Severočínské dialekty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Severočínské dialekty
Mandarin and Jin in China.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření ČLR, Tchaj-wan, Singapur, menšiny: Brunej, Kambodža, Indonésie (Jáva a Bali), Laos, Malajsie, Mauricius, Mongolsko, Filipíny, Rusko (asijská část), Thajsko, Spojené království, USA, Vietnam
Počet mluvčích 960 milionů (2010)
Klasifikace
Písmo čínské znaky
Postavení
Regulátor není stanoven
Úřední jazyk není úředním
Kódy
ISO 639-1 není
ISO 639-2 není
ISO 639-3 cmn
Ethnologue cmn

Severočínské dialekty (čínsky v českém přepisu Kuan-chua, pchin-jinem Guānhuà, znaky zjednodušené 官话, tradiční 官話; česky úřednický jazyk; případně čínsky v českém přepisu Pej-fang-chua, pchin-jinem Běifānghuà, znaky zjednodušené 北方话, tradiční 北方話; česky severní jazyk) je skupina dialektů čínštiny, která se používá ve většině severní a jihozápadní Číny. Pokud bychom považovali severočínské dialekty za jeden jazyk, pak by tento jazyk měl nejvíce rodilých mluvčích na světě - téměř miliardu.

Severočínské dialekty se staly základem pro standardní čínštinu, jejíž výslovnost je založena na pekingském dialektu a používá také množství slovní zásoby z ostatních severočínských dialektů.

Dialekty[editovat | editovat zdroj]

8 podskupin dialektů a ťin (hnědě)

Severočínské dialekty se dělí na osm hlavních podskupin rozdělených podle tónů:


东北 = Severovýchodní podskupina – Severovýchodní Čína (Mandžusko), kromě poloostrova Liao-tung. Obsahuje jen málo rozdílů oproti standardní čínštině.
北京 = Pekingská podskupina – Peking a okolí. Stala se základem standardní čínštiny. Vzhledem k migraci se používá i v jiných částech Číny, především v severním Sin-ťiangu.
冀鲁 = Podskupina Ťi-Lu – Provincie Che-pej („Ťi“) a Šan-tung („Lu“) kromě Šantungského poloostrova, ale včetně okolí města Tchien-ťin, které sousedí s Pekingem. Má značně odlišné tóny i slovní zásobu, což ji činí obtížně srozumitelnou mluvčím pekingského dialektu.
胶辽 = Podskupina Ťiao-Liao – Poloostrovy Šan-tung („Ťiao-tung“) a Liao-tung. Vyskytují se výrazné změny v tónech oproti Ťi-Lu a je částečně, ale ne úplně, srozumitelná mluvčím pekingského dialektu.
中原 = Podskupina Čung-jüan – znamená doslova „centrální planina“. Používá se v Che-nanu, střední části Šen-si v údolí Žluté řeky a jižním Sin-ťiangu. Obsahuje značné fonologické odlišnosti oproti pekingskému dialektu, se kterým je částečně srozumitelná. Do této podskupiny patří dunganština, kterou mluví Dungani (kteří se sami nazývají Chuejové) v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
兰银 = Podskupina Lan-Jin – Provincie Kan-su, Ning-sia a severní Sin-ťiang.
江淮 = Podskupina Ťiang-Chuaj – Části provincií Ťiang-su a An-chuej na sever od Jang-c’-ťiang, ale také částečně na jižním břehu řeky, např. ve městech Nanking a Ťiou-ťiang. Vyskytují se významné fonologické a lexikální změny; vzájemná srozumitelnost s pekingským dialektem je omezená. Tato podskupina byla významně ovlivněna jazykem Wu, což je úplně samostatný jazyk v rámci čínštiny.
西南 = Jihozápadní podskupina – Provincie Chu-pej, S’-čchuan, Kuej-čou, Jün-nan a části provincií Chu-nan, Kuang-si a Šen-si. Vyskytují se silné fonologické, lexikální a tonální změny, vzájemná srozumitelnost s pekingským dialektem je v různé míře omezena.

Mnoho jazykovědců také k severočínským dialektům řadí ťin, kterou mluví 45 milionů lidí, ale jiní s tím nesouhlasí a považují ji za samostatný jazyk (neboli „dialekt“) v rámci čínštiny.