Přeskočit na obsah

Pyreneje

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: pohoří Pyreneje na Měsíci, viz Montes Pyrenaeus.
Pyreneje
Pyrénnées
Pirineos
Pirineus
Střední Pyreneje
Střední Pyreneje

Nejvyšší bod3 404 m n. m. (Pico de Aneto)

Nadřazená jednotkaAlpsko-himálajský systém
Sousední
jednotky
Kantaberské pohoří, Akvitánská pánev, Francouzské středohoří, Rhônská nížina

SvětadílEvropa
StátŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
FrancieFrancie Francie
AndorraAndorra Andorra
Satelitní snímek pohoří
Satelitní snímek pohoří
Map
PovodíEbro, Garonna
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mapa
Ledovec pod Pico de Aneto

Pyreneje (španělsky Pirineos; francouzsky: Pyrénées; katalánsky Pirineus), evropské pohoří oddělující od zbytku Evropy Pyrenejský poloostrov, tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií; v jednom z horských údolí se nalézá stát Andorra. Jedná se o třetihorní pásemné pohoří se sněžnou čárou ve výšce 2 500–2 900 m n. m. Vzniklo alpínsko-himálajským vrásněním s nejvýraznějším zdvihem před 38 milióny let na přelomu eocénu a oligocénu. Tento horský val se táhne v délce zhruba 435 kilometrů a na jeho území se nacházejí tři národní parky.

Ve střední části dosahují Pyreneje šířky až 140 kilometrů. Hory nemají souvislý a zřetelný hlavní hřeben, jedná se spíše o větší množství horských masivů, které jsou často příčně orientovány proti směru Pyrenejí. Údolí jsou úzká, takže se v nich nevyskytují větší městská sídla. Po severní straně pohoří se táhne výrazný Pyrenejský zlom a odděluje od hor několik menších masivů.

Podle Pyrenejí je pojmenováno pohoří Montes Pyrenaeus na přivrácené straně Měsíce.[1]

Geologické složení

[editovat | editovat zdroj]

Geologické složení je velmi různorodé – v centrálních částech vystupuje hercynské (prvohorní) krystalinikum a v něm tři vzájemně odlišené jednotky. Spodní jednotka klasické usazeniny je vystřídána břidlicemi, vápenci a vápnitými pískovci. Zvláštní jednotkou jsou kyselé ruly a granodiority. K tomuto jádru se zvnějšku přimykají mocné vrstvy usazenin, pocházející z relativně mladších podmořských pánví. Vápencové vrstvy jsou silně zkrasovatělé a stávají se ideálním terénem pro horolezce, speleology a turisty. Činnost ledovců za sebou zanechala mnoho doslova roztrhaných oblastí s řadou jezer (např. národní park Aigües Tortes i Sant Maurici). Přítomnost četných termálních pramenů také souvisí s geologickým podložím (oblast Eaux-Bonnes).

Pohoří Pyreneje bylo tvarováno řekami a ledovci. Je známa takřka stovka ledovců, část z nich jsou ovšem spíše sněhová či firnová pole. Největší a nejznámější je ledovec Aneto v masivu Pico de Aneto, jenž má délku 2 km a šířku 1 600 metrů. Mocnost se pohybuje kolem 50 metrů. V okolí Pico de Aneto je ještě několik dalších ledovců (Barrancos, Coronas na jihu, ledovec Aneto, Tempestades, Maladeta, Salenca aj.). V období doby ledové byly v Pyrenejích mnohem mocnější a větší ledovce, které zde vytvořily dnešní údolí většinou ve tvaru U (trogy). Mezi známé kary, jež zakončují tato údolí, patří monumentální Cirque de Gavarnie, Cirque de Troumouse a Cirque de Gourette na severovýchodě pohoří, dosahující šíře až 3 km. V době ledové sestupovaly ledovce na severu až k hranici kolem 500 m n. m., na jihu potom k 1 000 m n. m.

Během uplynulých sta let přišly pyrenejské ledovce o 90 procent ledu. Na přelomu 19. a 20. století zabíraly území o velikosti 3300 hektarů, dnes (2009) se podle studie, kterou v Madridu zveřejnilo španělské ministerstvo životního prostředí, rozkládají na pouhých 390 hektarech. Na španělské straně Pyrenejí mají ledovce rozlohu jen 206 hektarů. Podle téže zprávy už za několik desítek let nebude v Pyrenejích ani jediný ledovec.[2]

Pyreneje jsou rozlehlé pohoří, a ač nejsou široké, mají své mikroklima. Výrazný vzestup teplot je zaznamenáván pouze v létě. Jižní slunce je zde v létě patřičně cítit. I ve výškách kolem 3 000 m teplota často neklesá pod 20 °C. Naopak v noci v takovýchto výškách klesá teplota pod bod mrazu. Sníh obvykle napadne v listopadu. I v létě se může ve vysokých polohách objevit sněhová přeháňka. Zimy v Pyrenejích většinou končí v květnu i když sníh někdy ve vysokých polohách či stinných místech leží až do konce června. Počasí je nejstálejší v srpnu a září. V Pyrenejích je průměrný roční úhrn srážek 1 500 mm, přičemž francouzská strana je srážkově bohatší než španělská; úhrn srážek klesá též směrem od západu k východu.

Přírodní podmínky

[editovat | editovat zdroj]

Vegetační stupňovitost v Pyrenejích odpovídá jiným jihoevropským pohořím. V nižších polohách na úpatí se rozkládají stálezelené tvrdolisté doubravy s dubem cesmínovitým a korkovým, které jsou výše vystřídány opadavými teplomilnými doubravami, případně suchými bory. V horském stupni jsou jedlobučiny s bukem lesním a jedlí bělokorou, v kotlinách typicky roste borovice pyrenejská. Areál smrku ztepilého do Pyrenejí nezasahuje, smrčiny zde tedy chybějí. Nad hranicí lesa jsou alpínské louky.[3]

Členění

[editovat | editovat zdroj]
  • Západní Pyreneje

Na východ od průsmyku Roncesvalles se nachází krasová oblast s jedinečnou přírodou (vzácné biotopy). Ze středu vápencových plošin vyrůstají vrcholy jako je Pic d´Anie (2 504 m) na konci údolích jako je Roncal, Ansó, Hecho a Belagua. Je zde celá řada jeskynních systémů či propastí. Nejhlubší z nich je jeskyně Lepineux-San Martín (hloubka 1 342 m, délka 46,2 km). Ta je druhou nejhlubší jeskyní na světa hned po Jean Bernard (hloubka 1 435 m) ve Francouzských Alpách. Do západní části Pyrenejí je přístup nejlepší.

  • Panticosa – Formigal

Tato skupina je nezápadnější oblastí Centrálních Pyrenejí a rozkládá se mezi údolím Valle Ara a sedlem Portalet. Objevují se zde, především v hlavním hřebeni, vrcholy vyšší 3000 m (Balaitous – 3 144 m, Gran Facha – 3005 m). Na sever od sedla Portalet se nalézá (již ve Francii) pro horolezce zajímavý vrchol Pic du Midi d´Ossau (2 884 m). Nejlepší dostupnost této části Pyrenejí je z francouzské strany město Candanchu a sedla Somport či Portalet. Od jihu jsou opěrnými body města Sabiñánigo, lázní Paticosa nebo obec Jaca.

  • Vignemale

Mezi národním parkem Ordesa y Monte Perdido a Panticosou leží masiv Vignemale. vrchol Vignemale (3 298 m), jiným názvem Longue, je nejvyšším štítem oblasti a obklopuje ho mohutný ledovec. Na vrchol Vignemalle lze vylézt jak po snadných cestách, tak i obtížnými horolezeckými výstupy ve skále i ledu. Masiv je obzvláště vhodný pro provozování skialpinismu.

  • Valle de Ordesa

Kaňon ledovcového původu o délce 15 km, šířce až 3 km a se stěnami až 800 metrů vysokými se nachází v národním parku Ordesa y Monte Perdido. Jeho průměrná výška je 1 300 m. Celá oblast je plná krasových jevů jako jsou četné závrty, jeskyně (těch je tu přibližně 35) a propastí. Proto je také předmětem zájmu speleologů. Oblast je vhodná pro nenáročnou turistiku plnou krásných výhledů. Výstup od parkoviště, cestou v ústí kaňonu Ordesa, přes chatu Refugio Goriz na nejvyšší vrchol masivu, Monte Perdido (3 355 m), je možné provést za jeden den.

  • Bachimala

Zde se ukazuje mírnější tvář Pyrenejí. Oblast Bachimala leží mezi údolím Bielsa a srázy skupiny Pico de Posets. Podoba hor je spíše ve formě oblých hřebenů, lesů a zelených luk, sotva vystupujících nad 3 000 m. Nejvyšší vrchol masivu je Pico de Bachimala (3 174 m), na který se dá vyjít od horské chaty Refugia de Viadós.

  • Posets

Vrchol Pico de Posets (3 375 m) je druhý nejvyšší v Pyrenejích. Pohled na něj je impozantní. Převyšuje blízké údolí Valle de Benasque o 2 200 m. To ho také odděluje od sousedního masivu Pico de Aneto ležícího více na východ. Pico de Posetes se dá označit jako prototyp pyrenejského obra a nemá v celých horách žádnou konkurenci. Výstup k vrcholu se dá zvládnout ze tří stran: z údolí Valle de Eriste (jihovýchod), z údolí Valle de Estós (severovýchod) a údolím Cinqueta de Anes Cruces (severozápad).

  • Pico de Aneto – Maladeta

masivu Maladeta zvaném střecha Pyrenejí nalezneme nejvyšší pyrenejský vrchol Pico de Aneto (3 404 m), jenž je obklopen několika ledovci. Klasický „normální“ výstup na vrchol je od severu z chaty Refugia Renclusa.

  • Besiberri

Skupinu Besiberri tvoří hřeben třítisícových vrcholů, který oddělují hluboká údolí Noguera, Ribagorzana a Noguera de Tor. Nachází se zde chata Refugio de Besiberri (2 760 m), která je nejvýše položenou v Pyrenejích. Na nejvyšší vrchol masivu Besiberri Sur (3 030 m) vede jedna cesta od západu a prochází údolím Valle de Besiberri a druhá od jihu z obce Caldes de Bohí.

  • Punta Alta

Na sever masivu Aigues Tortes se zvedá erozí postihlý hřeben Punta Alta. Jelikož je relativně osamocený jsou z něj výborné výhledy na skupinu Besiberri a jezerní park Parque Natural de Aigües Tortes i Sant Maurici. Výchozím místem při výstupu na Punta Alta (3 014 m) je obec Estany Cavallers.

  • Montardo

Nefrekventovanější a jednou z nejpopulárnějších hor patří vrchol Montardo, který ovšem není nejvyšším kopcem stejnojmenného masivu. Výstup je lehký a v zimě považovaný za klasickou skialpinistickou túru. Nejčastější výstupová trasa na vrchol Montardo (2 830 m) vede od západu z chaty Refugio Restanca.

  • Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici

Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici je jednou z nejvyhledávanějších a nejatraktivnějších oblastí Pyrenejí. Nalézá se mezi údolími Noguera de Tort a Noguera Pallaresa v oblasti Katalánských Pyrenejí. Národní park Sant Maurici tvoří seskupení největších ledovcových jezer položených na náhorní rovině ve výšce od 1 500 – 2 000 m. Jezer se zde nachází na 50. Štíty kolem tohoto přírodního úkazu dosahují výšek nad 3 000 m. Mezi nejznámější a nejoblíbenější patří legendární jezero Sant Maurici nebo Estany Llong s délkou až 1 km. Jezero Contraig (2 570 m) je nejvýše položeným. Další méně významná, ale stále okouzlující jsou např. jezera Moncasau, Tort, Lladrés, Negre, Trescurro a jiná.

  • Pica d'Estats

Poslední třítisícovky vrcholy na východě Pyrenejí se nacházejí ve skupině vrcholu Pica d'Estats (3 143 m). Tento horský masiv je relativně daleko od ostatních skupin a nachází se nad údolími Tavascanu, Ferrera a Lladore. Tento kout Pyrenejí má pověst tichých a zapomenutých hor, právě díky své odloučenosti.

  • Andorra

Andorra je stát ležící v nitru Pyrenejí mezi hranicemi Francie a Španělska. V jejím středu vedou dvě velká údolí Valira del Nord a Valira del Orient (průměrná výška 1 200 m). Oblast je ze všech stran obklopeno ostrými a sráznými štíty s výškou od 2 500 do 3 000 m. Většinu oblasti odvodňuje řeka Valira, která teče hlavním údolím Gran Valira a dále jižně do Španělska, kde se spojuje s řekou Segre a vytvářejí tak levý přítok velké řeky Ebro. Silničním sedlem Puerto de Envalira (2 400 m) vede silnice spojující Andorru s Francií. Jedná se o nejvýše položený silniční průsmyk v Pyrenejích. Silniční sedlo spojující Andorru se francouzským Foix byl otevřen v r. 1933. Přes zimu je obvykle neudržovaný a neprůjezdný. Do Španělska lze z Andorry dojet po silnici vedoucí údolím Gran Valira. Nejvyšším vrcholem Andorry je Coma Pedrosa (2 946 m), který se nalézá v hraničním hřebeni.

Nejznámějších vrcholy

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Pyrenejské třítisícovky.

Hlavní vrcholy

[editovat | editovat zdroj]
Lago Mayor de Colomers
Z parku Ordesa
Pico de Aneto

Další nad 3000 m

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní vrcholy méně 3000 m

[editovat | editovat zdroj]


Národní parky

[editovat | editovat zdroj]

V Pyrenejích se nacházejí tři národní parky – dva ve Španělsku a jeden ve Francii. Je zde také mnoho přírodních rezervací a některé z nich jsou i v podhůří (Los Mallos de Riglos atd.). V parcích Ordesa y Monte Perdido a Sant Maurici je dokonce omezený denní počet návštěvníků.

  1. Montes Pyrenaeus, Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  2. Španělsko přijde do roku 2050 o všechny ledovce
  3. CHYTRÝ, Milan. Vegetace a biotopy Evropy: Jihoevropská pohoří [online]. [cit. 2021-05-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]