Husa velká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxHusa velká
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád vrubozobí (Anseriformes)
Čeleď kachnovití (Anatidae)
Rod husa (Anser)
Binomické jméno
Anser anser
(Linnaeus, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Husa velká (též husa divoká nebo šedá;[2] Anser anser) je široce rozšířený druh eurasijské husy. Společně s husou labutí (A. cygnoides) je též předkem všech plemen husy domácí (A. anser f. domesticus) vyšlechtěné ve střední Evropě.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dvojice letících hus

Je naší největší původní husou, dorůstá délky 75–100 cm, v rozpětí křídel měří 147–180 cm a váží 2,5–4 kg. Hmotnost u samců se přitom pohybuje mezi 3–5 kg, u samic pak mezi 2–3,5 kg.[4] Má zavalité tělo, dlouhá silná brka a silný zobák. Opeření má hnědošedé s tmavším zbarvením na hlavě a světlejším břichem s proměnlivým černým pruhováním. Svrchní strana křídel je převážně světlá s černými letkami, končetiny má růžové a zobák žlutý (u poddruhu husa velká evropská – A. a. anser) nebo růžový (u poddruhu husa velká asijská – A. a. rubrirostris).[5] Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci pak postrádají černé zbarvení na břiše a mají navíc i šedé končetiny a šedožlutý zobák.

Ve střední Evropě žije podobná husa polní (A. fabalis), která je celkově hnědší a od husy velké se liší také tmavým zobákem s různě širokým oranžovým pruhem.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

U druhu bylo zaznamenáno více než 12 různých hlasových projevů,[6] z nichž je nejčastější a nejznámější tříslabičné „ga-ga-ga“, které zní v porovnání s jinými husami drsněji a hlouběji.[7]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Husa velká žije na rozsáhlém území Eurasie. Její rozšíření pozměnil člověk, jelikož se jednalo o lovný druh. Hnízdí zejména v severní a východní Evropě (na Islandu, ve Skandinávii, Německu, Polsku) a v Asii v rozmezí od Turecka až po Čínu. Člověkem byla zavlečena též na Falklandské ostrovy.[8] Většina populací je tažných, evropští ptáci zimují ve Velké Británii (v případě islandské populace), Nizozemsku, Španělsku, Francii, Středomoří a severní Africe.[9]

Evropská populace čítá 120 000 – 190 000 párů.[10]

V Česku hnízdí hlavně na rybníčcích v oblastech jižních Čech a Moravy. Počet hnízdících ptáků je zde přitom odhadován na 580–670 párů.[5]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Hejno migrujících hus

K životu preferuje močály, jezera a rybníky s dostatečně zarostlými břehy, ostrůvky a přilehlými loukami, na kterých pátrá po potravě. Polodivoce se s ní lze setkat též na větších parkových jezírcích.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Může být aktivní jak ve dne, tak v noci. Hřaduje na otevřených vodních plochách. Žije v trvalých párech, které se s výjimkou hnízdního období sdružují v hejnech čítajících i několik tisíc jedinců.[11] Od září do konce října odlétá na jih, odkud se zpět do střední Evropy vrací již během února. Migruje ve známých formacích tvaru písmene V.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se téměř výhradně rostlinnou stravou, požírá přitom jak rostliny vodní, tak suchozemské. Nejčastěji se v její potravě objevují různé druhy travin. Dále se živí kořínky, hlízami, bobulemi, semeny (např. obilnin) a ve velmi malé míře také malými vodními živočichy.[9][12]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Mláďata

Pohlavně dospívá ve věku 2–3 let.[9] Hnízdí jednou ročně od března do července.[7] Námluvy i samotné páření probíhá na vodě. Velké hnízdo z rákosových stébel a větviček staví samotná samice v rákosí, na vrbách i na ostrůvcích pod keři[12] a následně jej vystýlá peřím.[13] V jedné snůšce je 4–6 smetanově bílých, 85,9 x 58,4 mm velkých vajec,[5] na jejichž 27–28 denní inkubaci se podílí samotná samice.[9] Samec během tohoto období zůstává v blízkosti hnízda a střeží jej od případných predátorů. Mláďata jsou prekociální, opeřují se ve věku 50–60 dnů[9] a s rodiči zůstávají obvykle až do začátku další hnízdní sezóny.

Ve volné přírodě se dožívá až 20 let.[9] Zatím nejstarší volně žijící jedinec zaznamenaný v Evropě se dožil celých 23 let a 7 měsíců.[14]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavní predátory husy velké patří velcí dravci, jakými jsou zejména orli, krkavcovití, zdivočelí psi a lišky. Ohrožuje jí též ztráta přirozeného biotopu, kterou způsobuje např. vysušování mokřadů, znečišťování vod, otrava olovem a rušení na hnízdištích.[8][9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. husa velká Anser anser [online]. BioLib, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online.  
  3. H. Kolbe, Die Entenvögel der Welt, 5. vydání, Ulmer Eugen Verlag (1999). ISBN 3-8001-7442-1 (německy)
  4. Sächsisches Landesamt für Umwelt und Geologie: Wildlebende Gänse und Schwäne in Sachsen – Vorkommen, Verhalten und Management, Drážďany, 2006. Veröffentlichung im Rahmen der Öffentlichkeitsarbeit des Sächsischen Landesamtes für Umwelt und Geologie, str. 9 (německy)
  5. a b c DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky ale i v německu. Praha : Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 36.  
  6. Hans-Heiner Bergmann; Hans-Wolfgang Helb; Sabine Baumann; Die Stimmen der Vögel Europas – 474 Vogelporträt mit 914 Rufen und Gesängen auf 2.200 Sonogrammen, Aula-Verlag, Wiesbaden, 2008, ISBN 978-3-89104-710-1, str. 47 (anglicky)
  7. a b VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 219.  
  8. a b Anser anser [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b c d e f g VARGAS, Saul. Anser anser [online]. Animal Diversity Web, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Anser anser [online]. BirdLife, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Stastny K. (1989): Oiseaux aquatiques. Gründ, Paříž. ISBN 2-7000-1816-8 (francouzsky)
  12. a b BEZZEL, Einhard. Ptáci. Dobřejovice : Rebo Productions CZ, 2003. ISBN 9788072342921. S. 50.  
  13. LE-DANTEC, Daniel. Oie cendrée [online]. Oiseaux.net, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  14. European Longevity Records [online]. The European Union for Bird Ringing, [cit. 2010-10-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Steinbachův velký průvodce přírodou, GeoCenter, Praha, 1994.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]