Pontští Řekové

Řecké kolonie v černém moři, 8. až 3. století př. n. l.

Pontští Řekové jsou etničtí Řekové z kraje Pontos, který se nachází v dnešním východním Turecku. Pontos byl až do roku 1921 řecký kraj.

Historie

Starověk

Podle legendy byli první Řekové na území Pontu Iásónovi argonauti. V současnosti se předpokládá, že pověst o argonautech vznikla z pravdivé řecké výpravy za kolchidským zlatem. Jisté a důležité však je, že první Řekové se tu usadili v roce 800 před Kr., když tu Iónové založili město Sinopé. V roce 783 před Kr. bylo na východ od Sinopy postaveno další velkoměsto Trapezus a též Samsun, později také Rize a Athény. Potom se v Pontě usadili další řečtí kolonisté. V starověkém období se tu hovořilo místní formou staré ionštiny. Z Pontu pocházel i známý řecký astronom Heraklides a filozof Díogenés ze Sinópé. Později tu byla založena města Tripolis, Komana a Kotyora. Následně byl tento řecký kraj ovládaný Peršany, které z Anatolie vyhnal Alexandr Veliký. V helenistickém období tu bylo založeno řecké Pontské Království. Nejslavnější je král Mithridates, který vyhnal rozpínající se Římany z Anatolie a ovládl i Atény. Jeho přemožitelem se stal až římský generál Lucius Cornelius Sulla. Následně se Pontos dostává pod římskou vládu. V této době byl Pontos rozdělen na dvě provincie. Západní provincie byla Pontus, východ s Trapezuntem patřil pod správu provincie Kappadokie. V průběhu římské vlády prosperovala všechna města Anatolie, přičemž Trapezunt se stal základnou římské námořní legie. Císař Dioklecián zřídil diecézní systém dělení říše a zřídil diecézi Pontus, která zahrnovala velkou část Anatolie. Řekové už v prvním století konvertovali ke křesťanství, a tak i v Pontě vznikla silná křesťanská komunita. Pohanské kulty postupně vymizely v 5. století. Mezi pohanskými bohy se tu mimo jiných řeckých kultů vyznával i kult boha Mithry. Od roku 395 se Pontos dostává do Východořímské (Byzantské) říše.

Středověk

Od 6. století se Byzantská říše stává říší Řeků, přičemž Trapezus byl důležitým křesťanským městem. Stojí tu i velkolepá bazilika. Na východě Pontu žili kromě Řeků i kavkazské národy, Lazové, kteří v minulosti často vzdorovali římské moci. V 7. století se k hranicím Pontu dostávají Peršané, kterým se podařilo prolomit východní byzantskou hranici. Později se Řekům podařilo zbavit se Peršanů a situace se uklidnila po porážce Arabů, nových vládců Perské říše. Území Pontu bylo následně rozděleno na více thém. V Pontě, který tvořil hranice řecko-arabského světa, sloužili velmi známí byzantští těžkoodění kavaléristé, Akrites, kteří měli na starosti bránit hranice před arabskými nájezdy. Právě o nich byl napsán nejznámější středověký řecký epos, Digenis Akritas. O těchto bojovnících se často zpívá i v pontských lidových písních. Od 12. století pronikají do Anatolie Turci, kteří však Pontos díky okolním vysokým horám ovládají jen krátce. Po pádu Byzance v roce 1204 zde vzniklo Trapezuntské císařství, svobodný řecký stát. V tomto období sehrávalo důležitou úlohu i město Samsuna. Po znovuobnovení Byzantského císařství Trapezuntské císařství nezaniklo, naopak pomáhalo Byzanci a dokonce ji i přežilo. Turci se ho zmocnili až v roce 1461, přičemž Trapezuntské císařství Komnénovců bylo posledním řeckým státem.

Turecká nadvláda

V Osmanské říši bylo postavení křesťanů těžší než muslimů, proto většina anatolského obyvatelstva postupně přestupovala na islám. Řekové se udrželi právě v Pontu, části Kappadokie a v západní a jižní části Anatolie. Pontští Řekové odolávali poturčování. Nejvíc obyvatel přestoupilo na islám až v 17. století. Pontos si však jako řecký kraj uchoval v rámci Osmanské říše víceméně autonomní postavení s různými výhodami až do začátku 20. století. Nejznámějšími městy byla Synopi, Samsunda, Kerasunda, Amisos, Trapezunda, Argyrupoli, Rašupoli, Amissos, Neokesarea a Athina. V 18. století se začíná formovat řecká národní identita. Tak tomu bylo i v Pontě. V 19. století se především v mateřském Řecku formují národní požadavky. Z těchto událostí nakonec vzešla řecká válka za nezávislost. Tato válka se neobešla bez etnických čistek na obou stranách. Řekové pobili 15 000 muslimů v jižním Řecku. Turci nato vyvraždili Řeky v Konstantinopoli, na Chiosu a i v Trapezuntě. Řekové byli systematicky vyvražďováni v celé Anatolii a hlavně v Pontě. Několik pontských Řeků se usadilo v Řeckém státě. Po první světové válce a následném konfliktu s Řeky byla podepsána výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, přičemž o svůj domov přišly nejméně 2 miliony Řeků. V Řecku tato výměna způsobila velké ekonomické problémy. Kromě toho byla pontská a kappadocká řečtina pro Řeky ze západu téměř nesrozumitelná. Proto se pontští Řekové museli naučit fakticky nový jazyk. Usadili se především v Makedonii, která se tímto měla celkově pořečtit, ale také v Athénách a v Attice.

Kultura

Tradiční pontské hudební nástroje; Kemençe, davul, zurna. Foto z 50. let, Matzouka, Trabzon, Turecko.

Kulturu Pontu prezentují řecký folklor a zvyky. Pontský se odlišuje od ostatního řeckého folklóru krojem i hudbou. Známý je pontský hudební nástroj Kemenče, který je podobný krétské nebo trácké lyře. Na rozdíl od houslí se kemenče drží v ruce svisle. Tento nástroj je pro pontské písně charakteristický, stejně jako pontský buben. Tanec je kruhový, přičemž kroky nejsou v pevninském řeckém stylu. Místní militantní tanec pyrchikos, se tancuje stejně jako ve starověku. Rytmus je orientální, ale jiný než řecký orientální rytmus. V hudbě a v krocích můžeme zpozorovat i keltské prvky. Mužský tanec Sera je jeden z nejstarších písemně dochovaných tanců na světě. Dodnes si pontští Řekové udržují v Řecku své zvyky, organizují kulturní festivaly a hovoří svým jazykem. V Řecku existují také media pontských Řeků. V Řecku žije kolem 2 000 000 Pontů. Jazyková skupina pontských Řeků žije i v Gruzii, Arménii, Ázerbájdžánu, Rusku a na Krymu. Většina z nich se po pádu komunismu v roce 1989 vrátila do Řecka. Přibližně 4 000 pomuslimštěných pontských Řeků žije dodnes v Turecku.

Literatura

• ŘOUTIL M., KOŠŤÁLOVÁ P., NOVÁK P., Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923, nakl. Pavel Mervart, edice Pro Oriente, Červený Kostelec 2017, s. 320–323 (o vyvražďování a vyhnání pontských Řeků).

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pontští Řekové na Wikimedia Commons
• Federace pontských Řeků

Autoritní data	GND: 1247206696