Vrba popelavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxVrba popelavá
alternativní popis obrázku chybí
Vrba popelavá (Salix cinerea)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád malpígiotvaré (Malpighiales)
Čeleď vrbovité (Salicaceae)
Rod vrba (Salix)
Binomické jméno
Salix cinerea
L.
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vrba popelavá (Salix cinerea L.) je středně velký hustý keř 2-3(-5) m vysoký, bochníkovitého až polokulovitého vzrůstu z čeledi vrbovitých (Salicaceae). Dřevina je málo proměnlivá, setkáme se s úzkolistými a širolistými typy. Obloukovité větve jsou bohatě rozvětvené. V přírodě mohou vznikat kříženci s vrbou jívou. Dožívá se 40 let.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Borka je černošedá a jen na bázi nejsilnějších kmínků podélně rozpraskaná. Vrba má plochý rozsáhlý kořenový systém, pařezová výmladnost dobrá. Větve silné jako prst mají pod kůrou na dřevě výrazné lišty viditelné pouze po sloupnutí kůry (nejlépe na jaře, v míze). Letorosty i dvouleté větve jsou sametově chlupaté, podle čehož se dá vrba popelavá rozeznat od podobné jívy. Jednoleté prýty hustě krátce plstnaté, poměrně silné. Pupeny 3-4 mm dlouhé, květní až 6 mm dlouhé, chlupaté.

Střídavé listy jsou podlouhle obvejčité až obkopinaté (nejširší nad polovinou), 6-9 cm dlouhé, 2-3 cm široké s vroubkovaně pilovitým až celokrajným okrajem, na líci matně zelené, slabě chlupaté, na rubu šedavé, silněji chlupaté, se 6-10 (-11) páry žilek. Řapík je 0,4-0,8 cm dlouhý. Palisty polosrdčité až ledvinité, zřetelné, vytrvalé.

Vrba popelavá je dvoudomá. Rozkvétá před rašením listů koncem března a v dubnu. Má dlouze chlupaté květní listeny, které jsou hnědočerné, s jednou nektariovou, téměř válcovitou, žlázkou. Květy jsou uspořádány do jehnědovitých květenství. Samčí květy mají 2 tyčinky, nitky na bázi chlupaté. Samičí květy mají stopkatý chlupatý semeník, krátkou čnělku, přímé blizny, do poloviny dvouzářezové. Poměrně malé elipsoidní až válcovité jehnědy 2-3 (-4) cm dlouhé, 0-9-1,5 cm široké, které jsou u samičích jehněd štíhlejší, přisedlé, s malými opadavými listeny na bázi.

Plody, tobolky, mají v každé chlopni 5-7 základů okřídlených semen, v květnu tobolky dozrávají.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vrba popelavá má svůj areál po celé Evropě, na severu až k polární lesní hranici v Laponsku. Nejvíce se vyskytuje ve střední Evropě, od nížin až do výšky 700 m n. m., tj. hlavně na bažinách a u pomalu tekoucích toků. S výjimkou západní Evropy (na západ do střední Francie), severní části Skandinávie, jižní části Apeninského a Balkánského poloostrova, západní Sibiř, Střední Asie, na východ do podhůří Altaje.

Na našem území roste roztroušeně od nížin, především v rybníkatých územích, do podhůří do 700 m n. m.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Květy a listy vrby popelavé

Vyskytuje se v nižších polohách podél vodních toků, v blízkosti tůní nebo slepých ramen řek, na okrajích luhů, na vlhkých lukách a slatinách, s převahou na hlubších, těžších a živinami bohatých půdách, neutrálních až mírně kyselých. Obvykle ji můžeme vidět v lužních lesích, bažinách a terénních sníženinách. Nenajdeme ji však na kyselých horninách a v chladnějších oblastech. Snese stagnující vodu, záplavy i slabý zástin. Keře rostoucí v zástinu bývají jen slabě chlupaté.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Její hlavní význam spočívá ve své funkci pionýrské a meliorační, při nástupu vegetace vytváří na extrémních lokalitách (hlavně bažinných půdách) vhodné životní podmínky pro olši lepkavou (Alnus glutinosa) a další lužní druhy.

Je pokládána za důležitou medonosnou dřevinu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Květena České republiky, 2. díl. Praha: Academia, 1990. 
  • POKORNÝ, Jaromír; JAROŠOVÁ Vlasta; KONEČNÁ Milena. Stromy. Praha: AVENTINUM, 1990. 
  • KOBLÍŽEK, Jaroslav. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. [s.l.]: SURSUM, 2000. 
  • ÚRADNÍČEK, Luboš; MADĚRA, Petr a kol. Dřeviny České republiky. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, s.r.o., 2009. 
  • Naše příroda: živočichové a rostliny střední Evropy. Praha: Reader´s Digest Výběr, 2000. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]