Kavkaz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o pohoří. Další významy jsou uvedeny na stránce Kavkaz (rozcestník).
Kavkaz
Кавказ, Qafqaz, Kafkaz
კავკასიონი, Կովկաս
Národní park Chevsureti v Gruzii
Národní park Chevsureti v Gruzii

Nejvyšší bod5 642 m n. m. (Elbrus)

Nadřazená jednotkaKrymsko-kavkazská oblast
Sousední
jednotky
Krymské hory, Předkavkazí, Kaspické moře, Alborz, Pontské hory, Černé moře
Podřazené
jednotky
Velký Kavkaz, Malý Kavkaz

SvětadílAsie / Evropa
StátAbcházieAbcházie Abcházie
ArcachArcach Arcach
ArménieArménie Arménie
ÁzerbájdžánÁzerbájdžán Ázerbájdžán
GruzieGruzie Gruzie
Jižní OsetieJižní Osetie Jižní Osetie
RuskoRusko Rusko
TureckoTurecko Turecko
Topografická mapa Kavkazu (anglicky)
Topografická mapa Kavkazu (anglicky)
Horninyrula, žula
PovodíInguri, Rioni, Kura, Kuma, Těrek, Kubáň, Sulak
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kavkaz je mohutné velehorské pásmo v jihozápadní Asii mezi Černým a Kaspickým mořem, které měří na délku okolo 1 300 km.[1] Vznikl během alpínsko-himálajského vrásnění, dělí se na Velký a Malý Kavkaz. Hlavní kavkazský hřeben, případně jeho severní úpatí, je v některých zdojích považováno za hranici mezi Evropou a Asií.[2] Rozšířená a na českých školách vyučovaná[3][4] koncepce nicméně vede tuto hranici o něco severněji Kumomanyčskou sníženinou, podél řek Kuma a Manyč, až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře.[5] Oblast od hlavního kavkazského hřebene na sever se nazývá Předkavkazsko a oblast od hlavního hřebene na jih Zakavkazsko.

Nejvyšší oblastí Kavkazu je jeho boční hřeben (Bokovyj chrebet), v němž se nachází i nejvyšší vrchol, Elbrus. Celkem je na Kavkaze osm vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 5000 m a 15 vrcholů vyšších než alpský Mont Blanc, nejvyšší evropská hora v případě, že by Kavkaz byl řazen k Asii. Co do výšky se jedná o 12. nejvyšší pohoří světa.[6] Má velmi rozmanitou krajinu, která se mění především podle nadmořské výšky a vzdálenosti od velkých vodních ploch. V oblasti se vyskytují biomy od subtropických nížinných bažin a lesů přes ledovce (západní a střední Kavkaz) až po vysokohorské pustiny, jsou zde bohaté louky, stepi i polopouště (hlavně na jihu a východě v Arménii a Ázerbájdžánu). Vzhledem k mimořádnému přírodnímu bohatství s množstvím endemitních druhů živočichů a rostlin byl kavkazský ekoregion zařazen mezi nejvýznamnější oblasti projektu WWF Global 200.

O Kavkazu jsou zmínky již v řeckých pověstech; dle řecké mytologie byl na této hoře přikován Diem Prométheus, kterého později osvobodil Héraklés. Po celá staletí bylo pohoří přirozenou hranicí mezi Osmanskou říší a Ruskem, přesto však většina obyvatel vyznává islám. Území je národnostně velice složité. Za dob SSSR byl Kavkaz turisticky oblíbený, ale po rozpadu Sovětského svazu se stal nestabilní zónou, hlavně vinou etnických a geopolitických konfliktů v Čečensku, Abcházii, Jižní Osetii a Náhorním Karabachu. Podle Kavkazu je pojmenováno pohoří Montes Caucasus na přivrácené straně Měsíce.[7]

Geografie a členění[editovat | editovat zdroj]

Pohled z vesmíru na zasněžený Velký Kavkaz, Malý Kavkaz a Arménskou vysočinu
Související informace naleznete také v článku Kavkaz (region).

Kavkazské pohoří se obvykle dělí na Velký Kavkaz, který leží na severu, táhne se podél rusko-gruzínsko-ázerbájdžánských hranic a zahrnuje všechny vrcholy přes 4 100 m n. m., a Malý Kavkaz o něco jižněji, mezi Tureckem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. Velký Kavkaz sahá od pobřeží Černého a Azovského moře (Tamaňský poloostrov) až po Apšeronský poloostrov u Baku u moře Kaspického. Skládá se ze dvou dlouhých paralelních hřbetů (hlavního a bočního) probíhajících zhruba ve směru severozápad–jihovýchod. Na jihu prudce spadá do sníženin Kolchidské a Kuro-Arakské nížiny, na sever klesá pozvolna, s postupně se snižujícími bočními hřebeny. Malý Kavkaz je tvořen vícero hřbety s nepravidelým průběhem a směrem na jih plynule přechází v Arménskou vysočinu a Pontské hory.[8] Spojnicí Velkého a Malého Kavkazu je Lichský hřbet ve střední Gruzii, který tvoří též rozvodí mezi Černým a Kaspickým mořem.[1]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Převážně vápencové pohoří Gagra v Abcházii na západním Kavkazu je známé mnoha krasovými jevy

Kavkaz je součástí alpidského pásu pohoří, sahajícího od severozápadní Afriky (Atlas) až po jihovýchodní Asii. Samotné pásmo Velkého Kavkazu je mohutnou asymetrickou megaantiklinálou zahrnující systém radiálních horských hřbetů – antiklinál a dolin – synklinál. Vzniklo před zhruba 25 miliony let vzájemným tlakem eurasijské a arabské tektonické desky v průběhu Alpínského vrásnění. Jeho jádro je tvořeno starými rozlámanými krami krystalických a metamorfovaných hornin (žuly, ruly), na něž pak nasedají mladší usazené horniny, například druhohorní vápence nebo třetihorní břidlice a flyše, vyzvednuté ze dna někdejšího oceánu Tethys. Svůj vliv zde měla též vulkanická činnost, která místy prorazila i silný krystalický příkrov a dala vzniknout vysokým vulkánům: vyhaslými sopkami jsou i vrcholy Elbrus či Kazbek. Velehorský reliéf byl dále tvarován pleistocenním zaledněním. Na vápencovém podloží, například v západní Gruzii, jsou významné krasové oblasti s mnoha jeskyněmi, ponornými řekami a dalšími krasovými jevy.[9]

Jezero Sevan v Arménii ležící v nadmořské výšce 1900 m

Malý Kavkaz je původu převážně vulkanického, s pestrou geologickou stavbou tvořenou lávovými vrstvami a údolními sedimenty.[10][11] Celá oblast je doposud seismicky aktivní a dodnes ji sužují častá zemětřesení; nejničivější z těch nedávných v roce 1988 zcela zničilo arménské město Spitak a zahynulo při něm na 25 000 lidí.

V horninových vrstvách Kavkazu a jeho okolí se nacházejí významná ložiska nerostných surovin, především ropy (pobřeží Kaspického moře, Předkavkazsko, Dagestán), zemního plynu a uhlí, v magmatických horninách jsou naleziště železných rud a barevných kovů, například mědi, molybdenu a manganu. Ke stavebním materiálům patří cementové břidlice těžené u Novorossijsku.[12]

Klimatické poměry[editovat | editovat zdroj]

Ledovec v Teberdinském národním parku

Pohoří tvoří výraznou hradbu mezi subtropickým a temperátním a také oceanickým a kontinentálním typem klimatu. Celý region vykazuje silný longitudinální gradient, co se týče kontinentality a srážek. Rozložení srážek na Velkém Kavkaze klesá od západu k východu, a to v extrémním rozmezí úhrnů od 4500 do pouhých 200 mm za rok. Nejvlhčím místem jsou svahy spadající do Kolchidské kotliny a návětrná západní úbočí orientovaná k Černému moři. Severovýchodní podhůří (Dagestán), Malý Kavkaz a strana přiléhající ke Kaspickému moři s nížinou řeky Kury jsou naopak velmi suché, se silně kontinentálním klimatem a mrazivými zimami. Jižní svahy Velkého Kavkazu jsou strmější a také výrazně teplejší než severní. Vysoké horské polohy jsou i v létě pověstné častými náhlými a dramatickými proměnami počasí.[13] Bohaté sněhové srážky v kombinaci se strmými svahy zapřičiňují časté laviny.[14] Výška sněžné čáry se na vlhčím západě pohybuje mezi 2800–3200 metry nad mořem, kdežto na suchém východě pohoří leží až v nadmořské výšce přesahující 3800 metrů; mnohé ledovce ale stékají údolními kotlinami i podstatně níže.[1]

Kavkazské ledovce[editovat | editovat zdroj]

Ve vysokohorských polohách, převážně na severních svazích středního a západního Velkého Kavkazu, se nachází na 2000 ledovců a trvalých sněhových polí, jejichž celková udávaná rozloha v roce 2014 činila okolo 1200 km². Jejich počet i rozloha dle průběžných měření od tzv. malé doby ledové setrvale klesá; ještě v roce 1960 bylo zjištěno 2349 ledovců o ploše téměř 1700 km². Největší jednotlivý ledovec se nachází u Bezengské stěny a má plochu zhruba 37,5 km². Zalednění na Elbrusu se skládá z více než 20 dílčích ledovců o celkové ploše 115 km² (v roce 1960 to bylo 134 km²), zalednění v oblasti Kazbek–Jimara dosahuje rozlohy 54 km² (v roce 1960 67 km²).[1]

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Ledovcová řeka v centrálním Kavkazu

Ledovce na vrcholech Velkého Kavkazu jsou bohatou zdrojnicí vodních toků. Do Černého, resp. Azovského moře je pohoří odvodňováno řekami Rioni a Inguri pramenícími na jižní straně hřebene a řekou Kubáň ze severu; do Kaspického moře ústí severně od hřebene Kavkazu řeky Kuma, Těrek a Sulak. Rozvodím mezi severním a jižním odtokem řek je hlavní kavkazský hřeben. Území mezi Malým a Velkým Kavkazem patří do povodí řeky Kury a Malý Kavkaz pak jejímu největšího přítoku jménem Araks. Většina řek Velkého Kavkazu a některé na Malém Kavkaze vstupuje do maxima svého průtoku na jaře, kdy začíná odtávat sníh a ledovce na horských hřebenech, a vysoké stavy si podržují i šest měsíců, tedy přes celé léto, kdy jsou krom toho podpořeny i dešťovými srážkami. Především na východním a středním Kavkaze se často vyskytují krátké bouřkové povodně. Značný spád horských řek byl využit při budování mnoha vodních elektráren. Pro řeky Zakavkazska, s výjimkou těch, které vytékají ze samotného Velkého Kavkazu, je naopak charakteristické, že v zimě zamrzají, na jaře se rozvodňují a v létě jsou extrémně mělké a někdy dokonce vysychají.[12]

Jezer je na Kavkazu kolem 2000, ale rozlohou jsou vesměs malá a nevýznamná; výjimkou je velké Sevanské jezero v Malém Kavkazu. Jezera jsou různého původu – tektonická, krasová, vulkanická i ledovcová (morénová či karová). Bohaté jsou na Kavkaze zásoby podzemních vod a vyvěrá zde množství minerálních pramenů, ať už teplých, či (častěji) studených, které jsou často využívány k lázeňským účelům: v proslulé Kavkazské lázeňské oblasti se nacházejí letoviska jako Pjatigorsk, Kislovodsk, Miněralnyje vody a další, proslulým lázeňským městem je také Suchumi v Abcházii.[9]

Biologická diverzita[editovat | editovat zdroj]

Vegetace a flóra[editovat | editovat zdroj]

Lesy na návětrné straně pohoří

Klimatickým poměrům odpovídá i rozložení vegetačních stupňů v obou pohořích. Na Velkém Kavkazu se zhruba do nadmořské výšky 900 m rozkládají lesostepi se suchými trávníky a porosty dubů, pistácií, hrušní či habru východního (Carpinus orientalis). Na ně v horských polohách navazují listnaté a smíšené lesy. Níže jsou to dubohabřiny tvořené několika druhy dubů, habrů, javorů a lip s příměsí kaštanovníku (Castanea sativa), které jsou na vlhkém západě s euxinským a kolchidským vlivem druhově bohaté, s podrostem stálezelených keřů, jako jsou rododendrony, cesmíny, hlohyně, zimostráz nebo bobkovišně; směrem na východ přecházejí v mezofilnější javorové doubravy. Jsou zde též bohaté populace tisu červeného (Taxus baccata).[15] Výše na ně navazují bučiny s dominantním bukem východním (Fagus orientalis); na nejsušších severovýchodních svazích však bučiny chybí a vyskytují se zde suché dubohabřiny a smíšené bory. Ve výškách zhruba 1500–2300 m jsou na návětrné straně pohoří jehličnaté lesy tvořené jedlí kavkazskou (Abies nordmanniana) a smrkem východním (Picea orientalis), na suchých svazích převládá borovice lesní (Pinus sylvestris). Hranice lesa se pohybuje zhruba od 1900 m na západě po 2700 m na východě.[8]

Lesní hranice v Tušetii v sušší východní polovině pohoří

V subalpínských polohách najdeme řídkolesy roztroušených, často křivolakých dubů, jako je dub velkokvětý (Quercus macranthera) a černomořský (Q. pontica), bříz (endemická Betula litwinowii a další), javorů (Acer trautvetteri) a jeřábů, keřovitých jalovců (Juniperus sabina, J. foetidissima) nebo pěnišníků, promísené s bujnou vysokobylinnou vegetací; ze zdejších vlhkých, živinami bohatých horských žlebů pochází mimo jiné obávaný invazní druh bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). V alpínském stupni (zhruba do 3000 m n. m.) jsou druhově bohaté vysokohorské trávníky, sutě, sněhová vyležiska nebo odolná keříčkovitá vegetace tvořená pěnišníky (Rhododendron caucasicum a další), zakrslými jalovci nebo dryádkami. Subnivální stupeň zasahuje cca do 3800 m a vyznačuje se řídkou kryofilní vegetací s řadou lokálních endemitů; výš už je pouze mrazivá a ledová pustina velehor.[8]

Na Malém Kavkaze sahají do značných nadmořských výšek pelyňkové polopouště, suché křoviny a stepi, následované pásmem dubohabřin. Bučiny rostou pouze na severní straně pohoří a jehličnaté lesy jen na návětrných západních svazích. Vyšší vegetační stupně jsou pak podobné jako na Velkém Kavkaze, chybí zde však trvalé zalednění. V suchých kontinentálních oblastech je naopak již znát biogeografický vliv Íránsko-turanské oblasti.[16][8]

Bohatá horská louka v národním parku Alanija, v pozadí vodopád nazývaný Tři sestry

Území Kavkazu celkově patří mezi místa mimořádné druhové diverzity (tzv. hotspoty) na Zemi.[17] Je to dáno jednak jeho polohou na pomezí několika velmi rozdílných bioregionů (temperátní Evropa, suché stepi Střední Asie, hornatá Íránsko-anatolská oblast, vlhká černomořská pánev i doznívající vliv východního Středomoří v oblasti Novorossijska), velkou členitostí reliéfu zahrnující 9 klimatických zón od pobřežních mokřadů po vysokohorskou tundru i tím, že přilehlá území, především Kolchida, patřily k hlavním glaciálním refugiím, v nichž se udržela vegetace třetihorních temperátních lesů s mnoha relikty (zelkova habrolistá, lapina jasanolistá a další). Z celkového udávaného počtu 6350 druhů cévnatých rostlin je na 1600 endemických druhů (například mezi lomikameny, liliemi, lýkovci, pěnišníky, pivoňkami, krokusy, koniklecemi nebo kosatci)[18] a 17 endemických rodů – nejvíce, po čtyřech, z čeledí miříkovitých a hvězdnicovitých.[19] Mezi rostliny brukvovité patří zajímavý monotypický taxon Pseudovesicaria digitata rostoucí na alpínských a subniválních sutích.[20][21]

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Kavkazský národní park, masiv Ačešbok na západě pohoří

Vysoké je též bohatství místní fauny. Ze savců patří mezi charakteristické živočichy kozorožec dagestánský (Capra cylindricornis) a endemický kozorožec kavkazský (Capra caucasica), kamzík (Rupicapra rupicapra), jelen kavkazský (Cervus elaphus maral), koza bezoárová (Capra aegagrus) nebo muflon (Ovis orientalis gmelini). Po předchozím vyhubení se podařilo reintrodukovat populaci zubra evropského (Bison bonasus). Žijí zde velké šelmy medvěd hnědý syrský (Ursus arctos syriacus), vlk obecný (Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx) a především kriticky ohrožená populace levharta zakavkazského (Panthera pardus ciscaucasica), z menších šelem pak vydra říční (Lutra lutra) či kočka divoká kavkazská (Felis silvestris caucasica). Z ptactva je zde významný orel skalní (Aquila chrysaetos) a orel královský (Aquila heliaca), sup bělohlavý (Gyps fulvus), orlosup bradatý (Gypaetus barbatus), tetřev hlušec či množství vrubozobých. Na větších jezerech hnízdí racek arménský (Larus armenicus). Fauna plazů a obojživelníků zahrnuje endemické druhy jako mertensiela kavkazská (Mertensiella caucasica), zmije kavkazská (Vipera kaznakovi) nebo žába blatnička kavkazská (Pelodytes caucasicus).[22]

Národní park Velký Tchač na západě pohoří; alpínský stupeň s pěnišníkem kavkazským

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

K nejvýznamnějším chráněným územím na Kavkaze patří národní parky Sočský, Kavkazský, Elbruský a Alanijský v Rusku, Dilidžan v Arménii, Šahdag v Ázerbajdžánu nebo Thušsko, Lagodechi a Bordžomi-Charagauli v Gruzii. Území více než 3 500 km² na Západním Kavkaze bylo roku 1999 zapsáno na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Vzhledem k mimořádnému přírodnímu bohatství byl kavkazský ekoregion zařazen mezi nejvýznamnější oblasti projektu WWF Global 200. Chráněno je však pouhých 5 % rozlohy Kavkazu; k hlavním hrozbám patří nadměrná a často ilegální exploatace lesů, pytláctví, intenzivní vypásání alpínských luk a špatná socioekonomická situace obyvatelstva spojená s drancováním a znečištěním přírodních zdrojů.[17][22]

Nejvyšší hory[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Elbrus z jihu.
Vrcholová partie Kazbeku s ledovcovým splazem
Dvojvrchol Ušba

Uvedené tabulky obsahují nejvyšší vrcholy Kavkazu a také některé důležité vrcholy nižší nadmořské výšky. S výjimkou Šchary byly údaje o nadmořské výšce převzaty ze sovětských map 1:50000. Bezejmenné vrcholy, byť mnohdy vyšší a důležitější, uvedeny nejsou.

Krajina Svanetie v Gruzii

Velký Kavkaz[editovat | editovat zdroj]

Vrchol Nadmořská výška (m) Území státu / země
Elbrus 5 642 Rusko
Dychtau 5 205 Rusko (Kabardsko-Balkarsko)
Šchara 5 201 Gruzie / Rusko
Koštan-Tau 5 152 Rusko
Džangi-Tau, (Džanga) 5 059 Gruzie / Rusko
Kazbek 5 047 Gruzie / Rusko
Puškinův štít 5 033 Gruzie / Rusko
Katyn-Tau 4 979 Gruzie / Rusko
Pik Šota Rustaveli 4 960 Gruzie / Rusko
Gistola 4 860 Gruzie / Rusko
Tetnuld 4 858 Gruzie
Džimara, (Mount Dzhimara, Jimara) 4 780 Gruzie / Rusko
Ušba (dvojvchol) 4 737, 4 698 Gruzie
Ailama 4 547 Gruzie / Rusko (Kabardsko-Balkarsko)
Tebulosmta 4 499 Gruzie / Rusko (Čečensko)
Šoani 4 491 Gruzie / Rusko (Ingušsko)
Bazardüzü 4 466 Ázerbájdžán / Rusko (Dagestán)
Čatyntau 4 412 Gruzie / Rusko (Kabardsko-Balkarsko)
Lalver 4 350 Gruzie / Rusko
Diklosmta 4 285 Gruzie / Rusko, (Čečensko / Dagestán / Gruzie)
Bžeduch 4 270 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Curungol 4 250 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Bašiltau 4 248 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Šahdag 4 243 Ázerbájdžán
Tufan 4 191 Ázerbájdžán
Danosmta 4 186 Gruzie / Rusko, (Čečensko)
Dombaj Ulgen 4 046 Gruzie / Rusko (Abcházie / Karačajevsko-Čerkesko)
Majstismta 4 081 Gruzie / Rusko (Čečensko)
Lacga 4 019 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Lahili 4 008 Gruzie

(Pro srovnání: Mont Blanc má nadmořskou výšku 4809 m.[23])

Masiv Gamışdağ v Malém Kavkazu

Malý Kavkaz[editovat | editovat zdroj]

Vrchol Nadmořská výška (m) Území státu / země
Aragac [p 1] 4 090 Arménie
Gjamyš 3 724 Ázerbájdžán, (Ázerbájdžán / Náhorní Karabach)
Didi Abuli 3 301 Gruzie

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Přes hlavní hřeben Velkého Kavkazu prochází pouze několik komunikací mezi Ruskem a Gruzií. Gruzínská vojenská cesta přes Křížový průsmyk (2 384 m) vede z Vladikavkazu do Tbilisi. Transkavkazská magistrála mezi Severní a Jižní Osetií ve výšce 1 200 m prochází 3,6 km dlouhým Rokským tunelem v blízkosti Rokského průsmyku. Osetská vojenská silnice prochází přes Mamisonský průsmyk (2 829 m) a spojuje AlagirKutaisi v západní Gruzii. Kluchorský průsmyk (2 781 m) umožňuje přechod do strategicky důležitého Kodorského údolí ve východní Abcházii a Kodorský průsmyk (2 365 m) je spojnicí mezi Dagestánem a východní Gruzií.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Klášter Džvari v Gruzii

Cestovní ruch na Kavkaze je do jisté míry limitován složitými geopolitickými poměry a nestabilní bezpečnostní situací v regionu. Pohoří nicméně patří k atraktivním cílům vysokohorské turistiky a horolezectví (například masivy Elbrusu a Kazbeku nebo technicky složitá stěna Ušby).[24] Přes léto vysoké vodní stavy ledovcových řek lákají vodáky. Hlavními středisky zimních sportů jsou Krasnaja Poljana v Rusku a gruzinské Gudauri. Mezi památky UNESCO přímo v horském masivu Kavkazu patří kulturní region Horní Svanetie, památné město Mccheta v Gruzii, klášterní komplex Haghpat v Arménii nebo Qobustanská archeologická rezervace v Azerbajdžánu.[25] Na pobřeží Kaspického moře pod východním úpatím Kavkazu, v Gobustánu, se nacházejí největší bahenní sopky na světě.[26]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Zařazení Aragacu pod Kavkaz je stejně nejednoznačné, jako jsou nejednoznačné fyzickogeografické hranice Kavkazu. Arménská vysočina, které je Aragac nejvyšší horou, bývá pod Kavkaz řazena jen v některých zdrojích, jindy jako samostatná jednotka.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d TIELIDZE, Levan G.; WHEATE, Roger D. The Greater Caucasus Glacier Inventory (Russia, Georgia and Azerbaijan). The Cryosphere. 2018-01-10, roč. 12, čís. 1, s. 81–94. Dostupné online [cit. 2021-09-14]. ISSN 1994-0416. DOI 10.5194/tc-12-81-2018. (English) 
  2. Caucasus | Mountains, Facts, & Map. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Školní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-925-9
  4. Pavel Šára, Josef Herink: Poznáváme svět v číslech. Příručka pro žáky a učitele všech typů škol. Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., Praha, 2003. ISBN 80-86034-55-0 Str. 6.
  5. Kapesní atlas světa. 242 pp. Geodetický a kartografický podnik v Praze, n.p., Praha, 1983. Str. 31.
  6. The World's Tallest Mountain Ranges. WorldAtlas [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Montes Caucasus, Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  8. a b c d CHYTRÝ, Milan. Krymské hory a Kavkaz [online]. [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  9. a b Kavkaz: rozloha, reliéf a členění – Treking.cz. www.treking.cz [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. 
  10. ADAMIA, Shota; ZAKARIADZE, Guram; CHKHOTUA, Tamar; SADRADZE, Nino; TSERETELI, Nino; CHABUKIANI, Aleksandre; GVENTSADZE, Aleksandre. Geology of the Caucasus: A Review. Turkish J. Earth Sci.. January 2011, s. 489–544. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Holarctis – Cirkumboreální oblast – Kavkazská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  12. a b Caucasus - People. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Kavkaz: rozloha, reliéf a členění – Treking.cz. www.treking.cz [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. 
  14. SINGH, Vijay P.; SINGH, Pratap; HARITASHYA, Umesh K. Encyclopedia of Snow, Ice and Glaciers. [s.l.]: Springer Science & Business Media 1301 s. Dostupné online. ISBN 978-90-481-2641-5. (anglicky) 
  15. Rusko, západ Velkého Kavkazu, širší okolí Krasnoj Poljany | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-09-06]. Dostupné online. 
  16. Holarctis – Cirkumboreální oblast – Kavkazská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  17. a b Caucasus Nature Fund [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. WWW.SKALNICKY.CZ. www.skalnicky.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  19. GAGNIDZE, R.; GVINIASHVILI, Ts; SHETEKAURI, Sh. Endemic genera of the Caucasian flora. Feddes Repertorium. 2002, roč. 113, čís. 7–8, s. 616–630. Dostupné online [cit. 2021-09-05]. ISSN 1522-239X. DOI 10.1002/fedr.200290009. (anglicky) 
  20. PSEUDOVESICARIA DIGITATA (C. A. Mey.) Rupr. | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-09-06]. Dostupné online. 
  21. Western Asia: Georgia, Russia, Azerbaijan, Turkey, Armenia | Ecoregions | WWF. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b Western Asia: Georgia, Russia, Azerbaijan, Turkey, Armenia | Ecoregions | WWF. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2021-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Le Mont-Blanc passe de 4.810 mètres à 4.808,7 mètres. BFMTV [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. (francouzsky) 
  24. SOLUTION, Horydoly cz, Next Generation. Ušba je královna Kavkazu. www.horydoly.cz [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. (česky) 
  25. Kavkaz si vás učaruje majestátními scenériemi a nízkými cenami - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  26. Bahenní sopky chrlí sopečné plyny, oheň a bahno. Ty největší najdeme v Ázerbájdžánu. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLUBEC, Vojtěch; KŘIVKA, Pavel. The Caucasus and Its Flowers. Praha: Loxia, 2006. ISBN 978-8090254138. (anglicky) 
  • PECOLD, Lumír. Kavkaz. [s.l.]: Ppress, 1999. ISBN 8090124992. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]