Kořen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o orgánu rostlin. Další významy jsou uvedeny na stránce Kořen (rozcestník).
Primární a sekundární kořeny

Kořen (radix) je nečlánkovaný rostlinný vegetativní orgán, který nenese listy ani šupiny. Zpravidla je podzemní[1] a heterotrofní, tzn. neprovozující fotosyntézu.[2] Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje se v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje i jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami.

Kořen se vyskytuje u většiny vyšších rostlin a spolehlivé doklady o něm existují již ze siluru.[3] Funkčně obdobnými orgány jsou například rhizoidy u mechů a hub či rhiziny u lišejníků.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Řez kořenovou špičkou

Staré kořeny jsou tenké a vyznačují se tzv. primární stavbou, která na příčném řezu obsahuje rhizodermis, primární kůru (exodermis, mezodermis, endodermis) a zcela uprostřed je střední válec s pericyklem a radiálními cévními svazky. Později však kořeny nahosemenných či například dvouděložných dřevnatých rostlin potřebují tloustnout, načež takový kořen označujeme jako sekundární. Sekundární kořen má jiný typ cévního svazku (viz stélé), vzniká v něm sekundární dřevo a sekundární lýko, krycím pletivem se stává druhotná kůra neschopná přijímat živiny a, co je nejdůležitější, mezi dřevem a lýkem vzniká dělivé pletivo kambium, jehož činností přirůstá dřevo a lýko.[2]

Růst a vývin[editovat | editovat zdroj]

Růst kořene je většinou pozitivně geotropický, neboť roste směrem dolů díky vnímání gravitace. Jen vzácně se objevuje negativní geotropismus (kořeny mangrove). Typický pozitivně geotropický růst způsobují škrobová zrna v kořenových buňkách, tzv. statolity. Tyto zrna se sedimentují vlivem gravitace na nejnižším místě buňky a navozují zde řízené vylučování hormonu auxinu.[2]

Kořen dorůstá tzv. vzrostným vrcholem, krytým čepičkou (kalyptra). Hned za nimi se u většiny rostlin nacházejí vlastní orgány, sloužící k sání vody a získávání živin. Jedná se o tzv. kořenové vlásky. Jejich životnost je poměrně krátká a jsou nahrazovány novými, nacházejícími se dále vpředu a to v důsledku pokračujícího růstu kořenů.

Kořen má proto obvykle na svém konci viditelné tři zóny. První je složena z dělivých pletiv a neustále se dělí. Druhá vzniká z té první a nachází se poněkud výše na kořeni - na ní dochází k prodlužování buněk. Konečně třetí zóna je diferenciační, dochází v ní zejména ke vzniku kořenového vlášení.[2]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Kořen má zejména tyto funkce:

  • Přijímá vodu a minerály a slouží jako zásobárna živin
  • Rostlinu zásobuje (přivádí rozpuštěné minerální látky a vodu do rostliny)
  • Upevňuje rostlinu v půdě
  • Někdy může sloužit i k vegetativnímu rozmnožování (dělení trsů)

Metamorfózy[editovat | editovat zdroj]

Korálovité kořeny cykasu Circinalis jsou velmi křehké; vyrůstají na povrch kolem rostliny

Kořeny mohou v průběhu fylogenetického vývoje měnit svou funkci; tomu poté odpovídá jejich vnitřní stavba a změněný tvar.

  • kořenová hlíza – ztlustlý kořen, který převzal funkci zásobní, např. povijnice batátová (Ipomoea batatas) a jiné batáty, orsej (např. Ficaria bulbifera), jiřiny apod.
  • bulva – vznikne tehdy, pokud se na tvorbě hlízy účastní i část stonku (hypokotyl); zásobní orgán typický pro řepu, mrkev, ředkvičku apod.
  • příčepivé kořeny – slouží rostlinám k přichycování k podkladu; zarůstají do nerovností v povrchu (např. břečťan popínavýHedera helix)
  • stahovací (kontraktilní) kořeny – časté u dvouděložných i jednoděložných rostlin; báze prýtu je kontrakcí kořene stažena k povrchu nebo pod povrch půdy, a tím nastanou optimální podmínky ke vzniku adventivních kořenů (vojtěška, řepa, cibule jednoděložných rostlin, např. tulipán aj.)
  • chůdovité kořeny – slouží k podpoře rostlin na zbahněných nebo sypkých půdách, např. v bahenních pralesích; vyskytují také u palem (čeleď arekovité, Arecaceae) rodu Socratea (Socratea exorrhiza aj.) a Iriartea (Iriartea deltoidea) v nížinách a podhorských polohách na svazích And přibližně do 1400 m n. m. nebo u palmy Cyphophoenix fulcita rostoucí na skalnatém terénu v Nové Kaledonii[4]
  • vzdušné kořeny – slouží především epifytům k sání vodních par, někdy mají také asimilační funkci (např. některé pokojové rostliny pocházející z tropů, jako je Monstera, Philodendron, Vanillavanilka apod.); vypadají jako provazce
  • dýchací kořeny – ční z půdy nebo bahna a čerpají kyslík; vyskytují se u bažinatých rostlin (např. tisovec dvouřadýTaxodium distichum) a u obojživelné keřové a stromové vegetace mangrove
  • asimilační kořeny – kořeny přejímají funkci listů (např. u některých epifytických orchidejí); u haluchy vodní a kotvice plovoucí zezelenávají kořeny plovoucí na hladině

U parazitů se vyskytují tzv. haustoria, která z těla hostitele čerpají vodu s minerálními látkami i asimiláty vedené lýkem (např. kokotice). Naproti tomu poloparazité vytvářejí tzv. pohružovací kořeny, které jsou přiloženy ve stonku hostitele k elementům dřeva, z nichž čerpají pouze vodu s minerálními látkami (např. jmelí a ochmet).[5]

Typy kořene[editovat | editovat zdroj]

Kořen
  • kořen hlavní (primární),
    • z něho vyrůstají kořeny postranní (sekundární), které se mohou dále větvit
    • a kořeny přídatné (adventivní), vyrůstající kdekoliv na rostlině (u stromů z kmene, větví atd.).
  • kořen kůlový – kolmo dolů rostoucí kořen trvale předčí kořeny postranní co do síly (např. borovice)
  • kořeny srdčité – jestliže některé silné, šikmo dolů rostoucí kořeny, přebírají vedlejší úlohu ve vývoji zaostávajícího kořene hlavního (např. buk lesní)
  • kořeny ploché – rozvíjejí se a talířovitě rozprostírají ve vrchních vrstvách půdy (např. smrk)

Hlízky symbiotických bakterií[editovat | editovat zdroj]

Na kořenech některých rostlin (motýlokvěté, olše, cykasy, rakytník řešetlákový, voskovník obecný, aj.) najdeme hlízovité a korálovité výrůstky, pravidelně vytvářené bakteriemi. Tzv. kořenové hlízky, které slouží příjmu dusíku ze vzduchu, pak při rozpadu obohacují půdu vázaným dusíkem. U stromů jsou téměř všechny kořeny opředeny houbovou pletí, která přispívá k jejich výživě (podhoubí neboli mykorrhiza).

Korálovité kořeny[editovat | editovat zdroj]

Křehké korálovité kořeny u cykasů jsou stálým útvarem vytvářeným v symbióze se sinicemi rodu Nostoc nebo Trichormus. Tyto kořeny poté v místech s chudou půdou, kde cykasy obvykle rostou, dodávají rostlinám dusík. Současně produkují neurotoxin BMAA, který se usazuje především uvnitř semen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Základy rostlinné morfologie. Praha: SPN, 1967. 
  2. a b c d VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc: [s.n.], 2009. 
  3. Wright, V. P. Paleosols: their Recognition and Interpretation. Oxford: Blackwell, 1986. 
  4. ZELENÝ, Václav. Chůdovité kořeny palem. Živa. 2009, č. 2, s. 67. Přístup také z: http://ziva.avcr.cz/2009-2/chudovite-koreny-palem.html
  5. [KREJČÍ, Petra]. Obecná botanika [studijní pomůcka]. Brno: Mendelova univerzita, 28. dubna 2008 21:31:09 [cit. 17. 7. 2019]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_211_multitext/obecna_botanika/texty-organologie-metamorfozy_korene.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto - vydavatelství ČTK, Praha, 1982
  • Encyklopedie CoJeCo: kořen
  • Prof. Dr. Gottfried Amann: Stromy a keře lesa, nakladatelství J. Steinbrener Vimperk, 1997

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]