Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Růže

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Růže (rozcestník).
Wikipedie:Jak číst taxoboxRůže
Růžový květ na černém pozadí
Květ růže šípkové – nejrozšířenější evropské růže
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád růžotvaré (Rosales)
Čeleď růžovité (Rosaceae)
Rod růže (Rosa)
L., 1753
Druhy přirozeně rostoucí v ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlinčeledi růžovitých, podčeledi Rosoideae, s více než 100 druhy, které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, především v oblasti mírného pásu. Jsou to většinou světlomilné opadavé keře, méně často prutnaté, plazivé nebo popínavé dřeviny. Květy mají oboupohlavné, zpravidla pětičetné. Plodem je souplodí nažek uzavřené v šípku.

Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků je popsáno 100 až 300 samostatných druhů, v české flóře se uvádí 14 druhů. Vzhledem ke značné morfologické mnohotvárnosti a častým obtížím při určování bývá rod růže řazen mezi tzv. kritické taxony.[1] Nejstarší doklady o existenci růží jsou z období raných třetihor.

Růže se velmi často a ve velkém počtu pěstují, zejména jako okrasné rostliny v nesčetných kultivarech, ale též jako surovina pro výrobu růžového oleje, čajů, sirupů, marmelád a léčiv. Hojné využití mají i jako oblíbené řezané květiny. Studiem a pěstováním růží se zabývá odborná disciplína zvaná rhodologie.[2] Růže je velmi starou kulturní rostlinou, pěstovanou již od starověku, a jako taková je hluboce zakořeněná v lidské kulturní historii, literatuře, mytologii a symbolice; v křesťanství je jedním ze symbolů Panny Marie.

Zahrada zaměřená na pěstování růží se nazývá rozárium. Největší světové rozárium najdeme v německém městě Sangerhausen, významná rozária jsou v mnoha velkých světových městech, jako je Vídeň, Paříž, Londýn, Montréal či Vancouver. Největší sbírky planých i kulturních růží v České republice je možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz; další významná rozária jsou v Olomouci, v Hradci Králové, v Rajhradě, v Praze na Petříně, Růžová zahrada na Konopišti, růžový sad v Lidicích a další.

Český název růže (staročesky róže) je všeslovanskou přejímkou z latinského slova Rosa; to souvisí s řeckým rhodon, jež je patrně praevropského původu.[3] Rod Rosa a dvanáct jeho tehdy známých druhů platně popsal Linné ve svých Species plantarum z roku 1753; druhy přitom rozlišoval převážně podle tvaru šípku.[4]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

 Větévka se zralým šípkem a listy, hustě pokrytá jehlicovitými ostny
Větévka růže svraskalé s šípkem a hustými, jehlicovitými ostny různé velikosti

Habitus a vzrůst[editovat | editovat zdroj]

Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené, relativně dlouhověké dřeviny. Nabývají několika základních růstových forem. Jednak to mohou být nízké až středně vysoké prutnaté keře, na stanovišti často vytvářející rozsáhlé porosty rozrostlé z jednoho jedince – polykormony; jiné druhy jsou poléhavé až plazivé nebo se opírají o okolní dřeviny a tím nabývají charakteru lián (zvláštní zařízení jako např. úponky nebo ovíjivé lodyhy sloužící k popínání ovšem růže nemají, k uchycení jim slouží hákovité ostny). Třetí, vývojově patrně nejodvozenější formou pak jsou gejzírovitě rostoucí keře s obloukovitě skloněnými větvemi.[5] Při této formě dosahují obvykle vzrůstu 2–5 metrů, jako opíravé liány pak i 10–15 metrů; některé nízce keřovité druhy (např. růže keltská) však nedosahují ani výšky jednoho metru.

Bohatě větvená kořenová soustava se zřetelným hlavním kůlovitým kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící, někdy i značně dlouhé podzemní výběžky, kterými se vegetativně rozmnožují (silně např. růže keltská, bedrníkolistá, arkansaská nebo karolinská a jejich kultivary).[6]

Růžová větévka s výraznými hákovitými ostny
Častý typ velkých, nazpět zahnutých ostnů na letorostu

Větve a listy[editovat | editovat zdroj]

Větve a letorosty růží jsou až na nemnohé výjimky ostnité (často používaný výraz trn není morfologicky správný). Ostny, které se dají snadno vylomit, se podle druhů liší tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré; nalezneme ostny mohutně hákovitě zahnuté i jemně jehličnaté až štětinovité ostence. Téměř bezostné jsou růže převislá, růže karolinská nebo růže Banksové a některé kultivary pnoucích růží.[6][7]

Listy růží jsou složené, lichozpeřené (zakončené jedním lichým lístkem), nejčastěji pěti, sedmi až devítičetné; na stonku vyrůstají střídavě. Lístky mají obvykle zubaté okraje, někdy jsou na spodní straně chlupaté až přisedle žláznaté; žlázky vylučují silici vonící po jablcích a nebo terpentýnu. Na povrchu jsou matné nebo lesklé (obzvláště u šlechtěných kultivarů). Zpravidla vytrvalé palisty jsou u převážné většiny druhů přirostlé k řapíku a nabývají různých tvarů a velikostí. U růží mírného pásu olistění na zimu opadává. Podzimní zbarvení je obvykle nevýrazně žlutohnědé, jen některé druhy získávají nápadnější žluté (růže mnohokvětá, růže svraskalá) či červené (růže bedrníkolistá) zbarvení.[6][8]

Průřez květem a češulí růže
Průřez květem a květním lůžkem růže

Květy a plody[editovat | editovat zdroj]

Květy růží jsou oboupohlavné, vyrůstají jednotlivě nebo ve víceméně chudých (jen u některých druhů naopak velmi bohatých) chocholičnatých květenstvích. Tyčinek je zpravidla mnoho, čnělky pestíků bývají u druhů ze sekce Synstylae srostlé v pevný, přečnívající sloupek, u ostatních tvoří jakousi hlavičku na disku češule. Semeník je spodní a tvoří češuli, obsahuje 15–40 volných (nesrostlých) plodolistů, z nichž každý má vlastní čnělku a bliznu.[5] Květy jsou opylovány entomomogamicky (hmyzem).

Velikost květů se pohybuje zhruba od 2 do 10 cm, u šlechtěných velkokvětých růží i více. Korunních i kališních plátků je pět (pouze jediný druh, růže sérská, je má po čtyřech),[5] jsou vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločné; kališní lístky jsou celistvé, nebo naopak dělené a s přívěsky, což je i důležitý determinační znak. U planě rostoucích druhů jsou korunní plátky jednoduché, u prošlechtěných kultivarů naopak pomnožené a skládají květy poloplné či plné.

Složený list růže s nápadnými přirostlými palisty
List růže šípkové s palisty přirostlými k řapíku

Barva květů divoce rostoucích růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, čistě bílá nebo fialově červená; jen několik druhů, zastoupených výhradně v sekcích Pimpinellifoliae a Banksianae, je žlutých. Z této barevné palety vychází i barvy kulturních kříženců (viz níže).[8][5] Zajímavostí je, že růže v přirozené genetické výbavě postrádají vlohy pro tvoření modrého pigmentu; soustavné snahy o vyšlechtění modré růže se tak po staletí míjely účinkem. Teprve v roce 2004 se týmu australských a japonských vědců podařilo pomocí genové modifikace přidat modrý pigment delphinidin izolovaný z macešky. Ani zde však není výsledkem čistě modrá barva, jako spíš šeříkově fialová, a je tedy diskutabilní, zda lze mluvit o skutečném úspěchu.[9][10][7]

Typický „plod“ růží – šípek (hypanthium) – není vlastně pravým plodem; z morfologického hlediska je to zvláštní typ souplodí drobných ochmýřených nažek uzavřených ve zdužnatělé češuli, která vzniká srůstem květního lůžka a spodních částí květních obalů.[11] Co do tvaru mohou být šípky kulovité, vejčité, lahvovité, hruškovité či zploštělé, s ostnitými aromatickými žlázkami nebo bez nich; u některých druhů na konci nesou neopadané kališní lístky. Obvyklá velikost se pohybuje zhruba od 5 do 60 mm. V jejich zabarvení jednoznačně převládá červená v různých odstínech; vzácné je zbarvení zelené, černé, hnědé, oranžové či žluté.[6] Jsou konzumovány řadou živočichů, kteří tak pomáhají k šíření diaspor (tento jev se nazývá endozoochorie). Semena většiny druhů růží jsou přeléhavá a před výsevem je tedy nutné je stratifikovat.[8]

Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Typický gejzírovitě rostoucí keř růže
Habitus gejzírovitě rostoucího keře

Růže jako holoarktický floroelement rostou původně takřka po celé severní polokouli, a to jak v boreálním, tak (nejhojněji) v mírném a subtropickém pásu. Jen málo druhů zasahuje až do tropů; je tomu tak převážně v horách Mexika (růže Montezumova), jihovýchodní Indie nebo Filipín (růže filipínská); růže etiopská roste v Etiopii a na Arabském poloostrově. Naopak ve Skandinávii, na Islandu, v Kanadě nebo na Sibiři růže překračují polární kruh.[7]

Převážná většina růží roste ve „starém světě“, ze Severní Ameriky pochází jen asi 20 druhů. Vývojovým centrem rodu jsou hory střední, východní a jihovýchodní Asie; jen v samotné Číně roste na 95 druhů, z toho 65 endemických.[12] V krajině osidlují především světlá místa, jako jsou křoviny, lesní lemy, písečné a pobřežní duny, často rostou i na antropogenních stanovištích. Patří k rostlinám, které zahajují sukcesi dřevin na opuštěných pastvinách, neudržovaných loukách a jiných ladem ležících plochách.

Charakteristický chlupatý chuchvalec na šípkové větvi
Hálka žlabatky

Až na výjimky růže vyžadují stanoviště s plným sluncem, pouze několika málo druhům (růže polní, růže Hugova, růže májová, růže svraskalá) se daří i v polostínu. Na půdu nejsou příliš náročné; preferují však půdy bohatší na dusík, vzdušnější, mírně kyselé až mírně zásadité. Některé druhy snáší i značné sucho, pouze některé americké druhy rostou i v zamokřené půdě. Všechny růže jsou rostliny více či méně vápnomilné.[6] Z hlediska ekologického chování jsou to zpravidla C-stratégové (kompetitoři).

Škůdci a choroby[editovat | editovat zdroj]

Botanické i kulturní druhy bývají napadány nejrůznějšími chorobami a škůdci. Z řad hmyzu jsou to především mšice (např. kyjatka růžová – Macrosiphum rosae), které sají na mladých výhonech a způsobují jejich znetvoření, dále též puklice, pilatky, obaleči, listokazi či svilušky, škody mohou způsobovat svým okusem též brouci zlatohlávci nebo včela čalounice (Megachile centuncularis). Na mladých výhonech, ale i listech nebo květech divoce rostoucích růží můžeme nalézt dlouze chlupaté hálky blanokřídlého hmyzu žlabatky růžové (Diplolepis rosae).[13][7] Z houbových chorob se objevuje padlí (Podosphaera pannosa – padlí růžové), rzi (v evropských podmínkách např. Phragmidium mucronatum[14] vytvářející mazlavé oranžové povlaky na výhonech, listech a plodech), plísně (např. šedá hniloba – Botrytis cinerea) či různé antraknózy; závažnou a velmi rozšířenou chorobou je černá skvrnitost růží způsobovaná houbou Diplocarpon rosae.[15][6] [7]

Taxonomie a evoluce[editovat | editovat zdroj]

List napadený černými skvrnami
Černá skvrnitost listů růže v pokročilém stadiu

Rod Rosa patří v rámci čeledi růžovitých do podčeledi Rosoideae; jejich fylogenetická struktura procházela v 90. letech 20. století a ve století 21. mnoha radikálními proměnami. Molekulární studie čínských vědců z roku 2017 řadí růže v rámci podčeledi do samostatného tribu Roseae, za jehož sesterskou větev byl opakovaně potvrzen tribus Potentilleae (zahrnující rody jako mochna, mochnovec, kontryhel nebo jahodník); o úroveň výše se od této dvojice větví odštěpuje klad Agrimonieae.[16] Rod se tradičně dělí na 4 podrody, z nich tři jsou vesměs monotypické; naprostá většina druhů je zařazována do podrodu Rosa (též Eurosa). Tento největší podrod se dále člení na sekce. Molekulární fylogenetické studie 21. století zpochybnily monofyletičnost většiny sekcí kromě sekce Caninae; vnitřní struktura rodu tak není dosud zcela vyjasněna, a to včetně otázky, na jaké taxonomické úrovni pojímat dosavadní podrody.[4]

Nejstarší fosilní záznamy, které lze přiřadit k rodu Rosa, existují z období počínajních třetihor, konkrétně z paleocénu a eocénu, v evropském prostředí pak až ze středního oligocénupliocénu. Velká část recentních druhů je zřejmě teprve holocénního původu; náchylnost k hybridizaci je známkou toho, že speciace v rámci rodu dosud nebyla uzavřena. Základní chromozómové číslo je x=7; kromě diploidních jedinců se běžně vyskytuje polyploidie (tetra-, penta- či dokonce oktoploidie). U druhů sekce Caninae existuje zvláštní typ nepravidelné meiózy, kdy se při tvorbě vajíčka neredukuje počet chromozomů na polovinu, ale snižuje o 7; tak např. při pentaploidii (2n=35) vajíčko přináší do reprodukce 28 chromozomů, zatímco pylové zrnko zbylých 7.[5] Některé druhy z této sekce se navíc rozmnožují též apomikticky.[17]

Rod patří mezi tzv. kritické taxony vzhledem ke značné morfologické proměnlivosti a snadné hybridizaci. Určování některých druhů růží je obtížné a vyžaduje porovnání celého komplexu znaků, tedy nejen květů, listů, ostnů a šípků, ale také kališních lístků po odkvětu či sterilních letorostů. Tato mnohoznačnost působila v minulosti značné problémy při popisu jednotlivých druhů i jejich systematickém uspořádáníː často byly některé druhy vedeny v nižší taxonomické jednotce, tedy jako poddruhy, nebo se naopak za samostatné druhy považovali i mezidruhoví kříženci a jednotlivé varianty; množství popsaných taxonů dosáhlo průběžně až počtu 10 000. I v rámci současné systematiky existují tendence k drobení taxonu do množství mikrodruhů nebo naopak považovat např. celou sekci Caninae za příslušníky jediného široce pojatého druhu. Oba přístupy by však přinesly řadu nepříjemných důsledků pro fytocenologická zkoumání i praktickou floristiku a nejsou tedy široce přijímány.[8]

Nomenklatorickým typem rodu je růže májová (Rosa majalis, syn. Rosa cinnamomea).[18]

Klasifikace botanického rodu[editovat | editovat zdroj]

Následující přehled není vyčerpávající, uvedeny jsou pouze vybrané významnější druhy.

Rosa persica
  • Podrod Hulthemia, jediný druh; pro znatelnou morfologickou odlišnost (např. jednoduché listy) dříve pojímán jako samostatný rod[19]
    • Rosa persica (R. simplicifolia, Hulthemia persica), střední Asie
  • Podrod Platyrhodon, jediný druh
Zrající šípky růže kaštanové
Růže podhorská
Růže karolínská
Růže Moyesova
Růže obrovská
Růže žlutá
Růže omejská – jediná růže se čtyřčetnými květy
Růže mošusová
  • Podrod Hesperhodos, 2 druhy
  • Podrod Rosa (Eurosa), asi 200 druhů
    • Sekce Banksianae, 2 druhy, Čína
    • Sekce Bracteatae, 2 druhy, východní Asie; volné a záhy opadavé palisty
    • Sekce Caninae, kolem 60 druhů; Eurasie a severní Afrika; gejzírovité keře nebo opíravé liány, ostny různých typů, vnější kališní lístky zpeřené, vytrvalé nebo opadavé; tetra-, penta-, hexa- či heptaploidi s nepravidelnou meiózou[20]
    • Sekce Carolinae, 6 druhů, Severní Amerika; molekulárními výzkumy sloučena do sekce Cinnamomeae[4]
    • Sekce Cinnamomeae, 85 druhů (nejbohatší sekce) s výskytem po celé severní polokouli; prutnaté keře s přímými (zřídka zahnutými) ostny a vytrvalými kališními lístky; di-, tetra- a oktoploidi[20]
    • Sekce Gallicanae (sekce Rosa), jeden druh; z něho vyšlechtěno množství významných kulturních kříženců (viz níže)
      • Rosa gallicarůže keltská (r. galská, r. nízká, r. provensálská), jižní a střední Evropa, západní Asie
    • Sekce Indiceae, 2-3 druhy z jihovýchodní Asie, významné pro šlechtění kulturních druhů; molekulárními výzkumy sloučena do sekce Synstylae[4]
    • Sekce Laevigatae, jeden druh; volné a záhy opadavé palisty
    • Sekce Pimpinellifoliae, 15 druhů s eurasijským rozšířením; prutnaté keře tvořící polykormony; šípky obvykle s vytrvávajícími kališními lístky; di- a tetrapoidi[20]
    • Sekce Synstylae, 30 druhů po celé severní polokouli; poléhavé nebo opíravé liány, zřídka gejzírovitě rostoucí keře, s hákovitými ostny; čnělky pestíků srostlé v dlouhý sloupek vytrvávající na šípku, kališní lístky opadavé; diploidi[20]

Kulturní odrůdy růží[editovat | editovat zdroj]

 Růže v květináči, s oranžovými a růžovými květy
Stará odrůda 'Mutabilis' růže čínské

Růže jsou bezesporu jednou z nejčastěji pěstovaných okrasných rostlin na světě. Jejich hlavním estetickým účinkem je samozřejmě kvetení (dle odrůdy zhruba od května do října), dále dozrávající šípky a u některých druhů též ostny. Počet doposud vyšlechtěných kultivarů růží se odhaduje na 12 000–30 000, což je nejvíce mezi dřevinami.[1] Neexistuje jejich jednotná klasifikace, ale obvykle se dělí podle původu a doby vzniku do několika skupin uvedených níže.

Historie pěstování[editovat | editovat zdroj]

Růže byly pěstovány u lidských obydlí už od dob starověku; doklady o jejich přítomnosti v lidských sídlech máme již z období okolo 4000–6000 let před naším letopočtem z Mezopotámie, později také z Persie, Egypta, Indie a Číny. Zprvu šlo asi o zajímavé jedince přenesené z volné přírody a dále vegetativně množené, aby se uchovaly zajímavé znaky. Pěstovány a kultivovány byly hlavně růže mošusová (Rosa moschata), růže fénická (Rosa phoenicea), růže keltská (Rosa gallica) a některé růže sekce Caninae (růže šípková, vinná atp.); v Číně pak růže ze sekce Indicae. Jejich (zpočátku asi nezáměrným) křížením vznikly nejstarší kulturní hybridy růží. Do antického Řecka se růže dostaly pravděpodobně díky Alexandrovi Velikému (název ostrova Rhodos je odvozen od zmiňovaného starořeckého výrazu rhodon, tedy růže); k velkým milovníkům a pěstitelům růží patřili staří Římané, později také Arabové a Turci. O intenzivním záměrném šlechtění kultivarů lze mluvit zhruba od přelomu 18. a 19. století.[5][7][22]

Staré zahradní růže[editovat | editovat zdroj]

Historické odrůdy vznikaly před vyšlechtěním moderních hybridních odrůd. V prostředí Evropy a Blízkého východu se zprvu jednalo výhradně o křížence růže keltské a jejich potomky. Jsou to jednou ročně kvetoucí, odolné, nenáročné keře s intenzivně vonícími květy, jejichž barevná paleta sahá od čistě bílé přes růžovou po odstíny červené a fialové. Teprve pozdější introdukce šlechtěných růží čínské provenience koncem 18. století přinesla jednak vlohy pro opakované kvetení, jednak nové odstíny barev, především žluté a oranžové.

  • Kříženci a varianty růže keltskéː růže lékařská (Rosa gallica 'Officinalis') oblíbená ve středověkých klášterních zahradách; růže bílá (Rosa x alba), růže damašské (Rosa x damascena), růže stolistá (Rosa x centifolia) a množství jejich dalších kultivarů; jejich nápadnou variantou byly tzv. „mechové růže“ se značně zžláznatělými (jakoby zmechovatělými) kališními lístky[5]
  • Čínské růžeː kultivary a kříženci růže čínské, do Evropy převezeny koncem 18. století (1781 do botanické zahrady v Leydenu) a šlechtěny se starými evropskými odrůdami[5]
  • Čajové růžeː kultivary růže vonné (Rosa x odorata, kříženec růže čínské a obrovské), s květy nažloutlé barvy a vonícími po černém čaji
  • Bourbonské růže: vznikly na Réunionu ze spontánního křížence růže čínské a damašské v kvetoucím živém plotu; dnes se pěstují již jen zřídka[5]
  • Portlandské růžeː stojí na počátku šlechtění starých evropských odrůd s čínskými kultivary v 19. století[5]
  • Noisettkyː první opakovaně kvetoucí kultivary vzniklé na počátku 19. století v Americe z kříženců růže čínské a mošusové (Rosa moschata);[5] popínavého charakteru, v evropských podmínkách silně choulostivé. Velké obliby požívaly v 19. století, dnes již prakticky zaniklá skupina[5]
  • Remontantky (v anglickém prostředí nazývány Hybrid perpetuals)ː vyšlechtěny v 19. století pro opakované kvetení ze široké škály předchůdců[5]
  • Lambertkyː též kříženci růže mošusové a mnohokvěté; odolné, silně aromatické růže s květy v bohatých květenstvích
  • Pernetkyː kříženci žluté růže Rosa foetida s atraktivními květy, nicméně nevonné a náchylné k chorobám, již začátkem 20. století zanikly dalším křížením s čajovými hybridy, do jejichž barevné palety ovšem dodaly do té doby chybějící žlutou[5]

Moderní hybridní růže[editovat | editovat zdroj]

Za přelomové datum ve šlechtění růží se tradičně pokládá rok 1867, kdy byl uveden na trh první čajový hybrid nazvaný 'La France'. Slavnými pěstiteli růží ve 20. století byly např. francouzské rodiny Meillandů a Guillotů, Němci Späth, Tantau či Kordes a jeho synové nebo Angličan David Austin; v českém prostředí pak např. Jan Böhm z Blatné, Josef Strnad z Rosic u Brna nebo otec a syn Urbanovi z Želešic. Kultivar popínavé růže 'New Dawn' se v roce 1930 stal první rostlinou, na niž byla uplatněna patentová právní ochrana.[5]

  • Čajohybridyː moderní odrůdy záhonových růží vyšlechtěné z remontantek a čajových růží. Vyznačují se vzpřímeným růstem, řidším olistěním, dlouhotrvajícím kvetením a velkými, plnými květy nesenými zpravidla po jednom až několika na rovných, pevných výhonech. Ze všech skupin růží mají nejširší rozpětí barev, mnohé z nich i výrazně voní. Pravděpodobně nejslavnějším čajohybridem je kultivar 'Gloria Dei' (v anglosaských zemích zvaný 'Peace') uvedený na trh na počest ukončení druhé světové války.[5][7]
  • Polyantky a polyanthybridyː kříženci evropských remontantek s importovanou růží mnohokvětou (po níž zdědily jako rozpoznatelný znak mj. hřebínkovitě zpeřené palisty), od 80. let 19. století šlechtěné v evropském prostředí. Jedná se o vzrůstově menší, dlouho kvetoucí záhonové růže s desítkami drobných květů v bohatých květenstvích, které obvykle nevoní.[7]
  • Floribundyː vznikly hybridizací dvou výše zmíněných typů; vzrůstově menší, spíše rozložitě rostoucí růže podobné čajohybridům, s vícero velkými a bohatými květy na stonku; voní málokdy.[5][7]
  • Grandifloryː potomci dalšího křížení floribund s čajohybridy v USA, s cílem dosáhnout většího množství velkých, bohatých květů[5]
  • "Anglické růže"ː šlechtěny od 60. let v Anglii Davidem Austinem, s cílem vyhovět dobové nostalgii po "starých dobrých časech" a zkombinovat půvab starých evropských odrůd s moderními požadavky na opakované kvetení a barevnou škálu.

Kromě původu můžeme růže dělit též podle jejich habitu a využitelnosti při pěstování. Pak můžeme rozeznávat např. následující typyː[6]

  • Záhonové růže jsou využitelné pro pěstování v menších zahradách, spadá sem většina čajohybridů, floribund, polyantek a další
  • Pnoucí růže mají i několik metrů dlouhé výhony; navzdory svému jménu se však samy nedokáží ovíjet, je třeba je vyvazovat k opoře. Jedná se vesměs o kultivary odvozené z růže mnohokvěté, růže rolní a růže vonné.
  • Půdopokryvné růže rostou plazivě, květy mají často v bohatých květenstvích, odvozeny obvykle od růže rolní (Rosa arvensis); využitelné pro tento účel jsou též druhy vytvářející svými výběžky nízké, rychle se rozrůstající polykormony (např. růže bedrníkolistá)
  • Sadové růže jsou mohutně vzrůstné kompaktní keře vhodné pro solitérní výsadbu např. v parcích a sadech. Obvykle jde o různé botanické druhy a jejich speciální kultivary (např. růže svraskalé, Hugovy ad.)
  • Miniaturní (též trpasličí) růže jsou zakrslé kultivary vzniklé původně z drobné přírodní varianty růže čínské (Rosa chinensis var. Minima)[5]; vysoké pouze 30–40 cm, s drobnými květy (1–5 cm v průměru), pěstují se též jako pokojové květiny
  • Stromkové růže nejsou zvláštním typem, lze jich docílit z většiny předchozích typů šlechtěním korunky na vysoké podnoži; naočkováním menší popínavé odrůdy na stromkovou podnož vniknou růže převislé, tzv. smuteční[5]

Pěstování zahradních růží[editovat | editovat zdroj]

Záhony v parku s růžovými a červenými růžemi
Záhonové růže v londýnském Regent´s Parku

Pro zdárné výsledky při pěstování růže vyžadují náležitou péči. V prvé řadě je účelné věnovat pozornost výběru vhodné odrůdy a zjistit si informace např. o její vzrůstnosti vzhledem k plánovanému umístění, délce kvetení, náchylnosti ke škůdcům, požadavcích na péči apod. Moderní kultivary jsou často již šlechtěny na odolnost vůči houbovým chorobám.[23]

Všechny zahradní růže vyžadují teplé a vzdušné stanoviště s dostatkem přímého slunečního světla, dobře chráněné před nepříznivými klimatickými vlivy jako úpal poblíž jižně orientovaných zdí, studené větry či mrazové kotliny. Půda by měla být písčitohlinitá nebo hlinitá, dostatečně úživná (před výsadbou lze na dno umístit několik lopat kompostu nebo dobře vyzrálého hovězího hnoje promíchaného se substrátem).[6] Při výsadbě dbáme na to, aby místo očkování bylo „utopeno“ několik centimetrů pod úrovní povrchu a jáma na výsadbu byla dostatečně prostorná. Výsadba probíhá obvykle v bezlistém stavu na podzim nebo na jaře. Během suchých letních měsíců růže ocení pravidelnou zálivku, která vzhledem k silným a hluboko jdoucím kořenům nemusí být ani tak častá, jako spíše vydatná. Zaléváme je zásadně ke kořenům, nikoli kropením svrchu na listy. Hnojí se na jaře ke kořenům, v létě průběžně na list, důležitá je přítomnost stopových prvků, zejména vápníku.[5]

Pro ochranu před silnými mrazy je vhodné k růžím na zimu nakopčit okolní zeminu nebo vyzrálý kompost, choulostivější odrůdy lze též zakrýt chvojím, ne však příliš brzo, aby se pod zeminou nemnožily houbové choroby a plísně; obvykle tedy ne dříve než v půlce listopadu. Pnoucí růže lze ovázat chvojím či překrýt pytlovinou. Zjara pak provádíme řez, kdy se nejprve odstraní všechny přebytečné, namrzlé, uschlé či jinak poškozené výhony, a to až do zdravého dřeva, poté výhony křížící se, zahušťující korunu či směrově nevhodné; zbylé se potom zakrátí na zhruba čtvrtinu délky starého (dvou- a víceletého) dřeva. Počet oček není rozhodující (i když se v mnoha zdrojích uvádí), důležité je zachovat zbylá očka živá. Platí, že silné a dlouhé vyzrálé výhony řežeme méně, slabé naopak více. V létě se průběžně odstraňují odkvetlá květenství. Sadové a botanické růže každoroční řez nevyžadují, vystačí s občasným zmlazujícím odstraněním přestárlých výhonů jednou za několik let.[5][6][7]

Další využití[editovat | editovat zdroj]

Květy[editovat | editovat zdroj]

 Detail na nevěstu držící v ruce kytici z bílých růží
Svatební kytice z bílých růží

Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. Jejich množství velmi kolísá nejen u různých druhů a odrůd, ale i v závislosti na počasí a denní době (nejvíce jich květy obsahují ráno). Hlavní vonnou složkou jsou alkoholy geraniol, nerol a l-citronellol.[8] Z botanických druhů a růží jim blízkých nejvíce voní růže keltská a její odvozeniny (růže damašská, stolistá, bílá), dále růže vonná (Rosa x odorata), růže Hugova nebo růže Banksové a též převážná většina historických růží. U moderních odrůd nalezneme význačně vonící odrůdy růží především mezi čajohybridy (např. kultivary 'Duftwolke', 'Eminence', 'Erotka', 'Christian Dior', 'Mainzer Fastnacht', 'Papa Meilland', 'Silver Star', 'Sutter´s Gold', 'Sterling Silver', 'Whisky') a floribundami. Voní též mnohé tzv. anglické růže. Velká část růží voní naopak jen zanedbatelně nebo vůbec.[6][7]

Korunní plátky růží damašských a příbuzných druhů z okruhu růže keltské se zpracovávají na aromatický růžový olej, který je významnou součástí mnoha parfémů a kosmetických přípravků, jako jsou mýdla, pleťové krémy atp. Světoznámé je pěstování růží odrůdy Rosa x damascena var. trigintipetala v Bulharsku, které kryje 70 až 80 % světové potřeby. Éterické oleje růže damašské jsou využívány též v aromaterapii a medicíně pro širokou škálu účinků; působí jako uklidňující prostředek při bolestivé menstruaci, zažívacích problémech, ke zklidnění nervů, při bolestech hlavy, migréně, nervozitě a stresu. Pomáhají též při hojení ran a regeneraci pokožky, mají antibakteriální, protizánětlivé a protikřečové účinky, působit mají též jako afrodiziakum.[24] Korunní plátky jsou jedlé a využívají se v orientální kuchyni ke kandování, ke zdobení a dochucování dezertů, nugátů apod. V kosmetice se využívají i dostupnější korunní plátky růže šípkové (Rosa canina).[25]

Růže též s velkým náskokem dlouhodobě vévodí žebříčkům prodeje řezaných květin, následovány gerberami, chryzantémami, liliemi, karafiáty, fréziemi a dalšími květinami.[26]

Plody[editovat | editovat zdroj]

 Větévka se zralými, okrouhlými, lákavě červenými šípky
Šípky růže dužnoplodé, odrůdy ‘Karpatia’

Plody růží – šípky – obsahují cenné látky jako karotenoidy, flavonoidy, třísloviny, pektiny, organické kyseliny a vitamíny, konkrétně A, B1, B2, P a K a především vitamín C, jehož obsah kolísá od 0,2 do 1 %[8]; u přezrálých plodů či při jejich nesprávném skladování rychle klesá (až o 80 %). Pravděpodobně nejčastěji se šípky sbírají na známý šípkový čaj užívaný jako posilující nápoj při horečkách a nachlazení; krom toho má i močopudný účinek.[25] Využít se šípky dají i do marmelád, džusů, kompotů nebo omáček či k výrobě moštů, sirupů a rosolů. Oblíbené je také šípkové víno, i když obsah vitamínu C v něm je pouze nízký. V průmyslovém zpracování se šípků uživá k výrobě léčiv, např. koncentrátů s vitamínem C. Z nažek se lisuje olej využitelný v kosmetice.[27]

Kromě sběru šípků v Evropě obecně rostoucí růže šípkové existují i odrůdy pěstované vyloženě na plody, jako např. ‘Karpatia’ růže dužnatoplodé (Rosa pomifera, resp. Rosa villosa) se sytě červenými, velkými šípky s malým počtem semen, nebo růže Moyesova (R. moyesii) s až 6 cm dlouhými šípky lahvovitého tvaru, vynikajícími vysokým obsahem vitamínu C.[28] Jedlé jsou ovšem šípky všech růží, včetně zahradních.[5][7]

Růže v kulturní historii[editovat | editovat zdroj]

Symbolika a mystika[editovat | editovat zdroj]

 Madona na klíně s Ježíčkem, v pozadí růžové loubí
Stefan Lochnerː Madona v růžové besídce (1440–42), oblíbený námět malířství pozdní gotiky

Růže byla a je používána v mnoha symbolických významech, převážně jako symbol půvabu, mládí, radosti, krásy, lásky, nevinnosti a ženskosti. Ve starověkém Řecku byla přiřazována k božstvům lásky Afrodíté a Erótovi a taktéž Dionýsovi. Od básnířky Sapfó pochází označení růže za "královnu květin". V antickém Římě se každoročně konaly slavnosti růží – Rosalia, v nichž bylo oslavováno mládí, jarní znovuzrození a plodnost, ale též se připomínali zesnulí. Latinské rčení "sub rosa" (pod růžemi) značí důvěrné sdělení. Král Šalamoun přirovnává v Bibli růži k věčné moudrosti; posvátnou rostlinou je též pro muslimy, neboť dle legendy vyrostla z kapek Prorokova potu při jeho nebeské jízdě. U Germánů byla naopak květinou smrti.[29]

Po christianizaci Římské říše se růže stala (vedle lilie) rostlinným symbolem Panny Marie, s nímž bývá často zobrazována; růžový, potažmo šípkový keř patří k častým motivům v mariánských legendách a zjeveních. Sama Marie bývá někdy zvaná jako Rosa mystica (mystická růže). Růže je rovněž symbolem Kristova srdce. Od růží je odvozen i název modlitby růžence (původně v němčině Rosenkranz, tj. věnec z růží).[3] Zlatá růže patří k nejvyšším vyznamenáním udělovaným papežem významným duchovním místům světa; jediným jejím nositelem v České republice je bazilika sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě.[30]

V květomluvě je růže obecně symbolem a vyjádřením lásky k druhému člověku; dále se potom rozlišují různé významové odstíny podle barev. Tak například rudá růže je známým symbolem horoucí, vášnivé lásky, žlutá symbolem žárlivosti, bílá růže milostného soužení z odmítání a tak podobně.[31]

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

 Rožmberský erb s červenou růží v bílém poli
Červená růže na erbu pánů z Rožmberka, jednoho z Vítkovských rodů

V heraldice je růže častým motivem. Známé jsou anglické rody Yorků (bílá růže) a Lancasterů (červená růže), tudorovská růže je též národní květinou celé Anglie. V českých zemích pak měli růži ve znaku Vítkovci, zváni přímo Páni z růže, nebo Rožmberkové. Růži ve znaku má i několik desítek českých měst, namátkou např. Bavorov, Soběslav, Sedlčany, Vyšší Brod nebo Třeboň.[32] Červená růže je symbolem sociální demokracie. Používá ji například Socialistická internacionála či britská Labouristická strana. Česká strana sociálně demokratická používá růži oranžovou. Heraldickou figurou jsou někdy také šípky.

Poezie a literatura[editovat | editovat zdroj]

Motiv růže se objevuje v nesčetných literárních dílech. Často v ději mívá funkci iniciační květinyː tak např. v Apuleiově románu Zlatý osel se hrdina skrze růži promění z osla v moudrého zasvěceného člověka, ve středověkém francouzském Románu o růži se hrdina zamiluje do růžového poupěte a vede skrze něho mystický dialog s bohem Lásky, ve vrcholné scéně Božské komedie vidí putující Dante v nebi obrovskou růži, v jejíchž nesčetných květních plátcích sídlí věčně blažení a v jejím nitru se skrývá samotný Bůh.[33] Významnou roli hrají růže i v moderní literatuře, např. v povídce Slavík a růže Oscara Wilda, v Exupéryho Malém princi nebo v prózách a poezii Willama Butlera Yeatse (sbírka Tajemná růže). Vyskytuje se též v mnoha útvarech ústní lidové slovesnosti, jako jsou pohádky (O Šípkové Růžence), písničky a mnohá přísloví.[34]

Rozária[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rozárium.
Vstupní brána do zahrady z růžového loubí, v pozadí množství kvetoucích keřů
Vstupní brána do sangerhausenského rozária

Zahrada zaměřená na pěstování růží pro okrasné či výzkumné účely se nazývá rozárium. Ve své době ojedinělá byla sbírka francouzské císařovny a Napoleonovy manželky Josefiny v zahradách zámku Malmaison u Paříže, v níž shromáždila na 250 tehdy známých taxonů a kultivarů. Největším světovým rozáriem současnosti je Europa-Rosarium v německém Sangerhausenu (spolková země Sasko-Anhaltsko). Významná evropská rozária jsou ve Vídni v zahradě Volksgarten nebo v zámeckém parku v Schönbrunnu, v Budapešti, v Mnichově, v Londýnském Regent´s Parku, v pařížské zahradě Bagatelle nebo v Krakově; ve světě patří k velkým rozáriím např. botanické zahrady Univerzity Britské Kolumbie ve Vancouveru nebo u Huntingtonovy knihovny v Kalifornii (USA). V České republice je největší sbírku růží možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz, ve které se pěstuje kolem 700 odrůd kulturních růží a přes 170 taxonů původních botanických druhů.[35] Další významná rozária jsou v Olomouci, v Rajhradě, v Praze na Petříně, Růžová zahrada na Konopišti, růžový sad v Lidicích a další. V mnoha zemích jsou pořádány soutěže určené k oceňování a hodnocení nově vyšlechtěných odrůd; v rámci České republiky je mezinárodní soutěžní rozárium každoročně pořádáno v Hradci Králové.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rosen na německé Wikipedii a Garden roses na anglické Wikipedii.

  1. a b MUSIL, Ivan. Lesnická dendrologie 2ː Listnaté dřeviny. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2005. 
  2. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. ISBN 14-268-78. S. 426. 
  4. a b c d WISSEMANN, Volker; RITZ, Christiane M. The genus Rosa (Rosoideae, Rosaceae) revisited: molecular analysis of nrITS-1 and atpB-rbcL intergenic spacer (IGS) versus conventional taxonomy. Botanical Journal of the Linnean Society. 2005-03, roč. 147, čís. 3, s. 275–290. Dostupné online [cit. 2018-06-08]. ISSN 1095-8339. DOI:10.1111/j.1095-8339.2005.00368.x. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w VĚTVIČKA, Václav. Růže. Praha: Aventinum, 2001. ISBN 80-7151-183-8. 
  6. a b c d e f g h i j HIEKE, Karel. Praktická dendrologie, sv. 2. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. 
  7. a b c d e f g h i j k l m SUS, Josef; ŽLEBČÍK, Jiří; ROD, Jaroslav. Svět růží. Olomouc: Agriprint, 2013. ISBN 978-80-87091-45-6. 
  8. a b c d e f Větvička V. (1995): Rosa L. – růže. – In: Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds), Květena České republiky 4, p. 206–233, Academia, Praha.
  9. Plant gene replacement results in the world's only blue rose. web.archive.org [online]. 2012-02-05 [cit. 2018-06-21]. Dostupné online. 
  10. Blue rose development | Suntory Global Innovation Center. www.suntory.com [online]. [cit. 2018-06-21]. Dostupné online. (japonsky) 
  11. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-06-19]. Dostupné online. (česky) 
  12. Rosa in Flora of China @ efloras.org. www.efloras.org [online]. [cit. 2018-06-08]. Dostupné online. 
  13. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (česky) 
  14. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-06-19]. Dostupné online. (česky) 
  15. PRÍMA-RECEPTÁŘ.CZ, 2018. Černá skvrnitost růží (Diplocarpon rosae) – Príma receptář.cz. Príma receptář.cz. 2018-06-10. Dostupné online [cit. 2018-06-22]. (česky) 
  16. ZHANG, Shu-Dong; JIN, Jian-Jun; CHEN, Si-Yun. Diversification of Rosaceae since the Late Cretaceous based on plastid phylogenomics. New Phytologist. 2017-02-10, roč. 214, čís. 3, s. 1355–1367. Dostupné online [cit. 2018-06-19]. ISSN 0028-646X. DOI:10.1111/nph.14461. (anglicky) 
  17. WISSEMANN, V.; RITZ, C. M. Evolutionary patterns and processes in the genus Rosa (Rosaceae) and their implications for host-parasite co-evolution. Plant Systematics and Evolution. 2007-06-28, roč. 266, čís. 1-2, s. 79–89. Dostupné online [cit. 2018-06-08]. ISSN 0378-2697. DOI:10.1007/s00606-007-0542-1. (anglicky) 
  18. Tropicos | Name - Rosa L.. www.tropicos.org [online]. [cit. 2018-09-03]. Dostupné online. 
  19. Phillips, R.; Rix, M. 1988. The Random House Book of Roses. Random House, New York.
  20. a b c d Větvička V. (1995): Rosa L. – růže. – In: Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds), Květena České republiky 4, p. 206–233, Academia, Praha.
  21. ZICHA, Ondřej. Růže [online]. BioLib.cz, 26.06.2006 [cit. 2018-07-10]. Dostupné online. 
  22. Dějiny aranžování květin – růže. zahradaweb.cz [online]. [cit. 2018-06-22]. Dostupné online. (česky) 
  23. A.S., LIMEMEDIA. Pěstování růží – 5 nejčastějších chyb | Magazín zahrada. www.magazinzahrada.cz [online]. [cit. 2018-07-14]. Dostupné online. 
  24. BOSKABADY, Mohammad Hossein; SHAFEI, Mohammad Naser; SABERI, Zahra. Pharmacological Effects of Rosa Damascena. Iranian Journal of Basic Medical Sciences. 2011, roč. 14, čís. 4, s. 295–307. PMID: 23493250 PMCID: PMC3586833. Dostupné online [cit. 2018-06-10]. ISSN 2008-3866. PMID 23493250. 
  25. a b PODLECH, Dieter. Léčivé rostliny. Kapesní atlas. Praha: Slovart, 2002. ISBN 80-7209-412-2. S. 84. 
  26. KRHUTOVÁ, Eva. Import řezaných květin v posledním čtvrtstoletí. Bakalářská práce. vyd. Lednice: Mendelova univerzita, fakulta zahradnická, 2010. Dostupné online. 
  27. MIKULA, Alois; VANKE, Přemysl. Plody planých a parkových rostlin. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. ISBN 14-019-79. S. 153-156. 
  28. MENCLOVÁ, Alena. Plodová růže přináší půvab i užitek. Abecedazahrady.cz. Dostupné online [cit. 2018-05-25]. (česky) 
  29. PALIVEC, Viktor. Heraldická symbolika. Praha: Genealogická a heraldická společnost, 1978. Dostupné online. ISBN není. S. 73-74. 
  30. Zlatá růže - Římskokatolická farnost Velehrad. velehrad.maticevelehradska.cz [online]. [cit. 2018-06-19]. Dostupné online. 
  31. KLEMPERA, Josef. Květomluva aneb Řekni to květinou. [s.l.]: Nakladatelství Bohemia, 1996. ISBN 80-85803-26-7. S. 167-170. 
  32. RYTÍŘ, Václav. Heraldická růže : Soupis sídelních městských znaků s obrazem růže. Úvaly: [s.n.], 1941. Dostupné online. 
  33. MACURA, Vladimír. Slovník větových literárních děl, sv. 1 A-L. Praha: Odeon, 1988. ISBN 01-092-88. S. 330. 
  34. MEZULIANIKOVA, EVA.ː Růže v jazyku, literatuře a kultuře. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, 2013.
  35. Rosa – růže. www.ibot.cas.cz. Dostupné online [cit. 2018-06-19]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JAŠA, Bohumil; ZAVADIL, Bohumil. Encyklopedie růží. Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-2322-5. 
  • SUS, Josef; ŽLEBČÍK, Jiří; ROD, Jaroslav. Svět růží. Olomouc: Agriprint, 2013. 436 s. ISBN 978-80-87091-45-6. 
  • VĚTVIČKA, Václav. Růže. Ilustrace Zdeňka Krejčová, Helena Vacková. Praha: Aventinum, 2002. ISBN 80-7151-183-8. 
  • MARKLEY, Robert. Růže. Praha: Knižní klub, 2000. ISBN 978-80-242-2336-0. 
  • WALTER, Vilém. 88 rad pěstitelům růží. Praha: Aventinum, 1995. 
  • AUSTIN, David. Alte Rosen und Englische Rosen. Köln: DuMont, 1993. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]