Kamzík horský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxKamzík horský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď turovití (Bovidae)
Podčeleď kozy a ovce (Caprinae)
Rod kamzík (Rupicapra)
Binomické jméno
Rupicapra rupicapra
Linné, 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) je druh divoké horské kozy.

Biologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření a biotop[editovat | editovat zdroj]

Jeho původním domovem jsou především vysokohorské oblasti Alp (chráněn v pohoří Ortles - 3000 kusů a Grajských Alpách), Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku se vyskytuje v Jeseníkách a Lužických horách, kde byl uměle vysazen na počátku 20. století. Z konce 20. století existují i záznamy výskytu kamzíka na Králickém Sněžníku.[2] Kamzičí populace v České republice je nejzdravější v celé Evropě, například v Alpách je u kamzíků velmi častá prašivina. Navzdory tomu si Správa CHKO Jeseníky v plánu péče do roku 2013 stanovila za dlouhodobý cíl snížení stavu kamzičí zvěře v oblasti.[3]

Kamzík se často popisuje jako druh skalní a vysokých nadmořských výšek, připisuje se mu obliba pro pastviště ležící ve větších výškách než 2000 m. Toto však vždy neplatí, jak pravidelně dokazuje jeho přítomnost v lesích, kde ho nezkušení lidé spatří obtížněji. Je tomu tak především proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnou potravu i na jaře a v létě, ale též kvůli většímu ohrožení v nekrytém terénu. Na jaře a v létě se kamzíkům v lese daří, zejména v lesích vyšších nadmořských výšek. Detekce výskytišť kamzíků podle nadmořské výšky je tedy obtížná. Nalézají se jak pod hranicí 1000 m n. m., tak ve výšce nad 2500 m n. m. Je možno zaznamenat přítomnost této zvěře ještě nad 3000 m n. m., avšak příčinou těchto mimořádných případů může být časté rušení, než aby se jednalo o pravidelná letní stanoviště.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kamzík horský je elegantní a silná koza. Jeho výška v kohoutku činí 0,70 - 0,85 m, délka těla 1 - 1,30 m, váha 11 - 36 kg, ocas měří 3 - 8 cm a lebka 18,3 - 22 cm.

Kamzík má dlouhé končetiny, což je nezbytné, aby se mohl pohybovat v příkrém terénu, a jeho tělo je dost masivní. Má hnědou srst, která je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách má bílé skvrny a dolní části tváří jsou také bílé. V létě má srst výrazně světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají dosti tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky, zdobící hlavu, jsou první znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice stejného věku.

Na rozdíl od jelenovitých, kteří každý rok mění paroží, neztrácí kamzík růžky nikdy.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

V létě se kamzíci živí především divokou trávou a nízkou vegetací, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, zvláště alpský jetel, kterému dávají výraznou přednost. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není příliš silná, se uspokojí se suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin (jeřáby různých druhů, olše aj.), lišejníky a i letorosty jehličnanů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Kamzíci jsou pospolitá zvěř. Část roku žijí ve stádech, kde jsou mnohdy samci i samice, ale vedeny jsou zásadně starší samicí. V určitých periodách lze ale zaznamenat zcela zřejmou separaci. Vznikají stáda, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomstvo, nebo jsou skupiny složeny pouze z kozlů.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Na konci října a na začátku listopadu vznikají velká shromáždění obou pohlaví - je to znak blížící se říje. Samci tíhnou k polygamii, v této době se bez ustání provokují v duelech a snaží se zaujmout samice. Boje jsou velice prudké, zvýrazněné akrobatickými výkony kozlů a jejich vzájemným pronásledováním. Souboje většinou končí určením dominantního samce (který na místě zůstává) a poraženého soupeře (který odtáhne pryč). Zranění na citlivém místě těla může přivodit smrt účastníka, ale tyto případy jsou velmi vzácné.

V prosinci říje končí, zvěř se odebírá do zimních stanovišť a kamzíci zcela ztratí zájem o samice. Březost trvá 160 - 170 dní a 20 - 30 dní před porodem se samice oddělí od stáda. K porodu dochází na rozhraní května a června.

Krátce po narození mládě svou matku všude následuje, a i když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. V naprosté většině kamzice rodí jedno mládě.

Lov[editovat | editovat zdroj]

Lov kamzíků byl vždy ceněn jako důkaz mužnosti a odvahy, protože se odehrával v obtížném horském terénu a často při něm bylo třeba provádět přímo horolezecké výkony, někdy i s ulovenou kořistí na zádech. Ve středověku k lovu sloužily kamzičí oštěpy o délce 5-6 m. Lovci kamzíky zahnali na skály a pak je zespodu probodli dlouhými oštěpy. Jindy kamzíky stříleli z kuší a od 16. stol. i palnými zbraněmi. Ceněny byly hlavně bezoáry, nacházející se v předžaludcích kamzíků, které byly používány jako lék a měly uplatnění i v tehdejší alchymii. Zastřelení bílého kamzíka bylo tabu a lovec, který by na takové zvíře vystřelil, podle tradice do roka zemřel. V dnešním Slovinsku se vyprávěly legendy o zlatorogovi, králi kamzíků se zlatými růžky. Lovu na kamzíky se věnovali i někteří panovníci, např. Maxmilián I. nebo později František Josef I a František Ferdinand d'Este. Kamzíci se loví většinou šoulačkou v horském terénu. Jedná se o fyzicky náročný způsob lovu, který klade velké nároky na lovcovu výstroj i kondici. Možný je také lov na čekané. V oblastech s vyšší koncentrací kamzičí zvěře se lov provádí i naháňkami. Trofejí z kamzíka jsou růžky (háky), bezoárové koule a kamzičí vous, který kamzík nemá na bradě, ale na hřbetě.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. BĚLKA, Tomáš; REJL, Jiří, 1994: Výskyt kamzíka horského, Rupicapra r. rupicapra, na Králickém Sněžníku. Východočeský sborník přírodovědný. Práce a studie 2: s. 99.
  3. MOTÝL, Ivan. Konečné řešení kamzičí populace. Týden. březen 2010, čís. 12/2010, s. 14−15.  
  4. Seznam je k vidění na Biolibu.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gaisler J., 1983: Zoologie obratlovců. - Academia, Praha, 536 str.
  • Roček Z., 2002: Historie obratlovců. Evoluce, fylogenze, systém. - Academia, Praha, 512 str.
  • Vlasák P., 1986: Ekologie savců. - Academia, Praha, 291 str.
  • Anděra M., 1997: Svět zvířat I. Savci (1). - Albatros, Praha, 143 str.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]