Sinotibetské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Sinotibetské jazyky
     Rozšíření sinotibetských jazyků
     Rozšíření sinotibetských jazyků
Rozšíření jihovýchodní Asie
Počet mluvčích 1,3 miliardy
Počet jazyků 250–400
Klasifikace
Dělení
Dělení pod tibetobarmské)

Sinotibetské jazyky (tibeto-čínské jazyky) jsou jednou z jazykových rodin, která je rozšířena hlavně na území východní a jihovýchodní Asie, zejména Číny a sousedních zemí. Kromě toho jsou rozšířené v dalších částech světa jako menšinové jazyky, zejména ve velkoměstech. V počtu mluvčích se jedná o druhou největší jazykovou rodinu světa, po jazycích indoevropských, a zahrnuje až přibližně 400 jazyků.

Složení a dělení této skupiny je poněkud nejasné a její vnitřní struktura není obecně ustálená. Názory jazykovědců se liší v řadě okolností, např.:

  • které jazyky a jazykové větve sem ještě řadit (až po např. jihohimalájské, sibiřské, polynéské nebo indiánské jazyky, baskičtina),
  • kritéria příslušnosti do rodiny a větví – zda příbuznost slov, gramatika, tónový systém,
  • sám název (zdůraznění čínštiny a tibetštiny, návrhy např. transhimalájské jazyky),
  • společný původ rodiny a jejích větví – jejich příbuznost.

V minulosti sem byly řazeny například i jazyky hmong-mienské a tajsko-kadajské, které jsou výrazně ovlivněny čínštinou. Sama čínština tvoří samostatnou větev a její nářečí, v mluvené formě vzájemně nesrozumitelná, jsou fakticky samostatné jazyky a čínština je spíše jazykovou větví, než jazykem.

Dělení[editovat | editovat zdroj]