Lesní lem
Lesní lem je přírodní společenstvo tvořící přechodový pruh mezi lesním a nelesním prostředím (zpravidla polem či loukou). Je to obvykle zapojený porost středně vysokých a vyšších širokolistých bylin s vmíšenými křovinami. Mísí se zde druhy lesní a luční i specificky lemové; oproti zapojenému lesnímu porostu je zde více světla, oproti louce či poli zase více vlhkosti a méně disturbancí.
Jako stabilní společenstvo se vyskytují na krajích lesů, na skalních hranách, ostrožnách a lesních světlinách. Mohou vznikat i jako sekundární společenstva na úrodnějších půdách (loukách, pastvinách) ponechaných ladem či v širších průsecích podél lesních cest; zde se však zpravidla jedná pouze o jedno ze sukcesních stadií a jsou posléze nahrazovány zapojeným porostem keřů a stromů.[1]
Na převážně bylinná společenstva lesního lemu často navazuje lesní plášť tvořený převážně zapojenými vyššími křovinami a hustě zavětvenými okrajovými stromy lesa.
Popis středoevropských společenstev[editovat | editovat zdroj]
Suché bylinné lemy[editovat | editovat zdroj]
V teplých a suchých oblastech větší části Evropy se vyskytují druhově bohaté suché lesní lemy (svaz Geranion sanguinei), v nichž dominují bohatě kvetoucí druhy, jako třemdava bílá, kakost krvavý, smldník jelení, pryšec mnohobarvý, pryšec chvojka, plamének přímý, třezalka tečkovaná, kamejka modronachová, šalvěj luční, dobromysl obecná, ožanka kalamandra, různé chrpy, z trav válečka prapořitá a další. Obsazují obvykle vápnitá stanoviště s živinami chudšími, ale bázemi bohatými půdami; na kyselých je nalezneme vzácně na nejsušších lokalitách. Jedná se typicky o přechodové společenstvo mezi teplomilnými doubravami a suchými stepními trávníky.[1][2]
Mezofilní bylinné lemy[editovat | editovat zdroj]
Ve středních a vyšších polohách rozlišujeme společenstva mezofilních lesních lemů (svaz Trifolion medii) s kvetoucími druhy, jako jsou řepík obecný, černýš hajní, jetel prostřední, chrastavec rolní či vikev lesní, a mnohými zástupci mezofilních luk, především travami (válečka prapořitá, lipnice luční, ovsík vyvýšený, srha říznačka). Nalezneme je též na zastíněných stanovištích s hlubším půdním profilem v nížinách a pahorkatinách, celkový areál zahrnuje většinu severní a střední Evropy. Většinou tvoří ekoton mezi společenstvy dubohabřin a mezofilních luk, na rozdíl od předchozího svazu jde však zpravidla vždy o druhotnou vegetaci.[1][3]
Acidofilní lemy[editovat | editovat zdroj]
Z předchozího svazu je některými zdroji vydělován i samostatný svaz Melampyrion pratensis zahrnující acidofilní lemová společenstva. Vytváří se na chudém a kyselém substrátu podél acidofilních doubrav a borů; k jejich bylinným dominantám patří jestřábníky, černýše, ožanka lesní, kručinky, hvozník kropenatý, smolnička a další, z trav například kostřava ovčí nebo medyněk měkký.[4] Krom toho jsou zde též floristické vazby na vegetaci vřesovišť nebo smilkových trávníků. V českém prostředí není tato vegetace dosud uspokojivě prozkoumána a v monografii Vegetace České republiky se nerozlišuje.[3]
Nitrofilní lemy[editovat | editovat zdroj]

Vlhké bylinné lemy nížinných lužních lesů jsou tvořeny společenstvy svazu Senecionion fluviatilis. Jde o hustě zapojenou, vícevrstevnou vegetaci s velkou biomasou. Typickými rostlinami jsou zde bršlice kozí noha, kopřiva dvoudomá, svízel přítula, křehkýš vodní, nadmutice bobulnatá, kostival lékařský, vrbovka chlupatá, z trav třtina rákosovitá. Porosty jsou propleteny bylinnými liánami jako opletník plotní nebo chmel otáčivý, charakteristický je výskyt vlhkomilných neofytů (astřička novobelgická, štětinec laločnatý, netýkavka žláznatá).[5]
Polostinné lemy nitrofilnějších lesů, například bučin, suťových lesů, lesních světlin, křovin, pasek a cest od nížin do hor patří do svazu Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae. Kromě lemových druhů, jimiž jsou zde např. čistec lesní, konopice velkokvětá, rulík zlomocný, zvonek kopřivolistý nebo netýkavka nedůtklivá a trávy jako válečka lesní či kostřava obrovská, zde nalezneme i druhy hájové (bažanka vytrvalá, violka lesní) či typicky pasekové (ostružiníky, starček hajní).[6]

Zejména v antropogenním prostředí a na stinnějších ruderálních stanovištích je potom rozšířena vegetace svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae, která lemuje též porosty akátin, příměstských lesů, ruderalizovaných křovin v zahradách, parcích či na hřbitovech. Typickými zástupci jsou archeofyty a neofyty jako měrnice černá, vlaštovičník větší, violka vonná nebo netýkavka malokvětá, dále zde roste bršlice kozí noha, kerblík lesní, krabilice mámivá, kuklík městský, svízel přítula či kapustka obecná.[7]
Význam[editovat | editovat zdroj]
Lesní lemy mají značný ekologický význam. Z hlediska biodiverzity se zde uplatňuje ekotonální (přechodový) efekt, tzn. že v ekotonu je vyšší počet druhů než v kterékoli z obou sousedních biocenóz, navíc se mohou vyskytovat druhy specifické pouze pro tuto přechodovou zónu. Lesní lemy a pláště jsou obvykle sídlem množství druhů ptáků, kteří zde hnízdí či hledají potravu, a také hmyzu; na vnější i vnitřní lesní lemy je ekologicky vázána zejména celá řada světlomilných motýlů, jako je kriticky ohrožený jasoň dymnivkový, pestrokřídlec podražcový, různí bělopásci, okáči a další.[8] Rostou zde mnohé medonosné rostliny.[9]
Ohrožení[editovat | editovat zdroj]
Suchá a mezická lemová společenstva jsou v intenzivně obdělávané krajině poměrně vzácná a patří k ohroženějším, zranitelným biotopům. Mnoho jich bylo zničeno herbicidy nebo rozoráno ve snaze využít maximum orné půdy až k samému okraji lesa, další postupně degradovaly na zapojené porosty křovin či naopak z nich po intenzivním sečení ustoupily typické lemové druhy a došlo k přeměně na běžný luční porost. Významnou příčinou degradace je také eutrofizace v důsledku splachů hnojiva, kdy dochází k šíření agresivních nitrofilních rostlin, například kopřiv, lebed a merlíků.[10] Společenstva vlhkých a nitrofilních lemů, zejména na antropogenních stanovištích, jsou bez ohrožení, naopak se i šíří.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d CHYTRÝ, Milan, ed. Katalog biotopů České republiky. Praha: AOPK, 2001, s. 140–143.
- ↑ Geranion sanguinei | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-31]. Dostupné online.
- ↑ a b Trifolion medii | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-31]. Dostupné online.
- ↑ KOLBEK, Jiří. Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko. 3., Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů. Praha: Academia, 2003.
- ↑ Senecionion fluviatilis | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online.
- ↑ Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online.
- ↑ Geo urbani-Alliarion petiolatae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online.
- ↑ Motýlárium Votice - Ochrana fauny ČR, o.p.s./ www.motylarium.cz. www.motylarium.cz [online]. [cit. 2020-05-01]. Dostupné online.
- ↑ KODET, Vojtěch; POKORNÝ, Pavel; STEJSKAL, Daniel a KUNSTMÜLLER, Ivan. Není les jako les. In: Česká společnost ornitologická [online]. 15. 12. 2007 [cit. 2018-05-13]. Dostupné z: http://www.oldcso.birdlife.cz/index.php?ID=1661
- ↑ PŘÍRUČKA HODNOCENÍ BIOTOPŮ. [s.l.]: AOPK, 2008. S. 233–237.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KOČÍ, Martin, ed., CHYTRÝ, Milan a KUČERA, Tomáš, ed. Katalog biotopů České republiky: interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001. 304 s. ISBN 80-86064-55-7.