Žula

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Žula
Vzorek žuly typu rapakivi
Vzorek žuly typu rapakivi
Zařazení vyvřelá hornina
Hlavní minerály křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit
Akcesorie titanit, zirkon, magnetit, apatit
Textura zrnitá
Barva(y) bílá, šedivá, narůžovělá
Hustota 1,74–2,8 g/cm³

Žuly, též granity, jsou hlubinné vyvřelé horniny obsahující v podstatném množství křemen. Žuly jsou obvykle světlé, šedavě nebo bělavě zbarvené, někdy s modrým odstínem. Známé jsou ovšem také žlutavé, růžové a červené druhy. Žuly jsou stejnoměrně všesměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá.

Hustota žul se pohybuje kolem 2,80 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.

Při větrání žul dochází k silnému zaoblování původních hran. Proto se setkáváme se zakulacenými tvary u balvanů i skal. V případě kvádrové odlučnosti vznikají balvany značných rozměrů.[1]

Složení[editovat | editovat zdroj]

Žula obsahuje v podstatném množství křemen a živce, přičemž draselný živec převládá nad plagioklasem. Tím se žula liší od granodioritu, u něhož převládá plagioklas. Z dalších minerálů bývá přítomen biotit, muskovit, turmalín, granát apod.[1]

Typy žul[editovat | editovat zdroj]

Diagram QAPF – křemeny (Q), alkalické živce (A), plagioklasy (P) a foidy (F) a podíl tmavých minerálů (M).

Možné dělení[editovat | editovat zdroj]

  • I–typ žuly derivované tavením dříve existujících magmatických hornin.
  • S–typ žuly vzniklé tavením původně sedimentárních hornin.
  • A–typ žuly vzniklé ze zbytkových roztoků frakční krystalizace. Typické pro riftové zóny a stabilní kontinentální oblasti, anorogenní žula.
  • M–typ žuly vzniklé diferenciací nejsvrchnějšího pláště. vyskytující se v oceánských ostrovních obloucích, jsou podobné svým složením I-typu.

Podle příměsí se rozeznávají biotitická žula, dvojslídá žula, amfibolická žula, amfibolicko-biotitická žula, apod. Porfyrová žula obsahuje větší porfyrické vyrostlice ortoklasu. Výlevným ekvivalentem žuly je ryolit. Žilným ekvivalentem žuly je žulový porfyr.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žuly se vyskytují v hlubinných tělesech – plutonypně. Budují i značně velká tělesa. Žuly jsou spolu s příbuznými granodiority nejrozšířenějšími hlubinnými vyvřelými horninami.[2] U nás se žuly vyskytují hojně ve středočeském a centrálním moldanubickém plutonu a prakticky ve všech našich hraničních pohořích.

Česko
Svět

Původ pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Slovo žula pochází z německého Sohle = podklad, podloží.

V odborné terminologii se dnes již výhradně používá označení granit. Název pochází z latinského slova granum, znamenající „zrnko“, termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil Andrea Cesalpino v roce 1596[3].

Využití[editovat | editovat zdroj]

Používá se na sokly pomníků, na náhrobky, slouží jako stavební kámen pro liniové stavby (žulové kostky cest, dláždění luxusních chodníků a vnitřních prostor staveb) - jinde ve stavebnictví se nepoužívá. Rozpukané žuly se používají na štěrk.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1.. vyd. Praha : ALADIN agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 33, 34, 35.  
  2. PETRÁNEK, Jan a kol.. Encyklopedie geologie. 1.. vyd. Praha : Česká geologická služba, 2016. 352 s. ISBN 978-80-7075-901-1. S. 91, 92, 93.  
  3. Přehled názvů hornin [online]. [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]