Kantaberské pohoří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kantaberské pohoří
Cordillera Cantábrica

Kantaberské pohoří - Torre de Cerredo

Nejvyšší bod Torre de Cerredo (2 648 m n. m.)

Nadřazená jednotka Alpsko-himálajský systém
Sousední
jednotky
Kastilské pohoří, Pyreneje

Světadíl Evropa
Stát Španělsko Španělsko
Horniny vápenec
Povodí Deva, Duje, Dobra
Souřadnice 43°11′51″ s. š., 4°51′6″ z. d.
město Santa Marina

Kantaberské pohoří (španělsky Cordillera Cantábrica) je rozlehlý horský systém na severu Španělska. Horstvo má délku 350 km a skládá z několika pohoří. Rozkládá se rovnoběžně s pobřežím Atlantského oceánu, na východě navazuje na Pyreneje.[1] V rozsáhlé oblasti Kantaberského pohoří je dominantní, nejvyšší a nejatraktivnější vápencové pohoří Picos de Europa. Nejvyšším vrcholem je Torre de Cerredo (2 648 m).

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Kantaberské pohoří zasahuje na území těchto autonomních společenství: Galície, Asturie, Kantábrie, Kastilie a Leónu a Baskicka. Na severu se sklání k Atlantskému oceánu. Jih zakončuje kastilsko – leonská meseta.

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Kantaberské pohoří je budováno krasovitým reliéfem, a proto je plné ostrých tvarů a přetnuté mnoha hlubokými kaňony. Oblast je proto bohatá na vápencové, krasové útvary jako jsou jeskyně, hluboké propasti (hloubky až 1 000 m), které jsou atraktivní pro speleology a jeskyňáře. Oblast je po této stránce dokonale zmapována a prozkoumána. Masiv Picos de Europa je čtvercového půdorysu se stranou zhruba 40 km dlouhou a patří k oblastem s největším výskytem vápence na Pyrenejském poloostrově. Vrstva vápence zde dosahuje mocnosti až 2,5 km. Již před dobou ledovou byla podrobena krasovému působení ve čtvrtohorách a v dalších obdobích byla formována ústupem ledovců. Štíty s výškou nad 2 500 m dělí od moře někdy jen 25 km, což pohoří dává punc velehor.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Kantaberské pohoří je bariérou pro průnik vlhkosti postupující od Atlantského oceánu do vnitrozemí Pyrenejského poloostrova. Silný oceánský vítr od severovýchodu žene na pevninu téměř po celý rok dešťové mraky. Srážky přitom ztrácejí sílu hlavně v severních částech hor. Dosahují zde hodnot až 2 500 mm ročně. Ve vnitrozemí je již srážek podstatně méně. Ve vyšších polohách a na náhorních planinách se drží sníh od října do května. I přes léto je zde pěkné počasí spíše výjimkou.

Členění pohoří[editovat | editovat zdroj]

Horcados Rojos. Picos de Europa
Skupina Urriello
V národním parku Covadonga
Cordillera Cantabrica

Rozlišují se dvě hlavní části. Západní, Astursko-leonská pohoří a východní, Baskicko-kantaberská pohoří.

Astursko-leonská pohoří

Rozkládají se od pramene řeky Miňo na hranicích s Galícií až k pramenům řeky Ebro a údolí řeky Saja. Nejvyšší části této skupiny pohoří dosahují nadmořské výšky 2 000 až 2 500 m. Jsou tvořeny prvohorními sedimenty. Zahrnují i nejvyšší část Kantaberského pohoří Picos de Europa.

Baskicko-kantaberská pohoří

Tato část se rozkládá od pramene Ebro až k údolí řeky Oria u města San Sebastián, v blízkosti Pyrenejí. Baskicko-kantaberská pohoří jsou nižší, nadmořská výška hor se obvykle pohybuje mezi 1 200 až 1 500 m. Mají shodnou stavbu a složení jako přepyrenejská pásma, proto bývají označována za snížené pokračování Pyrenejí.[2]

Příroda[editovat | editovat zdroj]

Flora

Vegetace je rozdílná v závislosti na nadmořské výšce, poloze a podloží. Vrcholy jsou většinou holé, téměř bez vegetace. Naopak střední pásmo hor je charakteristické svou typicky alpínskou květenou, za kterou vděčí velmi pestré geologické stavbě (převládají zde vápence a dolomit). Ve spodním pásmu hor jsou především smíšené, vlhké lesy a louky. Ze stromů zde rostou převážně duby, jasany a buky. Dalšími méně hojnými dřevinami jsou lípy a olše.

Fauna

Ve vyšších polohách můžeme vidět kamzíka. Do údolí někdy sestoupí medvěd či vlk, častěji zde však narazíme na prase divoké a různou vysokou zvěř (jelen, srnec). Z dravců zde žijí např. orel a sup. Ryby zastupují hlavně pstruh a losos žijící v řekách Deva a Cares.

Ochrana přírody

Na západě masivu Cornión byl v r. 1918 založen Národní park Covadonga. Jedná se o první národní park ve Španělsku založený za účelem zachování zdejších biotopů zahrnujících v sobě vzácnou floru a faunu.

Dostupnost a turismus[editovat | editovat zdroj]

Hory jsou vhodné především pro vysokohorskou turistiku vzhledem ke svému různorodému terénu. Známá severní stěna Naranjo de Bulnes (500 metrů vysoká) přitahuje především výkonnostní horolezce a patří mezi nejtěžší na celém Pyrenejském poloostrově. K vrcholům hor se dostaneme nejsnáze od jihu přes obce Potes a Espinama. Je to možné i lanovkou na Fuente Dé, nacházející se opět na jihu masivu Urriello. Kaňon Cares je nejlépe dostupný ze severu z osady Puente Poncebos přes. Do národního parku Covadonga se dostaneme přes město Cangas de Onís.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Universum, všeobecná encyklopedie. 4. díl. 1. české vydání. Odeon, Praha 2000. ISBN 80-207-1066-3. S. 493.
  2. KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2. S. 185.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Světová pohoří (Evropa, Jiří Šlégl a kolektiv) - ISBN 80-242-0822-9
  • Španělsko, průvodce po horách (Novák L., Ed. Žaket) z r. 1992

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Picos de Europa