Ryolit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ryolit
Ryolit
Ryolit
Zařazení vyvřelá hornina
Hlavní minerály křemen, alkalické živce, plagioklas
Akcesorie biotit, pyroxeny
Textura pórovitá
Barva(y) bílá, světlá

Ryolit (liparit) je výlevná vyvřelá hornina s podstatným množstvím křemene. Představuje výlevný ekvivalent hlubinné žuly. Barvu může mít různou. Nejčastěji bývá bělavý, šedavý, růžový až červený a někdy i zelenkavý. Zvětralý nabývá odstíny červené. Má porfyrickou strukturu a velmi vysoký obsah SiO2 (více než 70 %). Minerální složení tvoří křemen, alkalické živce a plagioklasy. Akcesorickými minerály jsou biotit a pyroxeny.

Ryolit je výlevný ekvivalent plutonických granitů. Ryolitové magma je značně viskózní, s teplotou okolo 700 až 850 °C. Často dochází k explozívním erupcím a spékání vyvrženého materiálu (ingimbrity).[1] Ryolitová láva také často krystalizuje ve formě různých vulkanických skel, bez přítomnosti okem pozorovatelných vyrostlic minerálů. Ryolit, případně méně kyselé horniny – dacit, ryodacit (horniny s menším obsahem SiO2), se často vyskytuje jako produkt vulkanické činnosti, probíhající na konvergentních okrajích litosferických desek.

V přírodě tvoří ryolity kupy, proudy, časté jsou ve vulkanických brekciích, ignimbritech nebo tufech i jako vulkanická skla (obsidián, smolek, pemza), vznikají ve finální fázi vulkanické činnosti.

Ryolity jsou porfyrické horniny s jemnozrnnou, celistvou, někdy i sklovitou základní hmotou. Vyrostlice nabývají obvykle několikamilimetrových velikostí. Může je tvořit křemen i živce.[1]

Složení[editovat | editovat zdroj]

V podstatném množství je zastoupen křemen, draselný živec i plagioklas. Z tmavých součástí bývá přítomen biotit, ale někdy i amfibol či pyroxen.[2]

Ryolit (Těškov)

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Díky značné viskozitě magmatu tvoří jen krátké proudy a vytlačené kupy. U nás se ryolity vyskytují v Krušných horách okolo Teplic, v Podkrkonoší, okolo Broumava, Lovosic, na Rokycansku i jinde.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1.. vyd. Praha: ALADIN agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 42, 43. 
  2. NĚMEC, František. Klíč k určování nerostů a hornin. 4.. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967. 222 s. S. 184, 185. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]