Bor (les)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Suchý skalní bor v přírodní rezervaci Maštale

Jako bory označujeme jehličnaté nebo smíšené, přirozené či kulturní lesy, v nichž nejvýznamnější roli hraje borovice lesní. Zpravidla obsazují suchá slunná stanoviště s mělkými, málo úživnými půdami, často na písku nebo na skalách, kde borovice dobře prospívá a není vytlačována konkurenčně silnějšími dřevinami. Přirozená stanoviště, na nichž borovice vytrvala od svého rozšíření v postglaciální době, se nazývají reliktní bory. V rámci střední Evropy se vyskytují např. na skalních výspách, balvanitých svazích a sutích, na píscích, pískovcových skalách a skalních městech, na příkrých srázech hlubokých říčních údolí nebo na hadcových podkladech. Na rašeliništích roste kromě borovice lesní, která zde ale vytváří pouze zakrslé keřovité formy, také borovice blatka. Na úživnějších bohatších stanovištích je borovice zpravidla pouze pěstována v umělých kulturách.

Kromě domácí borovice lesní se místy šíří i nepůvodní borovice černá a borovice vejmutovka.

Keřové patro bývá v borových lesích obvykle chudé, v řídce zapojeném stromovém patře jsou přimíšeny světlomilné dřeviny jako dub zimní nebo bříza bělokorá. Bylinné patro je na kyselých podkladech rovněž chudé, na bazických substrátech naopak dosahuje velkého druhového bohatství a pokryvnosti. Významně zastoupeny jsou mechorosty.[1]

Syntaxonomie[editovat | editovat zdroj]

Borové lesy vytvářejí řadu různorodých společenstev v několika třídách a svazech:[2]

Suchý borový les na písku

Třída LE: Erico-Pinetea: Bazifilní podhorské bory[editovat | editovat zdroj]

LEA Erico carneae-Pinion – Středoevropské bazifilní podhorské bory[editovat | editovat zdroj]

  • LEA01 Thlaspio montani-Pinetum sylvestris – Hadcové bory suchých oblastí

Třída LF: Vaccinio-Piceetea: Boreokontinentální jehličnaté lesy[editovat | editovat zdroj]

LFA Festuco-Pinion sylvestris – Bazifilní kontinentální bory[editovat | editovat zdroj]

  • LFA01 Festuco-Pinetum sylvestris – Bazifilní kontinentální bory

LFB Dicrano-Pinion sylvestris – Acidofilní boreokontinentální bory[editovat | editovat zdroj]

  • LFB01 Cladino-Pinetum sylvestris – Lišejníkové bory
  • LFB02 Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris – Brusnicové bory
  • LFB03 Hieracio pallidi-Pinetum sylvestris – Suché skalní bory
  • LFB04 Asplenio cuneifolii-Pinetum sylvestris – Hadcové bory vlhčích oblastí

LFD Vaccinio uliginosi-Pinion sylvestris – Rašelinné lesy[editovat | editovat zdroj]

  • LFD02 Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris – Rašelinné brusnicové bory
  • LFD03 Vaccinio-Pinetum montanae – Blatkové brusnicové bory

Charakteristika některých významnějších společenstev[editovat | editovat zdroj]

Hadcové bory[editovat | editovat zdroj]

Hadcový bor v PR Holubovské hadce

Vyskytují se na ostrůvcích hadců v říčních údolích suchých a teplých oblastí; v ČR hlavně podél středního toku Jihlavy od Dukovan po Hrubšice a v okolí vodní nádrže Želivka. Jsou to rozvolněné borové lesy, v keřovém patře s dřišťálem obecným, krušinou olšovou či zmlazujícím se dubem zimním. V bylinném patře jsou zastoupeny reliktní perialpidské (penízek horský, pomněnka úzkolistá) a teplomilné (ostřice nízká, bedrník obecný, mateřídouška časná) druhy, význačný je výskyt serpentinofytů jako je trávnička obecná, silenka nadmutá a sleziník hadcový. Dobře vyvinuto bývá mechové patro.[3]

Ve vlhčích hadcových borech je hojná vegetace keříčků jako brusnice, vřesovce a vřesy.[4]

Suché skalní bory[editovat | editovat zdroj]

Blatkový bor v jižních Čechách

Tato vegetace roste na skalnatých, často jižně nebo jihozápadně orientovaných výslunných svazích nebo na skalních hřbetech, většinou v říčních údolích nebo na jiných exponovaných stanovištích, například na pískovcových skalách. Půdy bývají kyselé, velmi mělké a minerálně chudé. Keřové patro je málo vyvinuté, v bylinném patře převládají skalní druhy (sleziník severní, jestřábník bledý, zvonek okrouhlolistý) a druhy mělkých písčitých půd (chmerek vytrvalý, pavinec horský, šťovík menší).[5]

Blatkové bory[editovat | editovat zdroj]

Ve středních polohách na silně kyselých, rašelinitých, ne však trvale zamokřených půdách se vyskytují společenstva s dominantní borovicí blatkou. Přimíšena bývá borovice lesní, smrk nebo bříza. V nižších polohách blatku nahrazují rašelinné bory s borovicí lesní, ve vyšších naopak vrchoviště s klečí.

Keřové patro tvoří krušina olšová nebo mladí jedinci stromového patra, v bylinném patře jsou hojné acidofilní keříčky brusinek, vřesu, klikvy, místy i rojovník bahenní nebo kyhanka. Silně vyvinuto je mechové patro, v němž převládají rašeliníky.[6]

Názvosloví[editovat | editovat zdroj]

V lesnické literatuře se kromě výrazu bor setkáme i s výrazem bořina.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CHYTRÝ, Milan et all. Katalog biotopů České republiky: interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001. 304 s. ISBN 80-86064-55-7.
  2. http://www.sci.muni.cz/botany/vegsci/vegetace.php?lang=cz
  3. http://www.sci.muni.cz/botany/vegsci/vegetace.php?lang=cz&typ=LEA01
  4. http://www.sci.muni.cz/botany/vegsci/vegetace.php?lang=cz&typ=LFB04
  5. http://www.sci.muni.cz/botany/vegsci/vegetace.php?lang=cz&typ=LFB03
  6. http://www.sci.muni.cz/botany/vegsci/vegetace.php?lang=cz&typ=LFD03

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHYTRÝ, Milan, ed. Vegetace České republiky. 4, Lesní a křovinná vegetace. Praha: Academia, 2013. 551 s. ISBN 978-80-200-2299-8.