Daněk evropský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Daněk evropský

Daněk evropský
Daněk evropský
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: daněk (Dama)
Binomické jméno
Dama dama
L., 1758
Dama dama map.png
Rozšíření daňka.

Daněk evropský nebo také skvrnitý (Dama dama L., 1758) z čeledi jelenovití (Cervidae) s lopatovitými parohy je evropský jelen, podobný svým zbarvením jelenu sikovi. Samice se nazývá daněla.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kohoutková výška u samců se pohybuje mezi 85 až 110 cm, u samic 75 až 90 cm. Bez kelky (ocasu) dosahují délky 130 až 175cm (samice 115 až 140 cm), ocas pak měří 18 – 27 cm. Hmotnost samců je 40 až 95 kg, samic 25 až 50 kg.[1] Letní červenohnědé zbarvení je bíle skvrnité. Skvrny jsou v podélných řadách. Břicho, vnitřní strany běhů a zrcátko, tj. bílá plocha v okolí řiti, jsou čistě bílé. Po hřbetě až na špičku ocasu neboli kelky se táhne černý pruh, který lemuje i zrcátko. Kelka je poměrně dlouhá a slouží jako dorozumívací prostředek. Černá kelka je totiž dobře znatelná na bílém zrcátku, v klidu zvěř kelkou neustále pohupuje a při úprku je vztyčená. Zimní zbarvení je tmavohnědé. Skvrny jsou nezřetelné, nebo nejsou vůbec patrné. Paroží je lopatkovité s očníkem a opěrákem, na lopatě tzv. dlani má pak zářezy tzv. krajkování. První prstovitý výběžek na spodu lopaty je pak tzv. palec .[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Daněk pochází z oblastí Středomoří a Malé Asie. Už v době antiky byl chován pro okrasu i chutné maso na území Itálie a jižní Francie, Gaius Iulius Caesar napsal, že Galové chovali daňky ve velkých ohradách. Za vlády Karla Velikého byli daňci z Francie vysazeni v Porýní. Z Anglie jsou uváděni v 2. polovině 11. století, byli tam přivezeni zřejmě v souvislosti s nástupem Viléma Dobyvatele. V téže době byli vysazeni i v Dánsku a Švýcarsku, ve 13. století jsou doloženi na území Uher. První zmínky o výskytu daňků v českých zemích jsou z roku 1465, kdy byli chováni na Moravě v oboře u Podivic na Vyškovsku[3]. V první polovině 16. století se dostali také do Čech, konkrétně do Královské obory v Praze a do Poděbrad.[2] Až do konce 19. století byli chováni v oborách. Tehdy byli vypuštěni do mnoha volných honbišť, kde dosud žijí. V současnosti jejich populace v ČR čítá okolo 11 000 kusů.

V 18. a 19. století byli daňci vysazeni i do Severní a Jižní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland, kde zdivočeli a výrazně konkurují původním druhům býložravců.

Etologie[editovat | editovat zdroj]

Obývá listnaté a smíšené lesy. V přírodě je plachý, ale v oborách vychází na pastvu i na otevřená prostranství. Samice s mláďaty a mladší samci žijí v oddělených stádech, dospělí samci jsou někdy samotářští. Říje probíhá v říjnu, přibližně o měsíc později než u jelenů lesních. Samci při ní soupeří o výsadní postavení, obhajují teritorium a přetlačují se parohy. Daněk se v říji ozývá chrochtavými zvuky - rocháním, které vzniká vtahováním vzduchu do hrtanu. Daněk se v říji páří s více danělami. Říje ovšem není tak bojovná jako u jelenů. Březost trvá necelých 8 měsíců. Počátkem léta samice přivádí na svět jediné mládě. To se brzy dokáže postavit na nohy, ale až do stáří několika týdnů většinu času leží. Matka ho kojí 4 měsíce. Celkově lze říci že veškeré projevy (říje, kladení, nasazení paroži atd.) jsou ve srovnání s jelení zvěří posunuté o 3 týdny. Daněk ve srovnání s ostatní sparkatou zvěří působí minimální škody, protože neloupe kůru stromů ani neokusuje jejich výhonky. Živí se převážně bylinami a trávou, na podzim sbírá také kaštany, žaludy a jiné plody. Pokud má možnost, rád navštěvuje pole, kde spásá oblilniny, pohanku apod. Pokud jsou daňci znepokojeni, mávají ocasem a ukazují jeho bílou spodní část. Při útěku se někdy odráží všemi čtyřmi končetinami a prudce odskakují.

Daňci a člověk[editovat | editovat zdroj]

V antickém Řecku byla známa představa, že daňci zabíjejí hady. Na ostrově Rhodu byli prý právě z tohoto důvodu vysazeni daňci. Je zajímavé, že v současnosti na tomto ostrově hadí vůbec nežijí, i když zde podle antických zpráv byli v starověku hojní. Tuto událost připomínají sochy daňka a daněly, umístěné ve rhodském přístavu Mandraki.[4] Pro svůj pěkný vzhled, nenáročnost a poměrně mírnou povahu jsou daňci s oblibou chováni v oborách a zámeckých parcích. Byla vyšlechtěna celá řada barevných forem - černá, bílá, tmavohnědá aj. Daňci jsou občas chováni na farmách pro chutné maso, nicméně farmový chov zvěře je spojen s celou řadou praktických i legislativních úskalí, zejména v souvislosti s porážkou a zpracováním produktů.[5]

České slovo daněk je doloženo poprvé počátkem 16. století. Jedná se o přejímku z latinského názvu dama, který má však asi keltský původ.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.lesycr.cz/ls199/lesni-sprava-vodnany/obora-sedlice/o-obore/danek-evropsky.ep/
  2. a b K-Triumf: Areál sport relax [online]. K-Triumf, [cit. 2008-01-19]. Dostupné online.  
  3. Andreska-Jiří,-Andresková, Erika: Tisíc let myslivosti. Vimperk: Tina, 1993, s. 198.199.
  4. Kolektiv: Listnaté lesy. Praha: Slovart, 1997, s. 122-24
  5. Žbánek, Stanislav: Chov jelenovitých, [cit. 2014-12-2]. Dstupné elektronicky: http://www.ifauna.cz/ruzne/clanky/r/detail/3011/chov-jelenovitych/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]