Kavkaz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o pohoří. Další významy jsou uvedeny na stránce Kavkaz (rozcestník).
Kavkaz
Кавказ, Qafqaz, Kafkaz
კავკასიონი, Կովկաս
Národní park Pšav Chevsureti v Gruzii

Nejvyšší bod5 642 m n. m. (Elbrus)

Nadřazená jednotkaKrymsko-kavkazská oblast
Sousední
jednotky
Krymské hory, Předkavkazí, Kaspické moře, Alborz, Arménská vysočina, Pontské hory, Černé moře
Podřazené
jednotky
Velký Kavkaz, Malý Kavkaz

SvětadílAsie / Evropa
StátAbcházieAbcházie Abcházie
ArcachArcach Arcach
ArménieArménie Arménie
ÁzerbájdžánÁzerbájdžán Ázerbájdžán
GruzieGruzie Gruzie
Jižní OsetieJižní Osetie Jižní Osetie
RuskoRusko Rusko
TureckoTurecko Turecko
Topografická mapa Kavkazu (anglicky)
Topografická mapa Kavkazu (anglicky)
Horninyrula, žula
PovodíInguri, Rioni, Kura, Kuma, Těrek, Kubáň, Sulak
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kavkaz je mohutné velehorské pásmo v jihozápadní Asii mezi Černým a Kaspickým mořem, které měří na délku více než 1 200 km. Vznikl během alpínsko-himálajského vrásnění, dělí se na Velký a Malý Kavkaz. Hlavní kavkazský hřeben, případně jeho severní úpatí, je v některých zdrojích považováno za hranici mezi Evropou a Asií.[1] Rozšířená a na českých školách vyučovaná[2][3] koncepce nicméně vede tuto hranici o něco severněji Kumomanyčskou sníženinou, podél řek Kuma a Manyč, až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře.[4] Oblast od hlavního kavkazského hřebene na sever se nazývá Předkavkazsko a oblast od hlavního hřebene na jih Zakavkazsko.

Nejvyšší oblastí Kavkazu je jeho boční hřeben (Bokovyj chrebet), v němž se nachází i nejvyšší vrchol, Elbrus. Celkem je na Kavkaze osm vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 5000 m a minimálně 13 vrcholů vyšších než alpský Mont Blanc, nejvyšší evropská hora v případě, že by Kavkaz byl řazen k Asii. Co do výšky se jedná o 12. nejvyšší pohoří světa.[5] Má velmi rozmanitou krajinu, která se mění především podle nadmořské výšky a vzdálenosti od velkých vodních ploch. V oblasti se vyskytují biomy od subtropických nížinných bažin přes podhorské a horské lesy až po alpínské louky, ledovce (hlavně na západním a středním Kavkazu) a vysokohorské pustiny. Jsou zde též bohaté louky, stepi a na jihu a východě v Arménii a Ázerbájdžánu i polopouště. Vzhledem k mimořádnému přírodnímu bohatství s množstvím endemitních druhů živočichů a rostlin byl kavkazský ekoregion zařazen mezi nejvýznamnější oblasti projektu WWF Global 200.

O Kavkazu jsou zmínky již v řeckých pověstech; dle řecké mytologie Zeus v tomto pohoří přikoval Prométhea, kterého později osvobodil Héraklés. Po celá staletí bylo pohoří přirozenou hranicí mezi Osmanskou říší a Ruskem. Území je národnostně a nábožensky velice pestré. Za dob Sovětského svazu byl Kavkaz turisticky oblíbený, ale po sovětském rozpadu se stal nestabilní zónou, hlavně vinou etnických a geopolitických konfliktů v Čečensku, Abcházii, Jižní Osetii a Náhorním Karabachu. Podle Kavkazu je pojmenováno pohoří Montes Caucasus na přivrácené straně Měsíce.[6]

Název a etymologie[editovat | editovat zdroj]

Kavkazem je nazýváno nejen samotné pohoří, ale přeneseně také celý region od Kumomanyčské sníženiny po severní hranice Íránu. Český název Kavkaz pochází ze starořeckého Καύκασος (Kaúkasos, později vyslovováno Káfkasos), který se poprvé objevuje ve spisech Aischyla a Herodota, tedy krátce po kolonizaci severních břehů Černého moře Řeky.[7] Plinius starší v Naturalis Historia odvozuje tento název ze skytijského kroy-khasis (sněhobílý).[8] V gruzínské tradici je název pohoří odvozován od Kavkasa (კავკასოსი, Kavkasosi), syna biblického Togarmy a legendárního otce vajnachských národů (Čečenci, Ingušové).[9][10]

V moderní době vykládá M. A. Jujukin řecký název ve významu racčí hory (καύ-: καύαξ, καύηξ, ηκος ο, κήξ, κηϋξ (druh racka) + rekonstruované *κάσος η ve smyslu hora nebo skála, bohatě doloženém v místních názvech a osobních jménech).[7] Podle německých filologů Otto Schradera a Alfonse A. Nehringa je starořecké Καύκασος (Kaukasos) spojené s gótským Hauhs (vysoký), stejně jako s litevským Kaũkas (pahorek) a Kaukarà (kopec, vrchol).[11][12] Britský lingvista Adrian Room upozornil, že Kau- také znamená hora v jazyce Pelasgů.[13]

Vymezení a členění[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek pohoří
Pohled z vesmíru na zasněžený Velký Kavkaz (nahoře), Malý Kavkaz (vpravo uprostřed), Arménskou vysočinu (vlevo uprostřed); a východní Taurus (dole). vlevo při pobřeží Černého moře jsou zasněžené vrcholy Pontských hor

Kavkazské pohoří se dělí na Velký Kavkaz, který leží na severu podél rusko-gruzínsko-ázerbájdžánských hranic a zahrnuje všechny vrcholy přes 4 100 m n. m., a Malý Kavkaz o něco jižněji, mezi Tureckem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. Velký Kavkaz se táhne v délce okolo 1300 km[14] od pobřeží Černého a Azovského moře (Tamaňský poloostrov) až po Apšeronský poloostrov u Baku u moře Kaspického. Skládá se ze dvou dlouhých paralelních hřbetů (hlavního a bočního), probíhajících zhruba ve směru severozápad–jihovýchod. Na jihu prudce spadá do sníženin Kolchidské a Kuro-Arakské nížiny, na sever klesá pozvolněji, s postupně se snižujícími bočními hřebeny. Dále se obvykle dělí na tři části: Západní kavkaz sahající od Černého moře po oblast Elbrusu, s nejvyšším vrcholem Dombaj-Ulgen (4046 m), centrální Kavkaz mezi vrcholy Elbrus a Kazbek, který je nejvyšší částí pohoří a zahrnuje všechny vrcholy nad 4500 m,[15] a východní Kavkaz od Kazbeku a řeky Těrek ke Kaspickému moři (Tebulosmta, 4493 m).[16]

Spojnicí Velkého a Malého Kavkazu je Lišský hřbet ve střední Gruzii, který tvoří též rozvodí mezi Černým a Kaspickým mořem. Malý Kavkaz je tvořen vícero hřbety s nepravidelným průběhem. Směrem na jihozápad přechází v Pontské hory, na jihu v Arménskou vysočinu a na jihovýchodě sousedí s pohořím Alborz, hranice mezi nimi není však jednoznačná a v různých pojetích se liší.[17][14]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Soutěska s vodopádem, okolo skály
Převážně vápencové pohoří GagraAbcházii na západním Kavkazu je známé mnoha krasovými jevy

Kavkaz je součástí alpinského pásu pohoří, sahajícího od severozápadní Afriky (Atlas) až po jihovýchodní Asii. Samotné pásmo Velkého Kavkazu je mohutnou asymetrickou megaantiklinálou zahrnující systém radiálních horských hřbetů a dolin. Vzniklo před zhruba 25 miliony let vzájemným tlakem eurasijské a arabské tektonické desky v průběhu Alpínského vrásnění. Jeho jádro je tvořeno starými rozlámanými krami krystalických a metamorfovaných hornin (žuly, ruly, svory), na něž pak nasedají mladší usazené horniny, například druhohorní vápence nebo třetihorní břidlice a flyše, vyzvednuté ze dna někdejšího oceánu Tethys. Svůj vliv zde měla též vulkanická činnost, která místy prorazila i silný krystalický příkrov a dala vzniknout vysokým vulkánům: vyhaslými sopkami jsou i vrcholy Elbrus či Kazbek. Velehorský reliéf byl dále tvarován pleistocenním zaledněním. Na vápencovém podloží, například v západní Gruzii, jsou významné krasové oblasti s mnoha jeskyněmi, ponornými řekami a dalšími krasovými jevy;[16] jeskyně Verjovkina a Voronijapohoří Gagra jsou vůbec nejhlubšími jeskyněmi na světě.[18]

Pohled na jezero
Jezero Sevan v Arménii ležící v nadmořské výšce 1900 m

Malý Kavkaz je původu převážně vulkanického, s pestrou geologickou stavbou tvořenou mladými lávovými vyvřelinami a paleogenními, místy i druhohorními sedimenty.[19][20] Celá oblast je doposud seismicky aktivní a dodnes ji sužují častá zemětřesení; nejničivější z těch nedávných v roce 1988 dosahovalo síly 6,8–7,2 stupně Richterovy škály a zcela zničilo arménské město Spitak; zahynulo při něm na 25 000 lidí.[21]

V horninových vrstvách Kavkazu a jeho okolí se nacházejí významná ložiska nerostných surovin, především ropy (pobřeží Kaspického moře, Předkavkazsko, Dagestán), zemního plynu a uhlí, v magmatických horninách jsou naleziště železných rud a barevných kovů, například mědi, molybdenu a manganu. Ke stavebním materiálům patří cementové břidlice těžené u Novorossijsku.[22]

Klimatické poměry[editovat | editovat zdroj]

pohled na horské údolí
Obydlené horské údolí ve střední Gruzii s kvetoucím pěnišníkem žlutým

Klima Kavkazu je dáno jeho zeměpisnou šířkou, výraznou longitudinální protažeností[p 1] a také polohou vůči okolním mořím a oceánům. Díky tomu tvoří Kavkaz výrazné rozhraní mezi subtropickým podnebím na jihu a kontinentálním temperátním podnebím na sever od pohoří. Vysoké hřebeny Kavkazu brání pronikání chladných vzduchových mas z ruského vnitrozemí, díky čemuž jsou zimní teploty v Zakavkazí mírnější, než je tomu v Předkavkazí. V létě není tento teplotní gradient tak výrazný. Teploty ovlivňuje také zmírňující efekt Černého, a v menší míře Kaspického moře. To znamená, že na západě pohoří jsou sezónní výkyvy teplot menší, zimy mírnější a léta chladnější než je tomu v centrálních částech Kavkazu nebo na jeho východě.[23]

Průměrná roční teplota se na Kavkazu dostává pod nulu v nadmořské výšce okolo 2500 m.[24][25] Nejchladnějším měsícem je leden, od nadmořských výšek 2700 – 2800 metrů pak únor.[26] Teplota bývá ovlivněná i lokálním reliéfem, například vysoko položené mezihorské kotliny Malého Kavkazu mají zimní teploty ovlivněny reliéfem příhodným pro vznik inverzí, a průměrné zimní teploty jsou tu až o několik stupňů níže než v obdobné nadmořské výšce na jižních svazích Velkého Kavkazu.[27] Podzim je na Kavkazu znatelně teplejší než jaro, zejména v jeho západní části, tento rozdíl klesá spolu se vzrůstající kontinentalitou směrem na východ.[28] Vysoké horské polohy jsou i v létě pověstné častými náhlými a dramatickými proměnami počasí.[29]

křovinatá horská lesostep
Křovinatá lesostep v Náhorním Karabachu

Kavkaz také tvoří „ostrov vlhkosti“ oproti okolním suchým oblastem.[30] Srážek rychle ubývá od západu k východu, přičemž nejvyšší roční srážkové úhrny, až 4500 mm, zaznamenávají návětrné svahy Západního Kavkazu a také nejzápadnější části Malého Kavkazu, svažující se do Kolchické nížiny a k Černému moři. Mezihorské kotliny ve srážkovém stínu okrajových pohoří (např. Dolní a Horní Svanetie, Rača) mají roční úhrny srážek již podstatně nižší (900–1600 mm), ač jsou stále v relativní blízkosti Černého moře.[31][28] Směrem na východ a do vnitrozemí pak srážek dále ubývá. V gruzínské části Východního Kavkazu padá již jen 900–1600 mm srážek ve výšce nad 2000 m a od 700–900 mm v mezihorských kotlinách.[31] Horské oblasti Malého Kavkazu mají úhrny srážek již jen od 400–600 mm do 1000 mm v nejvyšších oblastech Arménie.[28][25] Nejsuššími částmi Kavkazu pak jsou jeho podhorské svahy spadající do Kuro-Arakské nížiny, dále nejjižnější výběžky Malého Kavkazu (region Meghri), a také nejvýchodnější výspy Velkého Kavkazu při pobřeží Kaspického moře. Srážkové úhrny v těchto oblastech mohou dosahovat jen 200–250 mm ročně.[25] Stejně jako srážky, i sezónní sněhová pokrývka je na Kavkaze rozmístěna nerovnoměrně. Na Západním Kavkazu sněží více a sněhová pokrývka trvá delší období, než na Kavkaze Východním. Na Západním Kavkazu je sezónní počet dní se sněhovou pokrývkou kolem 135 ve výšce 1500 m, 182 ve výšce 2000 m a 222 ve výšce 2500 m. Na Východním Kavkazu je v těchto výškách trvání sněhové pokrývky jen kolem 110, 145 a 195 dní.[32] Bohaté sněhové srážky v kombinaci se strmými svahy zapříčiňuji časté laviny.[33] Výška sněžné čáry se k roku 1960 na Západním Kavkazu pohybovala kolem 3050 metrů, v Centrálním Kavkazu kolem 3350 metrů a v gruzínské části Východního Kavkazu kolem 3400 metrů nad mořem.[34]

Kavkazské ledovce[editovat | editovat zdroj]

Ve vysokohorských polohách, převážně na severních svazích středního a západního Velkého Kavkazu, se nachází na 2000 ledovců a trvalých sněhových polí, jejichž celková udávaná rozloha v roce 2014 činila okolo 1200 km². Jejich počet i rozloha dle průběžných měření od tzv. malé doby ledové setrvale klesá; ještě v roce 1960 bylo zjištěno 2349 ledovců o ploše téměř 1700 km². Největší jednotlivý ledovec se nachází u Bezengské stěny a má plochu zhruba 37,5 km². Zalednění na Elbrusu se skládá z více než 20 dílčích ledovců o celkové ploše 115 km² (v roce 1960 to bylo 134 km²), zalednění v oblasti Kazbek–Džimara dosahuje rozlohy 54 km² (v roce 1960 67 km²).[14]

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Divoká řeka mezi divokými horami
Ledovcová řeka v centrálním Kavkazu

Ledovce na vrcholech Velkého Kavkazu jsou bohatou zdrojnicí vodních toků. Do Černého, resp. Azovského moře je pohoří odvodňováno řekami Rioni a Inguri pramenícími na jižní straně hřebene a řekou Kubáň ze severu; do Kaspického moře ústí severně od hřebene Kavkazu řeky Kuma, Těrek a Sulak. Rozvodím mezi severním a jižním odtokem řek je hlavní kavkazský hřeben. Území mezi Malým a Velkým Kavkazem patří do povodí řeky Kury a Malý Kavkaz pak jejímu největšímu přítoku jménem Araks. Většina řek Velkého Kavkazu a některé na Malém Kavkaze vstupuje do maxima svého průtoku na jaře, kdy začíná odtávat sníh a ledovce na horských hřebenech, a vysoké stavy si podržují i šest měsíců, tedy přes celé léto, kdy jsou krom toho podpořeny i dešťovými srážkami. Především na východním a středním Kavkaze se často vyskytují krátké bouřkové povodně. Značný spád horských řek byl využit při budování mnoha vodních elektráren.[22] Pro řeky Zakavkazska, s výjimkou těch, které vytékají ze samotného Velkého Kavkazu, je naopak charakteristické, že v zimě zamrzají, na jaře se rozvodňují a v létě jsou extrémně mělké a někdy dokonce vysychají. Mnoho toků si dosud ponechalo svůj přirozený divočící režim s volným modelováním koryta.[35]

Jezer je na Kavkazu kolem 2000 a jsou různého původu – tektonická, krasová, vulkanická i ledovcová (morénová či karová). Zdaleka největší je Sevanské jezero (1262 km²) na rozhraní Malého Kavkazu a Arménské vysočiny; z dalších lze jmenovat jezero Karcachi o rozloze 26,3 km² s významnou ptačí lokalitou, sesuvové jezero Amtkel, ledovcové pleso Rica, jezero Tabackuri sopečného původu nebo hořkoslané Tambukanské jezero s bahenními lázněmi Jessentuki. Bohaté jsou na Kavkaze zásoby podzemních vod a vyvěrá zde množství minerálních pramenů, ať už teplých, či (častěji) studených, které jsou často využívány k lázeňským účelům: v Kavkazské lázeňské oblasti na ruské straně se nacházejí letoviska jako Pjatigorsk, Kislovodsk, Miněralnyje vody a další. Proslulým lázeňským městem je také Suchumi v Abcházii.[16]

Biologická diverzita[editovat | editovat zdroj]

Vegetace a flóra[editovat | editovat zdroj]

horské lesy, nad nimi mlha
Lesy na návětrné straně pohoří

Klimatickým poměrům odpovídá i rozložení vegetačních stupňů v obou pohořích. Na Velkém Kavkazu se zhruba do nadmořské výšky 900 m rozkládají lesostepi se suchými trávníky a porosty dubů, pistácií, jalovců, hrušní či habru východního (Carpinus orientalis). Na ně v horských polohách navazují listnaté a smíšené lesy. Níže jsou to dubohabřiny tvořené několika druhy dubů, habrů, javorů a lip s příměsí kaštanovníku (Castanea sativa), které jsou na vlhkém západě s euxinským a kolchidským vlivem druhově bohaté, s podrostem stálezelených keřů, jako jsou rododendrony, cesmíny, hlohyně, zimostráz nebo bobkovišně; směrem na východ přecházejí v mezofilnější javorové doubravy. Jsou zde též bohaté populace tisu červeného (Taxus baccata).[36] Výše na ně navazují bučiny s dominantním bukem východním (Fagus orientalis); na nejsušších severovýchodních svazích však bučiny chybí a vyskytují se zde suché dubohabřiny a smíšené bory. Ve výškách zhruba 1500–2300 m jsou na návětrné straně pohoří jehličnaté lesy tvořené jedlí kavkazskou (Abies nordmanniana) a smrkem východním (Picea orientalis), na suchých svazích převládá borovice lesní (Pinus sylvestris). Hranice lesa se přirozeně pohybuje zhruba od 1900 m na západě po 2700 m na východě,[17] na mnoha místech však byla uměle snížena vlivem pastevního hospodaření.[37]

mozaikovitá lesní hranice
Lesní hranice v Tušetii v sušší východní polovině pohoří

V subalpínských polohách lze nalézt řídkolesy roztroušených, často křivolakých dubů, jako je dub velkokvětý (Quercus macranthera) a černomořský (Q. pontica), bříz (endemická Betula litwinowii a další), javorů (Acer trautvetteri) a jeřábů, keřovitých jalovců (Juniperus sabina, J. foetidissima) nebo pěnišníků, promísené s bujnou vysokobylinnou vegetací; ze zdejších vlhkých, živinami bohatých horských žlebů pochází mimo jiné obávaný invazní druh bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), ale též řada jiných okrasných rostlin. V alpínském stupni (zhruba do 3000 m n. m.) jsou druhově bohaté vysokohorské trávníky, sutě, sněhová vyležiska nebo odolná keříčkovitá vegetace tvořená pěnišníky (Rhododendron caucasicum a další), zakrslými jalovci nebo dryádkami. Subnivální stupeň zasahuje cca do 3800 m a vyznačuje se řídkou kryofilní vegetací s řadou lokálních endemitů; výš už je pouze mrazivá a ledová pustina velehor.[17]

Na Malém Kavkaze sahají až do nadmořských výšek 1600–2000 m polopouště a suché stepi se šalvějemi, pelyňky, planými obilninami a množstvím cibulovin, suché submediteránní křoviny a lesostepi, na které navazuje pásmo dubohabřin. Bučiny rostou pouze na severní straně pohoří a jehličnaté lesy jen na návětrných západních svazích. Vyšší vegetační stupně jsou pak podobné jako na Velkém Kavkaze, chybí zde však trvalé zalednění. V suchých kontinentálních oblastech je již znát biogeografický vliv Íránsko-turanské oblasti.[38][20][17]

Turistická cesta bohatou horskou loukou, v pozadí jehličnatý les
Turistická cesta bohatou horskou loukou a jehličnatými lesy v Gruzii

Území Kavkazu celkově patří mezi místa mimořádné druhové diverzity (tzv. hotspoty) na Zemi.[39] Je to dáno jednak jeho polohou na pomezí několika velmi rozdílných bioregionů (temperátní Evropa, suché stepi Střední Asie, hornatá Íránsko-anatolská oblast, vlhká černomořská pánev i doznívající vliv východního Středomoří v oblasti Novorossijska), velkou členitostí reliéfu zahrnující 9 klimatických zón od pobřežních mokřadů po vysokohorskou tundru i tím, že přilehlá území, především Kolchida, patřila k hlavním glaciálním refugiím, v nichž se udržela vegetace třetihorních temperátních lesů s mnoha relikty (zelkova habrolistá, lapina jasanolistá a další). Vývojové centrum mají v oblasti širšího Kavkazu plané obilniny a růžovité dřeviny jako hrušně či mandloně.[38] Z celkového udávaného počtu 6350 druhů cévnatých rostlin je na 1600 endemických druhů (například mezi lomikameny, liliemi, lýkovci, pěnišníky, pivoňkami, krokusy, koniklecemi nebo kosatci)[40] a 17 endemických rodů – nejvíce, po čtyřech, z čeledí miříkovitých a hvězdnicovitých.[41] Mezi rostliny brukvovité patří zajímavý monotypický taxon Pseudovesicaria digitata rostoucí na alpínských a subniválních sutích.[42] Druhově bohatá je též náhradní vegetace polopřirozených luk nebo štěrkových náplavů.[37][43]

Fauna[editovat | editovat zdroj]

skupinka zvířat na prudkém svahu
Kozorožci v Kavkazské rezervaci

Vysoké je též bohatství místní fauny. Ze savců patří mezi charakteristické živočichy kozorožec dagestánský (Capra cylindricornis) a endemický kozorožec kavkazský (Capra caucasica), kamzík (Rupicapra rupicapra), jelen kavkazský (Cervus elaphus maral), koza bezoárová (Capra aegagrus) nebo muflon (Ovis orientalis gmelini). Po předchozím vyhubení se podařilo reintrodukovat populaci zubra evropského (Bison bonasus). Žijí zde velké šelmy medvěd hnědý syrský (Ursus arctos syriacus), vlk obecný (Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx) a především kriticky ohrožená populace levharta zakavkazského (Panthera pardus ciscaucasica), z menších šelem pak vydra říční (Lutra lutra) či kočka divoká kavkazská (Felis silvestris caucasica). Z ptactva je zde významný orel skalní (Aquila chrysaetos) a orel královský (Aquila heliaca), sup bělohlavý (Gyps fulvus), orlosup bradatý (Gypaetus barbatus), výr velký, tetřev hlušec i endemický tetřívek kavkazský (Lyrurus mlokosiewiczi). Na větších jezerech hnízdí racek arménský (Larus armenicus), pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus), pelikán bílý (P. onocrotalus) či množství vrubozobých. Fauna plazů a obojživelníků zahrnuje endemické druhy jako mertensiela kavkazská (Mertensiella caucasica), zmije kavkazská (Vipera kaznakovi) nebo žába blatnička kavkazská (Pelodytes caucasicus), centrum diverzity zde mají skalní ještěrky rodu Darevskia.[44] Díky zachovanému výmladkovému a pastevnímu hospodaření v lesích se objevuje i velká diverzita hmyzu a dalších bezobratlých.[35]

vysokohorská krajina, západ slunce
Přírodní park Velký Tchač na západě pohoří; alpínský stupeň s pěnišníkem kavkazským

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

K nejvýznamnějším chráněným územím na Kavkaze patří národní parky Sočský, Elbruský a Alanijský v Rusku, Dilidžan nebo Erebuni v Arménii, Šahdag v Ázerbájdžánu nebo Thušsko, Lagodechi a Bordžomi-Charagauli v Gruzii. Území více než 3 500 km² na Západním Kavkaze včetně nejstarší chráněné oblasti Kavkazského zapovědniku bylo roku 1999 zapsáno na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Vzhledem k mimořádnému přírodnímu bohatství byl kavkazský ekoregion zařazen mezi nejvýznamnější oblasti projektu WWF Global 200. Chráněno je však pouhých 5 % rozlohy Kavkazu; k hlavním hrozbám patří nadměrná a často ilegální těžba lesů, pytláctví, intenzivní vypásání alpínských luk a špatná socioekonomická situace obyvatelstva spojená s drancováním a znečištěním přírodních zdrojů.[39][44]

Nejvyšší hory[editovat | editovat zdroj]

Zaledněný dvojvrchol Elbrusu z dálky
Pohled na Elbrus z jihu
Vrchol s ledovcem
Vrcholová partie Kazbeku s ledovcovým splazem
Dva vysoké štíty, pod nimi horská krajina
Dvojvrchol Ušba

Uvedené tabulky obsahují 15 nejvyšších vrcholů Velkého Kavkazu, z nichž všechny leží v jeho centrální části, a také další (nikoli veškeré) vrcholy nižší nadmořské výšky. Údaje o nadmořské výšce byly převzaty z databáze PeakBagger.[15] Údaje u některých vrcholů se však v různých zdrojích liší, a to někdy i o desítky metrů. Zařazení tří nejvyšších vrcholů Malého Kavkazu je taktéž nejednoznačné.[45][46]

Lesy, v pozadí zasněžené hory
Krajina Svanetie s hlavním kavkazským hřebenem
hory a kaňony
Šahdag ve východním Kavkazu

Velký Kavkaz[editovat | editovat zdroj]

Vrchol Nadmořská výška (m) Území státu / země
Elbrus (dvojvrchol) 5 642, 5 621 Rusko
Dychtau 5 205 Rusko (Kabardsko-Balkarsko)
Šchara 5 193 Gruzie / Rusko
Koštan-Tau 5 152 Rusko
Puškinův štít 5 100 Gruzie / Rusko
Džangi-Tau (Džanga) 5 085 Gruzie / Rusko
Kazbek 5 034 Gruzie / Rusko
Mižirgi 5 019 Rusko
Katyn-Tau 4 979 Gruzie / Rusko
Kukurtlu 4 978 Rusko
Pik Šota Rustaveli 4 960 Gruzie / Rusko
Tetnuldi 4 869 Gruzie
Gistola 4 860 Gruzie / Rusko
Džimara 4 780 Gruzie / Rusko
Ušba (dvojvrchol) 4 700, 4 698 Gruzie
Uilpata 4 649 Rusko
Ailama 4 547 Gruzie / Rusko (Kabardsko-Balkarsko)
Tebulosmta 4 493 Gruzie / Rusko (Čečensko)
Sugan-Tau 4 487 Rusko
Bazardüzü 4 466 Ázerbájdžán / Rusko (Dagestán)
Šoani 4 452 Gruzie / Rusko (Ingušsko)
Čatyntau 4 412 Gruzie / Rusko (Kabardsko-Balkarsko)
Lalver 4 350 Gruzie / Rusko
Diklosmta 4 285 Gruzie / Rusko, (Čečensko / Dagestán / Gruzie)
Bžeduch 4 270 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Curungol 4 250 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Bašiltau 4 248 Gruzie / Rusko, (Svanetie / Kabardsko-Balkarsko)
Šahdag 4 243 Ázerbájdžán
Danosmta 4 186 Gruzie / Rusko, (Čečensko)
Dombaj-Ulgen 4 046 Gruzie / Rusko (Abcházie / Karačajevsko-Čerkesko)
Majstismta 4 081 Gruzie / Rusko (Čečensko)
Lahili 4 008 Gruzie

(Pro srovnání: Mont Blanc má nadmořskou výšku 4809 m.[47])

Malý Kavkaz[editovat | editovat zdroj]

Suchá skalnatá hora nad stepí
Didi Abuli v Malém Kavkazu
Vrchol Nadmořská výška (m) Území státu / země
Aragac [p 2] 4 090 Arménie
Kapydžik (Kapudzhukh Lerr)[p 2] 3 905 Arménie / Ázerbájdžán
Gazangeldag[p 2] 3 829 Arménie / Ázerbájdžán
Gjamyš 3 724 Ázerbájdžán, (Ázerbájdžán / Náhorní Karabach)
Didi Abuli 3 301 Gruzie

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Zákruty na úzké silnici v horách
Gruzínská vojenská cesta ve středním Kavkazu

Přes hlavní hřeben Velkého Kavkazu prochází pouze několik málo komunikací mezi Ruskem a Gruzií, jinak je pohoří neprostupnou bariérou. Z nich pouze dvě jsou využitelné pro mezinárodní dopravu: Gruzínská vojenská cesta přes Křížový průsmyk (2 384 m) vede z Vladikavkazu do Tbilisi a Transkavkazská magistrála mezi Severní a Jižní Osetií ve výšce 1 200 m prochází 3,6 km dlouhým Rokským tunelem v blízkosti Rokského průsmyku. Další dvě mezinárodní trasy pohoří obcházejí po pobřeží Černého a Kaspického moře.[48] Další komunikace přes vysokohorské průsmyky jsou pouze vojenské nebo dopravně zcela marginální: Osetská vojenská silnice prochází přes Mamisonský průsmyk (2 829 m) a spojuje AlagirKutaisi v západní Gruzii, Kluchorský průsmyk (2 781 m) umožňuje přechod do strategicky důležitého Kodorského údolí ve východní Abcházii a Kodorský průsmyk (2 365 m) je spojnicí mezi Dagestánem a východní Gruzií. Železnice přes hlavní hřeben Velkého Kavkazu nevedou. Malý Kavkaz je oproti tomu mnohem schůdnější, s rozvinutou dopravní sítí. Dolní toky některých větších řek jsou splavné.[49]

Historie a obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kavkaz (region).
odpočinek jezdeckého oddílu u horské řeky
Franz Roubaud: Čerkessští jezdci u řeky, olejomalba, 1928

V antickém světě představovalo pohoří Kavkazu východní konec světa; právě zde byl dle pověstí ke skále za trest připoután Prométheus, do bájné Kolchidy pod kavkazskými horami směřovala výprava Argonautů za zlatým rounem. Zeměpisné představy o pohoří byly rozšířeny a korigovány s výboji Alexandra Velikého. Po dlouhá staletí tvořila obtížně překonatelná hradba Velkého Kavkazu přirozenou hranici mezi Perskou říší a sarmatskými kmeny, později mezi Osmanskou říší, Persií a rozpínajícím se Ruským impériem. To kavkazský prostor postupně ovládlo po sérii válek v 18. až 19. století. V obou světových válkách procházela Kavkazem válečná fronta a odehrávaly se zde tuhé boje.[50] Po rozpadu Sovětského svazu se území stalo nestabilní zónou, se státními hranicemi nerespektujícími etnické rozložení obyvatelstva a z toho plynoucí řadou válečných konfliktů, hlavně v Čečensku, Abcházii, Jižní Osetii a Náhorním Karabachu. Členité pohoří je domovem více než 50 národností z různých jazykových a etnických skupin (kavkazských, indoevropských, semitských, turkických aj.), mluvících navzájem často zcela nepříbuznými jazyky s několika vlastními písmy a vyznávajících několik různých náboženství; kromě křesťanského pravoslaví a sunnitského i šíitského islámu jsou zde též dosud živé pozůstatky původního pohanství nebo místní synkretické kulty jako například džvarismus.[51][52][48][37]

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Cestovní ruch na Kavkaze je do jisté míry limitován složitými geopolitickými poměry a nestabilní bezpečnostní situací v regionu. Pohoří nicméně patří k atraktivním cílům vysokohorské turistiky a horolezectví (například masivy Elbrusu a Kazbeku nebo technicky složitá stěna Ušby).[53] Přes léto vysoké vodní stavy ledovcových řek lákají vodáky. Hlavními středisky zimních sportů jsou Krasnaja Poljana a Dombai v Rusku, gruzinské Gudauri a Bakuriani nebo ázerbajdžánský Šachdag. Vyhledávány jsou též výše zmiňované lázně.[54] Mezi památky UNESCO přímo v horském masivu Kavkazu patří kulturní region Horní Svanetie, památné město Mccheta v Gruzii, klášterní komplex Haghpat v Arménii nebo Qobustanská archeologická rezervace v Ázerbájdžánu s prehistorickými skalními rytinami.[55] Na pobřeží Kaspického moře pod východním úpatím Kavkazu, v Gobustánu, se nacházejí největší bahenní sopky na světě.[56]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. protažeností přibližně v západovýchodním směru podél rovnoběžky
  2. a b c Zařazení Aragacu i následujících dvou hor v seznamu pod Kavkaz je stejně nejednoznačné, jako jsou nejednoznačné fyzickogeografické hranice Kavkazu. Arménská vysočina, které je Aragac nejvyšší horou, bývá pod Kavkaz řazena jen v některých zdrojích, jindy je pojímána jako samostatná jednotka či dokonce jednotka Malému Kavkazu nadřazená.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Caucasus na anglické Wikipedii.

  1. Caucasus. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Školní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-925-9
  3. ŠÁRA, Pavel; HERINK, Josef. Poznáváme svět v číslech. Příručka pro žáky a učitele všech typů škol. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2003. ISBN 80-86034-55-0. S. 6. 
  4. Kapesní atlas světa. Praha: Geodetický a kartografický podnik v Praze, 1983. 242 s. S. 31. 
  5. The World's Tallest Mountain Ranges. WorldAtlas [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Montes Caucasus, Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  7. a b JUJUKIN, M. A. O původu jména Kavkaz. S. 893–899. konference Indoevropská lingvistika a klasická filologie (čtení na památku I. M. Tronského) [online]. 2012 [cit. 2022-02-20]. Roč. XVI, s. 893–899. Dostupné online. (rusky) 
  8. SECUNDUS, Gaius Plinius. Naturalis Historia, kniha 6.50. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglický překlad) 
  9. QORANAŠVILI, G. Questions of Ethnic Identity According to Leonti Mroveli's Historical Chronicles, Studies, Vol. 1.. Tbilisi: Studies, 1995. 
  10. ANCHABADZE, George. The Vainakhs (Chechen and Ingush). Tbilisi: Caucasian House, 2009. Dostupné online. S. 17. (anglicky) 
  11. VASMER, Max Julius Friedrich. Russisches etymologisches Wörterbuch. In: KRAHE, Hans. Indogermanische Bibliothek herausgegeben. Reihe 2: Wörterbüche. Heidelberg: Carl Winter (německy)
  12. SCHRADER, Otto. Reallexikon der indogermanischen altertumskunde Grundzüge einer kultur und völkergeschichte Alteuropas. Štrasburg: Karl J. Trübner Dostupné online. (německy) 
  13. ROOM, Adrian. Placenames of the world : origins and meanings of the names for over 5000 natural features, countries, capitals, territories, cities, and historic sites. Jefferson, NC: McFarland & Company, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-7864-0172-7. (anglicky) 
  14. a b c TIELIDZE, Levan G.; WHEATE, Roger D. The Greater Caucasus Glacier Inventory (Russia, Georgia and Azerbaijan). The Cryosphere. 2018-01-10, roč. 12, čís. 1, s. 81–94. Dostupné online [cit. 2021-09-14]. ISSN 1994-0416. DOI 10.5194/tc-12-81-2018. (English) 
  15. a b Caucasus Mountains - Peakbagger.com. www.peakbagger.com [online]. [cit. 2022-01-01]. Dostupné online. 
  16. a b c Kavkaz: rozloha, reliéf a členění – Treking.cz. www.treking.cz [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. 
  17. a b c d CHYTRÝ, Milan. Krymské hory a Kavkaz [online]. [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  18. www.caverbob.com [online]. [cit. 2021-12-31]. Dostupné online. 
  19. ADAMIA, Shota; ZAKARIADZE, Guram; CHKHOTUA, Tamar; SADRADZE, Nino; TSERETELI, Nino; CHABUKIANI, Aleksandre; GVENTSADZE, Aleksandre. Geology of the Caucasus: A Review. Turkish J. Earth Sci.. January 2011, s. 489–544. Dostupné online. (anglicky) 
  20. a b Holarctis – Cirkumboreální oblast – Kavkazská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-05-09]. Dostupné online. 
  21. Foto: Ve vteřině se zřítilo celé město. Arménii před 33 lety zničilo obří zemětřesení. Aktuálně.cz [online]. 2018-12-07 [cit. 2021-12-30]. Dostupné online. 
  22. a b Caucasus - People. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. COENE, Frederik. The Caucasus – An Introduction. Abingdon: Routledge, 2009. 238 s. Dostupné online. ISBN 0-203-87071-9. S. 14–17. (anglicky) 
  24. TIELIDZE, Levan. Geomorphology of Georgia. Cham: Springer, 2019. 289 s. ISBN 978-3-319-77763-4. S. 16. (anglicky) 
  25. a b c GALSTYAN, Hrachuhi. Spatial-temporal trends analysis of flood events in the Republic of Armenia in the context of climate change. S. 289–309. Journal of Water and Climate Change [online]. IWA publishing, 2020 [cit. 2022-02-02]. Roč. 11, čís. 1, s. 289–309. Dostupné online. DOI 10.2166/wcc.2020.244. (anglicky) 
  26. TIELIDZE, Levan. Glaciers of Georgia. Cham: Springer, 2017. 166 s. ISBN 978-3-319-50570-1. S. 13–14. (anglicky) 
  27. Geomorphology of Georgia, s. 21.
  28. a b c Geomorphology of Georgia, s. 23.
  29. Kavkaz: rozloha, reliéf a členění – Treking.cz. www.treking.cz [online]. [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. 
  30. PRICE, Martin F.; BYERS, Alton C.; FRIEND, Donald A.; KOHLER, Thomas; PRICE, Larry W. Mountain Geography – Physical and Human Dimension. Berkeley: University of California Press, 2013. 378 s. ISBN 978-0-520-25431-2. S. 176. (anglicky) 
  31. a b Glaciers of Georgia, s. 14.
  32. Glaciers of Georgia, s. 14–15.
  33. SINGH, Vijay P.; SINGH, Pratap; HARITASHYA, Umesh K. Encyclopedia of Snow, Ice and Glaciers. [s.l.]: Springer Science & Business Media 1301 s. Dostupné online. ISBN 978-90-481-2641-5. (anglicky) 
  34. Glaciers of Georgia, s. 95.
  35. a b Živa – Křížem krážem arménským Malým Kavkazem III. Diverzita lesní vegetace – její ochrana a paralely se střední Evropou (Ester Ekrtová, Libor Ekrt). ziva.avcr.cz [online]. [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. 
  36. Rusko, západ Velkého Kavkazu, širší okolí Krasnoj Poljany | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-09-06]. Dostupné online. 
  37. a b c NOVÁK, Pavel; KALNÍKOVÁ, Veronika. Gruzie – lesy Velkého Kakazu jako přírodní a kulturní dědictví. Brno: Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta MU Dostupné online. 
  38. a b Živa – Křížem krážem arménským Malým Kavkazem I. Diverzita květeny a vegetace v kolébce neolitu pod Araratem (Ester Ekrtová, Libor Ekrt). ziva.avcr.cz [online]. [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. 
  39. a b Caucasus Nature Fund [online]. [cit. 2021-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. WWW.SKALNICKY.CZ. www.skalnicky.cz [online]. [cit. 2021-09-05]. Dostupné online. 
  41. GAGNIDZE, R.; GVINIASHVILI, Ts; SHETEKAURI, Sh. Endemic genera of the Caucasian flora. Feddes Repertorium. 2002, roč. 113, čís. 7–8, s. 616–630. Dostupné online [cit. 2021-09-05]. ISSN 1522-239X. DOI 10.1002/fedr.200290009. (anglicky) 
  42. PSEUDOVESICARIA DIGITATA (C. A. Mey.) Rupr. | BOTANY.cz [online]. [cit. 2021-09-06]. Dostupné online. 
  43. Živa – Křížem krážem arménským Malým Kavkazem II. Nelesní formace - od polopouští do úpatí vysokohorských svahů (Ester Ekrtová, Libor Ekrt). ziva.avcr.cz [online]. [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. 
  44. a b Western Asia: Georgia, Russia, Azerbaijan, Turkey, Armenia | Ecoregions | WWF. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2021-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. Caucasus Mountains. WorldAtlas [online]. 2021-09-22 [cit. 2022-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. TRAVEL, MyCaucasus. Do you know these 29 giants from the Caucasus. mycaucasus.com [online]. [cit. 2021-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. Le Mont-Blanc passe de 4.810 mètres à 4.808,7 mètres. BFMTV [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. (francouzsky) 
  48. a b Začátek i konec, Evropa i Asie. Mapy ukazují, že Kavkaz je „země mezi“. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-12-29]. Dostupné online. 
  49. Caucasus - People | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2021-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Školní atlas světových dějin. 13.. vyd. [s.l.]: Geodetický a kartografický podnik v Praze, 1984. 
  51. Caucasian peoples | History, Countries, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. Caucasus - People | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2021-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. SOLUTION, Horydoly cz, Next Generation. Ušba je královna Kavkazu. www.horydoly.cz [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  54. Caucasus. PeakVisor [online]. [cit. 2021-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. Kavkaz si vás učaruje majestátními scenériemi a nízkými cenami - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  56. Bahenní sopky chrlí sopečné plyny, oheň a bahno. Ty největší najdeme v Ázerbájdžánu. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLUBEC, Vojtěch; KŘIVKA, Pavel. The Caucasus and Its Flowers. Praha: Loxia, 2006. ISBN 978-8090254138. (anglicky) 
  • PECOLD, Lumír. Kavkaz. Frýdek-Místek: Ppress, 1999. ISBN 8090124992. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]