Československá socialistická republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Československá socialistická republika
 Československá republika (1948-1960) 1960–1990 Československá federativní republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska
Motto: Pravda vítězí
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
127 900 km²
nejvyšší bod:
obyvatelstvo
počet obyvatel:
13 741 529 (podle sčítání lidu z 1. března 1961)
národnostní složení:
Češi, Slováci, Maďaři (národnostní menšina)
žádné státní náboženství
státní útvar
vznik:
11. červenec 1960 (novou Ústavou)
zánik:
29. březen 1990 (změna názvu - v reakci na pád režimu)
Státní útvary a území
Předcházející:
Československá republika (1948-1960) Československá republika (1948-1960)
Nástupnické:
Československá federativní republika Československá federativní republika

Československá socialistická republika (ČSSR) byl oficiální název Československa od 11. července 1960 do 28. března 1990.

V roce 1960 byla přijata nová československá ústava, která mimo jiné změnila název státu na Československá socialistická republika. Československá socialistická republika se stala 1. ledna 1969 federací. Ústavním zákonem Federálního shromáždění ze dne 29. března 1990 „O změně názvu Československé socialistické republiky“ byl změněn oficiální název státu na Československá federativní republika.[1]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

1960–1970: Nová ústava, pád Antonína Novotného, okupace vojsky Varšavské smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Federalizace Československa.

Československá socialistická republika vznikla změnou názvu[zdroj?] Československé lidově demokratické republiky novou ústavou (viz Ústava Československé socialistické republiky z r. 1960. V ní byly stanoveny nové státní symboly, pevně zakotven socialismus a vedoucí úloha KSČ. Nadále byly tolerovány 2 další politické strany - strana lidová a socialistická, ovšem členství ve straně nikoliv vedoucí bylo samo o sobě podezřelé a většinou obyvatel byla jejich existence chápána pouze jako loutková, aby navenek existovala teoretická možnost volby a stranického soutěžení idejí.

Po období stalinismu a tuhého režimu v letech padesátých nastala po odsouzení kultu osobnosti jistá změna; krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR. Došlo k povolení mnohých tehdejších regulí, rehabilitováni byli i někteří odsouzenci z politických procesů. Hospodářsky se zemi také dařilo, 60. léta vůbec jako celá lze charakterizovat obdobím ekonomického růstu v celé Evropě, východní blok nevyjímaje. Nutno však přiznat, že v roce 1963, po naprostém nedostatku některého zboží a "neplnění plánu" musela být zrušena tzv. III. pětiletka. Po prezidentu Novotném, představiteli tužšího jádra se nástupcem stal obyvatelům sympatičtější armádní generál Ludvík Svoboda, veterán 2. světové války na východní frontě a někdejší Masarykův legionář, když druhý kandidát dr. Čestmír Císař byl pro Moskvu nepřijatelný.

Postupné uvolňování poměrů vedlo nakonec až k Pražskému jaru v roce 1968. Plán demokratického socialismu, ne nepodobný Gorbačovově perestrojce[zdroj?] však vzbudil podezření z kontrarevoluce mezi konzervativními komunistickými kruhy v Moskvě. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ tak byly Sovětským svazem rázně ukončeny 21. srpna invazí vojsk států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) museli nátlaku ustoupit. Okupace vedla zpočátku k velkému odporu veřejnosti, časem však polevil a nevyústil v žádné ústupky režimu; Československo se muselo smířit s "dočasnou" přítomností vojsk SSSR, méně početná vojska ostatních "spřátelených" lidově-demokratických zemí byla stažena krátce po invazi, nejrychleji již během postupu vojska NDR, aby nevyvolávala asociace s obsazením ČR r. 1939. Srpnová okupace změnila zcela pohled československé veřejnosti na Sovětský svaz; nyní byli Sověti vnímáni jako okupanti; ne již osvoboditelé z r. 1945. Československo-sovětské přátelství, tolik oficiálně proklamované, se pro většinu stalo prázdnou frází, charakterizující tehdejší dobu.

1. ledna 1969 se Československo stalo federací dvou svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Přesto přetrvaly jisté paradoxy - např. slovenský komunista se členstvím v KSS (Komunistická strana Slovenska) automaticky stal členem KSČ, ovšem v ČSR adekvátní republikový stupeň strany vůbec neexistoval.

Po okupaci v roce 1968 odešla třetí vlna emigrace.[zdroj?] Roční výročí okupace připomenuté veřejným sebeupálením Jana Palacha a následovníků přineslo nakrátko opět zvýšení odporu obyvatelstva. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ nastalo definitivně období "normalizace" započaté anulováním mimořádného sjezdu KSČ z r. 1968 a přijetím Poučení z krizového vývoje... Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“[zdroj?], vládu konformismu, kdy domácí normalizátoři byli horší než cizí okupanti.

1970–1980: Normalizace a stagnace ČSSR[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel Československa v letech 1961 až 1991

V 70. letech byl normalizační režim velmi silný. Docházelo k mnohým čistkám. Hospodářství zaznamenalo v první polovině 70. let poměrně vysokou dynamiku růstu, která se však v závěru této dekády postupně snižovala. Tyto počáteční hospodářské úspěchy umožnily vedení státu prosadit řadu pozitivních opatření v sociální oblasti, především v politice podpory rodiny, které nastartovaly vysokou míru porodnosti (kulminace v roce 1974). Československo však dosáhlo i dalších úspěchů. Začala se budovat dálniční síť, metro, přehrady, velká panelová sídliště a v roce 1978 letěl první československý kosmonaut, Vladimír Remek, na palubě sovětské kosmické lodi, do vesmíru. V zemědělství byla dokončena kompletní mechanizace a ve výrobě základních potravin jsme se stali plně soběstační. Další důležitou otázkou se stalo dokončení industrializace Slovenska – na východě republiky se budovaly rozsáhlé průmyslové komplexy. Ve výrobě hrál stále velkou roli těžký průmysl, připravený na možnou válečnou výrobu. Vzhledem k tomu, že v rámci RVHP se nepodařilo v dostatečné míře realizovat specializaci výroby mezi jednotlivými socialistickými staty, byla ekonomika ČSSR nucena vyrábět velmi široký sortiment zejména strojírenské produkce, aby nemusela tyto výrobky dovážet za devizy z kapitalistických zemí. To nutně vedlo k tomu, že nebylo možno udržovat vysoký technický standard výroby u tolika položek a přispělo to, mimo jiných vlivů, k dalšími zaostávání technických parametrů výroby za světovou konkurencí.

Rostl vliv disentu a nevládních organizací, mezi které patřila například Charta 77. Ta poukazovala na porušování lidských práv v zemi, k nimž se vláda ČSSR zavázala na mezinárodních konferencích. Režim proti těmto organizacím bojoval, například vytvořením anticharty, což bylo sdružení umělců, kteří oficiálně tímto vyjádřili podporu tehdejšímu režimu. Režim představitele opozičních sil různým způsobem umlčoval, zavíral do vězení aj. Persekuce odpůrců režimu sice nenabývala tak drastických podob jako tomu bylo v 50. letech, přesto znamenala normalizace 70. let výrazné utužení totalitní moci v porovnání s 60. léty. Naprostá většina společnosti zůstávala politicky v pasivitě a navenek vystupovala plně v souladu s režimem (aktivní účast na prorežimních prvomájových demonstracích, prakticky 100 % účast při volbách kandidátů Národní fronty, zapojení mládeže v socialistických organizacích, organizace Spartakiád atd.).

1980–1990: Krize, přestavba společnosti a sametová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Mapa ČSSR

V osmdesátých letech se začala projevovat hospodářská stagnace, ale i společenský a kulturní úpadek z let sedmdesátých. Zprůmyslnění bylo sice vysoké a zaměstnanost oficiálně absolutní, efektivita výroby však stále více zaostávala za vyspělými tržními ekonomikami a technická úroveň produkce se relativně snižovala. Vláda se sice na počátku 80. let pokoušela vylepšit systém planovaného hospodářství, šlo však pouze o kosmetické změny, které ve svém důsledku neměly zásadní dopad na zvyšování efektivity národního hospodářství. V některých oblastech docházelo k devastaci krajiny a životního prostředí, například v Severních Čechách a na Severní Moravě. Rozsáhlé plochy, které byly zdevastované již populačními změnami v obdobích kolem druhé světové války, byly nyní zcela zlikvidovány; mnohá města přesunuta na nové místo (a vybudovaná podle socialistického vzoru). Surovinově a energeticky byla země závislá na dodávkách ze Sovětského svazu, který byl jedním z jejích největších obchodních partnerů.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let začalo i vedení Komunistické strany Československa hledat způsob, jak zlepšit situaci doma. V hospodářské oblasti bylo potřeba zejména zvýšit tempo hospodářského růstu, který na počátku 80. let zaznamenal stagnaci a upevnit obchod se zeměmi Západní Evropy. Růst ekonomiky se sice po zbytek 80. let podařilo obnovit, ale v tempech, které neodpovídaly očekávání. Ohledně demokratizace a otevřenosti se sice stále více diskutovalo, reálně však nedocházelo k žádnému zásadnímu posunu. Ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem, kde docházelo k postupnému uvolňování, patřil režim v ČSSR nebo např. v NDR i na konci 80. let k těm nejtužším ve východním bloku. V listopadu 1989 proběhla i v ČSSR demokratická revoluce, čímž se socialistické Československo přidalo jako poslední stát střední Evropy k demokratizačnímu procesu a otevřelo se okolnímu světu (sametová revoluce začala až 17. listopadu a hranice se otevřely 4. prosince, tedy jako poslední - v Maďarsku padl komunistický režim již 23. října a hranice se dokonce otevřely o dva měsíce dříve, v Polsku začaly změny již prvními svobodnými volbami 4. června 1989 a v NDR padly hranice (a s nimi i samotný režim) pádem berlínské zdi 9. listopadu) a země se vydala na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství. Dne 29. prosince 1989 byl Federálním shromážděním jednomyslně ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen poslední Československý prezident Václav Havel.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. znění ústavního zákona o změně názvu Československé socialistické republiky

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]