Dřišťál obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxDřišťál obecný
alternativní popis obrázku chybí
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
Čeleď dřišťálovité (Berberidaceae)
Rod dřišťál (Berberis)
Binomické jméno
Berberis vulgaris
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Popisná ilustrace rostliny dřišťál obecný

Dřišťál obecný (Berberis vulgaris) je druh rostlin patřící do čeledě dřišťálovité (Berberidaceae).

Synonymum[editovat | editovat zdroj]

  • Berberis orientalis C. K. Schneider[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dříšťál obecný je až 3 m vysoký, opadavý keř, původní v Evropě. Má hladkou bělavě zelenou kůru a hluboce rýhované slámově žluté větve. Je to trnitý keř, jehož charakteristické trojčetné trny jsou listového původu (přeměněné listy s palisty). V jejich úžlabí pak vyrůstají zkrácené větvičky, brachyblasty, se svazečky zelených fotosyntetizujících listů. Listy jsou obvejčitě eliptické, nesíťkované , 2 – 5 cm dlouhé a 1 – 2,5 cm široké, na okraji osténkatě zubaté, vespod zelené.[2] Řapík je 1 cm dlouhý. Keř kvete v dubnu až květnu. Květy jsou zlatožluté, šestičetné, intenzivně aromatické. Květy jsou v jednoduchých, nicích, mnohokvětých hroznech. Tato vrcholová květenství jsou na krátkých výhonech. Korunní lístky jsou 5 – 7 mm dlouhé, vejčité, uspořádané polokruhovitě. Počet tyčinek je 6. Hrozny květů krátce stopkaté, žluté, 4–6 cm dlouhé. Stopky květů 5–12 mm. Plodem jsou bobule protáhlého, elipsoidního tvaru asi 1 cm dlouhé, karmínově červené a lesklé. Tyto bobule mají kyselou chuť. Semena jsou mírně zploštělá, hnědá.[3]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Hojný v křovinách, na světlých místech v lesích či na jejich okrajích, kamenitých svazích i v suchých nivách. Upřednostňuje půdy sypké, písčité až hlinitopísčité, zejména na substrátech obsahujících vápník.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Jihoevropská a středoevropská dřevina na východ se areál rozkládá až na Kavkaz. Dříšťál se na našem území nachází roztroušeně na suchých výslunných stráních a pastvinách, na okrajích listnatých lesů. Výskyt zejména v Českém krasu, v dolním Povltaví, ve Středočeské tabuli, v Džbánu, Znojemsko – brněnské pahorkatině a na Hané.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Některé kultivary tohoto druhu jsou používány v Česku jako okrasné rostliny. Jsou to efektní solitéry, ale většinou jsou používány do živých plotů a skupin.[4] Dřišťál poskytuje včelám dobrou pastvu. Kůra a kořeny dříšťálu obsahují žluté barvivo berberin, které se dříve využívalo k barvení kůže a textilií.

Farmaceutika[editovat | editovat zdroj]

Dřišťál se používal pro léčebné účely už ve starém Řecku. Šťávu z plodů doporučoval i Paracelsus (slavný alchymista, astrolog a lékař, 1493-1541). V 21. století je ve farmaceutickém průmyslu berberin nahrazen jinými, komerčně vyráběnými látkami bez tolika vedlejších účinků.

Zkoumá se ale další použití při potlačení bakteriálních průjmů a proti nádorovým onemocněním.[5]

Léčivka[editovat | editovat zdroj]

Druh je léčivá rostlina, obsahující řadu alkaloidů, hlavně berberin, oxyacantin a berbamin, zvláště v kůře. Ty působí v malých dávkách projímavě, močopudně a žlučopudně, ve velkých dávkách však můžou způsobit ochrnutí pohybových a dýchacích center.[6] Je tedy třeba dávkovat s mírou, nejlépe po konzultaci s lékařem. Látky z kořenové kůry tlumí menstruační těžkosti, pomáhají při slabém krevním oběhu a působí proti zadržování vody v těle. Plody obsahují vitamin C.

Gastronomie[editovat | editovat zdroj]

Jemně trpké plody, nazývané dřišťálky, jsou přidávány do kompotů, ovocného cukroví a některých omáček. Lze z nich udělat marmeládu, šťávu na pití. Po zkvašení je lze vypálit jako zajímavý destilát.[7]

Jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Celá rostlina obsahuje alkaloid berberin. U myší je smrtelná dávka (LD 50) 329 mg/kg váhy. Berberin ve větších dávkách utlumuje činnost dýchací a nervové soustavy, což může vést k ochrnutí a ve výjimečných případech i ke smrti.[5]

Toxikologické informační středisko u plodů uvádí „téměř nejedovaté plody – nebezpečná může být dávka nad 20 plodů (bobulí, semen), po větším požitém množství se podává se aktivní uhlí, nebývá nutná hospitalizace (jen u mimořádně citlivých osob při závažných příznacích), u zdravých jedinců se objevují nanejvýš zažívací potíže.[8] Další části rostliny jsou významně jedovaté.

Kultivary[editovat | editovat zdroj]

Příklady kultivarů:

  • 'Atropurpurea'
  • 'Aureomarginata'
  • 'Marginata'

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Nároky[editovat | editovat zdroj]

Rostou i v polostínu, ale preferují plné slunce. Vhodná je téměř jakákoliv propustná, humózní až hlinitá půda. Snáší dobře sucho. Snáší exhalace. Dobře snáší řez, ale většinou jej nevyžaduje, obvykle netrpí škůdci.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Odrůdy se rozmnožují řízkováním. Z výsevu semene vzcházejí jedinci s nestejnými vlastnostmi. Snadno se kříží s jinými druhy rodu, ale například i s mahónií.

Choroby a škůdci[editovat | editovat zdroj]

Příčný řez dřišťálovým listem napadeným rzí - nahoře dvě spermogonie, dole aecidie. Ilustroval Alexander Josef Bernard

Dřišťál obecný (Berberis vulgaris) je alternativním hostitelem rzi travní (Puccinia graminis) napadající pšenici,[9] která je její vážnou houbovou chorobou. V ČR byly dřišťály téměř zcela vyhubeny[kdy?] v osvětové masové kampani, která si kladla jako společensky významné omezit ohrožení pšenice touto rzí. Později se zjistilo, že rez travní, která má ve svém vývojovém cyklu 5 mezihostitelů, může bez újmy dřišťál vynechat. Dodnes je však v ČR ohroženým druhem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SLAVÍK, B. (ed.) Květena České republiky 1. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0643-5
  2. ÚRADNÍČEK, Luboš a kol. Dřeviny České republiky. Písek: Matice lesnická, 2001, 333 s. ISBN 80-86271-09-9
  3. BOLLINGER, Markus. Keře. 1. vyd., Praha: Knižní klub, 1998, 287 s. Průvodce přírodou (Ikar). ISBN 80-7202-302-0
  4. HIEKE, Karel; PINC, Miroslav. Praktická dendrologie. 1. vyd. Díl 1. [s.l.] : Státní zemědělské nakladatelství, 1978.  
  5. a b DOUCHA, Martin. Berberin: najde tento jedovatý alkaloid uplatnění v medicíně? [online]. . Dostupné online.  
  6. VĚTVIČKA, Václav. Stromy a keře. 2. vyd. Praha: Aventinum, 2001, 288 s. ISBN 80-7151-178-1.
  7. KYBAL, Jan; KAPLICKÁ, Jiřina. Naše a cizí koření. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1988. Kapitola Dřišťál obecný, s. 68.  
  8. Toxikologické informační středisko Kliniky pracovního lékařství Všeobecné fakultní nemocnice
  9. PETERSON, P. D, a kol Prevalence and distribution of common barberry, the alternate host of Puccinia graminis, in Minnesota. Plant Disease. , roč. 89, čís. 2, s. 159–163. ISSN 0191-2917.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]