Paleocén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Paleocén (66,0–55,8 Ma před současností) je nejstarším obdobím (odborně oddělením) éry kenozoika a počátkem „věku savců“. Je datováno do doby před 66 až 56 miliony let a spolu s eocénem, oligocénem a miocénem je součástí periody paleogénu, jež spolu s mladším neogénem tvoří neformální časovou jednotku terciér, tedy česky třetihory. Je charakterizováno tropickým podnebím s teplotami v průměru 24–25 °C, tedy o celých 10 stupňů Celsia více než dnes. Název paleocén stanovil francouzský paleobotanik a geolog Wilhelm Philippe Schimper v roce 1874, když popisoval sedimenty v okolí Paříže. Etymologicky jde o složeninu latinského „paleo“, tedy starý, a řeckého adjektiva „καινός“ (kainos) — latinizovaného na „caenus“, znamenajícího „nový“. Tedy v tomto kontextu lze přeložit jako „starý nový věk“.[1][2] Oddělení paleocénu se dělí na další tři stupně: dan, seeland a thanet.

Stratigrafie paleocénu
Epocha
Oddělení
Věk
Stupeň
Stáří (miliony let)
pliocén thanet 59,2 - 56
seeland 61,6 - 59,2
dan 66 - 61,6

Geologie a klima[editovat | editovat zdroj]

Na samém počátku paleocénu jakožto počáteční epochy kenozoika stojí globální katastrofa, kterou podle všeho vyvolal dopad asteroidu Chicxulub do prostoru dnešního Mexického zálivu. Ten pravděpodobně způsobil sérii následných událostí, které dokonaly dílo zkázy. Právě do této doby spadá hlavní výlevná fáze vulkanické struktury známé jako Dekkánské trapy v Indii. Mohutné vrstvy bazaltů zde vznikaly již před 67 miliony lety, ale není jistě náhodou, že nejsilnější fáze výlevů probíhala právě v době, kdy celou planetou otřásl dopad asteroidu.[3] Dalšími následky dopadu byly obří cunami ve všech oceánech, zastínění slunečního záření prachem, seismické vlny, požáry a další.

V paleocénu pokračuje vzdalování obou Amerik od Evropy a Afriky, rozšiřuje se tedy Atlantský oceán. Již z mezozoika pokračuje alpinské vrásnění vyvolané přibližováním euroasijské a africké tektonické desky. To vede k postupnému zužování oceánu Tethys. Antarktida zůstává ještě spojena s Austrálií a Indie je oddělena od ostatních pevnin jako velký ostrov a poměrně rychle putuje k severu, přičemž na konec paleocénu je datován počátek její kolize s Asií, která později v miocénu vedla výzdvihu Himálaje.[4] [5]

Klima po odeznění následků impaktu bylo podobně vlhké a tropické jako v pozdním mozozoiku a postupně se dále oteplovalo. Severní oceány nezamrzaly a i na pevninách za polárními kruhy mohla růst bujná vegetace včetně lesů. Srážková činnost byla víceméně rovnoměrná po celém povrchu Země i během roku.[6]

Paleocén je zakončen asi 200 000 let dlouhým obdobím, které je nazýváno Paleocenní-eocenní teplotní maximum. V tomto období dochází k extrémnímu zvýšení teplot pravděpodobně masivním uvolňováním uhlíku a metanhydrátů do atmosféry Země. Dochází k výraznému vymírání, nikoliv ale tak velkému, jako je to z konce křídy.[7]

Biosféra[editovat | editovat zdroj]

Rekonstruovaná kostra obřího nelétavého ptáka rodu Gastornis.

Ekosystémy se v období paleocénu vzpamatovávají z vymírání K-Pg, které ukončilo druhohorní éru a v prvních milionech let v podstatě neexistují žádní velcí tvorové s hmotností nad 100 kilogramů. Teprve asi po 700 000 letech od katastrofy na konci křídy se objevují savci o hmotnosti zhruba 50 kg (např. rod Ectoconus), jak ukazují objevy z lokality Corall Bluffs v americkém Coloradu.[8] Někteří vědci již několikrát ohlásili možnost, že malé populace dinosaurů mohly přežít z pozdních druhohor i do nejstaršího paleocénu (stupeň dan) jako tzv. paleocénní dinosauři, žádný z předložených důkazů však dlouho nebyl dostatečně prokazatelný. Nové nálezy ze Severní Ameriky ale takovou možnost naznačují. Zda se ale doba přežití těchto dinosaurů počítala na týdny, měsíce nebo tisíciletí a o jak životaschopné populace se jednalo, se zatím zjistit nepodařilo.[9]

Po stabilizaci poměrů začaly mezi suchozemskými biotopy převažovat lesy. V širokém pásu kolem rovníku to byly tropické deštné lesy, blíže k pólům pak paratropické lesy se střídajícími se deštivými a suchými sezónami. V zeměpisných šířkách, kde dnes nalezneme mírné podnebné pásmo, se rozkládaly subtropické lesy nebo lesostepi a v oblastech polárních pak dnes již se na Zemi nevyskytující polární opadavé lesy, jež sezónně shazovaly listy ne kvůli nízkým teplotám, ale kvůli nedostatku světla v zimě.[6]

Barylambda faberi, jeden z prvních větších savců s hmotností přes půl tuny. Tento zástupce skupiny Pantodonta žil asi před 60 až 50 miliony let a vážil až kolem 650 kilogramů.

Později v tomto období dochází k velkému rozmachu různých savčích vývojových linií, kdy se odděluje většina jejich dnešních řádů.[10] Kromě dodnes se vyskytujících skupin placentálů, vačnatců a ptakořitných přežívají ještě dnes již vyhynulí multituberkuláti.[11][12] Výraznou evoluční radiaci zažívali též ptáci. Kromě mnoha druhů létavých se objevuje i úspěšná skupina nelétavých ptáků, mezi které patřili obří dravci forusracidi i jiní (např. rodu Gastornis).[13] Forusracidé se objevují na území Jižní Ameriky v období paleocénu a přežívají až do pleistocénu, částečně jako vrcholoví predátoři.[14]

Místo uvolněné po vyhynutí plazů využili žraloci, krokodýli a na souši pak hadi.[10] Právě v paleocénu před 60 až 58 miliony let žil například největší dosud známý had v dějinách planety, (kolumbijský rod Titanoboa o délce asi 13 až 15 metrů a hmotnosti přes 1,1 tuny).[15] Bohatě se též rozvíjí měkkýši, hmyz i krytosemenné rostliny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Etymologie slova "Miocén"; Online etymology dictionary
  2. Schimper, W. P. (1874). Traité de Paléontologie Végétale. 3. Paris J. G. Bailliere. str. 680–689.
  3. SOCHA, Vladimír. Poslední den druhohor. Praha: Vyšehrad, 2018. ISBN 978-80-7429-908-7. S. 228-236. 
  4. Svět na rozhraní křídy a terciéru, Paleomap project
  5. MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Savci, horstva a ledovce: třetihory a čtvrtohory, s. 183-206. 
  6. a b JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: [s.n.], 1998. ISBN 80-85928-88-4.
  7. Bowen, G. J.; et al. (2015). "Two massive, rapid releases of carbon during the onset of the Palaeocene–Eocene thermal maximum". Nature. 8 (1): 44–47. doi: 10.1038/ngeo2316
  8. SOCHA, Vladimír. Když savci převzali vládu nad Zemí. Osel [online]. 25,11,2019. Dostupné online. ISSN 1214-6307. 
  9. SOCHA, Vladimír. Dinosauři skutečně žili i v paleocénu. OSEL.cz [online]. 12. prosince 2019. Dostupné online. ISSN 1214-6307. 
  10. a b CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Kapitola Terciér (třetihory) - novověk Země, s. 297-391. 
  11. Zubatí savci soupeřili s dinosaury; ČRo Leonardo
  12. Fylogeneze savců - druhohory; UPOL - encyklopedie savců
  13. Angst D., Lécuyer C., Amiot R., Buffetaut E., Fourel F., Martineau F., Legendre S., Abourachid A., Herrel A. (2014). "Isotopic and anatomical evidence of an herbivorous diet in the Early Tertiary giant bird Gastornis. Implications for the structure of Paleocene terrestrial ecosystems". Naturwissenschaften. 101 (4): 313–322. doi: 10.1007/s00114-014-1158-2
  14. Blanco, R. E.; Jones, W. W. (2005). "Terror birds on the run: a mechanical model to estimate its maximum running speed". Proceedings of the Royal Society B. 272 (1574): 1769–1773. doi: 10.1098/rspb.2005.3133
  15. Head, Jason; Jonathan Bloch; Jorge Moreno Bernal; Aldo Fernando Rincón Burbano, and Jason Bourque (2013). Cranial osteology, body size, systematics, and ecology of the giant Paleocene snake Titanoboa cerrejonensis. 140–141. Society of Vertebrate Paleontology.
Paleogén
Předchůdce:
-
66 Ma–55 Ma
Paleocén
Nástupce:
Eocén
Kenozoikum
Terciér Kvartér
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén