Stará horní němčina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stará horní němčina
Rozšíření:

Počet mluvčích:

mrtvý jazyk

Klasifikace:

indoevropské jazyky

Písmo: latinka
Postavení
Regulátor: není stanoven
Úřední jazyk: není úředním
Kódy
ISO 639-1:
---
goh (B) není (T)
ISO 639-3: goh
SIL: není
Wikipedie
není

Stará horní němčina (stará hornoněmčina, zkratkou sthn., něm. Althochdeutsch, zkratkou Ahd.) je první vývojová fáze němčiny, respektive hornoněmeckých dialektů datovaná přibližně roky 500 (750) až 1050 (to tedy zhruba odpovídá ranému středověku). Sthn. navazuje na z velké části pouze rekonstruovanou pragermánštinu a na starou horní němčinu navazuje střední horní němčina.

Sthn. je spojena s tzv. druhým posouváním hlásek (probíhalo v 5. až 9. století), které odlišilo hornoněmčinu od zbytku západogermánských jazyků. V prvních letech, zhruba do poloviny 8. století, byl jazyk doložen pouze na některých sporadických zápisech (často ještě ne v latince, ale např. starém futharku), teprve od této doby je jazyk již doložen na ucelených textech v latince. Konec staré horní němčiny představovalo zjednodušování různých samohlásek na prosté /e/ v 11. století.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Masařík, Zdeněk. Historický vývoj němčiny. 2., zcela přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969.