Hrdlička zahradní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxHrdlička zahradní
alternativní popis obrázku chybí
Hrdlička zahradní
(Streptopelia decaocto decaocto)
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád měkkozobí (Columbiformes)
Čeleď holubovití (Columbidae)
Rod hrdlička (Streptopelia)
Binomické jméno
Streptopelia decaocto
(Frivaldszky, 1838)
Mapa šíření v Evropě
Mapa šíření v Evropě
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je středně velký ptákčeledi holubovitých (Columbidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

S délkou 31–33 cm je velká přibližně jako holub domácí (Columba livia f. domestica), v porovnání s ním je však štíhlejší a má i delší ocas. V rozpětí křídel měří 47–55 cm a váží 150–200 g. Opeření je jednotně béžově-hnědé s tmavšími křídly s černými letkami a světlejší hlavou a spodinou těla. Kolem jasně červeného oka se táhne úzký bílý proužek, zobák má šedý, končetiny růžovo-červené. Jejím nejvýraznějším znakem je však černý, bíle lemovaný pruh na krku, díky kterému získala svůj název v mnoha světových jazycích. V letu jsou u ní patrné také bílé pásky na svrchní straně ocasu, spodní strana je černo-bílá. Pohlaví jsou zbarvena totožně, mladí ptáci pak zcela postrádají charakteristický pruh na krku a mají i hnědě zbarvené duhovky.[2][3][4]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Zpěv hrdličky zahradní tvoří tříslabičné „gu gů gu“, s důrazem na druhou slabiku. Při přistání nebo znepokojení se pak často ozývá nosovým „chééch“.[5]

Hrdlička zahradní

Volání

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Lov[editovat | editovat zdroj]

V Česku je hrdlička zahradní lovnou zvěří. Doba lovu je od 16. října do 15. února.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hrdlička zahradní není tažná, ale silně disperzní. Na konci 19. století její areál rozšíření zaujímal mírné a subtropické oblasti Asie v rozmezí od Turecka východně až po jižní Čínu a jižně pak přes Indii až po Srí Lanku. Během 20. století se však začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po UralRusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt. K viditelné expanzi došlo také na samotném východě jejího původního areálu rozšíření, kde se rozšířila až po střední a severní Čínu a dokonce i Japonsko. Několikrát byla zaznamenána také na Islandu, nikdy zde však neutvořila stálou populaci.[2][3][6][7]

Během 70. let byla zavlečena na Bahamy, odkud se rozšířila na Floridu. V současné době je zde považována za invazní druh.[8]

Hrdlička zahradní je silně synantropním druhem. Hnízdí ve vesnicích a ve městech, za potravou pak často zalétává do otevřených krajin, zejména na pole a louky.

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

První výskyt byl zaznamenán v roce 1942 v Brně, do roku 1955 obsadila území celé republiky. V České republice je běžná, hnízdí zde v počtu 200 000–400 000 párů. U jejího populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.[9]

Etologie[editovat | editovat zdroj]

Vejce hrdličky zahradní

Mimo hnízdní období, kdy vykazuje teritoriální chování, se často sdružuje do hejn. Zvláště početná hejna lze zaznamenat na společných nocovištích a během zimního období na místech s dostatkem potravy. Ačkoli obvykle čítají 10–50 jedinců, jsou známá i hejna čítající jedinců až 10 000.[3]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se především semeny, ale požírá také bobule a zelené části rostlin.[10]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hrdlička na hnízdě

Hrdlička zahradní hnízdí nejpočetněji v rozmezí od března do října,[5] může však zahnízdit i v mírných zimách. Samci při námluvách předvádí letecké manévry, při kterých krouživým letem klesají dolů a poté opět vyletují do výše. Jednoduché hnízdo z větviček staví obvykle nevysoko na stromech (přednostně jehličnatých), keřích nebo na budovách. Ročně mívá 2–6 snůšek po 2 bílých 30,6 × 23,4 mm[11] velkých vejcích, na jejichž 14–16 denní inkubaci se podílí střídavě oba rodiče. Mláďata pak hnízdo opouští po 14–20 dnech.[3][10]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se dva poddruhy:

  • Streptopelia decaocto decaocto obývá východní část areálu druhu. Zdaleka převažuje a je právě tím, u kterého během 20. století došlo k popsané expanzi.
  • Streptopelia decaocto xanthocyclus, se vyskytuje v jihovýchodní Asii od Barmy východně až po Čínu. Od nominálního poddruhu (S. d. decaocto) se liší také žlutým kroužkem kolem oka (který je u druhého poddruhu bílý).[6]

V minulosti byly občas rozlišovány i 2 další poddruhy: Streptopelia decaocto stoliczkae, rozšířený ve střední Asii, a Streptopelia decaocto intercedens žijící v jižní Indii a na Srí Lance.[3] Nyní jsou oba řazeny k nominálnímu poddruhu, tedy k S. d. decaocto.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-12]
  2. a b Snow, D. W.; & Perrins, C. M. (1998). The Birds of the Western Palearctic. Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-854099-X. (anglicky)
  3. a b c d e Cramp, S., ed. (1985). The Birds of the Western Palearctic 4: 340–353. ISBN 978-0-19-857507-8 (anglicky)
  4. Javier Blasco-Zumeta, Laboratorio Virtual Ibercaja Collared Dove
  5. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9.  
  6. a b c Hoyo, J. del, et al., eds. (1997). Handbook of the Birds of the World, 4. vydání, Barcelona: Lynx Edicions. str. 137. ISBN 84-87334-22-9. (anglicky)
  7. Hagemeijer, W. J. M., & Blair, M. J., eds. (1997). The EBCC Atlas of European Breeding Birds. Poyser, Londýn ISBN 0-85661-091-7. (anglicky)
  8. Beckett, S. M., Komar, N., & Doherty, P. F. (2007). Population Estimates for Eurasian Collared-dove in Northeastern Colorado. The Wilson Journal of Ornithology 119 (3): 471–475. Abstract. (anglicky)
  9. Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2010-08-23]. Dostupné online.  
  10. a b POŘÍZ, Jindřich. hrdlička zahradní [online]. BioLib, [cit. 2010-08-23]. Dostupné online.  
  11. DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 9788020009272.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]