Historie krajů v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Na území dnešního Česka byly vymezeny kraje již v období od středověku (v Čechách od 13. století). Původně se jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi. V 19. století bylo krajské uspořádání zrušeno, aby bylo ve 20. století opět zavedeno.

Počátky krajského zřízení v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Počátky původního krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, Přemysl Otakar II. nahradil původní zřízení hradské. Od 15. století do roku 1714 existovalo v Čechách 14 krajů:[1]

Zvláštní postavení měly tzv. vnější kraje

Mimo krajské zřízení stály částečně autonomní oblasti

Roku 1714 došlo k redukci na 12 krajů:

  1. Slánský a Rakovnický kraj byly sloučeny do nového Rakovnického kraje se sídlem ve Slaném
  2. Berounský kraj vznikl sloučením Podbrdského a Vltavského kraje[2]
  3. mělnické panství bylo převedeno z Litoměřického kraje k Boleslavskému
  4. k Boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství
  5. k Žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko.
  6. Kladský, Trutnovský a Tachovský kraj a Ašsko nejsou zmiňovány

V první polovině 16. století stoupl vliv hejtmanů natolik, že kraje byly spravovány z jejich sídel, zpravidla šlechtických hradů či zámků, a krajská města ztratila svou funkci.[2]

Od roku 1706 měli podle nařízení císaře Josefa I. vykonávat státní správu v jednotlivých krajích školení úředníci (byrokraté), kteří museli při rozhodování přihlížet ke stavovským návrhům.[2]

Reorganizace krajů v Čechách z roku 1751[editovat | editovat zdroj]

Reskriptem Marie Terezie z 23. ledna 1751 byl

Počet krajů v Čechách se tak zvýšil z 12 na 16. Praha nepatřila do žádného z krajů.

Krajské úřady byly zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.

Krajské dělení Čech v době Josefa II.

Od roku 1751 tedy existovaly v Čechách tyto kraje:

Do žádného z těchto krajů nepatřila Praha.

Počátky krajského zřízení na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Krajské dělení Moravy v době Josefa II.

Na Moravě vznikly 4 a později 5 krajů až v 16. století, jako součást obrany proti Turkům, pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře (vznik krajů datován rokem 1637[1]), kdy se země dělila na 5 krajů:

Počátky krajského zřízení v českém Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Rakouské Slezsko v době Josefa II.

Ve Slezsku byly po odtržení velké části území v roce 1742 zřízeny tři kraje:[1]

Roku 1783 byly Opavsko-krnovský kraj a Niský kraj sloučeny do Opavského kraje. Opavský a Těšínský kraj pak trvaly až do roku 1848.

Revoluční rok 1848[editovat | editovat zdroj]

V revolučním roce 1848 došlo k závažným změnám ve struktuře i činnosti rakouské správy. Předně byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa (panství) a nahrazena byla správou státní (zeměpanskou). Dále byla zavedena samospráva, čímž se veškerá správa zdvojkolejnila. Nové správní uspořádání bylo upraveno několika dokumenty: dubnovou ústavou, císařským nařízením č. 268/1849 o nové organizaci soudní, č. 255/1849 o nové organizaci správy a prozatímním zákonem obecním č. 170 ze 17. března 1849. Posledně jmenovaným byla svobodná obec prohlášena za základ svobodného státu.

Zcela nově byly zřízeny okresy v čele s okresními hejtmany. Historické kraje byly 1. ledna 1850 přebudovány tak, že

  • v Čechách bylo vytvořeno 7 krajů se 79 okresními hejtmanstvími (Praha nebyla součástí žádného kraje). Šlo o kraje Českobudějovický, Českolipský, Chebský, Jičínský, Pardubický, Plzeňský, Pražský.
  • na Moravě vznikly kraje 2 (Brněnský, Olomoucký) s 25 okresními hejtmanstvími
  • Slezsko tvořilo jediný kraj se 7 okresními hejtmanstvími.

V této podobě však nebyla krajská reforma uskutečněna.

1855–1862[editovat | editovat zdroj]

V praxi byla reforma uvedena do praxe až v květnu 1855, kdy byl počet krajů zvýšen:

  • Čechy: 13 krajů (Českobudějovický, Mladoboleslavský, Chrudimský, Čáslavský, Chebský, Jičínský, Hradecký, Litoměřický, Plzeňský, Písecký, Pražský, Žatecký, Táborský), 207 okresů, 2 samostatné městské úřady
  • Morava: 6 krajů (Brněnský, Jihlavský, Novojičínský, Olomoucký, Uherskohradišťský, Znojemský), 76 okresů, 2 města
  • Slezsko: 1 kraj, 22 okresů, 1 město

Okresy byly tzv. smíšené (tzn. spojovaly správu a soudnictví). Kraje byly podrobeny pravomoci místodržitelů. 23. října 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. (Na Moravě již 1860). Po zrušení se země členily již jen na okresy. Některé zdroje datují zrušení krajů rokem 1868.[1]

V letech 1918–1922[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa 28. října 1918 vyhlásili 29. a 30. října němečtí poslanci v pohraničí odbojné autonomní celky požadující nezávislost na Československu a připojení k Německému Rakousku. Jednalo se o tyto celky:

Československo obnovilo územní integritu s těmito celky bleskovou vojenskou akcí a během listopadu a prosince 1918 byly tyto celky prakticky bez odporu obsazeny a přestaly existovat.

Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (v Česku země Česká, země Moravská, země Slezská) neměly žádnou autonomii, ani zemský sněm či jiný zákonodárný orgán. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. Členění na župy pak určil zákon č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ ze dne 29. února 1920. Župy rušily hranice slezsko-moravské, ale kopírovaly hranice moravsko-české i (bývalé) moravsko-uherské (slovenské). Toto členění však nakonec vůbec nevstoupilo v platnost a tak všechny 3 české země i nadále existovaly. Definitivní ústava přijatá 29. února 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů.

V letech 1923–1928[editovat | editovat zdroj]

Návrh žup pro Čechy
Návrh žup pro Moravu a Slezsko

V českých zemích navrženo 15 žup:

Nakonec však nebyly zavedeny do praxe.

V roce 1928[editovat | editovat zdroj]

Byla provedena určitá reforma stávajícího zemského zřízení, a zatímco země Česká existovala územně nezměněna, země Moravská a Slezská byly spojeny v zemi Moravskoslezskou.

V letech 1938–1945[editovat | editovat zdroj]

Správní členění Protektorátu Čechy a Morava

Po Mnichovské dohodě bylo od Česka odděleno pohraniční území. Sudety byly připojeny k Německé říši. Hlučínsko bylo připojeno k tzv. Staré (Německé) říši, k župě Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Opolí) a poté po porážce Polska k župě Horní Slezsko. Východní část československé části Těšínska (tzv. Zaolzie) byla anektována Polskem a včleněna do Slezského vojvodství (pol. Województwo Śląskie). Po porážce Polska byla polská část Těšínska (včetně anektované české části) připojena k německé župě Horní Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Katovice).

30. října 1938 byly 1 měsíc jednotně spravované sudetoněmecké oblasti roztrženy na několik kusů. Území od Furthské nížiny až po předměstí Ostravy se stalo novou říšskou župou, župou Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland), zkráceně Sudetskou župou (něm. Sudetengau). Sídlem župy byl Liberec (něm. Reichenberg) a říšská župa Sudety se členila na 3 vládní obvody (Cheb, Ústí nad Labem, Opava). Území od Domažlic po Prachatice připadlo Bavorské Východní marce. Úsek Chvalšiny - Kaplice, včetně Vitorazska, získala župa Horní Dunaj. Pásmo od Nových Hradů po Mikulov, včetně Valticka a Moravsko-dyjského trojúhelníku, bylo připojeno k župě Dolní Dunaj. Župa Horní Dunaj a župa Dolní Dunaj byly součástí bývalého Rakouska, Východní marky (něm. Ostmark, od roku 1942 Donau- und Alpenreichsgaue - Dunajské a alpské říšské župy).[5]

Po mnichovských událostech přijal Parlament Československé republiky ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny a ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Republika se tím změnila ve federaci. Byla zřízena slovenská a podkarpatská vláda. Ústřední vláda začala plnit funkce vlády české. Řešením správy v okresech, které byly roztrženy a jejichž centra zůstala na postoupených územích, bylo jejich připojení k sousedním okresům. Po vstupu německé armády do „zbytkového Česka“ (něm. Rest-Tschechei) byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, jenž členil na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava. Země se dále členily na oberlandráty. V roce 1939 se Protektorát členil na 19 oberlandratsbezirků (čes. obvod vrchního zemského rady; 12 v Čechách a 7 na Moravě). V letech 1940–1942 se Protektorát členil na 15 oberlandratsbezirků (10 v Čechách a 5 na Moravě). V červnu 1942 byl počet vrchních zemských úřadů (oberlandrátů) v Protektorátu Čechy a Morava snížen a Protektorát se členil na 7 oberlandratsbezirky (4 v Čechách a 3 na Moravě). Zrušené oberlandráty nahradila okresní hejtmanství s rozšířenou působností.[6]

V roce 1939 se chtělo Slovácko (též Moravské Slovensko) připojit ke Slovenskému státu. „Moravští Slováci z kraje hodonínského, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského se počítají ke slovenskému národu a vítají vytvoření samostatné suverénní Slovenské republiky, jejíž suverenitu uznávají i nad krajem moravských Slováků,“ znělo v prohlášení Moravsko-slovenské společnosti. V roce 1940 napsal slovenský premiér Vojtech Tuka memorandum pro Adolfu Hitlerovi, že „na hranicích protektorátu žije půl milionu moravských Slováků bez menšinových práv a většina z nich žádá připojení ke Slovensku“. Ke Slovensku se podle memoranda měla připojit oblast s městy Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnice. Podle druhé mapy připojené k žádosti by hranice vedla po trase Valtice-Poštorná-Chorvatská Nová Ves-Podivín-Šakvice, následně shodně s první mapou až k městu Kroměříž a odtud přes Holešov-Bystřici pod Hostýnem-Teplici nad Bečvou-Spálov-Odry.[7][8][9]

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1939–1940)[editovat | editovat zdroj]

  • Böhmen / Čechy
    • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
    • Oberlandratsbezirk Deutsch-Brod / obvod vrchního zemského rady Německý Brod (Havlíčkův Brod)
    • Oberlandratsbezirk Jitschin / obvod vrchního zemského rady Jičín
    • Oberlandratsbezirk Kladno / obvod vrchního zemského rady Kladno
    • Oberlandratsbezirk Klattau / obvod vrchního zemského rady Klatovy
    • Oberlandratsbezirk Kolin / obvod vrchního zemského rady Kolín
    • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
    • Oberlandratsbezirk Melnik / obvod vrchního zemského rady Mělník
    • Oberlandratsbezirk Pardubitz / obvod vrchního zemského rady Pardubice
    • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
    • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
    • Oberlandratsbezirk Tábor / obvod vrchního zemského rady Tábor
  • Mähren / Morava
    • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
    • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
    • Oberlandratsbezirk Kremsier / obvod vrchního zemského rady Kroměříž
    • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava
    • Oberlandratsbezirk Olmütz / obvod vrchního zemského rady Olomouc
    • Oberlandratsbezirk Prossnitz / obvod vrchního zemského rady Prostějov
    • Oberlandratsbezirk Zlin / obvod vrchního zemského rady Zlín

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1940–1942)[editovat | editovat zdroj]

  • Böhmen / Čechy
    • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
    • Oberlandratsbezirk Jitschin / obvod vrchního zemského rady Jičín
    • Oberlandratsbezirk Kladno / obvod vrchního zemského rady Kladno
    • Oberlandratsbezirk Klattau / obvod vrchního zemského rady Klatovy
    • Oberlandratsbezirk Kolin / obvod vrchního zemského rady Kolín
    • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
    • Oberlandratsbezirk Pardubitz / obvod vrchního zemského rady Pardubice
    • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
    • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
    • Oberlandratsbezirk Tábor / obvod vrchního zemského rady Tábor
  • Mähren / Morava
    • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
    • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
    • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava
    • Oberlandratsbezirk Olmütz / obvod vrchního zemského rady Olomouc
    • Oberlandratsbezirk Zlin / obvod vrchního zemského rady Zlín

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1942–1945)[editovat | editovat zdroj]

  • Böhmen / Čechy
    • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
    • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
    • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
    • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
  • Mähren / Morava
    • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
    • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
    • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava

Reichsgau Sudetenland / Říšská župa Sudety (1938–1945)[editovat | editovat zdroj]

  • Päckchenleitgebiet Westsudetenland / poštovní oblast Západní Sudety[10]
    • Regierungsbezirk Aussig / vládní obvod Ústí nad Labem
    • Regierungsbezirk Eger / vládní obvod Cheb
  • Päckchenleitgebiet Ostsudetenland / poštovní oblast Východní Sudety
    • Regierungsbezirk Troppau / vládní obvod Opava

Části území Česka v jiných správních jednotkách (1938–1945)[editovat | editovat zdroj]

  • Reichsgau Bayerische Ostmark / říšská župa Bavorská Východní marka (od roku 1942 Reichsgau Bayreuth / říšská župa Bayreuth)
    • Regierungsbezirk Niederbayern und Oberpfalz (Regierungsbezirk Regensburg) / vládní obvod Dolní Bavorsko a Horní Falc (vládní obvod Řezno)
      • Unterdonaukreises in Niederbayern / Dolní Bavorsko
      • Regenkreises in Oberpfalz / Horní Falc
  • Reichsgau Oberdonau / říšská župa Horní Podunají
  • Reichsgau Niederdonau / říšská župa Dolní Podunají
  • Reichsgau Oberschlesien / říšská župa Horní Slezsko (do roku 1941 Reichsgau Schlesien / říšská župa Slezsko)
    • Regierungsbezirk Oppeln / vládní obvod Opolí
    • Regierungsbezirk Kattowitz / vládní obvod Katovice (od září 1939)
  • Województwo Śląskie / Slezské vojvodství (od října 1938 do srpna 1939)

V letech 1945–1949[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození byly roku 1945 v obnoveném Československu v podstatě obnoveny správní poměry z doby před Mnichovskou dohodou. České Slezsko se stává součástí slezské expozitury země Moravskoslezské.

V letech 1949–1960[editovat | editovat zdroj]

Nová ústava (č. 150/1948 Sb.) zavedla namísto zemského zřízení krajské, což bylo realizováno k 1. lednu 1949 zákonem o krajském zřízení č. 280/1948 Sb.[11] V době příprav připojil generální tajemník KSČ Rudolf Slánský k návrhům tyto věty: „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní více pod kontrolou lidových zástupců.[12] Kraje byly nově vytvořeny 1. ledna 1949 zákonem č. 280/1948 Sb., jímž byly dosavadní Česká a Moravskoslezská země zrušeny jako správní celky (o Slovenské se zákon nezmiňuje) a jejich území rozděleno mezi nově koncipované kraje. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 13 krajů (+ hlavní město Praha s postavením kraje). Některé z krajů přesahovaly hranice mezi českou, moravskou a slezskou zemí, krajské hranice však respektovaly hranici Slovenska a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Vládní nařízení č. 3/1949 Sb. pak ještě s účinností od 1. února na základě zákonného zmocnění upravilo počet a názvy okresů v českých zemích.

České kraje a okresy k roku 1950

Jednalo se o tyto kraje:

V čele každého kraje stál krajský národní výbor (KNV).

„V hranicích krajů, nových celcích územně administrativní organisace státu, a částečně i prostřednictvím jejich Národních výborů se uskutečňuje řízení hospodářství a socialistická výstavba. Když byly jednotky první kategorie - kraje, uváděny v život, uplatnily se při jejich vzniku ekonomické principy, avšak nikoliv výhradně. Někde byly v rozporu s požadavkem, aby územní jednotky byly přibližně stejně veliké a mimo to v některých případech převažovaly ohledy politické. Tak se v našich krajích a nových okresech podle sovětského vzoru spojila ekonomika a politika.“[13] „Decentralizace lidové správy měla značný význam politický a ekonomický v zájmu vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými oblastmi, při socializaci zemědělské výroby apod.“[14] Administrativní jednotky z roku 1949 (kraje i okresy) byly dle sociálního geografa Martina Hampla nejlepší sociálněgeografické regiony jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[15]

Od roku 1960[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kraje v Česku.

Tyto „malé“ kraje se však brzy ukázaly jako nevhodné: „Pro plánování národního hospodářství byly shledány kraje z roku 1949 malé už brzy po vzniku a mnohé hospodářské obory, jako těžký průmysl, energetika, nákladní doprava, vymykají se úzkým hranicím krajů z roku 1949.”[16] Proto se vedení státu rozhodlo přistoupit k jejich reformě: „Rychlý hospodářský rozvoj, počínající integrační procesy v ekonomice vytvořily předpoklady k reformě krajského zřízení.”[17] „V Česku šlo na konci 50. let 20. století o to vytvořit pět velkých hospodářských/ekonomických oblastí (západočeská, středočeská, východočeská, severomoravská a jihomoravská oblast), které vyrostly v letech socialistické výstavby, navazují na předešlý vývoj i na tehdejší očekávané prosperity. Tyto oblasti jsou vcelku vyrovnané jak velikostí svého území, tak i rozsahem osídlení a hospodářství. Přitom si každá podržuje své vyhraněné ekonomické zaměření i své specifické funkce. Nad průměrem vynikají rozvojem hospodářství i počtem obyvatelstva oblast středočeská (s Prahou) a rozlohou oblast západočeská. Z praktických důvodů řízení a správy byla právě každá z těchto oblastí již v návrhu nových krajů rozdělena na dvě části, takže vedle Západočeského vznikl i kraj Jihočeský a vedle Středočeského kraje i Severočeský. Zároveň bylo vyčleněno i území hlavního města Prahy jako samostatná krajská jednotka.”[18][19]

Socialistické administrativní členění z roku 1960 bylo podle důvodové zprávy k návrhu zákona o územním členění státu, který předložila vláda, nutností, protože ačkoli se krajské zřízení osvědčilo, v průběhu let „se v naší vlasti vytvořily v podstatě ekonomické oblasti, jejichž další rozvoj je třeba cílevědomě zajišťovat, což dosavadní územní organizace neumožňuje.” A „v důsledku toho ztratilo do značné míry své odůvodnění i dnešní územní uspořádání státu.” Převážily tedy důvody politickoekonomické nad administrativními, záměrem také bylo usnadnit oblastní plánování krajských a okresních národních výborů. Základní tendencí nového územního členění státu tudíž bylo vytvoření větších územních celků, které se budou v zásadě přibližovat zmíněným ekonomickým oblastem. „Kraje jsou vytvořeny převážně z území s obdobným nebo navazujícím hospodářským charakterem, s příbuznou hospodářskou problematikou s podmínkami dalšího jejich rozvoje a s přihlédnutím k přírodním podmínkám a poloze.”[20]

„Malé“ kraje tak existovaly do roku 1960, kdy v průběhu reformy vznikly kraje, jež v současnosti dosud existují jako územní celky. Vznikly 11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, a jejich orgány (krajské národní výbory, KNV) měly být vytvořeny nejpozději do 1. července 1960. Z právního hlediska tyto územní celky existují dosud. KNV byly zrušeny v roce 1990. Zákon č. 36/1960 Sb. byl novelizován právními předpisy č. 69/1967 Sb., 29/1968 Sb., 36/1968 Sb., 175/1968 Sb., 40/1969 Sb., 41/1969 Sb., 71/1969 Sb., 126/1971 Sb., 248/1990 Sb., 425/1990 Sb., 108/1995 Sb., 132/2000 Sb. a 320/2002 Sb. Zpočátku měly tyto kraje podobně jako okresy své správní i volené orgány. Podle krajů bylo organizováno mnoho dalších činností, například krajské dopravní podniky ČSAD nebo třídění pošty podle poštovních směrovacích čísel. V současné době jsou už jen územními jednotkami. Původně zákon vymezoval i území okresů. K zajištění kompatibility se samosprávnými kraji však novelizující zákon č. 320/2002 Sb. tuto část ze zákona vypustil a doplnil zmocňující ustanovení, podle nějž území okresů stanoví ministerstvo vnitra prováděcím předpisem (tím je vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.).

Systém územních krajů a okresů Česka podle aktuálního stavu

Česká republika se tedy stále územně člení na:

  1. Hlavní město Praha
  2. Středočeský kraj se sídlem v Praze
  3. Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích
  4. Západočeský kraj se sídlem v Plzni
  5. Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem
  6. Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové
  7. Jihomoravský kraj se sídlem v Brně
  8. Severomoravský kraj se sídlem v Ostravě

Podle sociálního geografa Martina Hampla ovšem šlo o špatné sociálněgeografické členění jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[21] „Kraje z roku 1960 byly neorganickými celky, které nejsou vhodné zvláště pro zavedení regionální samosprávy. Výběr krajských měst a vymezení těchto krajů mimo jiné navozovaly oprávněný regionální patriotismus. Příkladem extrémních řešení odporujících přirozené spádovosti obyvatelstva bylo podřízení Liberce Ústí nad Labem nebo Olomouce Ostravě. Za extrémní „nepřirozenost” je možno označovat i vedení hranic mezi oběma moravskými kraji (např. přerušení vazby Olomouc - Prostějov).”[22] „Kraje z roku 1960 (např. Severomoravský kraj) představují ekonomicky nesourodé a v územně spádové podobě převážně umělé celky.”[23]

Československo se též od roku 1949 nečlenilo na země a ani územní členění z roku 1960 tradiční zemské členění nerespektovalo. Východočeský a Jihočeský kraj zasahovaly na Moravu, Jihomoravský kraj do Čech a Severomoravský kraj obsahoval kromě severní Moravy i celé České Slezsko. Tři slovenské kraje (Západoslovenský kraj, Středoslovenský kraj a Východoslovenský kraj), byly jako územní celky Československa zřízeny rovněž zákonem č. 36/1960 Sb. Ústavní zákon SNR č. 43/1968 Sb., o hlavnom meste Slovenska Bratislave, byl přijat 14. března 1968 a s účinností od 22. března 1968 přiznal postavení kraje i Bratislavě jako hlavnímu městu Slovenska (Slovenská socialistická republika však vznikla až k 1. lednu 1969). Zákon SNR č. 71/1969 Sb. ze 17. června 1969, o územním členění SSR, s účinností od 1. července 1969 slovenské kraje zrušil a Slovensko dělil pouze na 37 okresů a Bratislavu jako samostatný celek. Zákony č. 130/1970 Sb. a 131/1971 Sb. však opět tři slovenské kraje a jejich krajské národní výbory obnovily, přičemž Bratislavě ponechaly zvláštní status. Zákony č. 369/1990 Sb. a 517/1990 Sb. pak s účinností od 19. prosince 1990 krajské zřízení na Slovensku zcela zrušily. Teprve zákon 221/1996 Z. z. pak zavedl nové slovenské kraje.

Po roce 1989 probíhaly dlouhé diskuse o nutnosti a formě územní samosprávy. Česká ústava z roku 1992 umožňovala i variantu návratu k zemskému zřízení, užívané v Rakousku-Uhersku do roku 1918 a v Československu v letech 1927–1948. Tímto směrem chtěli jít především moravističtí politici, např. ještě v roce 1995 předložili poslanci Jiří Drápela a Jaroslav Sýkora (oba Českomoravská unie středu) návrh ústavního zákona na vytvoření pěti zemí (pražské, východočeské, západočeské, moravské a slezské),[24] který měl vyvážit samosprávné požadavky Moravy a Slezska s obavou politiků z česko-moravského dualismu, a tím i opakování zkušenosti z rozdělení dualistické československé federace v roce 1992, stejně jako eliminovat možnost vytvoření euroregionů.

Nakonec ale po lobbování různých regionálních zájmových skupin[25] zvítězil názor, že bude zavedeno krajské zřízení s omezenými pravomocemi. Variant územního členění státu bylo více, základní však byly tyto dvě:

  1. První varianta počítala s 9 většími kraji, které víceméně odpovídaly krajům po roce 1960, nově by byl zřízen jen Středomoravský kraj. Důvodem bylo vytvoření stavu, kdy by byly prakticky všechny kraje územně a především počtem svých obyvatel srovnatelné. Návrh takového ústavního zákona podala skupina poslanců v čele s Josefem Ježkem (ODA) v roce 1995[26]. Ten byl ale zamítnut.
  2. Druhá byla varianta se 14 menšími a navzájem rozdílně velkými kraji a částečně kopírujícími kraje z let 1949–1960, která se také nakonec prosadila.[27]

V České republice tak vedle osmi územních krajů vzniklo k 1. lednu 2000 na základě ústavního zákona č. 347/1997 Sb. též 14 samosprávných krajů jakožto vyšších územních samosprávných celků, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Novelizujícími ústavními zákony č. 176/2001 Sb. a č. 135/2011 Sb. byly některé kraje přejmenovány. Zrušení starých územních krajů již bylo v parlamentu vládou v roce 2005 navrhováno,[28] zatím k tomu však nedošlo, takže souběžně existují v České republice dvě různé soustavy krajů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e M. Balíková: GEO Autority – GEO termíny v oblasti veřejné správy Česka, úpravy, červen 2012, pracovní verze. Portál Národní autority ČR, Národní knihovna ČR, přehledy krajů na stranách 11–18
  2. a b c d e …ve starobylém vltavském kraji – Historický vltavský kraj, web Zřícenina hradu Kamýk, obec Kamýk nad Vltavou
  3. Sedlčany, web Středočeského kraje: „Rychle se rozrůstající město bylo až do husitských válek (1420–1436) hospodářským a správním centrem středního Povltaví – tehdejšího Vltavského kraje.“
  4. GRÄFFER, Franz. Gedrängtes geographisch-statistisches Handwörterbuch des österreichischen Kaiserthumes. Wien : J. G. Heubner, 1827. Dostupné online. (německy)  
  5. KRULÍK, Oldřich. Slova o základu Sudet a změny jejich významu v historickém a teritoriálním kontextu (bakalářská práce). [s.l.] : [s.n.]. (česky)  
  6. BENEŠ, Michal. Vývojová komparace územních správ v Čechách a Rakousku ve 20. století (magisterská práce). [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (česky)  
  7. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/235706-slovensko-touzilo-zabrat-zlin-i-vsetin.html Slovensko toužilo zabrat Zlín i Vsetín
  8. http://www.lidovky.cz/slovaci-chteli-ziskat-slovacko-myslenka-prisla-z-moravy-pe1-/ln_domov.asp?c=A110610_144145_ln_domov_OGO Slováci chtěli získat Slovácko, myšlenka přišla z Moravy
  9. http://zpravy.idnes.cz/slovaci-chteli-za-valky-pripojit-kus-moravy-hitler-to-zatrhl-ptl-/zahranicni.aspx?c=A110610_124401_zahranicni_btw Slováci chtěli za války připojit kus Moravy, Hitler to zatrhl
  10. Výplatní otisky na zabraných územích (II)
  11. Zákon č. 280/1948 Sb. ze dne 21. prosince 1948 o krajském zřízení, URL: http://www.lexdata.cz/lexdata/sb_free.nsf/c12571cc00341df1c12566af007f1a09/c12571cc00341df1c12566d400718c7f?OpenDocument ; http://web.archive.org/web/20120402152905/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1948/sb101-48.pdf
  12. http://www.moravskoslezskaakademie.cz/msadoc/MS-hist.pdf „Morava a Slezsko v českých zemích - vývoj obcí a měst od roku 1850“, str. 5
  13. Vlastislav Häufler, Jaromír Korčák, Václav Král (1960): Zeměpis Československa. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, 667 s.
  14. MIŠTERA, Ludvík a kol.. Geografie krajů ČSSR [online]. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. (česky) 
  15. HAMPL, Martin. Sociálněgeografické regionální systémy (přednáška) [online]. . (česky) 
  16. Vlastislav Häufler, Jaromír Korčák, Václav Král (1960): Zeměpis Československa. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, 667 s.
  17. MIŠTERA, Ludvík a kol. Geografie krajů ČSSR. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1984. (česky)
  18. STŘÍDA, Miroslav a kol.. Oblasti Československa [online]. Praha: SPN, 1963. (česky) 
  19. Mapka hospodářských oblastí a krajů
  20. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu
  21. HAMPL, Martin. Sociálněgeografické regionální systémy (přednáška) [online]. (česky)
  22. HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext [online]. Praha: DemoArt pro Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, 2005. Dostupné online. (česky) 
  23. Radim Prokop (1996): Historická hranice Moravy a Slezska ve vývoji ostravské aglomerace a širšího zázemí. Geografické rozhledy, číslo 1, ročník 1996–1997.
  24. PČR, PS 1993–1996, tisk 1915/0
  25. http://brnensky.denik.cz/z-regionu/krajske-usporadani-vadi-i-po-ctrnacti-letech-20140102.html
  26. PČR, PS 1993–1996, tisk 1912/0
  27. Zásady ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, Pracovní návrh stálé komise Poslanecké sněmovny, Usnesení právního výboru Poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, Poslanecký návrh na vydání ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v roce 1995, Poslanecký návrh na vydání ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v roce 1997
  28. Sněmovní tisk č. 1047 – Vládní návrh zákona o územně správním členění státu, Sněmovní tisk č. 1048 – novely souvisejících zákonů (18. červenec 2005, při pokračování přerušeného prvního čtení 27. prosince 2005 vzaty vládou zpět)