Jelen sika
 Jelen sika | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | sudokopytníci (Artiodactyla) |
| Podřád | přežvýkavci (Ruminantia) |
| Čeleď | jelenovití (Cervidae) |
| Rod | jelen (Cervus) |
| Binomické jméno | |
| Cervus nippon | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jelen sika, někdy jen sika (Cervus nippon) je savec z řádu sudokopytníků, čeledě jelenovitých, který byl na přelomu 19. a 20. století uměle vysazen i v Čechách. Pochází z dálného východu asijského kontinentu z Mandžuska, Japonska, Thajska, Vietnamu, Koreje a z východního Ruska.
Poddruhy[editovat | editovat zdroj]
Zoologové rozlišují celkem 14 různých poddruhů. Mezi nejznámější poddruhy patří:
- Jelen sika japonský (Cervus nippon nippon)
- Jelen sika Dybowského (Cervus nippon dybowskii)
- Jelen sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis)
- Jelen sika tchajwanský (Cervus nippon taioanus)
Všechny poddruhy je možné vzájemně křížit.
Rozšíření v Čechách[editovat | editovat zdroj]
Na přelomu 19. a 20. století začal být v Čechách uměle chován jelen sika japonský a jelen sika Dybowského v oborách na Plzeňsku i ve středních Čechách (první oborou vůbec byla obora Kluk u Poděbrad). Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Ze své původní vlasti se poměrně dobře adaptoval na středoevropské životní podmínky. Vyskytuje se ponejvíce v západních Čechách a je chován v některých českých zoologických zahradách.
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Oproti jelenu lesnímu je sika výrazně menší a lehčí. Dospělý samec v kohoutku dosahuje maximální výšky 120 centimetrů, tělesná hmotnost se pohybuje podle poddruhu od 35 kg (sika vietnamský) do 140 kg (sika Dybowského). Letní zbarvení siků je pestré, rezavohnědé s bílými skvrnami (podobně jako u daňka), zimní srst je delší, dosti hrubá, šedohnědá až čokoládově hnědá, s nevýraznými skvrnami. Hlava je mnohem kratší a poměrně vyšší než u jelena lesního, boltce jsou menší, ocas (kelka) delší. Paroží samců je mnohem menší a méně větvené než u j. lesního, mívá maximálně 8 výsad.
Způsob života[editovat | editovat zdroj]
V přírodě sikové obývají především listnaté nebo smíšené lesy od nížin do hor. V naší přírodě dávají přednost světlým listnatým lesům a parkové krajině. Živí se především trávou, bylinami, v zimě spásají letorosty dřevin, porosty borůvky a vřesu. Kůru loupou méně než jelen lesní, značně však škodí okusem letorostů a sazenic jehličnanů. V přírodě, např. v Japonsku, sikové rádi chodí lízat sůl na mořské pobřeží. Sikové žijí v rodinných tlupách, jež tvoří nejčastěji jeden samec a několik laní s kolouchy. Pouze v období říje se zvěř sdružuje do větších stád. Říje probíhá od září do října. V říji se sikové ozývají hvízdáním a funěním. Mezi jeleny dochází ke krutým soubojům, které kvůli málo členitému, ostrému paroží končí často vážným zraněním. Laň je březí 30-32 týdnů a v červnu rodí jednoho, výjimečně dva kolouchy. Mláďata už od čtvrtého týdne života přecházejí na zelenou potravu, matka je však příležitostně kojí až do konce roku. Dospívají ve druhém roce života a mohou se dožít až 18 let.
Lov[editovat | editovat zdroj]
Lov jelena siky japonského je prováděn podle platných právních předpisů, v současné době na základě § 1 písm. n) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 245/2002 Sb. ze dne 7. června 2002, která stanovuje dobu jeho lovu od 1. 8. do 15. 1. s výjimkou celoročního lovu v oboře pokud je pro něj tato obora zřízena. Koloucha siky japonské lze lovit v období 1.8. až 31.3.
Jelen, laň i kolouch jelena siky Dybowského má stanovenu dobu lovu od 16.8. do 31.12.
Ekologické hledisko výskytu jelena siky v Česku[editovat | editovat zdroj]
Z hlediska vědecké ekologie se ve volné přírodě v České republice jedná o nepůvodní introdukovaný druh, který je substituentem jiných na tomto území původních savců z čeledi jelenovitých, zejména pak jelena lesního. Nežádoucí je především křížení siky s jelenem lesním, k němuž dochází v oborách i ve volné přírodě. Kříženci jsou plodní. Podobně jako daněk skvrnitý se také sika dobře hodí pro oborní i farmové chovy. Sika není náročný na prostor a potravu, dřeviny loupe méně než jelen lesní, samci jsou však vzájemně (v některých případech i vůči člověku) velmi agresívní. V Rusku, Číně a nověji i v Evropě se sikové chovají pro panty, mladé parohy, které se jelenům odřezávají v lýčí a používají se v lékařství.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Jelen sika Dybowského (Cervus nippon dybowskii) -
Jelen sika thajský (Cervus nippon taioanus) -
-
Jelen sika thajský v Cougar Mountain Zoo
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Jan Hanzák, Zdeněk Veselovský: Světem zvířat I. díl - savci, Albatros, Praha 1975
- kolektiv autorů: Myslivost, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1966
- kolektiv autorů:The Children's Animal World Encyklopedia in colour, The Hamlyn Publishing Group Limited, Londýn 1968
- Čihař a kolektiv: Příroda v ČSSR, Práce, Praha 1978
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu jelen sika na Wikimedia Commons
(česky)
- Příroda.cz
- Jelení park - jelen sika Dybowského
- Článek v časopisu Lesnická práce
- Svět myslivosti, jelen sika v Západních Čechách
(anglicky)
.jpg)
