Vrba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o rodu rostlin z čeledi vrbovitých. Další významy jsou uvedeny na stránce Vrba (rozcestník).
Wikipedie:Jak číst taxoboxVrba
alternativní popis obrázku chybí
Vrba
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád malpígiotvaré (Malpighiales)
Čeleď vrbovité (Salicaceae)
Rod vrba (Salix)
L.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vrba (Salix) je obsáhlý rod dřevin z čeledi vrbovitých, zahrnující kosmopolitně rozšířené stromy, keře i drobné keříčky. V české květeně se vyskytuje 22 původních druhů, z toho jeden vyhynulý; dalších několik introdukovaných se pěstuje v kultuře. Přirozeně rostou zpravidla poblíž vody, v lužních lesích, na vlhkých loukách, rašeliništích či podél vodních toků. Vesměs jsou velmi náročné na světlo. Jako zdroj rychle obnovovaného dřeva a proutí jsou odedávna využívány člověkem, vrbová kůra obsahuje léčivé látky. Patří k významným včelařským rostlinám.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samčí jehnědy

Vrby jsou opadavé dvoudomé stromy nebo keře s mohutným kořenovým systémem. Mohou růst vzpřímeně, vystoupavě nebo být plazivé, jejich větve jsou vzpřímené nebo převislé. Přestože jsou obvykle pružné, u báze mohou být lámavé. Ve většině jsou lysé, občas ojíněné.

Pupeny mají zpravidla jednu šupinu, jen vzácně dvě. Střídavě, výjimečně i vstřícně vyrůstající listy jsou jednoduché a celistvé. Většinou mají krátký řapík a různě tvarované palisty. Listové čepele bývají tvaru čárkovitého až obvejčitého, okraje mají celokrajné nebo zubaté.

Vzpřímená nebo převislá květenství, jehnědy, většinou na krátkých stopkách, jsou složeny z jednopohlavných, silně redukovaných, bezobalných květů vyrůstajících v paždí listenů. Mívají tvar podlouhlý nebo téměř kulovitý, vyrůstají buď před rašením listů, zároveň s ním, nebo až po vyrašení. Samčí květy mají 2 až 12 tyčinek s volnými nebo částečně srostlými nitkami nesoucími prašníky. Samičí jsou vytvořeny parakarpním gyneceem srostlým ze dvou až čtyř plodolistů. Mají stopkatý nebo přisedlý jednodílný semeník s více vajíčky, malou čnělku a ohnutou dvoulaločnou bliznu. Mívají pohárkovitý terč pod květem nebo nektarové žlázky. U většiny vrb je větší počet samičích rostlin než samčích. Květy opyluje hmyz, některé navíc i vítr.

Praskající tobolka se zralými ochmýřenými semeny

Plody jsou tobolky otvírající se dvěma zkrucujícími se chlopněmi. Obsahují velký počet (až 32) drobných, lysých semen opatřených chmýrem, která se větrem dobře šíří na velké vzdálenosti. Semena jsou bez endospermu a mají poměrně krátkou dobu klíčivosti. Rostliny se uměle množí převážně bylinnými řízky.

Mnoha druhům vrb je vlastní mykorhiza, která je ve dvou variantách. Při první z nich houba vytváří kolem kořene hyfový plášť a neproniká do kořene, při druhé houbová vlákna do kořene pronikají. Rostlina při tomto soužití poskytuje houbě uhlík a energii, houba naopak rostlině vodu a některé minerály. Pro vrby žijící v nepříznivých přírodních podmínkách je mykorhiza nutnou součásti přežití.[1][2][3][4][5]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vrbové porosty kolem říčního břehu

Ekologicky má většina druhů vrb vazbu na místa s dostatkem vody a světla. Při splnění těchto podmínek mohou růst v nějrůznějších biotopech: od terénních sníženin, horských roklí a strží, ledovcových karů až po údolní hlinité a štěrkové nánosy v okolí současných nebo zanesených říčních koryt. Osídlují čerstvě uložené substráty, kde patří k pionýrským druhům, využívají též míst ovlivněných lidskou činností, vyrůstají na navážkách, opuštěných loukách, pastvinách i orné půdě, v lomech či železničních náspech. Nejobvyklejšími biotopy s výskytem vrb jsou ale jednak aluvia řek s proudící okysličenou podzemní vodou, a to jak nížinných, tak pahorkatinných a podhorských, se štěrkovými lavicemi nebo porosty lužních lesů, jednak podmáčené a zrašelinělé louky, svahová prameniště a vrchoviště. Specifické nároky má např. vrba bylinná rostoucí na vyfoukávaných skalách a ve sněhových polích vysokohorských oblastí nebo vrba jíva, která netoleruje zamokření a naopak dobře roste i na vysychavých vápencových skalách nebo ruderálních stanovištích.[6]

Životní strategií se vrby řadí mezi r-stratégy. Produkují veliké množství drobných lehkých semen s rychlou a zpravidla velmi dobrou klíčivostí. Rostou rychle, ale jsou zpravidla poměrně krátkověké. Pověstná a v hospodářství po staletí využívaná je též jejich regenerační schopnostː jsou schopny se obnovovat po opakovaném ořezávání i zakořeňováním opadaných větví.[6]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vrby rostou téměř po celém světě s těžištěm největšího rozšíření v mírném až subarktickém pásmu Evropy (65 druhů), Severní Ameriky (asi 100 druhů), v Rusku (120 druhů) a v Číně (270 druhů). Dále se vyskytuje v Japonsku, Střední a Jižní Americe, Africe i na Středním východě. Chybí jen v Austrálii, na Novém Zélandě, v Oceánii, jihovýchodní Asii, západní Africe a východní Brazílii. Obvyklým rysem je vikarizace, kdy na velkém území na sebe navazují spíše menší vzájemně sousedící areály jednotlivých druhů.[6]

Místo původu tohoto rodu je pravděpodobně v horách východní Asie, odkud se mírně rozšířil do tropů, hodně po mírném pásmu a později i do Arktických oblastí. V dobách ledových ustupoval ze severu a v dobách meziledových se vracel zpět k severu. Přitom docházelo k hybridizaci mezi izolovanými populacemi. Po ustoupení ledovců byly vrby schopné díky svým větrem roznášeným semenům obsadit jako jedny z prvních rostlin biotopy uvolněné po ledovcích.

Vysokohorské druhy jsou glaciálním reliktem arktického původu. Při poslední době ledové již neleželo naše území pod ledovcovým příkrovem, a mj. se právě tyto vrby dokázaly tvrdým životním podmínkám tundry přizpůsobit a přežít. S nástupem teplejšího klimatu však přežily v silné konkurenci většinou jen ty, které rostly vysoko v horách, nebo v jiných nehostinných prostředích, např. v rašeliništích, vřesovištích, nebo bažinatých územích.[1][2][3]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Vrba křehká

Rod vrba je velice široký a patří k taxonomicky značně problematickým skupinám rostlin. Podle posledních poznatků se skládá asi ze 450 druhů, názory na počet jsou však dosti odlišné, uvádí se rozmezí 300-550 druhů. Důvodem je obtížná determinace způsobovaná velkou genetickou a morfologickou variabilitou, mnohdy nezřetelnými určovacími znaky a také možným mezidruhovým křížením, mnohdy zpětným a násobným. Blízce příbuzné druhy se na překryvu areálů lehce kříží mezi sebou a vznikají hybridní roje. Odlišit zpětné a vícenásobné křížence od rodičovských druhů bývá velmi složité, mnohdy téměř nemožné. Někde převažují počty fertilních kříženců nad mateřskými rostlinami. Přesto se však zdá, že význam hybridizace byl v minulosti dosti přeceňován (jako hybridi byli popisování morfologicky proměnliví jedinci téhož druhu) a k masivnímu křížení dochází v přirozených podmínkách spíše zřídka.[6]

Mezi hlavní faktory, přispívající k velké genetické variabilitě, patří dvoudomost, šíření semen při generativním rozmnožování na velké vzdálenosti, krátká generační doba, dlouholetý klonální životní cyklus a dobrá plodnost. Rostliny obvykle kombinují pohlavní způsob reprodukce s nepohlavním. Většina druhů je navíc hodně plastická, může se vyskytovat jako keřík nebo strom, mít okraj listů celistvý nebo pilovitý apod. Tyto vlastnosti jsou ovlivněny prostředím, což zvyšuje problémy při identifikac i druhů.

Základním chromozómovým číslem je x=19, pro vrbu trojmužnou bývá udáváno x=22. Převážná většina druhů je diploidních (2n=38), velké stromové vrby podrodu Salix jsou tetraploidní (2n=76). V menší míře se vyskytuje polyploidie (hexa-, okto, deka- a dokonce dodekaploidie u druhu Salix maccalliana s 2n=12x=228).[6]

Systematické pojetí rodu Salix se může značně lišit podle autora a jeho geografické příslušnosti; v evropském prostoru je tradičně přijímána klasifikace ruského biologa Skvorcova, v němž je rod dělen do tří podrodů: Salix sg. Salix, Salix sg. Vetrix a Salix sg. Chamaetia, každý je dále rozdělen do sekcí. Nový pohled na rod přinesly molekulární výzkumy, podle nichž je do něho v rámci zachování monofylie nutno začlenit ještě dosavadní drobné rody Chosenia (korejanka) a Toisusu. Kromě toho byla prokázána existence čtyř hlavních vývojových větvíː první, bazální, odpovídá zhruba tradičnímu podrodu Salix a dělí se dál na euroasijskou a americkou větev, druhá zahrnuje jeho dosavadní sekci Triandrae, třetí dva zmíněné malé rody a konečně čtvrtá obsahuje množství minimálně diferencovaných, a tedy často obtížně rozlišitelných keřovitých druhů z podrodů Vetrix a Chamaetia.[6] Lektotypem rodu je vrba bílá (Salix alba).[7]

V České republice je zaznamenáno těchto 25 druhů:

Salix subgen. Salix[editovat | editovat zdroj]

Vrba bílá

Obvykle stromy, kvete až po olistění, v květech má 2 až 15 tyčinek a dvě nektaria; pochází z eocénu

Salix subgen. Vetrix[editovat | editovat zdroj]

Typický habitus vrby popelavé
Vrba ušatá
Vrba slezská

Keře nebo nepříliš statné stromy, kvetou před nebo současně s rašením listů, nejpočetnější podrod, velmi častá hybridizace; pochází z oligocénu, jejich největší rozmach však nastal až ve čtvrtohorách

Salix helvetica

Salix subgen. Chamaetia[editovat | editovat zdroj]

Vrba polární

Drobné plazivé keříčky alpínských podmínek, v ČR jako glaciální relikty arktického původu; kvetou po plném olistění

Vrba náhrobní

Hybridy[editovat | editovat zdroj]

Na českém území roste 35 hybridů:

  Salix × alopecuroides Tausch   Salix × oleifolia Vill.
  Salix × ambigua Ehrh.   Salix × onusta Besser
  Salix × bifida Wulfen   Salix × parviflora Host
  Salix × blanda Andersson   Salix × paxii Wołoszczak
  Salix × capnoides Kerner   Salix × plicata Fries
  Salix × capreola J. Kerner   Salix × pontederana Willd.
  Salix × dasyclados Wimmer   Salix × reichardtii Kerner
  Salix × dichroa Döll   Salix × rubens Schrank
  Salix × doniana Sm.   Salix × rubra Huds.
  Salix × ehrhartiana Sm.   Salix × sepulcralis Simonk.
  Salix × friesiana N. J. Anderson   Salix × siegertii N. J. Anderson
  Salix × fruticosa Döll   Salix × smithiana Willd.
  Salix × chlorophana N. J. Anderson   Salix × subaurita N. J. Anderson
  Salix × incubacea L.   Salix × subcaprea N. J. Anderson
  Salix × meyeriana Rostk.   Salix × subcinerea N. J. Anderson
  Salix × mollissima Ehrh.   Salix × undulata Ehrh.
  Salix × multinervis Döll   Salix × wimmeriana Gr. et Godr.
  Salix × nepetifolia J. Presl et C. Presl   

[1][2][3][8][9][10]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Ohrožení mnoha druhů vrb je dáno přirozenou vzácností jejich izolovaných, prostorově omezených reliktních stanovišť. Další jsou negativně zasahovány úbytkem vhodných biotopů vlivem lidské činnostiː regulací řek a mizením štěrkových lavic a náplavů, likvidací lužních porostů a změnou vodního režimu toků, ničením rašelinišť a slatinišť nebo vysoušením a následnou zástavbou vlhkých luk.[6]

Příloha č. II „Vyhlášky ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. Seznam zvláště chráněných druhů rostlin“ stanovila:

V roce 2000 „Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky“ vyhlásil, že:

Význam a využití[editovat | editovat zdroj]

Dřevo a proutí[editovat | editovat zdroj]

Interiér "vrbového kostela" v německém Steinbergu

Vrba se po mnoho tisíciletí využívá jako zdroj měkkého, pórovitého, nepříliš kvalitního, zato však rychle se obnovujícího dřeva. Lesnický význam má v Evropě především vrba bílá, jejíž dřevo se užívá k výrobě celulózy, překližek nebo kriketových pálek; ostatní slouží spíše jako palivo. Ohebné a různobarevné proutí se odedávna používá k výrobě ošatek, košů i rozličného nábytku, ale též zaplétaných plotů či různých prostorových instalací. Nejkvalitnější materiál poskytuje vrba trojmužná, košíkářská a bílá; jejich pravidelným ořezáváním vznikají typické hlavaté vrby.[6]

S vrbou jako rychle rostoucí dřevinou se výhledově uvažuje pro produkci biomasyenergetickým nebo i krmným účelům, její listy i mladé výhonky někdy slouží jako potrava pro dobytek, ovce i soby. Do módy také přichází vrbové stavitelství, kdy stavba založená z vrbového proutí po jeho zakořenění postupně obrůstá listy a zapojuje se.

Okrasné a užitkové výsadby[editovat | editovat zdroj]

Hlavaté vrby

Mnohé druhy se pro svůj vzhled vysazují jako okrasné dřeviny v parcích, především ty s převislým ("smutečním") habitem, jako jsou vrba babylónská, smuteční kultivary vrby bílé nebo hybridní vrba náhrobní; drobnější, pomalu rostoucí druhy nalezneme na skalkách v okrasných zahradách. Je významnou medonosnou rostlinou vykvétající brzy z jara. Schopnost vrb vázat toxiny a osidlovat i kontaminovanou půdu lze využít v kořenových čističkách, rychle rostoucí a snadno se ujímající vrbové výsadby mohou sloužit též jako větrolamy, dálniční bariéry, ke zpevňování vodních břehů či svahů nebo k vysoušení podmáčených půd.[6]

Léčitelství[editovat | editovat zdroj]

Vrbová kůra obsahuje flavonoidy, třísloviny a šťavelany, dále také glykosid salicin pro výrobu kyseliny salicylové; z níž byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. V lidovém léčitelství se z kůry připravují odvary, které snižují teplotu, tiší bolesti, léčí nespavost, průjem i revma. Kůra se také používá jako diuretikum. Při vnějším užití se aplikuje proti kožním plísním, pocení a na nehojící se rány. Vrbové kůry se dříve se užívalo také k vydělávání kůží.[1][5][13][8]

Kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

Vrba babylónská je v teplejších oblastech často pěstována jako parková dřevina

V mnoha bájích a pověstech jsou spojovány se ženským elementem a Lunou. Vrbě jsou připisovány schopnosti přivodit inspiraci a věštecké sny, proto byla v mnoha kulturách zasvěcena básníkům a bardům. V bájích byla vrba také domovem a místem odpočinku pro bohy, například sumerská bohyně Bélit-Illi přebývala ve vrbách, pramenech a studánkách.[14] V mnoha příbězích jsou vrby spojovány s nadpřirozenými bytostmi (vodníci, rusalky, vodní víly), bývají též schopny rozmlouvat s člověkem. Lidový příběh o ženě, jejíž duše v noci přebývala ve vrbě, zatímco navenek se jevila jako mrtvá, ztvárnil ve své Kytici Karel Jaromír Erben. Pro časné kvetení a vysokou schopnost regenerace je vrba jedním z významných symbolů jara a mnoha jarních rituálů symbolizujích plodnost a znovuzrození.

Známou fiktivní vrbou je Vrba mlátička z příběhů o Harry Potterovi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d ŠEVČÍK, Jan. DP: Vrba bylinná v České republice ... [online]. Univerzita Palackého, PřF, Katedra ekol. a živ. prostředí, Olomouc, rev. 07.05.2010 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c NÝVLTOVÁ, Veronika. DP: Charakteristika skupiny vrby bobkolisté s důrazem na vrbu dvoubarvou [online]. Univerzita Palackého, PřF, Katedra botaniky, Olomouc, rev. 12.08.2010 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c BRANDOVÁ, Blanka. DP: Hybridizace horských druhů vrb na příkladu vrby hrotolisté ... [online]. Univerzita Palackého, PřF, Katedra botaniky, Olomouc, rev. 07.05.2010 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  4. Dendrologie.cz: Vrba [online]. P. Horáček a J. Mencl, rev. 31.12.2006 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b Dendrologie.cz: Vrba [online]. Petr Kadlík, Příroda.cz, internetový magazín, rev. 31.12.2006 [cit. 2010-11-30]. [www.priroda.cz/lexikon.php?detail=548 Dostupné online]. (česky) 
  6. a b c d e f g h i VAŠUT, Radim J.; SOCHOR, Michal; HRONEŠ, Michal. Vrby České republiky. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. 108 s. ISBN 978-80-244-4121-4. 
  7. Tropicos | Name - Salix L.. www.tropicos.org [online]. [cit. 2018-09-18]. Dostupné online. 
  8. a b c KLEČKOVÁ, Lucie. DP: Vrba šedá v Moravskoslezských Beskydech ... [online]. Univerzita Palackého, PřF, Katedra botaniky, Olomouc, rev. 12.08.2010 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  9. DANIHELKA, Jiří; CHRTEK, Jindřich; KAPLAN, Jan et all. Seznam druhů rostlin v ČR [online]. Botanický ústav AV ČR, Průhonice, rev. 23.01.2011. Dostupné online. (česky) 
  10. VAŠUT, Radim Jan. Salix – vrba [online]. Univerzita Palackého, PřF, Katedra botaniky, Olomouc, rev. 2006 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  11. Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  12. PROCHÁZKA, František. Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky [online]. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR= cs, 2001 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. ISBN 80-86064-52-2. 
  13. VÁŇA, Josef. Léčivé stromy a keře – Vrba [online]. Eminent, Kosmas, internetové knihkupectví, Praha 2, 2006 [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. ISBN 80-7281-268-8. (česky) 
  14. HAGENEDER, Fred. Moudrost stromů. Praha: Knižní klub, 2012. ISBN 978-80-242-3520-2. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]