné odmítnutí Libyí pak vedlo k uvalení dalších sankcí v listopadu 1993.

V roce 1999, méně než 10 let poté, co na ni byly uvaleny sankce, Libye začala svoji politiku vůči Západu dramaticky měnit. Po pádu režimu Saddáma Husajna v roce 2003, se Kaddáfí rozhodl zastavit projekt zbraní hromadného ničení a zaplatil téměř 3 miliardy eur na odškodnění rodin obětí letů Pan Am 103 a UTA 772. Tento čin mnohé západní země přivítaly a pohlížely na něj jako na významný krok k návratu Libye do mezinárodních společenstev. Od roku 2003 se země pokoušela normalizovat vztahy s EU a USA. V roce 2004 prezident George W. Bush hospodářské sankce vůči Libyi ukončil a současně s ní navázal mezinárodní styky. V lednu 2004 se konala první oficiální návštěva Libye, a to delegací amerického Kongresu.

Občanská válka v roce 2011[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Občanská válka v Libyi (2011) a Vojenská intervence v Libyi.

Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro"

Během vlny úspěšných revolucí v Tunisku a Egyptě v roce 2011 byly svrženy staré autoritativní režimy. V únoru 2011 propuklo v Libyi také povstání namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. Protesty nejprve zachvátily města v Kyrenaice zejména v druhém největším libyjském městě Benghází, načež zde došlo ke střetům protestujících s vojskem a k pouličním bitvám. Později se nepokoje přenesly i do hlavního města Tripolisu. 21. února 2011 začala armáda letecky bombardovat protestující.[6]

Dne 19. března 2011 vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Tyto státy podpořily povstalce a vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí. Vojenská intervence výrazně změnila strategickou situaci na bojišti. Kaddáfího síly přišly částečně o výhody spojené s používáním těžké bojové techniky, a to nejen letadel, ale také tanků, dělostřelectva a podpůrných jednotek, které byly vystaveny útokům letadel NATO. To povstalcům umožnilo přeskupit své sily. Podařilo se jim též navázat první diplomatické styky a s pomocí Francie vyzbrojit své jednotky. Kaddáfí se naproti tomu ocitl v mezinárodní izolaci. Byl na něj vydán mezinárodní zatykač a jeho zahraniční konta byla zmrazena. V červenci 2011 začala koordinovaná ofenziva povstalců. Během srpna 2011 se povstalcům podařilo dobýt téměř celé území Libye a 23. srpna 2011 dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž se jim však podařilo nalézt samotného Kaddáfího. Libyjská Dočasná národní přechodná rada již oznámila, že přesídlí do Tripolisu. Na začátku října došlo k potyčkám mezi povstaleckými brigádami,[7] přičemž 20. října byl Kaddáfí povstalci dopaden, lynčován a následně zastřelen.[8]

V následných průzkumech veřejného mínění vyjádřilo podporu zásahu NATO 75% Libyjců dle Gallupova průzkumu[9], 85% Libyjců se v roce 2011 vyjádřilo, že země "je na správné cestě" v průzkumu ORB.[10]

Libye po Kaddáfím[editovat | editovat zdroj]

7. července 2012 se v Libyi konaly volby do přechodného parlamentu. Celkově čítá 200 poslanců, z nichž 80 bylo voleno proporčně dle stranických kandidátních listin, zbylých 120 nezávislých kandidátů bylo volených systémem relativní většiny. Ze západu země pocházelo 100 poslanců, z východu 60 a jihu 40. Regionální rozložení mandátů vedlo k protestům na východě země. Některým místním obyvatelům totiž připadal počet jejich poslanců jako nedostatečný.[11][12] Kvůli sporům o počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu zároveň Dočasná národní přechodná rada těsně před volbami rozhodla, že samotnou ústavu vytvoří nezávislý, přímo volený orgán s rovným zastoupením účastníků ze tří regionů Libye, tj. Kyrenaiky, Fezzánu a Tripolska.[13] Pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný.[14][15][16] Moc byla předána parlamentu 8. srpna.[17]

Ekonomicky země v roce 2012 navázala na předchozí úroveň vývozu ropy s 1,5 milionem vyvezených barelů vůči 1,6 milionům před konfliktem.[18] Nová centrální vláda se však vyznačovala slabostí a nedařilo se jí prosazovat svou moc vůči ozbrojeným milicím. V zemi probíhaly ozbrojené střety a násilí zaměřené především proti státním orgánům.

Mapa občanské války v Libyi (únor 2016):
Location dot red.svg Libyjský parlament se sídlem v Tobrúku Location dot lime.svg Nový VNK se sídlem v Tripolisu Location dot grey.svg Islámský stát Location dot yellow.svg Tuaregové

Na počátku roku 2014 byla Libye řízena Všeobecným národním kongresem (VNK), který ovládli islamisté poté, co byl v červnu 2013 Núrí abú Sahmajn zvolen předsedou VNK. Ten zneužil své pravomoci k potlačení diskuse a jednání kongresu. V lednu 2014 VNK nedostál své povinnosti odstoupit na konci svého mandátu a jednostranně si tak uzurpoval moc. 14. února 2014 nařídil generál Chalífa Haftar rozpuštění kongresu a požadoval sestavení komise úřednické vlády, která by dohlížela na nové volby. Jeho požadavky však byly ignorovány.

Občanská válka v roce 2014[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Občanská válka v Libyi (2014).

Od 16. května 2014 Libye zabředla do další občanské války, kdy síly věrné generálu Haftarovi, který po zajetí v Čadu v roce 1978 získal americké občanství, zahájily rozsáhlou pozemní a vzdušnou ofenzivu proti islamistům v Benghází, přezdívanou Operace důstojnost (arabsky عملية الكرامة‎‎). O dva dny později se Haftar pokusil rozpustit Všeobecný národní kongres v Tripolisu. Konflikt zabránil VNK zablokovat nové volby 25. června 2014. Tyto volby měly za důsledek vytvoření Rady poslanců namísto VNK a vyústily v drtivou porážku islamistů. Konflikt eskaloval 13. července, kdy islamisté, reagující na drtivou porážku islamistických politiků, zahájili Operaci Libyjský úsvit, která měla za cíl dobýt mezinárodní letiště v Tripolisu, jež do té doby ovládala Zitánská brigáda. Po 41 dnech bojů islamisté dne 23. srpna letiště dobyli. V důsledku probíhajících bojů byla dne 31. červenence evakuována česká ambasáda v Libyi.[19]

Na libyjském území se nacházelo velké množství zbraní, zřejmě i chemických. Záhy došlo k rozšíření libyjské občanské války směrem do Subsaharské Afriky. Snadné získávání zbraní a masivní návrat dělníků z exilu a legionářů z Kaddáfího armády urychlily pád Mali.[20]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Libye.
Mapa Libye

Libye leží v severní části Afriky. Na východě má 1 115 km dlouhou hranici s Egyptem, na jihovýchodě 393 km se Súdánem, na jihu 1 055 km s Čadem, 354 km s Nigerem, na západě 982 km s Alžírskem a na severozápadě 459 km s Tuniskem. Na severu má 1 770 km dlouhé pobřeží Středozemního moře a je to nejdelší středomořské pobřeží patřící jednomu státu.

S rozlohou 1 759 541 km² je 16. největším státem na světě, 4. největším v Africe a 22× větším než Česká republika nebo 2,9× než Ukrajina. Z Afriky zabírá asi 5,8 % rozlohy. Její poloha se nachází mezi 19° a 34° severní šířky, 9° a 26° východní délky. Většinu území zabírá Libyjská poušť, podnebí je povětšinou suché, pouštní, pobřežní oblasti pak mají mírnější středomořské klima. Mohou se objevovat písečné bouře, na území Libye lze nalézt i pouštní oázy.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Libyjská historická území
22 stávajících okresů Libye

Po získání nezávislosti v roce 1951 byla Libye federací 3 historických zemí: Tripolsko na severozápadě, Kyrenaika na východě a Fezzán na jihu. Federativní uspořádání bylo zrušeno v roce 1963. Od roku 2007 Libye sestává z 22 okresů (arabský výraz shabiyah, شعبية).

Arabský název Přepis Rozloha (km²) Obyvatelstvo
(2006)[21]
Číslo
na mapě
البطنان Butnan &0000000000084996.00000084 996 &0000000000159536.000000159 536 1
درنة Derna &0000000000031511.00000031 511 &0000000000163351.000000163 351 2
الجبل الاخضر Jabal al Akhdar &0000000000011429.00000011 429 &0000000000203156.000000203 156 3
المرج Marj &0000000000013515.00000013 515 &0000000000185848.000000185 848 4
بنغازي Benghazi &0000000000011372.00000011 372 &0000000000670797.000000670 797 5
الواحات Al Wáhát &0000000000105523.000000105 523 &0000000000177047.000000177 047 6
الكفرة Al-Kufra &0000000000433611.000000433 611 &0000000000050104.00000050 104 7
سرت Sirte &0000000000225437.000000225 437 &0000000000193720.000000193 720 8
مرزق Murzuq &0000000000356308.000000356 308 &0000000000078621.00000078 621 22
سبها Sabhá &0000000000107310.000000107 310 &0000000000134162.000000134 162 19
وادي الحياة Wadi al Hayaa &0000000000031485.00000031 485 &0000000000076858.00000076 858 20
مصراتة Misrata &0000000000029172.00000029 172 &0000000000550938.000000550 938 9
المرقب Murqub &0000000000006796.0000006 796 &0000000000432202.000000432 202 10
طرابلس Tripolis &0000000000000835.000000835 &0000000001065405.0000001 065 405 11
الجفارة Jafara &0000000000002666.0000002 666 &0000000000453198.000000453 198 12
الزاوية Zawiya &0000000000002753.0000002 753 &0000000000290993.000000290 993 13
النقاط الخمس Nuqat al Khams &0000000000006089.0000006 089 &0000000000287662.000000287 662 14
الجبل الغربي Jabal al Gharbi &0000000000076717.00000076 717 &0000000000304159.000000304 159 15
نالوت Nalut &0000000000067191.00000067 191 &0000000000093224.00000093 224 16
غات Ghat &0000000000068482.00000068 482 &0000000000023518.00000023 518 21
الجفرة Al-Džufra &0000000000117410.000000117 410 &0000000000052342.00000052 342 17
وادي الشاطئ Wadi al Shatii &0000000000097160.00000097 160 &0000000000078532.00000078 532 18

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Mapa plynové a ropné infrastruktury v Libyi

Vzhledem ke své poloze v subtropickém pásu, suchému podnebí a množství pouští má Libye minimum půdy vhodné pro zemědělství. Většina hospodářství je tak orientována k těžbě ropy a zemního plynu. Libye má zájem na přílivu zahraničních investic do ropného průmyslu, který se vinou desetiletí zahraničních sankcí potýká s celkovou technickou zaostalostí (v 90. letech se odhadovalo, že je k obnově ropného průmyslu třeba 30 miliard USD).

V nedávné době se země více snažila angažovat na mezinárodním poli, například členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO), zejména poté, co Muammar Kaddáfí odstoupil od snah vedoucích k výrobě ZHN a OSN zareagovala uvolněním ekonomických sankcí (prosinec 2003 až duben 2004). Libye v nedávné době diverzifikovala své hospodářství a snažila se po vzoru některých bohatých ropných zemí v Perském zálivu rozvinout sektor služeb (potenciál je viděn zejména v cestovním ruchu). V posledních letech například země začala modernizovat svou leteckou společnost Afrikíja Airways, která má ambici stát se hlavním leteckým přepravcem mezi Evropou a Afrikou.

Některé další charakteristiky:

  • 91 % plochy země je neproduktivní půda, 95 % tvoří poušť nebo polopoušť
  • obdělávané půdy je jen 1,5 %
  • 75 % potravin se (vlivem nedostatku zemědělské půdy) musí dovážet. Mezi plodiny vyprodukované v Libyi patří ječmen, olivy, datle, fíky, agrumy, vinná réva, rajčata, tabák a halfa
  • 80 % zemědělské produkce pochází z pobřeží Středozemního moře
  • 30 % obyvatelstva žije na venkově
  • 95 % vývozu tvoří ropa (v 90. letech to bylo dokonce 98 %)
  • 20 % HDP tvoří průmysl nesouvisející s těžbou ropy a zemního plynu (z toho nejvíce asi stavebnictví a rozvoj infrastruktury)
  • nejvýznamnější obchodní partneři Libye jsou: Itálie, Francie, Německo, Nizozemsko, Španělsko a Spojené království.

Ropa[editovat | editovat zdroj]

Libye vytěží denně zhruba 1,6 milionu barelů ropy (2011) z toho jde 1,1 milionu na vývoz a většinu ropy odebírá Itálie. Ve skupině OPEC je co do vývozu ropy 12. z celkového počtu 12 členských zemí.[22]

Zemní plyn[editovat | editovat zdroj]

Země má rovněž zásoby zemního plynu, jejichž potvrzený rozsah činí 53 bilionů kubických stop (0,8% celkových světových zásob plynu). Libye produkuje v současné době cca 12 miliard kubických metrů plynu ročně. Z toho je osm miliard exportováno do Itálie podmořským plynovodem Greenstream. V zemí však neexistují plynové rozvody a obyvatelstvo se spoléhá na propan-butan v lahvích.[23]

Voda[editovat | editovat zdroj]

Mapa velké umělé řeky na dvacetidinárové bankovce
Zavlažování v Kufře, jihovýchodní Kyrenaika. Ropné bohatství umožnilo Libyi na sahaře provádět projekty, jako rozvoj zemědělství a Velká umělá řeka

V roce 1953 byl objeven první rezervoár „fosilní vody“, a od 60. letech 20. století byly v pěti podložích libyjské pouště objeveny další významné zvodně.[24][25] V roce 1973 byla provedena studie proveditelnosti projektu, který by tuto vodu pomocí podzemního potrubí a sítě čerpadel dostal do obydlených oblastí u pobřeží Středozemního moře. Samotný projekt, zvaný The Great Man-Made River (Velká člověkem vybudovaná řeka nebo Velká umělá řeka),[26] začal v srpnu 1983 a rozrostl se do pěti fází, jejichž realizace má trvat více než půl století. První fáze byla dokončena v roce 1991,[27] dokončení té poslední se předpokládá za 25 let. Podnik by měl po dokončení stát 25 mld dolarů, a v závěru stávající fáze rozšíření zásobovat zemi 3,68 miliony m³ vody denně s cenou 35 centů za m³. Zásoby fosilní vody by měly při této spotřebě vydržet tisíce let.[24][28] Vzhledem ke své kapacitě má potenciál umožnit obdělávání 155,000ha dosud neúrodné půdy a zaručit všem Libyjcům hojnost pitné vody a spolu s tím větší samozásobitelství a menší závislost na dovozu potravin (většinou z Francie, Itálie).[24] Na projektu spolupracovalo mnoho firem z Japonska, Jižní Koreje, Německa a Velké Británie,[29].

Kromě fosilní vody využívá Libye také odsolování mořské vody, v současnosti takto získává přes 1,8 milionu m³ sladké vody za den při provozních nákladech které činí 93,5 milionu USD ročně, přičemž se plánuje navýšení tohoto množství až na 4,2 milionu m³ v průběhu roku 2016 při provozních nákladech 351 milionů USD.[30]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Etnické složení libyjské populace
     Arabové
     Berbeři
     Tuaregové
     Tibuové
     neobydlené území

V roce 1998 5,3 milionů obyvatel. V roce 2011 6,5 milionů obyvatel

V Libyi je asi 140 kmenů a klanů.[31]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Remarks by HRVP Federica Mogherini upon arrival at the Informal Malta Summit 2017 [online]. Valetta: European Union External Action Service, 2017-02-03, [cit. 2017-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Libya: Tobruk rejects national unity government [online]. ANSAmed, 2017-02-20, [cit. 2017-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. High Council of Revolution founded to vie for power in Tripoli [online]. Libyan Express, 2016-12-01, [cit. 2017-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.  
  5. Encyclopedia of the Nations
  6. Letadla bombardují civilisty v Tripolisu, tvrdí svědci [online]. aktualne.cz, [cit. 2011-02-21]. Dostupné online.  
  7. http://edition.cnn.com/2011/10/01/world/africa/libya-war/index.html?hpt=iaf_c2
  8. Kaddáfí je mrtev
  9. http://www.gallup.com/poll/156539/opinion-briefing-libyans-eye-new-relations-west.aspx
  10. http://www.orb-international.com/article.php?s=4-in-5-libyans-agree-country-heading-in-right-direction-according-to-post-revolution-citizen-poll
  11. iHNed.cz. Libye zažívá první volby od smrti diktátora Kaddáfího. Už si vyžádaly dva mrtvé [online]. [cit. 2012-07-08]. Dostupné online.  
  12. http://zpravy.idnes.cz/volby-v-libyi-vyhrali-liberalove-a-porazili-i-islamisty-p2f-/zahranicni.aspx?c=A120718_071834_zahranicni_ipl
  13. http://www.libyaherald.com/?p=10571
  14. http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/libyjske-volby-byly-podle-mezinarodnich-pozorovatelu-uspesne/815365
  15. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/185217-v-libyi-scitaji-hlasy-volby-se-neobesly-bez-nasilnych-stretu/
  16. http://af.reuters.com/article/topNews/idAFJOE86800C20120709?pageNumber=1&virtualBrandChannel=0
  17. http://www.dw.de/dw/article/0,,16152688,00.html
  18. http://www.tripolipost.com/articledetail.asp?c=1&i=10463
  19. Armáda evakuovala české velvyslanectví v Libyi. Na palubu CASA přibrala i Švýcary
  20. HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014, Dvacet válek, které změnily svět. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, s.r.o., 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429630--7. S. 224.  
  21. Libyan General Information Authority
  22. http://zpravy.idnes.cz/libye-se-boji-sabotazi-ropovodu-kaddafi-z-nich-mohl-vysat-miliardy-dolaru-1lo-/zahranicni.asp?c=A110223_092705_zahranicni_ipl Libye se bojí sabotáží ropovodů. Kaddáfí z nich mohl vysát miliardy dolarů
  23. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/libye-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000789/
  24. a b c GMR (Great Man-made River) Water Supply Project, Libya
  25. Underground "Fossil Water" Running Out, National Geographic
  26. Saharská veľká umelá rieka
  27. Libya Turns On The Great Man-Made River
  28. Saudi Aramco World: Seas Beneath the Sands
  29. Libya's thirst for 'fossil water'
  30. Desalination market in Libya to reach $478.1m by 2016 – New GWI report
  31. Uprising in Libya: 'Survival Hinges on Tribal Solidarity' [online]. Spiegel Online. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]