Dolerit
| Dolerit | |
|---|---|
 Olivinický diabas ze sbírek Národního muzea v Praze | |
| Zařazení | subvulkanické magmatické horniny |
| Hlavní minerály | plagioklas, pyroxeny |
| Akcesorie | olivín, křemen, amfiboly, zeolity |
| Textura | strednozrnná, ofitická, intersticiálna[1] |
| Barva | podle mateřské horniny |
Dolerit (také diabas nebo mikrogabro) je bazická intruzivní magmatická hornina se středně zrnitou strukturou a tmavou barvou. Je ekvivalentem bazaltu až gabra se střednězrnnou až hrubozrnnou texturou.
Dolerit je tmavý díky obsahu amfibolu a biotitu. Důkazem toho, že některé kruhovité, či deskovité doleritové intruze jsou výchozí cesty magmatu, je kontaktní metamorfóza okolních hornin. Dolerit je často uzavřen cizorodým horninovým blokem jako je např. xenolit vynesený z větší hloubky. To je velmi důležité pro výzkum, protože se jedná o jinak nedostupné horniny ze spodní části kontinentální kůry.
Název
[editovat | editovat zdroj]Termín dolerit zavedl v roce 1829 René Just Haüy[2], i když některé zdroje považují za autora termínu J. F. d'Aubuissona už v roce 1819[3]. Název pochází z řeckého slova doleros – klamavý. V USA[4] a často i v jiné anglické terminologii[2] je označován jako diabas. Termín diabas však má ve střední Evropě jiný význam, protože se jím (nesprávně) označují hlavně paleozoické bazalty.[5]
Vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]Dolerit má chemické složení totožné s bazalty (a gabry), liší se však svojí mikroskopickou i makroskopickou texturou, která je střednězrnná, většinou ofitická (stejně velké krystaly plagioklasů a pyroxenů s výplní přibližně stejně velkých krystalů pyroxenu) až intersticiární (mezery mezi krystaly plagioklasů vyplněny vulkanickým sklem). Krystaly dosahují velikost od 0,5 do 5 mm. Idiomorfní nebo hypidiomorfní krystaly plagioklasů bývají často obklopeny pyroxeny[6]. Hustota těchto hornin se pohybuje od 2,95 do 3,15 kg.dm³[7].
Složení
[editovat | editovat zdroj]Dolerit se skládá převážně z minerálů ze skupiny živců – bazických plagioklasů (62 %), hlavně anortitu až labradoritu a z monoklinických pyroxenů, hlavně augitu (20–29 %). Může též obsahovat olivín (3–12 %) nebo křemen (do 5 %). Jako akcesorie může být přítomen magnetit a ilmenit (do 2 %). V důsledku alterace někdy obsahuje hornblend, biotit, apatit, pyrhotin, chalkopyrit, serpentin, chlorit a kalcit. Podobně jako u bazaltů a gabrech je možno i v doleritech rozeznávat alkalické a tholeitické variety, které mohou být identifikovány podle přítomnosti pyroxenů s nízkým obsahem vápníku, nefelínu, analcimu, křemene a přítomnosti nebo absenci olivínů[4]. Dalšími součástmi obsaženými v doleritech mohou být oxidy titanu a železa.
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]
Dolerity tvoří často subvulkanická tělesa v podloží bazaltů oceánské kůry, zejména tzv. dajkový komplex[8]. Mimo oceánské kůry vystupují často v ložních i pravých žilách a čočkových tělesech. Desítky či stovky menších žil doleritu mohou být společně vázány na jedno magmatické centrum[6].
Využití
[editovat | editovat zdroj]
Dolerit se používá jako kvalitní kamenivo do konstrukcí silničních těles i jiných staveb. Tím, že minerální zrna vzájemně prorůstají, je vzniklá hornina vysoce odolná.
Lokality
[editovat | editovat zdroj]Mezi světově známé lokality patří např. svrchnětriasový Palisades Sill, který vytváří spektakulární útesy The Palisades podél západního břehu řeky Hudson blízko New Yorku v USA. Doleritové dajky jako součást britské terciérní vulkanické provincie jsou známy i z Skye, Rum, Mull a Arran v západním Skotsku a Slieve Gullion v Irsku. Dolerity křídového stáří jsou i součástí dalších geologických jednotek.
V Západní Austrálii vytváří 200 km dlouhá doleritová dajka samostatné pásmo norseman–wiluna. V oblasti této dajky mezi Norseman a Kalgoorlie, se nachází největší australský zlatý důl The Super Pit.
Na Slovensku jsou dolerity známy například z rakovecké skupiny gemerika[9].
Mladší, neogénní dolerity jsou známy z magurského flyšového pásma, z oblasti těšínsko-hradišťského souvrství, kde jsou součástí neovulkanických tešinitových těles blízko Uherského Hradiště na Moravě.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dolerit na slovenské Wikipedii.
- ↑ GREGOROVÁ, M. Bazalt (čedič) [online]. muni.cz, 2000 [cit. 2015-02-24]. Dostupné online.
- ↑ a b Levinson-Lessing, F. J., Struve, E. A., 1963, Petrografičeskij slovar. Gosgeoltechizdat, Moskva, s. 115–116
- ↑ Přehled názvů hornin [online]. geologie.estranky.cz [cit. 2015-02-24]. Dostupné online.
- ↑ a b MacKenzie, W. S., Donaldson, C. H., Guilford, C., Atlas of igneous rocks and their textures. Longman, Harlow, s. 98
- ↑ Kamenický, J., Hovorka, D., 1980, O návrhu subkomisie IUGS pre systematiku eruptív na klasifikáciu a nomenklatúru vulkanických a niektorých ďalších skupín hornín. Mineralia Slovaca, 12, 1, s. 75–88
- ↑ a b Pellant, Ch., 2005, Horniny a minerály. Ikar, Bratislava, s. 192
- ↑ PETRÁNEK, J. Tabulka 9. Pevnost v tlaku a hustota hlavních skupin hornin [online]. 2007 [cit. 2015-02-24]. Dostupné online.
- ↑ Hirano, N. Ogawa, Y., Saito, K., Yosida, T., Sato, H., Taniguchi, H., 2009, Multi-stage evolution of the Tertiary Mineoka ophiolite, Japan: new geochemical and age constraints. in Dilek, Y., Robinson, P. T. (Editori), Ophiolites in Earth History. Geological Society, London, Special Publications, 218, s. 279–298
- ↑ Ivan, P., 2008, Staropaleozoický bázický vulkanizmus Západných Karpát: geochémia a geodynamická pozícia. Acta Geologica Universitatis Comeniae, Monografická séria, Bratislava, 94 s.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu dolerit na Wikimedia Commons
