Historie krajů v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Na území dnešního Česka byly vymezeny kraje již v období od středověku (v Čechách od 13. století). Původně se jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi. V 19. století bylo krajské uspořádání zrušeno.

Počátky krajského zřízení v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Počátky původního krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, Přemysl Otakar II. nahradil původní zřízení hradské. Od 15. století do roku 1714 existovalo v Čechách 14 krajů:[1]

Zvláštní postavení měly tzv. vnější kraje

Mimo krajské zřízení stály částečně autonomní oblasti

Roku 1714 došlo k redukci na 12 krajů:

  1. Slánský a Rakovnický kraj byly sloučeny do nového Rakovnického kraje se sídlem ve Slaném
  2. Berounský kraj vznikl sloučením Podbrdského a Vltavského kraje[2]
  3. mělnické panství bylo převedeno z Litoměřického kraje k Boleslavskému
  4. k Boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství
  5. k Žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko.
  6. Kladský, Trutnovský a Tachovský kraj a Ašsko nejsou zmiňovány

V první polovině 16. století stoupl vliv hejtmanů natolik, že kraje byly spravovány z jejich sídel, zpravidla šlechtických hradů či zámků, a krajská města ztratila svou funkci.[2]

Od roku 1706 měli podle nařízení císaře Josefa I. vykonávat státní správu v jednotlivých krajích školení úředníci (byrokraté), kteří museli při rozhodování přihlížet ke stavovským návrhům.[2]

Reorganizace krajů v Čechách z roku 1751[editovat | editovat zdroj]

Reskriptem Marie Terezie z 23. ledna 1751 byl

Počet krajů v Čechách se tak zvýšil z 12 na 16. Praha nepatřila do žádného z krajů.

Krajské úřady byly zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.

Krajské dělení Čech v době Josefa II.

Od roku 1751 tedy existovaly v Čechách tyto kraje:

Do žádného z těchto krajů nepatřila Praha.

Počátky krajského zřízení na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Krajské dělení Moravy v době Josefa II.

Na Moravě vznikly 4 a později 5 krajů až v 16. století, jako součást obrany proti Turkům, pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře (vznik krajů datován rokem 1637[1]), kdy se země dělila na 5 krajů:

Počátky krajského zřízení v českém Slezsku[editovat | editovat zdroj]

1849

Ve Slezsku byly po odtržení velké části území v roce 1742 zřízeny tři kraje:[1]

Roku 1783 byly Opavsko-krnovský kraj a Niský kraj sloučeny do Opavského kraje. Opavský a Těšínský kraj pak trvaly až do roku 1848.

Revoluční rok 1848[editovat | editovat zdroj]

V revolučním roce 1848 došlo k závažným změnám ve struktuře i činnosti rakouské správy. Předně byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa (panství) a nahrazena byla správou státní (zeměpanskou). Dále byla zavedena samospráva, čímž se veškerá správa zdvojkolejnila. Nové správní uspořádání bylo upraveno několika dokumenty: dubnovou ústavou, císařským nařízením č. 268/1849 o nové organizaci soudní, č. 255/1849 o nové organizaci správy a prozatímním zákonem obecním č. 170 ze 17. března 1849. Posledně jmenovaným byla svobodná obec prohlášena za základ svobodného státu.

Zcela nově byly zřízeny okresy v čele s okresními hejtmany. Historické kraje byly 1. ledna 1850 přebudovány tak, že

  • v Čechách bylo vytvořeno 7 krajů se 79 okresními hejtmanstvími (Praha nebyla součástí žádného kraje). Šlo o kraje Českobudějovický, Českolipský, Chebský, Jičínský, Pardubický, Plzeňský, Pražský.
  • na Moravě vznikly kraje 2 (Brněnský, Olomoucký) s 25 okresními hejtmanstvími
  • Slezsko tvořilo jediný kraj se 7 okresními hejtmanstvími.

V této podobě však nebyla krajská reforma uskutečněna.

1855–1862[editovat | editovat zdroj]

V praxi byla reforma uvedena do praxe až v květnu 1855, kdy byl počet krajů zvýšen:

  • Čechy: 13 krajů (Českobudějovický, Mladoboleslavský, Chrudimský, Čáslavský, Chebský, Jičínský, Hradecký, Litoměřický, Plzeňský, Písecký, Pražský, Žatecký, Táborský), 207 okresů, 2 samostatné městské úřady
  • Morava: 6 krajů (Brněnský, Jihlavský, Novojičínský, Olomoucký, Uherskohradišťský, Znojemský), 76 okresů, 2 města
  • Slezsko: 1 kraj, 22 okresů, 1 město

Okresy byly tzv. smíšené (tzn. spojovaly správu a soudnictví). Kraje byly podrobeny pravomoci místodržitelů. 23. října 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. (Na Moravě již 1860). Po zrušení se země členily již jen na okresy. Některé zdroje datují zrušení krajů rokem 1868.[1]

V letech 1918–1922[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa 28. října 1918 vyhlásili 29. a 30. října němečtí poslanci v pohraničí odbojné autonomní celky požadující nezávislost na Československu a připojení k Německému Rakousku. Jednalo se o tyto celky:

Československo obnovilo územní integritu s těmito celky bleskovou vojenskou akcí a během listopadu a prosince 1918 byly tyto celky prakticky bez odporu obsazeny a přestaly existovat.

Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (v Česku země Česká, země Moravská, země Slezská) neměly žádnou autonomii, ani zemský sněm či jiný zákonodárný orgán. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. Členění na župy pak určil zákon č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ ze dne 29. února 1920. Župy rušily hranice slezsko-moravské, ale kopírovaly hranice moravsko-české i (bývalé) moravsko-uherské (slovenské). Toto členění však nakonec vůbec nevstoupilo v platnost a tak všechny 3 české země i nadále existovaly. Definitivní ústava přijatá 29. února 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů.

V letech 1923–1928[editovat | editovat zdroj]

Návrh žup pro Čechy
Návrh žup pro Moravu a Slezsko

V českých zemích navrženo 15 žup:

Nakonec však nebyly zavedeny do praxe.

V roce 1928[editovat | editovat zdroj]

Byla provedena určitá reforma stávajícího zemského zřízení, a zatímco země Česká existovala územně nezměněna, země Moravská a Slezská byly spojeny v zemi Moravskoslezskou.

V letech 1938–1945[editovat | editovat zdroj]

Správní členění Protektorátu Čechy a Morava

Po Mnichovské dohodě bylo od Česka odděleno pohraniční území. Sudety byly připojeny k Německé říši. Hlučínsko bylo připojeno k tzv. Staré (Německé) říši, k župě Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Opolí) a poté po porážce Polska k župě Horní Slezsko. Východní část československé části Těšínska (tzv. Zaolzie) byla anektována Polskem a včleněna do Slezského vojvodství (pol. Województwo Śląskie). Po porážce Polska byla polská část Těšínska (včetně anektované české části) připojena k německé župě Horní Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Katovice).

30. října 1938 byly 1 měsíc jednotně spravované sudetoněmecké oblasti roztrženy na několik kusů. Území od Furthské nížiny až po předměstí Ostravy se stalo novou říšskou župou, župou Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland), zkráceně Sudetskou župou (něm. Sudetengau). Sídlem župy byl Liberec (něm. Reichenberg) a říšská župa Sudety se členila na 3 vládní obvody (Cheb, Ústí nad Labem, Opava). Území od Domažlic po Prachatice připadlo Bavorské Východní marce. Úsek Chvalšiny - Kaplice, včetně Vitorazska, získala župa Horní Dunaj. Pásmo od Nových Hradů po Mikulov, včetně Valticka a Moravsko-dyjského trojúhelníku, bylo připojeno k župě Dolní Dunaj. Župa Horní Dunaj a župa Dolní Dunaj byly součástí bývalého Rakouska, Východní marky (něm. Ostmark, od roku 1942 Donau- und Alpenreichsgaue - Dunajské a alpské říšské župy).[5]

Po mnichovských událostech přijal Parlament Československé republiky ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny a ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Republika se tím změnila ve federaci. Byla zřízena slovenská a podkarpatská vláda. Ústřední vláda začala plnit funkce vlády české. Řešením správy v okresech, které byly roztrženy a jejichž centra zůstala na postoupených územích, bylo jejich připojení k sousedním okresům. Po vstupu německé armády do „zbytkového Česka“ (něm. Rest-Tschechei) byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, jenž členil na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava. Země se dále členily na oberlandráty. V roce 1939 se Protektorát členil na 19 oberlandratsbezirků (čes. obvod vrchního zemského rady; 12 v Čechách a 7 na Moravě). V letech 1940–1942 se Protektorát členil na 15 oberlandratsbezirků (10 v Čechách a 5 na Moravě). V červnu 1942 byl počet vrchních zemských úřadů (oberlandrátů) v Protektorátu Čechy a Morava snížen a Protektorát se členil na 7 oberlandratsbezirky (4 v Čechách a 3 na Moravě). Zrušené oberlandráty nahradila okresní hejtmanství s rozšířenou působností.[6]

V roce 1939 se chtělo Slovácko (též Moravské Slovensko) připojit ke Slovenskému státu. „Moravští Slováci z kraje hodonínského, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského se počítají ke slovenskému národu a vítají vytvoření samostatné suverénní Slovenské republiky, jejíž suverenitu uznávají i nad krajem moravských Slováků,“ znělo v prohlášení Moravsko-slovenské společnosti. V roce 1940 napsal slovenský premiér Vojtech Tuka memorandum pro Adolfu Hitlerovi, že „na hranicích protektorátu žije půl milionu moravských Slováků bez menšinových práv a většina z nich žádá připojení ke Slovensku“. Ke Slovensku se podle memoranda měla připojit oblast s městy Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnice. Podle druhé mapy připojené k žádosti by hranice vedla po trase Valtice-Poštorná-Chorvatská Nová Ves-Podivín-Šakvice, následně shodně s první mapou až k městu Kroměříž a odtud přes Holešov-Bystřici pod Hostýnem-Teplici nad Bečvou-Spálov-Odry.[7][8][9]

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1939–1940)[editovat | editovat zdroj]

  • Böhmen / Čechy
    • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
    • Oberlandratsbezirk Deutsch-Brod / obvod vrchního zemského rady Německý Brod (Havlíčkův Brod)
    • Oberlandratsbezirk Jitschin / obvod vrchního zemského rady Jičín
    • Oberlandratsbezirk Kladno / obvod vrchního zemského rady Kladno
    • Oberlandratsbezirk Klattau / obvod vrchního zemského rady Klatovy
    • Oberlandratsbezirk Kolin / obvod vrchního zemského rady Kolín
    • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
    • Oberlandratsbezirk Melnik / obvod vrchního zemského rady Mělník
    • Oberlandratsbezirk Pardubitz / obvod vrchního zemského rady Pardubice
    • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
    • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
    • Oberlandratsbezirk Tábor / obvod vrchního zemského rady Tábor
  • Mähren / Morava
    • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
    • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
    • Oberlandratsbezirk Kremsier / obvod vrchního zemského rady Kroměříž
    • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava
    • Oberlandratsbezirk Olmütz / obvod vrchního zemského rady Olomouc
    • Oberlandratsbezirk Prossnitz / obvod vrchního zemského rady Prostějov
    • Oberlandratsbezirk Zlin / obvod vrchního zemského rady Zlín

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1940–1942)[editovat | editovat zdroj]

  • Böhmen / Čechy
    • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
    • Oberlandratsbezirk Jitschin / obvod vrchního zemského rady Jičín
    • Oberlandratsbezirk Kladno / obvod vrchního zemského rady Kladno
    • Oberlandratsbezirk Klattau / obvod vrchního zemského rady Klatovy
    • Oberlandratsbezirk Kolin / obvod vrchního zemského rady Kolín
    • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
    • Oberlandratsbezirk Pardubitz / obvod vrchního zemského rady Pardubice
    • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
    • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
    • Oberlandratsbezirk Tábor / obvod vrchního zemského rady Tábor
  • Mähren / Morava
    • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
    • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
    • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava
    • Oberlandratsbezirk Olmütz / obvod vrchního zemského rady Olomouc
    • Oberlandratsbezirk Zlin / obvod vrchního zemského rady Zlín

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1942–1945)[editovat | editovat zdroj]

  • Böhmen / Čechy
    • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
    • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
    • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
    • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
  • Mähren / Morava
    • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
    • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
    • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava

Reichsgau Sudetenland / Říšská župa Sudety (1938–1945)[editovat | editovat zdroj]

  • Päckchenleitgebiet Westsudetenland / poštovní oblast Západní Sudety[10]
    • Regierungsbezirk Aussig / vládní obvod Ústí nad Labem
    • Regierungsbezirk Eger / vládní obvod Cheb
  • Päckchenleitgebiet Ostsudetenland / poštovní oblast Východní Sudety
    • Regierungsbezirk Troppau / vládní obvod Opava

Části území Česka v jiných správních jednotkách (1938–1945)[editovat | editovat zdroj]

  • Reichsgau Bayerische Ostmark / říšská župa Bavorská Východní marka (od roku 1942 Reichsgau Bayreuth / říšská župa Bayreuth)
    • Regierungsbezirk Niederbayern und Oberpfalz (Regierungsbezirk Regensburg) / vládní obvod Dolní Bavorsko a Horní Falc (vládní obvod Řezno)
      • Unterdonaukreises in Niederbayern / Dolní Bavorsko
      • Regenkreises in Oberpfalz / Horní Falc
  • Reichsgau Oberdonau / říšská župa Horní Podunají
  • Reichsgau Niederdonau / říšská župa Dolní Podunají
  • Reichsgau Oberschlesien / říšská župa Horní Slezsko (do roku 1941 Reichsgau Schlesien / říšská župa Slezsko)
    • Regierungsbezirk Oppeln / vládní obvod Opolí
    • Regierungsbezirk Kattowitz / vládní obvod Katovice (od září 1939)
  • Województwo Śląskie / Slezské vojvodství (od října 1938 do srpna 1939)

V letech 1945–1949[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození byly roku 1945 v obnoveném Československu v podstatě obnoveny správní poměry z doby před Mnichovskou dohodou. České Slezsko se stává součástí slezské expozitury země Moravskoslezské.

V letech 1949–1960[editovat | editovat zdroj]

České kraje a okresy k roku 1950

Nová ústava (č. 150/1948 Sb.) zavedla namísto zemského zřízení krajské, což bylo realizováno k 1. lednu 1949 zákonem o krajském zřízení č. 280/1948 Sb.[11] V době příprav připojil generální tajemník KSČ Rudolf Slánský k návrhům tyto věty: „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní více pod kontrolou lidových zástupců.[12] Kraje byly nově vytvořeny 1. ledna 1949 zákonem č. 280/1948 Sb., jímž byly dosavadní Česká a Moravskoslezská země zrušeny jako správní celky (o Slovenské se zákon nezmiňuje) a jejich území rozděleno mezi nově koncipované kraje. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 13 krajů (+ hlavní město Praha s postavením kraje). Některé z krajů přesahovaly hranice mezi českou, moravskou a slezskou zemí, krajské hranice však respektovaly hranici Slovenska a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Vládní nařízení č. 3/1949 Sb. pak ještě s účinností od 1. února na základě zákonného zmocnění upravilo počet a názvy okresů v českých zemích.

Jednalo se o tyto kraje:

V čele každého kraje stál krajský národní výbor (KNV).

„V hranicích krajů, nových celcích územně administrativní organisace státu, a částečně i prostřednictvím jejich Národních výborů se uskutečňuje řízení hospodářství a socialistická výstavba. Když byly jednotky první kategorie - kraje, uváděny v život, uplatnily se při jejich vzniku ekonomické principy, avšak nikoliv výhradně. Někde byly v rozporu s požadavkem, aby územní jednotky byly přibližně stejně veliké a mimo to v některých případech převažovaly ohledy politické. Tak se v našich krajích a nových okresech podle sovětského vzoru spojila ekonomika a politika.“[13] „Decentralizace lidové správy měla značný význam politický a ekonomický v zájmu vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými oblastmi, při socializaci zemědělské výroby apod.“[14] Administrativní jednotky z roku 1949 (kraje i okresy) byly dle sociálního geografa Martina Hampla nejlepší sociálněgeografické regiony jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[15]

Od roku 1960[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kraje v Česku.
České územní kraje podle aktuálního stavu

Kraje dosud existující jako územní celky vznikly 11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu. Jejich orgány (krajské národní výbory) byly ustaveny téhož roku, v roce 1990 byly ale zrušeny. Samostatnou územní jednotkou, která je jim postavena na roveň, je podle téhož zákona území hlavního města Prahy. Česká republika se tedy stále územně člení na:

  1. Hlavní město Praha
  2. Středočeský kraj se sídlem v Praze
  3. Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích
  4. Západočeský kraj se sídlem v Plzni
  5. Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem
  6. Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové
  7. Jihomoravský kraj se sídlem v Brně
  8. Severomoravský kraj se sídlem v Ostravě

K 1. lednu 2000 vzniklo na základě ústavního zákona č. 347/1997 Sb. též 14 samosprávných krajů jakožto vyšších územních samosprávných celků, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Novelizujícími ústavními zákony č. 176/2001 Sb. a č. 135/2011 Sb. byly některé kraje přejmenovány.

Zrušení starých krajů již bylo v parlamentu vládou v roce 2005 navrhováno,[16] zatím k tomu však nedošlo, takže souběžně existují v České republice dvě různé soustavy krajů.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e M. Balíková: GEO Autority – GEO termíny v oblasti veřejné správy Česka, úpravy, červen 2012, pracovní verze. Portál Národní autority ČR, Národní knihovna ČR, přehledy krajů na stranách 11–18
  2. a b c d e …ve starobylém vltavském kraji – Historický vltavský kraj, web Zřícenina hradu Kamýk, obec Kamýk nad Vltavou
  3. Sedlčany, web Středočeského kraje: „Rychle se rozrůstající město bylo až do husitských válek (1420–1436) hospodářským a správním centrem středního Povltaví – tehdejšího Vltavského kraje.“
  4. GRÄFFER, Franz. Gedrängtes geographisch-statistisches Handwörterbuch des österreichischen Kaiserthumes. Wien : J. G. Heubner, 1827. Dostupné online. (německy)  
  5. KRULÍK, Oldřich. Slova o základu Sudet a změny jejich významu v historickém a teritoriálním kontextu (bakalářská práce). [s.l.] : [s.n.]. (česky)  
  6. BENEŠ, Michal. Vývojová komparace územních správ v Čechách a Rakousku ve 20. století (magisterská práce). [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (česky)  
  7. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/235706-slovensko-touzilo-zabrat-zlin-i-vsetin.html Slovensko toužilo zabrat Zlín i Vsetín
  8. http://www.lidovky.cz/slovaci-chteli-ziskat-slovacko-myslenka-prisla-z-moravy-pe1-/ln_domov.asp?c=A110610_144145_ln_domov_OGO Slováci chtěli získat Slovácko, myšlenka přišla z Moravy
  9. http://zpravy.idnes.cz/slovaci-chteli-za-valky-pripojit-kus-moravy-hitler-to-zatrhl-ptl-/zahranicni.aspx?c=A110610_124401_zahranicni_btw Slováci chtěli za války připojit kus Moravy, Hitler to zatrhl
  10. Výplatní otisky na zabraných územích (II)
  11. Zákon č. 280/1948 Sb. ze dne 21. prosince 1948 o krajském zřízení, URL: http://www.lexdata.cz/lexdata/sb_free.nsf/c12571cc00341df1c12566af007f1a09/c12571cc00341df1c12566d400718c7f?OpenDocument ; http://web.archive.org/web/20120402152905/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1948/sb101-48.pdf
  12. http://www.moravskoslezskaakademie.cz/msadoc/MS-hist.pdf „Morava a Slezsko v českých zemích - vývoj obcí a měst od roku 1850“, str. 5
  13. Vlastislav Häufler, Jaromír Korčák, Václav Král (1960): Zeměpis Československa. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, 667 s.
  14. MIŠTERA, Ludvík a kol.. Geografie krajů ČSSR [online]. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. (česky) 
  15. HAMPL, Martin. Sociálněgeografické regionální systémy (přednáška) [online]. . (česky) 
  16. Sněmovní tisk č. 1047 – Vládní návrh zákona o územně správním členění státu, Sněmovní tisk č. 1048 – novely souvisejících zákonů (18. červenec 2005, při pokračování přerušeného prvního čtení 27. prosince 2005 vzaty vládou zpět)