Ryolit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ryolit
Ryolit
Ryolit
Zařazení vyvřelá hornina
Hlavní minerály křemen, alkalické živce, plagioklas
Akcesorie biotit, pyroxeny
Textura pórovitá
Barva(y) bílá, světlá

Ryolit (liparit) je výlevná vyvřelá hornina s podstatným množstvím křemene. Představuje výlevný ekvivalent hlubinné žuly. Barvu může mít různou. Nejčastěji bývá bělavý, šedavý, růžový až červený a někdy i zelenkavý. Zvětralý nabývá odstíny červené. Má porfyrickou strukturu a velmi vysoký obsah SiO2 (více než 70 %). Minerální složení tvoří křemen, alkalické živce a plagioklasy. Akcesorickými minerály jsou biotit a pyroxeny.

Ryolit je výlevný ekvivalent plutonických granitů. Ryolitové magma je značně viskózní, s teplotou okolo 700 až 850 °C. Často dochází k explozívním erupcím a spékání vyvrženého materiálu (ingimbrity).[1] Ryolitová láva také často krystalizuje ve formě různých vulkanických skel, bez přítomnosti okem pozorovatelných vyrostlic minerálů. Ryolit, případně méně kyselé horniny – dacit, ryodacit (horniny s menším obsahem SiO2), se často vyskytuje jako produkt vulkanické činnosti, probíhající na konvergentních okrajích litosferických desek.

V přírodě tvoří ryolity kupy, proudy, časté jsou ve vulkanických brekciích, ignimbritech nebo tufech i jako vulkanická skla (obsidián, smolek, pemza), vznikají ve finální fázi vulkanické činnosti.

Ryolity jsou porfyrické horniny s jemnozrnnou, celistvou, někdy i sklovitou základní hmotou. Vyrostlice nabývají obvykle několikamilimetrových velikostí. Může je tvořit křemen i živce.[1]

Složení[editovat | editovat zdroj]

V podstatném množství je zastoupen křemen, draselný živec i plagioklas. Z tmavých součástí bývá přítomen biotit, ale někdy i amfibol či pyroxen.[2]

Ryolit (Těškov)

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Díky značné viskozitě magmatu tvoří jen krátké proudy a vytlačené kupy. U nás se ryolity vyskytují v Krušných horách okolo Teplic, v Podkrkonoší, okolo Broumava, Lovosic, na Rokycansku i jinde.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1.. vyd. Praha : ALADIN agency, 2017. 200 s. ISBN 978-80-906737-4-8. S. 42, 43.  
  2. NĚMEC, František. Klíč k určování nerostů a hornin. 4.. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1967. 222 s. S. 184, 185.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]