Oligocén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stratigrafie oligocénu
Epocha
Oddělení
Věk
Stupeň
Stáří (miliony let)
oligocén chatt 23,03 - 28,1
rupel 28,1 - 33,9

Oligocén (33,9 Ma - 23 Ma před současností) je geologická epocha v spadající do geologické éry kenozoika a to do její nejstarší periody paleogénu. Název oligocén byl odvozen z řeckého slova "oligos" (málo) a latinského "recens" (současný).[1] Názvy se vztahovaly k výsledkům porovnání druhového zastoupení fosilií mořského planktonu s dnešním stavem.

Geologie a klima[editovat | editovat zdroj]

Uzavírající se oceán Tethys a ostrovní oblasti Paratethydy před zhruba 30 miliony let.

V oligocénu pokračovalo posouvání africké tektonické desky k severu započaté již v mezozoiku (druhohorách), což mělo za následek uzavírání oceánu Tethys, postupně tedy vznikalo dnešní Středozemní moře. Horotvorné procesy v pásmu v okolí kolize africké a euroasijské desky vedly k výzdvihu zárodků tzv. neoidních pohoří Alp, Pyrenejí či Karpat. Tyto zdvihající se oblasti proměnily severozápadní část Tethys v řadu navzájem propojených mořských pánví se spoustou ostrovů, tedy tzv. Paratethys.[2]

Na počátku oligocénu došlo k razantnímu ochlazení klimatu, jež mělo značné důsledky jak na tvar a rozsah pevnin, tak na živé organismy. Kvůli ochlazení totiž došlo k podstatnému poklesu hladiny moří, čímž se vynořily pevninské mosty umožňující migraci živočichů mezi doposud oddělenými pevninami. Na druhou stranu došlo k vymírání v suchozemských i mořských faunách, značných změn doznalo i rostlinstvo. Chladného výkyvu si poprvé všiml již v roce 1909 paleontolog Hans Georg Stehlin, jenž ho nazval velkým přelomem. V dalším průběhu oligocénu již k žádným tak výrazným změnám klimatu nedošlo a období se z dnešního pohledu jeví jako poměrně klidné.[2][3]

Dříve se za příčinu tohoto ochlazení jednoznačně pokládalo oddělení Antarktidy od Austrálie a Jižní Ameriky, které spadá právě do této doby. Osamostatněný kontinent přímo na jižním pólu totiž v důsledku rotace Země obklopily chladné cirkumpolární mořské proudy, ty kontinent klimaticky izolovaly od teplejších oblastí a v důsledku toho se zde začal tvořit pevninský ledovcový štít, jak ho známe dnes. Současné výzkumy ale naznačují, že tento proces by nevedl k ochlazení na severní polokouli, které v paleontologických záznamech můžeme dnes vyčíst, naopak by pravděpodobně způsobil oteplení. Příčiny této události měly patrně globálnější charakter, jako např. pokles hladiny oxidu uhličitého v atmosféře.[4]

Přestože mluvíme o výrazném ochlazení, oligocénní svět nebyl zdaleka tak chladný a suchý jako v např. v pozdějším pleistocénu, ale ani jako dnes. Na Antarktidě sice již vězel mohutný pevninský ledovec, nedosahoval však dnešního rozsahu a okraj kontinentu byl pokryt polární tundrou. Na severu ještě žádná trvale zamrzlá území neexistovala a rozdíly mezi podnebnými pásy nebyly tak výrazné jako dnes.[5]

Život[editovat | editovat zdroj]

Klimatický přelom na rozhraní eocénu a oligocénu měl zásadní vliv na savčí fauny kontinentů zejména na severní polokouli. Živočichové migrovali přes přechodně vynořenou oblast Beringie mezi Severní Amerikou a Eurasií, ale významné bylo i trvalé vynoření turgajského prolomu v předpolí vznikajícího Uralu, což konečně spojilo Evropu s Asií, čímž byla umožněna další migrace, takže i v Evropě od této doby nalézáme řadu původně východoasijských nebo i severoamerických rodů. Z Evropy naopak zmizela řada tropických druhů, např. primitivní primáti. Savčí fauna se modernizovala a začalo přibývat velkých forem, zejména z řádu nosorožcovitých.[2][6]

Po kontinentech se poprvé výrazně rozšiřuje tráva (do té doby se vzácně vyskytovala poblíž vodních ploch a toků). Savci dorůstají do obřích rozměrů asijské (Indricotherium) s hmotností až 20 tun a příbuzné koním (chalicotherium). Vyskytovali se tu i predátoři (hyaenodon, entelodon a amphicyon).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Etymologie slova oligocén; Etymologický slovník
  2. a b c CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Terciér - novověk Země, s. 297-358. (česky) 
  3. Climate history; Paleomap project
  4. KVAČEK, Zlatko. Ochlazení na hranici eocén-oligocén a jeho vliv na evropskou flóru a entomofaunu [online]. Praha: Univerzita Karlova. Dostupné online. (česky) 
  5. JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha : Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 169-217. (česky)
  6. Biotické krize a globální ekosystémy v historii Země; Rostislav Brzobohatý, Masarykova univerzita; PDF prezentace
Paleogén
Předchůdce:
Eocén
34 Ma–23 Ma
Oligocén
Nástupce:
Miocén (Neogén)
Kenozoikum
Terciér Kvartér
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén