Indoevropské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Indoevropské jazyky
Tmavě zeleně jsou země s indoevropskou většinou, světle s menšinou, ale oficiální statutem.
Tmavě zeleně jsou země s indoevropskou většinou, světle s menšinou, ale oficiální statutem.
Rozšíření celosvětově, především Evropa, Amerika, Austrálie a Indie
Počet mluvčích 2,8-3,1 miliardy
Počet jazyků zhruba 250 (443 včetně dialektů)
Klasifikace
Dělení
Dělení

Indoevropská jazyková rodina (tento pojem zavedl poprvé roku 1813 Thomas Young) je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Indoevropské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou rodinou na Zemi.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Současné rozšíření indoevropských jazyků v Eurasii

O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“,[zdroj?] dalšími názvy také „stepní“ či kurganová, se kterou přišla Marija Gimbutasová. V poslední době vstupuje do popředí, zejména díky pokrokům v archeogenetice.

Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“, s kterou přišel Colin Renfrew roku 1987. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety.[1] Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003).[2] Proti tomu se ale postavil pozdější výzkum.[3] A to i genetický.[4]

Další hypotézou je „arménská“, se kterou přišli roku 1985 Tamaz Valerianis dze Gamkrelidze a Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov. Sklidila sice kritiku, ale v nedávné době DNA testy ukazují, že pre-protoindoevropský mohl vzniknout v jižním Kavkaze.[5]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika).

Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy.

Mezi 20 v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích).

V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Strom indoevropské jazykové rodiny

Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se nám dochovaly nejstarší záznamy):

Vymřelé jazyky[editovat | editovat zdroj]

Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se nám dochovaly jen zlomky (přesnější zařazení tudíž není možné):

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pazdera Josef, Genetici řešili spor jazykozpytců, dostupné online
  2. https://www.nature.com/articles/nature02029 - Gray, R.D. & Atkinson, Q. (2003). Language-tree divergence times support the Anatolian theory of Indo-European origins. Nature, 426, 435-439.
  3. https://muse.jhu.edu/article/576998/summary - Ancestry-constrained phylogenetic analysis supports the Indo-European steppe hypothesis
  4. https://www.sciencedaily.com/releases/2015/03/150304075334.htm - Genetic study revives debate on origin and expansion of Indo-European languages in Europe
  5. https://indo-european.eu/2018/03/proto-indo-european-homeland-south-of-the-caucasus/ - Proto-Indo-European homeland south of the Caucasus?

Související články[editovat | editovat zdroj]